Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 406/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti D. C., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Pavlem Škachem, advokátem, sídlem Plachého 1818/2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 12/2021-3482 ze dne 15. 11. 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 9/2025-3739 ze dne 20. 3. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 557/2025-3895 ze dne 15. 10. 2025 za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle , 5 . Krajský soud mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, a to za současného zrušení výroku o trestu z jiného rozsudku v jiné trestní věci (ukládající trest odnětí svobody v trvání osmi let). Krajský soud současně stěžovateli a jeho spoluobviněnému L. N. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice - Ministerstvu financí škodu ve výši 15 625 338 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 30. 3. 2022 do zaplacení a odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Stěžovatel, spoluobviněný i státní zástupce podali proti rozsudku krajského soudu odvolání, které však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel a spoluobviněný proti usnesení vrchního soudu následně podali dovolání. Nejvyšší soud však jejich dovolání odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , a d. Uvádí, že skutková zjištění, z nichž vycházely obecné soudy, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zpochybňuje, že společnost X, kterou přihlásil do zadávacího řízení, neměla dostatečné finanční a personální zdroje k realizaci projektu rekonstrukce objektu XXX; rovněž zpochybňuje, že za společnost vystavil faktury neodpovídající skutečnosti a že na rekonstrukci objektu byly vynaloženy podstatně nižší než deklarované náklady. Dále brojí proti povinnosti hradit zákonný úrok z prodlení; zajištění rekonstruovaného objektu (jeho jediný majetkový zdroj) mu totiž zabránilo jej zpeněžit, a uspokojit tím nárok státu; stát mu tedy neposkytl potřebnou součinnost ke splnění dluhu. Tvrdí přitom, že soudy jeho argumentaci řádně nevypořádaly.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

6. Stěžovatelem vznesenými námitkami proti skutkovým zjištěním krajského soudu se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, a to v bodech 46 až 58 napadeného usnesení. Dospěl přitom k závěru, že nižší soudy se věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly. Na jeho vypořádání uvedených námitek přitom Ústavní soud neshledal nic závadného. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná zásadu přímosti a ústnosti soudního jednání, jakož i zásadu volného hodnocení důkazů. Do hodnocení důkazů obecným soudem proto nezasahuje, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval: zasáhne toliko v případě extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (srov.

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2025, bod 16). V projednávané věci však nemá důvod se domnívat, že se jedná o takový případ, a to ve světle stížnostních tvrzení, napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jakož i vypořádání námitek ze strany Nejvyššího soudu.

7. K námitce proti povinnosti hradit zákonný úrok z prodlení Ústavní soud opět odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které ji dostatečně vypořádává. Není nic ústavně problematického na závěru, že zajištění nemovitých věcí orgány činnými v trestním řízení nelze považovat za neposkytnutí součinnosti věřitelem, které by mělo za následek jeho prodlení. Jak upozorňuje Nejvyšší soud, obviněný si nemůže nárokovat, aby uložená povinnost k náhradě škody byla uhrazena výlučně vrácením neoprávněně poskytnutých dotačních prostředků, resp. zpeněžením majetku, na který byla dotace použita.

8. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani jiné ústavněprávní vady a s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu