Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 23/2026-22
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky, IČO IČO advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované
bytem Adresa žalované
o zaplacení 124 961,18 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení 124 961,18 Kč a 11 407,94 Kč s úrokem z prodlení 12 % z 124 961,18 Kč od 17. ledna 2025 do zaplacení.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení 124 961,18 Kč a 11 407,94 Kč s úrokem z prodlení 12 % z 124 961,18 Kč od 17. ledna 2025 do zaplacení.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne datum, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení nevráceného úvěru 124 961,18 Kč a úroku 11 407,94 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že společnost právnická osoba., IČO IČO, uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru „název“ č. číslo, dle které byl žalované v neuvedený den poskytnut úvěr 131 950 Kč, který měl být vrácen spolu s veškerým příslušenstvím ve 120 pravidelných měsíčních splátkách v neuvedené výši. Úvěr měl být podle smlouvy úročen 10,29 % od doby čerpání, tedy ode dne 2023-02-13. Protože se žalovaná dostala do prodlení s placením, byla informována bankou o zesplatnění úvěru a v souladu se smlouvou byla vyzvána k jeho úhradě. Žalovaná se tak prokazatelně dostala do prodlení s úhradou celého úvěru ke dni 2025-01-16. Pokud by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. K prokázání skutečnosti, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v tvrzené výši, navrhovala žalobkyně, aby soud učinil dotaz na banku žalované, zda byla na její účet připsána částka 131 950 Kč. Žalobkyně měla nabýt předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené s výše uvedenou bankou.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně se nedostavila ani k jednání před soudem nařízenému na den 27. dubna tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.
Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalovaný nárok dovozuje, byla uzavřena s úvěrující, která jí tuto pohledávku měla následně smluvně postoupit. Ohledně skutkových tvrzení o uzavření (myšleno sjednání) smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaná neoznačila žádná z žalobních tvrzení za nesporná. Za označení důkazu totiž nelze považovat pouhé připojení písemností k žalobnímu návrhu, označených jako přílohy. Tím jistě nelze splnit požadavek přiřazení důkazu ke konkrétnímu skutkovému tvrzení, jak uzavřel mj. také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015 -51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014 . Přílohy totiž mohou být důkazy, ale také často doplňují žalobní tvrzení, nebo jsou dokladem jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů. Je to tedy právě žalobkyně, kdo je povinen vysvětlit, jaký charakter mají jí předkládané přílohy podání. Pokud by totiž označoval důkazy a přiřazoval je ke konkrétním skutkovým tvrzením namísto žalobkyně soud, porušoval by tím zásadu dispozice (viz § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , (dále jen „OSŘ “) když takto by mohlo být zjištěno i něco jiného, než žalobce tvrdí, a porušoval by tím jistě i zásadu rovnosti účastníků (viz § 18 odst. 1 OSŘ ). Tyto závěry platí zvláště tehdy, je-li účastník v řízení kvalifikovaně zastoupen a rozsah procesních poučení je omezen ve smyslu § 118a odst. 4 OSŘ .
Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinností žalované, sjednaných s jinou osobou, než s žalobkyní, v plném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ . Protože nebylo zjištěno ani prodlení žalované s placením peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení.
Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ , jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15 , ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 -37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ ).
Pro úplnost vysvětlení procesního postupu soudu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ , nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022 -52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021 , se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019 –45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019 , nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015 –57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014 ). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ , nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení a v jiném soudním oddělení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013 –87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011 ).
Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu procesních nákladů žádné z účastnic, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím soudu zdejšího do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (§ 204 odst. 1 OSŘ ).