Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 321/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Miguela Šimka, Marcuse Mariani Handofsky a Mariany Handofsky, zastoupených Mgr. Davidem Satkem, advokátem, sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 4/2023-113 ze dne 21. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 95/2025-134 ze dne 17. 4. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2447/2025-159 ze dne 11. 11. 2925, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 160 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovité věci, které byly po 29. 9. 1938 konfiskovány, přičemž jejich převod byl ve smyslu dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zneplatněn. Uváděli, že jejich právní předchůdci byli spoluvlastníky těchto nemovitostí. Následně je včetně příslušenství nabyla Československá republika zákonem č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnického práva k některým nemovitostem a movitostem. Uvedený zákon v § 5 odst. 1 předpokládal poskytnutí náhrady podle výměru Ministerstva techniky po slyšení nejvyššího úřadu cenového. Stěžovatelé upozornili, že výměr pro stanovení náhrady nebyl nikdy vydán, a v roce 2017 proto zahájili správní řízení, ve kterém požadovali, aby tento výměr Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo; návrh však ministerstvo zamítlo.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Konstatoval, že stěžovatelé se domáhají nápravy majetkové křivdy, ke které došlo v roce 1948, a měli proto možnost domáhat se nápravy tvrzených křivd v řízení zahájeném podle restitučního Skutečnost, že k odnětí došlo na základě zvláštního právního předpisu, přitom nebrání uplatnění nároku podle citovaného restitučního zákona. Žalobci přitom promeškali zákonem stanovenou lhůtu k uplatnění restitučního nároku.

3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho argumentací a uvedl, že stěžovatelé zjevně zmeškali zákonnou prekluzivní lhůtu podle k uplatnění restitučního nároku, což nelze obcházet cestou projednávané žaloby. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, přičemž se ztotožnil s právním hodnocením nižších soudů.

4. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle a odst. 4 a d ve spojení s y. Uvádějí, že požádali Ministerstvo průmyslu a obchodu o vydání výměru podle zákona č. 127/1948 Sb., ale to jejich žádost zamítlo. Podmínkou splatnosti nároku bylo vydání výměru o náhradě, přičemž splnění této podmínky vedlejší účastnice zmařila, a proto stěžovatelé považují podmínku za splněnou a domáhají se náhrady. Namítají, že v jejich věci není dána věcná, osobní ani časová působnost restitučního Dokud ze strany státu nedošlo k odmítnutí vydat výměr o náhradě nebo k neuhrazení náhrady, nelze podle stěžovatelů hovořit o majetkové křivdě. Ke křivdě došlo až v roce 2020 správním rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu. Ustanovení citovaného restitučního zákona je přitom třeba vykládat tak, že povinnost státu existuje pouze tehdy, když došlo k vyvlastnění bez vyplacení náhrady a tato náhrada měla být vyplacena, ale nebyla. Opačný výklad by nepřípustně zhoršoval postavení stěžovatelů jako věřitelů státu; stát nesmí zneužít restituční zákony k tomu, aby se zbavil svých platných dluhů. Na věc podle stěžovatelů nelze aplikovat stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 1. 11. 2005, ani obecnými soudy citované usnesení

sp. zn.

.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

7. Obecné soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily právní závěr, že křivda spočívající v nevyplacení náhrady předvídané zákonem č. 127/1948 Sb. měla být řešena cestou restitučních předpisů, konkrétně restitučního Jak ostatně upozorňuje rozsudek Nejvyššího soudu č. j. -115 ze dne 12. 2. 2013, již v jeho rozhodnutí č. j. se uvádí, že došlo-li k odnětí věci podle zvláštního předpisu, pak to samo o sobě nebrání uplatnění nároku podle Usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 7. 2013 přitom potvrzuje, že k uplatnění nároku na náhradu podle zákona č. 127/1948 Sb. slouží citovaný restituční zákon. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ve věci

sp. zn.

byla řešena poněkud odlišná situace; důležité je, že ani v tehdy projednávané věci nebyl vydán zákonem předvídaný výměr Ministerstva techniky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. -115 ze dne 12. 2. 2013, Městského soudu v Praze č. j. -99 ze dne 10. 5. 2011 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -71 ze dne 29. 11. 2010).

8. Lze shrnout, že závěr obecných soudů, že restituční zákonodárství nelze obcházet vznášením nároků na vyplácení náhrad podle poválečných předpisů, resp. zákona č. 127/1948 Sb., ústavně obstojí. Argumentační konstrukce stěžovatelů ve světle citované prejudikatury naopak obstát nemůže: skutečnost, že nebyl vydán výměr Ministerstva techniky, nebránila uplatnění restitučního nároku. Byť nelze pochybovat o majetkové křivdě spáchané vůči předkům stěžovatelů, uplynutí prekluzivní lhůty k restitučnímu nároku tímto způsobem není možné zhojit.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu