Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
8 Azs 63/2026 - 63.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Azs 63/2026 - 63
[19] Stěžovatelka uzavírá, že krajský soud pochybil, pokud schválil postup žalované, která podle ní nezjistila všechny rozhodné okolnosti svědčící v její prospěch a nedostatečně individualizovala své závěry. Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, navíc nemá oporu ve spisech, případně byla nesprávně vyhodnocena.
[20] Stěžovatelka proto navrhuje, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[21] Společně s kasační stížností požádala stěžovatelka o odkladný účinek a ustanovení zástupce.
[22] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě a doplnila, že stěžovatelka je vysokoškolsky vzdělaná žena, která přicestovala na území České republiky dne 20. 12. 2017 na krátkodobé vízum a po skončení jeho platnosti nevycestovala. Po vydání prvního rozhodnutí o správním vyhoštění v dubnu 2018 sice území opustila, již v květnu 2018 se však v době zákazu vstupu vrátila. Po následném zajištění za účelem realizace vyhoštění požádala o mezinárodní ochranu, po negativním ukončení azylového řízení však opět nevycestovala. Ani druhé rozhodnutí o správním vyhoštění z června 2023 nerespektovala a nedoložila žádný konkrétní úkon směřující k získání platného cestovního pasu nebo oprávnění k pobytu. Žalovaná dále uvedla, že stěžovatelka po dobu pobytu na území neplnila ani další povinnosti cizince podle § 103 zákona o pobytu cizinců. S výjimkou řízení o správním vyhoštění a řízení o mezinárodní ochraně pobývala na území neoprávněně, bez platného cestovního dokladu, nebyla zdravotně pojištěna a nehlásila místo pobytu. O povolení k pobytu v České republice podle dostupných informačních zdrojů nežádala a mezinárodní ochrana jí nebyla udělena ani na základě poslední žádosti podané již v zařízení pro zajištění cizinců. K realizovatelnosti vycestování žalovaná uvedla, že samotné vycestování zajišťuje Ředitelství služby cizinecké policie, které jí telefonicky potvrdilo reálnost vyřízení náhradního cestovního dokladu Ruska i následné eskorty stěžovatelky do země původu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Stěžovatelka vznáší proti napadenému rozsudku několik námitek. NSS je pro přehlednost shrnuje následovně:
A. její návrat z nepřátelské země do Ruska by pro ni mohl znamenat bezpečnostní riziko;
B. napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nedostatečné vypořádání žalobních námitek;
C. žalovaná ani krajský soud podle ní dostatečně neposoudily reálnou proveditelnost jejího vycestování do Ruska;
D. žalovaná podle stěžovatelky neodůvodnila, proč by k dosažení účelu vycestování nepostačovala zvláštní opatření namísto zajištění;
E. krajský soud podle stěžovatelky dostatečně nezohlednil proporcionalitu zásahu do její osobní svobody.
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Co se týče přípustnosti jednotlivých kasačních námitek podle § 104 odst. 4 s. ř. s., z judikatury NSS plyne, že námitky nejsou přípustné, opírají-li se jen o jiné důvody, než ty uvedené v § 103 s. ř. s., nebo o důvody neuplatněné v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno. Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho závěry (viz usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
[26] Tomu však stěžovatelka v části kasační stížnosti nedostála. Námitku, že její návrat do Ruska z tzv. nepřátelské země by pro ni mohl znamenat bezpečnostní riziko, v řízení před krajským soudem neuplatnila. V žalobě sice obecně namítala omezenou realizovatelnost návratů do Ruska, absenci přímého leteckého spojení, problematickou spolupráci se zastupitelskými úřady a obtíže při vydávání náhradních cestovních dokladů, netvrdila však, že by jí po návratu do Ruska hrozilo nebezpečí právě proto, že se vrací z České republiky jakožto Ruskem označené „nepřátelské země“, ani že by vůči osobám v obdobném postavení byla uplatňována konkrétní restriktivní opatření. Tuto argumentaci uplatnila až v kasační stížnosti, ačkoli jí nic nebránilo vznést ji již v řízení před krajským soudem.
[27] NSS nepřehlédl, že v řízení o zajištění cizince může být s ohledem na zásadu non-refoulement a požadavky unijního práva namístě přihlédnout i k okolnostem, které nebyly uplatněny již v řízení před krajským soudem. V bodě 44 rozsudku ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021-39, č. 4456/2023 Sb. NSS, dovodil NSS z judikatury Soudního dvora EU, že „i české správní soudy jsou povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. Z toho rovněž vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského (městského) soudu ve věci takového rozhodnutí o zajištění cizince se neuplatní obecné pravidlo, podle něhož jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským (městským) soudem, byť tak učinit mohl. Ani přípustnost těchto námitek v řízení o kasační stížnosti ovšem bez dalšího nevede k závěru, že by stěžovatel v takovém případě mohl krajskému (městskému) soudu úspěšně vytýkat, že se těmito námitkami explicitně nezabýval.“ V nynějším případě však nejde o vadu či nezákonnost, které mohly být zjištěny soudem či vyplynout ze spisu, nýbrž o obecné tvrzení, že ČR je Ruskou federací vnímána jako nepřátelská země, které bylo poprvé uplatněno v kasační stížnosti, a to zcela obecně. Není žádný důvod, aby na takové obecné tvrzení dopadla judikatorně dovozená výjimka z nepřípustnosti námitek uplatněných poprvé až v řízení o kasační stížnosti. V tomto rozsahu je proto kasační stížnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[28] NSS dále posoudí přijatelnost zbývajících kasačních námitek.
[29] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[30] Krajský soud dle stěžovatelky nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek, nevypořádal se s námitkami obsaženými v žalobě a pouze formalisticky odkazoval na závěry žalované. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, či ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). NSS napadený rozsudek za nepřezkoumatelný nepovažuje. Krajský soud srozumitelně vyložil, proč považoval rozhodnutí žalované za přezkoumatelné, proč měl za splněné podmínky zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, proč nepovažoval zvláštní opatření za účelem vycestování za dostatečná a proč neshledal přítomnost překážky vycestování stěžovatelky. To, že se stěžovatelka s jeho závěry neztotožňuje, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[31] Otázkou reálné možnosti vycestování se již zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, kde dovodil, že správní orgán je povinen zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami vyhoštění, vycestování nebo předání tehdy, jsou-li mu v době rozhodování známy nebo vyšly-li v řízení najevo. V takovém případě je musí předběžně posoudit a učinit si úsudek, zda je vyhoštění, vycestování nebo předání alespoň potenciálně možné. O zajištění naopak nelze rozhodnout tehdy, pokud zákonný účel omezení osobní svobody pravděpodobně nebude možné uskutečnit. Rozšířený senát následně v bodě 31 uzavřel, že „pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“
[32] Krajský soud z těchto východisek nevybočil. Posoudil, zda v době rozhodování žalované existovala překážka vycestování stěžovatelky, a vysvětlil, proč vycestování do Ruska nepovažoval za předem vyloučené. Zohlednil přitom, že stěžovatelka netvrdila konkrétní individuální překážku návratu do země původu, poukazovala pouze na obecné okolnosti související s dopravní dostupností Ruska, absencí přímých letů, komplikovanou komunikací se zastupitelskými úřady a s mezinárodní situací. Při podání vysvětlení naopak uvedla, že jí v Rusku nic nehrozí, nemá tam problémy se státními orgány ani soukromými osobami a v případě návratu jí nehrozí vážné nebezpečí, navíc řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu již bylo pravomocně skončeno neúspěšně. Žalovaná tedy postupovala v souladu s bodem 25 výše citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS, že „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“ Kasační argumentace stěžovatelky proto nepředkládá novou právní otázku přesahující její vlastní zájmy, nýbrž pouze obecně polemizuje s aplikací ustálených judikaturních závěrů na skutkové okolnosti její věci.
[33] Otázkou podmínek, za jejichž splnění lze namísto zajištění použít zvláštní opatření, se již také zabýval rozšířený senát, a to v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS, které správně použil i krajský soud. Zejména v bodech 25 a 29 usnesení rozšířený senát NSS dovodil, že zajištění cizince nesmí být automatismem a správní orgán musí vždy zvážit možnost použití zvláštních opatření. To však neznamená, že by policie musela zvláštní opatření nejprve uložit a teprve po jejich neúspěchu přistoupit k zajištění. Zvláštní opatření lze použít jen tehdy, lze-li předpokládat, že cizinec bude schopen plnit z nich plynoucí povinnosti a že jejich uložením nebude ohrožen výkon správního vyhoštění či vycestování. Při této úvaze je třeba hodnotit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností.
[34] Tyto závěry jsou použitelné i při zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. NSS to výslovně uvedl v bodech 17 až 20 usnesení ze dne 12. 2. 2026, č. j. 5 Azs 224/2025-29. V případě cizince, který nevycestoval ani po uplynutí lhůty k dobrovolnému opuštění území, již existují konkrétní poznatky o tom, jak se postavil ke své povinnosti území opustit. Volba zajištění proto v takových případech zpravidla přichází v úvahu, nebrání-li tomu výjimečné individuální okolnosti.
[35] Krajský soud se od těchto východisek neodchýlil. Nevycházel pouze z obecného rizika maření vycestování, ale z konkrétní pobytové historie stěžovatelky. Přihlédl k tomu, že již v roce 2018 porušila zákaz vstupu, následně nerespektovala ani rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2023, dlouhodobě pobývala na území bez oprávnění a bez platného cestovního dokladu, nedoložila kroky směřující k jeho získání a při pobytové kontrole vystupovala pod jinou identitou. Závěr o nedostatečnosti zvláštních opatření tedy nebyl založen na pouhém obecném odkazu na riziko maření vycestování.
[36] Stěžovatelka sice namítá, že se neskrývala ani se nevyhýbala správním orgánům, ale nevyvrací závěry žalované. Z ustálené judikatury NSS plyne, že posouzení možnosti zvláštních opatření nezávisí pouze na subjektivním postoji cizince, zda je ochoten se jim podrobit, ale na objektivním hodnocení jeho celkové situace správním orgánem. V bodě 12 rozsudku ze dne 13. 3. 2020, č. j. 7 Azs 21/2020-18, NSS řekl, že „uložení mírnějšího opatření je tedy vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců.“
[37] Již zmiňované usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016-38 v bodě 41 říká, že „je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ Následná polemika stěžovatelky o tom, že chce dále spolupracovat a nijak nemařila vycestování, není přijatelnou námitkou.
[38] Ze stejných důvodů nezakládá přijatelnost ani námitka nedostatečného zohlednění proporcionality zásahu do osobní svobody. Krajský soud nepominul osobní situaci stěžovatelky, zabýval se jejími rodinnými vazbami, tvrzenou závislostí dcery na její pomoci i délkou jejího pobytu v České republice. Stěžovatelka v kasační stížnosti pouze nesouhlasí s tím, jak krajský soud tyto okolnosti vyhodnotil v poměru k jejímu dosavadnímu pobytovému jednání.
[39] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti nově poukazuje na obtíže spojené s pobytem v zařízení pro zajištění cizinců, komplikované soužití s ostatními klienty zařízení, přístup sociálních pracovníků a celkové podmínky pobytu v zařízení, jde o argumentaci, kterou v žalobě v této podobě neuplatnila, ačkoli jí v tom nic nebránilo. V tomto rozsahu je proto kasační stížnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Nad rámec toho NSS dodává, že tato tvrzení míří především k podmínkám výkonu zajištění, nikoli k otázce, zda byly v době vydání rozhodnutí žalované splněny zákonné podmínky zajištění.
[40] Lze proto uzavřít, že ve věci stěžovatelky nedošlo k naplnění žádné z výše uvedených podmínek přijatelnosti, a NSS proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[41] NSS nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože ve věci rozhodl přednostně, bezodkladně poté, co byly splněny podmínky řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.
[43] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[44] Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Richardu Polmovi, advokátovi, který byl stěžovatelce k její žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2026, č. j. 8 Azs 63/2026–48, a jehož náklady tak nese stát, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení (včetně první porady se stěžovatelkou), podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Za tento úkon náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 4 620 Kč podle § 7 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Dále zástupci stěžovatelky náleží náhrada hotových výdajů (režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč. Tuto částku mu Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. června 2026
Pavel Molek
předseda senátu