Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 C 1/2026-16

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

pro 18.060 Kč / úvěr

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč od 21. 04. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a částky 4 060 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 302,33 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč od 21. 04. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a částky 4 060 Kč, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 302,33 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 18.060 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 18. 12. 2023 uzavřené mezi společností právnická osoba. a žalovaným s tím, že žalovaný na úvěr ničeho neuhradil.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 27. 12. 2023, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že společnost právnická osoba. (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do částky 10.000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (RPSN 5726,65 %) v měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předchozího dne splatnosti a jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byly v čl. IV. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž bude žalovaný v prodlení, a povinnost k úhradě účelně vynaložených nákladů, a pro případ prodlení žalovaného s úhradou po dobu 2 měsíce či delší byla v čl. VI. smlouvy sjednána možnost zesplatnění celého úvěru. Dle tvrzení žalobkyně poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 10.000 Kč.

5. Z oznámení ze dne 18. 4. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil okamžité zesplatnění závazků k datu 20. 4. 2024 a vyzval ho k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost právnická osoba. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 soud zjistil, že společnost právnická osoba. postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů.

9. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle z. č. (dále jen „ “) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ustanovení po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle věty první plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (4.000 Kč). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným platně dle ust. postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

16. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, dále vyšla z údajů uvedených v žádosti žalovaného o úvěr a úvěruschopnost ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby je ponecháván rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, a že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila k důkazu pouze žádost žalovaného o spotřebitelský úvěr, v níž bylo uvedeno, že je rozvedený, zaměstnaný, jeho měsíční příjem činí 63.712Kč, výdaje 25.000 Kč, není v exekuci ani v insolvenci, forma bydlení byla uvedena v pronajatém bytě. Jiné důkazy žalobkyně soudu nepředložila, ač byla písemně soudem vyzvána k doplnění tvrzení o tom, zda a jaké informace získala o schopnosti žalovaného úvěr splácet, zda a jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného a označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl dospět k závěru, že je žalovaný osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet splátkami minimálně ve výši 4.000 Kč měsíčně. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle zákona o spotřebitelském úvěru č. , ve znění pozdějších předpisů, neboť nedodržel postup upravený v téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , Nejvyššího správního soudu sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. . Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. .

17. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními a násl. , která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. , ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost ( y). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. ). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. , jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. ), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

18. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou (popř. část dobrovolně nevrácenou). Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali úrok ve výši přesahující 40 % měsíčně, RPSN činí přes 5700 % (tedy RPSN i úroky mnohonásobně převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí ( , ) pro zmíněnou nespravedlivost. Jelikož žalovaný nenamítal žádná jiná nepřiměřená ujednání (zneužívající klauzule), soud se jinými nepřiměřenými ujednáními nezabýval.

19. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. . Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 10.000 Kč a žalovaný ničeho neuhradil, soud žalobkyni přiznal právo na částku 10.000 Kč odpovídající poskytnutému plnění.

20. Při vypořádání bezdůvodného obohacení přihlédl soud, co se týče splatnosti jistiny a úroků z prodlení, k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. , v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Není možné uvažovat o dvou skutkových podstatách podle § 87 odst. 1 věty poslední a § 87 odst. 2 citovaného zákona, jak dospívá ve svém článku JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., v Soudních rozhledech 7-8/2025, s. 221, podle něhož musí mezi účastníky nastat spor o splatnost, kterým je třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena. Nelze akceptovat z toho rozporně vyplývající závěry (viz odst. IV. odst. 1 článku) o tom, že při pasivitě dlužníka soud rozhodne deklaratorním rozsudkem a přizná i odpovídající úrok z prodlení, jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku s tím, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele úvěru (žalobkyně) k plnění podle . Uvedený názor nepočítá s možností počáteční pasivity dlužníka, který následně, třeba v průběhu soudního řízení o zaplacení úvěru, začne zpochybňovat splatnost dluhu, a vůbec se nevypořádá s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou v rozhodnutí sp. zn. .

21. Soud se proto domnívá, že § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a to v závislosti na možnostech spotřebitele (žalovaného). Pokud se proto účastníci na lhůtě k vrácení nedohodnou, nastupuje § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (i při pasivitě žalovaného) a soud určí tuto dobu, a to dobu hmotněprávní (jedná se o konstitutivní rozhodnutí). Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. . Žalovaný netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle (viz ) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalované, a proto určil soud hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu. Na ostatní plnění, kromě vrácení jistiny úvěru, nemá žalobkyně právo, a proto v této části soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 302,33 Kč, přičemž tato částka představuje 10,74 % z jejich celkové výše 2.815 (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 55,37 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,63 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18.060 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč..

23. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.