Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 C 42/2025-25

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 11 577 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 082,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 586,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 577 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 882,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 082,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 586,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 577 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 882,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta

Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 577 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 21. 9. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a s dalšími ujednanými poplatky, to vše do 30 dnů od jejího poskytnutí. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www.Anonymizováno.cz. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, když žalobkyni neuhradil ničeho; zůstal jí tak dlužen na jistině 10 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč, na poplatku za expres výplatu 199 Kč, na poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč a na poplatku za SMS servis 49 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvních pokut ve výši 600 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 1. 2. 2025 do 25. 2. 2025 ve výši 95,15 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové dlužné částky 11 577 Kč za období od 26. 2. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS a CRIBIS, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky žalovaného a domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného uvedený v žádosti ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč a jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu buffer žalovaného ve výši 100 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 11 001 Kč, životní minimum žalovaného ve výši 4 470 Kč, životní minimum členů domácnosti žalovaného ve výši 8 510 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 10 677 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky žalovaného 9 753 Kč a domácnosti žalovaného ve výši 44 812 Kč.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 21. 9. 2024 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč; sazba RPSN činila 48,3 %. Vedle toho byly sjednány některé další poplatky (poplatek „desetiprocentní odklad“ ve výši 490 Kč, poplatek za „korunový odklad“ ve výši 990 Kč, poplatek za službu „expres výplata“ ve výši 199 Kč, poplatek za službu „bezpečná splátka“ ve výši 99 Kč měsíčně, poplatek za službu „SMS servis“ ve výši 49 Kč měsíčně, poplatek za „online platbu“ ve výši 1 % z převáděné částky), splatné, pokud žalovaný příslušnou možnost využije. Žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově nejpozději do 21. 10. 2024. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. č. účtu. Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky www.Anonymizováno.cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně dále předložila Sazebník platný od 4. 1. 2019, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Informační memorandum o zpracování osobních údajů. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 21. 9. 2024 na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. č. účtu zaslána částka 10 000 Kč.

Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaný měl být v době podání žádosti o úvěr zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 50 000 Kč měsíčně, žalovaný měl být bezdětný a jiným společnostem nesplácel žádné splátky. Lustrace žalovaného v registrech NRKI, SOLUS a CRIBIS byly OK.

Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.

Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl jeden „existující“ závazek ze splátkového úvěru (osobní úvěr z 13. 8. 2024 s částkou zbývající k doplacení 10 733 Kč, který měl být splacen prostřednictvím jediné splátky dne 12. 9. 2024), dvě žádosti o osobní úvěr mu byly odmítnuty (ze dne 19. 7. 2024 a ze dne 19. 8. 2024) a dále mu byly odmítnuty 3 žádosti o kreditní kartu splátkovou (ze dne 19. 8. 2024, ze dne 26. 8. 2024 a ze dne 29. 8. 2024) a jedna žádost o kreditní kartu dosud nebyla vyřízena (ze dne 19. 8. 2024).

Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

Předžalobní upomínkou ze dne 17. 1. 2025, jejíž odeslání dne 20. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 31. 1. 2025.

Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , (dále jen „“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 25 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč, žádný z těchto příjmů však nebyl nikterak doložen (výpisem z účtu, potvrzením, pracovní smlouvou). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Vždy je nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být skóringovým systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 10 000 Kč žalovaný ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 10 000 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 31. 1. 2025, vzniklo pak ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 2. 2025, žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši 12 % ročně., Soud jí tedy přiznal úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 1. 2. 2025 do 25. 2. 2025 kapitalizovaný částkou 82,19 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení.

Ve zbývající části, tj. co poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč, poplatku za SMS servis 49 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvních pokut ve výši 600 Kč a dále co do kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 1 577 Kč za období od 1. 2. 2025 do 25. 2. 2025 ve výši 12,96 Kč, a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 577 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 12 669,35 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 10 943,55 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 86 % a z 14 % neúspěšná (z 14 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 72 % náhrady nákladů řízení.

Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 615 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 882,80 Kč (72 % z 2 615 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.