Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 947/2026

23 Cdo 947/2026-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Robertem Pšenkem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalované J. Ř., zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu soudu v Brně ze dne 16. 9. 2025, č. j. -260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že má právo na vrácení daru, a dále určení, že je vlastníkem ideální poloviny v žalobě označené nemovitosti, kterou dne 4. 10. 1994 daroval žalované a v níž bylo žalobci zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a užívání. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se k žalobci dlouhodobě dopouští hrubých slovních urážek, soustavně a opakovaně mu vypíná přívod elektrického proudu a zastavuje přívod vody. Žalobce proto dne 2. 12. 2021 žalovanou vyzval k vrácení daru, což však žalovaná doposud neučinila.

2. Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. -224, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítal, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce měl za to, že odvolací soud se dopustil pochybení v dokazování, když podle názoru žalobce dostatečně nevysvětlil, proč neuvěřil několika v řízení provedeným důkazům. Nadto žalobce tvrdil, že odvolací soud vykládal hrubé porušení dobrých mravů příliš restriktivně, neshledal-li důvody pro odvolání daru pro nevděk podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. ). Žalobce poukázal na skutečnost, že ačkoli jednotlivá namítaná jednání žalované sama o sobě nemusela dosahovat intenzity hrubého porušení mravů, odvolací soud je měl posuzovat v kontextu jejich dlouhodobosti a soustavnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobci jimi byl omezován přístup k vlastním životním potřebám a bylo ohrožováno i jeho zdraví. Z uvedených důvodů měl žalobce za to, že bylo právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

7. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a dále se zabýval jeho přípustností.

8. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Žalobce v dovolání předně bojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého chování žalované neopravňovalo žalobce k vrácení daru podle § 630 obč. zák., a poukazuje na soustavnost a míru, v nichž žalovaná omezovala žalobcovo užívání předmětné nemovitosti (k němuž byl s ohledem na věcné břemeno oprávněn).

11. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. ).

12. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenuly zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťovaly, jaké poměry mezi nimi panují. Zjistily přitom, že konfliktní rodinné vztahy mezi účastníky a slovní vulgární urážky byly vzájemné, a proto nemohou jít k tíži pouze žalované; ve vztahu k vypínání vody a elektrické energie pak soudy uzavřely, že se nepodařilo prokázat, že by šlo o schválnost ze strany žalované, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce v minulosti opomínal vodu vypínat a v domě nechával svítit světla i v době své nepřítomnosti (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku a body 35 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení obč. zák., proto není zjevně nepřiměřená. Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobce přípustnost dovolání podle založit nemůže.

13. Namítá-li pak žalobce, že soudy nižších stupňů pochybily při hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí), ani tato námitka přípustnost dovolání podle nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. ). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. ), což ale není případ projednávané věci.

14. Jestliže pak v dané souvislosti žalobce uvádí, že soudy nižších stupňů dostatečně neodůvodnily, proč některým z provedených důkazů neuvěřily, namítá tím vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle

16. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani objektivně přípustné.

17. Žalobce spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický.Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ).

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2026

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu