Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1509/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kudláčka, zastoupeného Mgr. Bohumírem Bouškou, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -60 ze dne 16. března 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -38 ze dne 23. října 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -31 ze dne 26. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho práva podle , , a 26d.

2. Rozhodnutí byla vydána v insolvenčním řízení vedeném ve věci stěžovatele v postavení dlužníka. Krajský soud v Praze napadeným usnesením (m. j.) neschválil oddlužení stěžovatele (výrok I) a prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok III). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výrocích I a III. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu pro vady.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se při posuzování (vad) dovolání dopustil přepjatého formalismu, čímž rezignoval na svou ústavní roli sjednocovatele judikatury a odepřel stěžovateli meritorní přezkum rozhodnutí vrchního soudu. Na výzvu Nejvyššího soudu své dovolání v zákonné lhůtě doplnil. Nejvyšší soud následně doplnění vyhodnotil jako "nedostatečné" a jeho dovolání odmítl, aniž by stěžovateli v průběhu řízení jakkoliv signalizoval, v čem spatřuje přetrvávající vady, a aniž by mu poskytl reálnou možnost k jejich odstranění. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že v rámci doplňovaného dovolání formuloval jasnou, konkrétní a dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nekonzistentně či nejednotně řešenou právní otázku hmotného a procesního práva, a to: Zda lze za lehkomyslný a nedbalý přístup k plněni povinností v insolvenčním řízení ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení (), považovat takové jednáni dlužníka, o jehož údajné nedostatečnosti nebyl dlužník insolvenčním soudem ani insolvenčním správcem předem výslovně a adresně poučen. Odmítnutím této otázky se Nejvyšší soud dopustil protiústavního odepření spravedlnosti. Rozhodnutím nižších soudů vytýká ústavně nekonformní závěry k podmínkám pro své oddlužení.

4. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný (bod 11) a zčásti zjevně neopodstatněný (body 5 až 10).

5. V první části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o vadnosti svého dovolání, potažmo o postupu Nejvyššího soudu ohledně (ne)odstraňování vad dovolání.

6. Z údajů dostupných v insolvenčním rejstříku ve věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. se Ústavní soud seznámil s obsahem dovolání, výzvy krajského (nikoli Nejvyššího) soudu k odstranění vady dovolání i podání, kterými stěžovatel na výzvu reagoval. Zjistil i rozhodná data. Napadené usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno 18. listopadu 2025. Dovolání (položka B 51) podal v pondělí 19. ledna 2026, tj. poslední možný den. Dne 4. února 2026 jej krajský soud vyzval k odstranění nejasnosti dovolání spočívající v identifikaci dovoláním napadeného rozhodnutí (v nadpisu dovolání totiž bylo uvedeno usnesení krajského soudu a v samotném textu usnesení vrchního soudu) (položka B 53). Stěžovatel dovolání k výzvě doplnil podáními z 12. a 13. února 2026 (položky B 54 a B 55), kdy v druhém uvedl, že napadá usnesení vrchního soudu (v prvním zmínil usnesení krajského soudu).

7. Dovolatel Nejvyššímu soudu vytýká jednak překvapivost závěru o vadách dovolání, a pak zpochybňuje samotný závěr o vadách. K tomu Ústavní soud připomíná, že a) podle se v dovolacím řízení téhož zákona (o povinnosti soudu vyzývat k odstranění vad podání) nepoužije a b) podle "[v] dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)". Platí přitom, že "[d]ovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání".

8. Z uvedeného vyplývá, že je povinností dovolatele, aby v dovolání výše uvedené specifické náležitosti (jakož i ty obecné) vymezil, a musí tak učinit nejpozději v průběhu trvání lhůty k dovolání. Soudy nemají povinnost dovolatele vyzývat k odstranění nedostatků dovolání.

9. Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, aniž byl dovolatel na vady předem upozorněn a byla mu dána možnost k jejich odstranění. Jednak zde nebyla povinnost soudů stěžovatele vyzvat, a pak zde nebyl ani časový prostor pro odstranění vad do konce dovolací lhůty. Pokud krajský soud vyzval stěžovatele k odstranění nejasnosti dovolání ohledně samotného napadeného rozhodnutí, a tak k vyjasnění, zda je vůbec dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu (proti rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž dovolání objektivně nepřípustné), nelze z toho jakkoli dovozovat, že ve zbylém rozsahu bylo dovolání posouzeno - nadto krajským soudem - jako bezvadné.

10. Samotný závěr Nejvyššího soudu o vadách dovolání také obstojí. Nejvyšší soud vysvětlil v bodu 8 napadeného usnesení s odkazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, že stěžovatel se ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezil na tvrzení, že předložená právní otázka není řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jednotně; žádným způsobem však nevymezil, v čem spatřuje rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu (ať již odkazem na konkrétní rozporná rozhodnutí dovolacího soudu, či vysvětlením, v čem rozporná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má spočívat). Stěžovatel tedy sice položil právní otázku, avšak rámoval ji tím, že jde o otázku řešenou Nejvyšším soudem nejednotně, aniž by byť na dvou rozporných rozhodnutích takovou nejednotu (a tak rozpor s jedním názorovým proudem) demonstroval, či by alespoň oba "názorové proudy" popsal.

11. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro vady opodstatněně, je ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho základních práv poskytuje (viz stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. listopadu 2017, bod 61).

12. Ústavní soud proto odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ ] a zčásti jako návrh nepřípustný [ téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2026

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu