Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1270/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pouče, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 134/2025-992 ze dne 24. března 2026, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 134/2025-998 ze dne 24. března 2026, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 36 C 68/2019-919 ze dne 3. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Dagmar Poučové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená , a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, kterou se po stěžovateli domáhala, aby jí od 3. 4. 2019 platil výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 211 091,76 Kč. Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že požadavek vedlejší účastnice na placení výživného je v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení o rozvodu manželství vyšlo najevo, že vedlejší účastnice se stěžovatelem od roku 2009 společně nehospodaří, řadu let spolu nežijí, nepodporují se a neudržují rodinné společenství. Podle městského soudu vedlejší účastnice neprokázala, že by měl stěžovatel vyšší příjmy než ona. Městský soud přitom u vedlejší účastnice vycházel z výplatních lístků u zaměstnavatele, podle kterých měla vedlejší účastnice průměrný čistý měsíční příjem zhruba 26 000 Kč - 29 000 Kč, u stěžovatele vycházel z jeho daňových přiznání, ze kterých zjistil jeho průměrný čistý měsíční příjem v rozmezí od 9 000 Kč do 15 000 Kč. Městský soud zamítl provedení důkazu záznamy vedenými stěžovatelem o jeho výdajích a příjmech v letech 2015-2018, neboť podle něj pocházely z období, které nebylo předmětem sporu. Městský soud poměrně snížil právo stěžovatele na náhradu nákladů řízení o 20 %, jelikož stěžovatel poskytl vedlejší účastnici informace o svém majetku až po zahájení řízení.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek městského soudu co do částky 4 400 Kč, ve zbývající části výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici výživné od 3. 4. 2019 do 16. 9. 2021 (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 17. 9. 2021) ve výši 2 100 Kč, tedy 61 880 Kč celkem. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od městského soudu krajský soud uvedl, že rozpad společné domácnosti nemůže limitovat právo manžela s nižší hmotnou a kulturní úrovní na výživné a že nárok vedlejší účastnice nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem ke všem zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování není udržitelný závěr městského soudu, že průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele činil 9?15 000 Kč. Krajský soud nadto poukázal na skutečnost, že měsíční životní náklady tvrzené stěžovatelem v řízení před městským soudem dosahovaly částky 18 000 Kč, a zjevně proto neodpovídají příjmům zjištěným městským soudem. K odvolací námitce vedlejší účastnice doplnil krajský soud dokazování vlastnoručními zápisy stěžovatele o jeho příjmech a výdajích v letech 2015 až 2018, výpisy z bankovního podnikatelského účtu stěžovatele a jeho výslechem. Ani z doplněného dokazování nebyl krajský soud schopen zjistit stěžovatelovy skutečné příjmy v rozhodném období, proto na projednávanou věc aplikoval a 2 , ve znění účinném do 31. 12. 2025. Konstatoval, že při vykazovaném příjmu ve výši 9?15 000 Kč se stěžovatel při svém vzdělání a odbornosti vzdává možnosti dosahovat nepoměrně vyššího výdělku. Zdůraznil, že za situace, kdy by rozhodnutí mělo být založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a závěru o neunesení důkazního břemene (jak to učinil městský soud), bylo potřeba provést důkaz, který účastníci nenavrhovali ( ), a to výší průměrného výdělku zaměstnance na přibližně obdobné profesní pozici, jakou zastává stěžovatel. Tímto způsobem zjistil měsíční příjem stěžovatele ve výši 30 500 Kč a tím i rozdíl mezi jeho příjmem a příjmem vedlejší účastnice ve výši 1 400 Kč. Po zohlednění platby za elektřinu dospěl k závěru, že vedlejší účastnici náleží v rozhodném období výživné ve výši 2 100 Kč měsíčně. Krajský soud s odkazem na nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel splnil svou povinnost sdělit vedlejší účastnici údaje o svých příjmech a stavu svého jmění ( ) až po podání žaloby a ani ze stěžovatelem předložených dokladů nebyl zjištěn skutkový stav pro závěr o jeho hmotné a kulturní úrovni.

II. Argumentace stěžovatele

4. Napadené rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele zatíženo vadou nepřípustného rozšíření skutkového základu sporu a vadou nepřípustně provedeného důkazu. Současně je zatíženo extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud překročil rámec skutkových tvrzení vedlejší účastnice, čímž porušil zásadu projednací, a změnil právní kvalifikaci, aniž by k tomu měl odpovídající skutková tvrzení vedlejší účastnice. Tím došlo k posunu řízení z roviny projednací do roviny vyšetřovací, kdy soud aktivně buduje skutkový základ nároku jedné ze stran. Odkazuje na usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2019, podle něhož soud není oprávněn pátrat za účastníka řízení po důkazech svědčících v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu stranu sporu.

5. Krajský soud podle stěžovatele nejenže vyhledal a provedl důkaz, který nevyplýval z obsahu spisu, ale tento důkaz byl navíc zcela obecné povahy, neboť vycházel z průměrných statistických údajů o výdělcích v určité profesi, aniž by jakkoliv reflektoval konkrétní individuální situaci stěžovatele.

6. Stěžovatel dále kritizuje postup krajského soudu při stanovení výše nákladů na elektrickou energii. Vyčítá mu, že vycházel z jeho účastnické výpovědi, která nebyla nijak ověřena znaleckým či jiným odborným zkoumáním. Krajský soud měl přihlédnout k tomu, že poměr nákladů na elektrickou energii 2:1 (dva díly na byt a jeden díl na nebytový prostor určený k podnikání) byl pouze stěžovatelovým subjektivním odhadem, který nebyl doložen žádným odborným měřením spotřeby energie, revizí provozu nemovitosti ani jiným objektivním důkazem způsobilým rozlišit spotřebu pro účely bydlení a podnikání.

7. Stěžovatel namítá, že krajský soud pominul jím hrazené platby na plyn vztahující se k celému objektu, jejichž placení ukončil až po svém odstěhování dne 12. 2. 2021, a pracoval s jednotlivými položkami nákladů selektivně a účelově. Zásah do majetkové sféry jednotlivce však musí být založen na zákonném a řádně zjištěném skutkovém základě.

8. Stěžovatel zdůrazňuje, že užití nemůže být sankcí za to, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn tím, že neposkytl vedlejší účastnici úplné informace o svých majetkových poměrech. Tato skutečnost byla zohledněna v rámci rozhodování o samotném nároku na výživné, a nemůže být proto znovu využívána jako samostatný důvod pro odepření náhrady nákladů řízení, neboť by se fakticky jednalo o dvojí postih procesně úspěšné strany.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým mu byla stanovena povinnost uhradit své (dnes již bývalé) manželce výživné ve výši 2 100 Kč měsíčně, a to od data podání jejího návrhu na výživné manželky do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Předmětem tohoto sporu je tedy částka, která je z hlediska své výše bagatelní (srov. nález

sp. zn.

, bod 20) a i celková částka 61 880 Kč pak jen mírně překračuje hranici bagatelnosti. Tyto skutečnosti jsou pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí, které ukládá stěžovateli povinnost poskytnout jinému účastníku řízení plnění v bagatelní výši, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 10. dubna 2014).

12. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (srov. např. nálezy

sp. zn.

, body 17 a 18;

sp. zn.

, bod 15;

sp. zn.

, bod 30).

13. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení odepřen samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (srov. usnesení sp. zn. 1594/25 ze dne 4. 2. 2026). Samotné obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu (např. nález

sp. zn.

z 19. 3. 2018).

14. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Napadený rozsudek krajského soudu shledává Ústavní soud jako přezkoumatelný a řádně odůvodněný.

15. Stěžovatel ústavní stížností brojí i proti nákladovým výrokům obou soudů. Problematikou nákladů řízení se zabýval Ústavní soud i ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení y nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." Žádné takové mimořádné okolnosti přitom stěžovatel netvrdí a Ústavní soud je ani z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů nezjistil.

16. Pokud by Ústavní soud problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná (srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2025, body 21-37).

17. S ohledem na výše uvedená východiska nemůže Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí stěžovateli přisvědčit, že by jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2026

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu