Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3198/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Ř. A., zastoupené advokátem Mgr. Vítem Šilhavým, sídlem Boudníkova 2538/13, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 6. 8. 2025 a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. NCOZ-6704-425/TČ-2023-417705-F ze dne 17. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení označeným v návětí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku, práva na zákonný postup orgánů veřejné moci a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že manžel stěžovatelky je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) , spáchaného ve formě spolupachatelství podle , a stěžovatelka je zúčastněnou osobou ve smyslu § 42 trestního řádu. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") rozhodla o zajištění stěžovatelkou a jejím manželem vlastněných věcí jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu, a později o změně důvodů zajištění předmětných věcí podle § 77b odst. 3 trestního řádu. Mezi zajištěnými věcmi se objevuje několik hodinek značky ROLEX či Audemars Piguet, dámské kabelky značek např. Celine Paris, Gucci, Louis Vuitton, Christian Dior či Chanel, jakož i drahé kameny v hodnotě převyšující 2 miliony Kč. Dle policejního orgánu se v průběhu trestního řízení nepotvrdilo, že by věci mohly sloužit jako důkaz k objasnění trestné činnosti, ale po vyhodnocení všech dosud známých skutečností policejní orgán vyhodnotil, že se jedná o náhradní hodnotu za spotřebovaný výnos.

3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka i její obviněný manžel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že legální příjmy obou manželů nebyly schopny pokrýt nákup takového luxusního zboží, jako je zajištěné zboží. Podle vrchního soudu není relevantní, komu náleží vlastnické právo k zajištěným věcem, nýbrž z jakých finančních prostředků byly věci pořízeny. Proto je rovněž irelevantní, že manželé mají vypořádané společné jmění manželů. Vrchní soud označil rozsah zkoumání vlastnického práva policejním orgánem za zcela dostačující a uzavřel, že rozhodnutí policejního orgánu nelze považovat za nepřezkoumatelné. K námitce stěžovatelky, že z odůvodnění usnesení policejního orgánu není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat z majetkové sféry právnické osoby X, do majetkové sféry obviněného, vrchní soud uvedl, že v rozhodnutí policejního orgánu je vcelku podrobně popsána role obviněného manžela stěžovatelky v předmětné právnické osobě, neboť obviněný byl nejen zakladatelem a statutárním orgánem této právnické osoby, ale rovněž jejím akcionářem, což plyne mimo jiné z veřejně dostupných zdrojů. Z uvedeného je tak patrná nejen osobní, ale i majetková provázanost mezi obviněným a touto společností.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení a v ústavní stížnosti namítá, že jimi bylo porušeno její právo na pokojné užívání majetku podle d a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále její právo na zákonný postup orgánů veřejné moci podle , a odst. 3y, jakož i její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle y.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje požadavky, které musí dle judikatury Ústavního soudu splnit orgány činné v trestním řízení při aplikaci majetkových zajišťovacích institutů. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem a nemohou být projevem svévole, přičemž zákaz svévole mj. vyžaduje, aby byly důvody pro zajištění majetku z rozhodnutí zřejmé a přezkoumatelné.

6. Ve vztahu k usnesení policejního orgánu stěžovatelka uvádí, že z něj nijak nevyplývá, že by existoval výnos ze stíhané trestné činnosti, který by náležel stěžovatelce, a který by tedy bylo možno zajistit stěžovatelce podle § 79a trestního řádu., nebo namísto kterého by bylo možné zajistit náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka usnesení policejního orgánu za nepřezkoumatelné a nezákonné.

7. Dále dle stěžovatelky není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat do majetkové sféry obviněného a poté do sféry stěžovatelky. Pokud policejní orgán uvádí, že z bankovních účtů obviněného byly poukazovány platby na bankovní účty stěžovatelky, pak by měl dle stěžovatelky uvést, z jakých konkrétních účtů, jakými platbami a v jaké výši měl být výnos na účet stěžovatelky poukazován. Dále je dle stěžovatelky usnesení policejního orgánu nepřezkoumatelné proto, že z něj nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu.

8. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že vrchní soud se nevypořádal se skutečnou podstatou stížnostní námitky, že stěžovatelka a její manžel mají vypořádané společné jmění manželů, a proto neexistuje majetek, který by bylo možné zajistit oběma těmto osobám současně. Dále namítá, že vrchní soud ve svém odůvodnění opřel své závěry mimo jiné o výpis z obchodného registra Okresného súdu v Prešove, avšak tento výpis nebyl a není obsahem soudního spisu, a proto je jako důkaz nepřípustný a v důsledku toho je nepřípustný i závěr vrchního soudu ohledně role obviněného ve společnosti X. Navíc dle stěžovatelky pouhá personální či majetková provázanost obviněného s předmětnou společností není důkazem převodu výnosů do majetku obviněného.

9. Rovněž vrchnímu soudu stěžovatelka vyčítá, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. I rozhodnutí vrchního soudu proto stěžovatelka označuje za nepřezkoumatelné, nezákonné a protiústavní. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby obě napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Tato zásada je ještě silnější při přezkumu přípravného řízení v rámci trestního procesu, kde svou roli Ústavní soud vnímá přísně restriktivně: má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení ze dne 27. 4. 2021 či usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (viz nález

sp. zn.

ze dne 2. 12. 2013, bod 51).

13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana y (srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízení lze považovat za řádně vedené.

14. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního a jež stěžovatelka sama rekapituluje ve své ústavní stížnosti. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem ( a y) a nemůže být projevem svévole (y a a 3y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za protiústavní zásah do vlastnických práv obviněného (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019) či jiné zúčastněné osoby (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 4. 2021)

15. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nevykazují známky libovůle.

14. Podle § 79g ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu lze k zajištění náhradní hodnoty, při splnění dalších podmínek, přistoupit, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc, kterou nelze zajistit, je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti. Napadená rozhodnutí přitom takové skutečnosti popisují dostatečným způsobem. Je z nich zřejmé, že v této věci jde o podezření na komplikovanou a organizovanou daňovou trestnou činnost. Z rozhodnutí je zřejmé, že mezi obviněným a stěžovatelkou existují relevantní vazby, což stěžovatelka nezpochybňuje. Není přitom relevantní - jak již vyložil vrchní soud - že stěžovatelka a obviněný mají vypořádané společné jmění manželů. Co se týče vztahu § 79a a § 79g trestního řádu, policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty jednoduše proto, že se mu nepodařilo dohledat výnos z trestné činnosti, což není u daňové trestné činnosti neobvyklé. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v tomto směru dostatečná. Nelze proto hovořit o libovůli orgánů činných v trestním řízení.

16. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentu stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí policejního orgánu z toho důvodu, že v něm nejsou uvedeny konkrétní bankovní účty a konkrétní platby a jejich výše. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty podle § 79g) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

17. Jak policejní orgán, tak i vrchní soud se celou věcí řádně zabývaly a v napadených usneseních vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti z velké části pouze rekapitulují její argumentaci v řízení před vrchním soudem; ten však již tyto námitky řádně vypořádal. Ve vztahu ke společnému jmění manželů vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že pro účely zajištění je zcela irelevantní, zda vlastnické právo k zajištěným věcem svědčí obviněnému či jeho manželce. Namítá-li konečně stěžovatelka, že použití slovenského obchodního rejstříku je nepřípustným důkazem, nezbývá než konstatovat, že vrchní soud pouze odkazoval na veřejně dostupné informace o majetkové a personální struktuře společnosti X, která svědčí o provázanosti této společnosti s obviněným. Především však v tomto ohledu vrchní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, který podrobněji popsal postup, jakým způsobem měl obviněný získat trestnou činností finanční prostředky.

18. Z pohledu Ústavního soudu tak nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu