Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 405/2026

22 Cdo 405/2026-311

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. D.,zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované J. M.,zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2025, č. j. -233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. -130, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, žeje vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „sporný pozemek“ – výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. -233, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, žeurčil, že žalobkyně je vlastníkem sporného pozemku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž dovolacímu soudu vytýkala, že se s řešením dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že nesprávně právně posoudil ještě další otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nebo jerozhodována rozdílně.

4. Jako první předložila k dovolacímu přezkumu procesní otázku, „zda je odvolací soud povinen podle poučit účastníka o jiném právním posouzení věci, než jaké zastával soud prvního stupně nebo účastníci, a to zejména v případě, kdy se odvolací soud odchyluje od zamítnutí žaloby na mimořádné vydržení a poskytne mu příležitost sek tomu vyjádřit, navrhnout důkazy nebo doplní tvrzení, a zda absence takového poučení představuje vadu řízení ovlivňující správnost rozhodnutí.“ Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil např. od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , jelikož bez poučení žalované učinil odlišné posouzení případu, než jaké zastával soud prvního stupně, čímž dovolatelce odepřel možnost navrhnout důkazy k prokázání nepoctivého úmyslu držitelů, které v dovolání příkladmo vyjmenovala.

5. Dále dovolatelka předložila otázku hmotného práva, a sice „zda se při mimořádném vydržení vlastnického práva k nemovité věci podle , , (dále jen „o. z.“) započítává do vydržecí doby držba právního předchůdce, u jehož vlastního předchůdce byl prokázán nepoctivý úmysl ve smyslu o. z., zejména pokud tento nepoctivý úmysl vyplývá z účasti na dědické dohodě, v níž byl předmět vydržení výslovně přiznán jinému vlastníkovi, a zda vědomost o cizím vlastnictví v kombinaci s dalšími okolnostmi (jako placení daní jiným, vzdálenost vlastníka a čekání s žalobou poneúspěšných jednáních o odkupu) naplňuje nepoctivý úmysl. Při posouzení této otázky seměl odvolací soud odchýlit zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a . Jako poslední uvedla dovolatelka otázku nesprávné aplikace o. z. podle něhož se při mimořádném vydržení započítává držba poctivého předchůdce bez dalšího. Zdůraznila, že v daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), neboť ta vycházela z nepoctivé držby otce, který věděl o skutečném vlastníkovi. Podle dovolatelky nebyla tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku, nebo byla rozhodována rozdílně (např.rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož se nedostatek dobré víry u jednoho spoluvlastníka promítá na celou držbu). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl právně správně asvé rozhodnutí řádně odůvodnil. Dodala, že dovolatelka nesprávně aplikuje judikaturu Nejvyššího soudu na projednávanou věc a svou argumentaci zakládá na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl.

7. Dovolání není přípustné.

8. Podle , , (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K nedostatku poučení podle

10. Na otázce možnosti odvolacího soudu rozhodnout na základě jiného právního posouzení i bez poskytnutí poučení podle není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť právní posouzení věci se v průběhu řízení neměnilo. K námitce dovolatelky, že jí vzhledem k absenci poučení byla odepřena možnost navrhnout důkazy k prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně a jejích právních předchůdců, dovolací soud dodává, že dovolatelka byla odvolacím soudem poučena, že je na ní, aby prokázala nepoctivý úmysl žalobkyně a jejího právního předchůdce ve vztahu k užívání sporného pozemku, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve sporu.

11. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že v dovolatelkou uvedeném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. , ani není zdůrazněno, „že poučení o jiném právním posouzení je nezbytné v situacích, kdy účastníci nemohou předvídat změnu v průběhu řízení, aby byla zajištěna rovnost zbraní a právo na spravedlivý proces“, jak dovolatelka uvádí.

K možnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce, jehož právní předchůdce byl v nepoctivém úmyslu, a k okolnostem, které mají vliv na závěr o nepoctivém úmyslu

12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka možnosti započtení doby právního předchůdce, jehož právní předchůdce byl v nepoctivém úmyslu, a posouzení okolností, které mají vliv na závěr o nepoctivém úmyslu, neboť odvolací soud se při posouzení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky institutu mimořádného vydržení podle . Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení ( o. z.) není poctivá držba ( o. z.) a ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), ale absence nepoctivého úmyslu držitele. Zároveň formuloval závěr, že pro započtení vydržecí doby právního předchůdce postačí, pokud předchůdce držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým ( o. z.), anebo oprávněným ( obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. .

14. V rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, žedržiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, ževlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.

15. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (čijiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo sevydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby (srovnej např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. ). Teprve vpřípadě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i kvalitou držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Je tedy zřejmé, že potřebnou kvalitu držby je třeba zkoumat jen u těch osob, které byly držiteli v době potřebné k vydržení. U mimořádného vydržení tedy jen nikoli nepoctivý úmysl při uchopení držby toho, kdo se mimořádného vydržení dovolává, případně každého z jeho právních předchůdců, jejichž držbu je třeba do vydržecí doby započíst. Kvalita držby těch právních předchůdců, jejichž držbu není třeba do vydržecí doby započíst, je pro posouzení podmínek vydržení nerozhodná.

16. V projednávaném případě odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že V. R. mladší, přímý právní předchůdce žalobkyně, se na podkladě schválené dědické dohody 11. 2. 1997 stal po rodičích výlučným vlastníkem skupiny pozemků sousedících sesporným pozemkem a chopil se rovněž držby sporného pozemku, který byl s nabytými pozemky společně oplocen. Držbu vykonával až do okamžiku, kdy vlastnictví ke skupině pozemků převedl v roce 2011 na žalobkyni. Odvolací soud souhlasil s odvolací argumentací žalobkyně, že držela sporný pozemek pět let po účinnosti , , aniž by tím jakkoliv úmyslně působila újmu žalované či jejímu zesnulému manželovi, přičemž do takové držby bylo nutno započítat i držbu jejího bratra V. R. mladšího, a to již od roku 1997, bez ohledu na jejich případnou vědomost o tom, žesporný pozemek není součástí jejich vlastnictví, poněvadž to se žalované nepodařilo prokázat. Přestože byla žalovaná odvolacím soudem poučena k nutnosti označení důkazů, které by byly s to prokázat nepoctivý úmysl žalobkyně a jejího právního předchůdce vevztahu k držbě sporného pozemku, své břemeno neunesla (srovnej bod 14 napadeného rozhodnutí). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat ( a contrario).

K námitce nesprávné aplikace § 1096 odst. 2 o. z.

17. Dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci § 1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při mimořádném vydržení započítává držba poctivého předchůdce bez dalšího. Zdůraznila, žev daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), neboť ta vycházela z nepoctivé držby otce, který věděl o skutečném vlastníkovi. Podle dovolatelky nebyla tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena „v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku“, nebo byla rozhodována rozdílně (např. rozsudek ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. , podle něhož se nedostatek dobré víry u jednoho spoluvlastníka promítá na celou držbu).

18. K námitce dovolatelky, že v daném případě nebyla prokázána poctivost držby předchůdce (bratra žalobkyně), Nejvyšší soud připomíná, že sohledem na formulaci vyvratitelné domněnky v § 994 o. z., „má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá,“ tíží důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele toho, kdo vydržení popírá.

19. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. ).

20. Otázka započtení vydržecí doby právního předchůdce toho, kdo se dovolává mimořádného vydržení, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, ze závěrů této judikatury jasně plyne, že rozhodná je pouze kvalita držby těch držitelů, jejichž držbu je třeba do vydržecí doby započíst (viz východiska uvedená k předchozí otázce v bodech 13-15). Odvolací soud se při řešení této otázky „v kontextu řetězce předchůdců s prokázaným nepoctivým úmyslem u počátečního článku“ neodchýlil, neboť nepoctivý úmysl neshledal ani u žalobkyně ani u jejího bezprostředního právního předchůdce a započtení držby vzdálenějších právního předchůdců do vydržecí doby nebylo zapotřebí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. , který podle přesvědčení dovolatelky vyjadřuje odlišnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, se započtením vydržecí doby právního předchůdce vůbec nezabývá.

21. Dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

22. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.

V Brně dne 23. 4. 2026

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu