Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1356/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Pantlíkové, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 22 Cdo 2902/2025-302, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2025 č. j. 57 Co 30/2025-246 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. října 2024 č. j. 10 C 313/2022-187, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Ing. Jaroslava Hruboně, Ing. Romana Horvátha, Ing. Lenky Horváthové, Lubomíra Chlopčíka a Jany Chlopčíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných d.

2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o zřízení práva nezbytné cesty. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 10. 2024 č. j. -187 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na povolení práva nezbytné cesty spočívajícím v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes žalobou specifikované pozemky. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 4. 2025 č. j. -246 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatelky následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2026 č. j. -302 odmítl, neboť jej neshledal věcně projednatelným.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že posouzení žaloby obecnými soudy je zjevně nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. Rozhodnutím obecných soudů došlo podle jejího názoru ke znemožnění řádného užívání pozemků z její strany.

II.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu , a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu) podle .

5. Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo pro absenci podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku uvedených v (absentující řádné uplatnění dovolacího důvodu a vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání) věcně projednatelné. Tedy fakticky odmítl dovolání pro existenci vad. Ústavní soud se zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a tím neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu (obdobně nález ze dne 9. 2. 2016

sp. zn.

, bod 20).

6. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatelky, aby způsobem předvídaným vymezila předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, této povinnosti stěžovatelka nedostála. Stěžovatelka sice v dovolání obecně tvrdila, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně nijak blíže nespecifikovala, v jaké konkrétní právní otázce se měl krajský soud od judikatury odchýlit. Dále pak stěžovatelka (rovněž jen obecně) tvrdila, že v její věci nebylo možné aplikovat v dovolání specifikované rozsudky Nejvyššího soudu, neboť se v nich jednalo o skutkově odlišné situace. Tvrdila také rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, ze které podle ní vyplývá, že nemá-li možnost parkovat s vozidlem v blízkosti domu, pak jde o stav, kdy zvolený rozsah a obsah nezbytné cesty nezasahuje nepřiměřeně do práv žalovaných a škoda na služebném pozemku nepřevýší výhodu nezbytné cesty.

7. Ze shora uvedeného je patrné, že stěžovatelka neuplatnila dovolací důvod a nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, resp. žádný řádně nespecifikovala. Za dané situace Nejvyšší soud postupoval správně, když odmítl podané dovolání pro jeho věcnou neprojednatelnost (resp. fakticky pro existenci vad). Jeho postup odpovídá stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Ostatně ani v ústavní stížnosti se stěžovatelka proti postupu Nejvyššího soudu nijak nevymezila.

8. Jde-li o napadené rozsudky okresního a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemohl nijak zohlednit.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu