Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 424/2025-27

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované

o zaplacení částky 11 825,91 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 6 738,12 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 363,29 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, částku 87,79 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 6 738,12 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 363,29 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, částku 87,79 Kč, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 9. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 6 216,95 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou elektronicky dne 3. 1. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota s limitem do 80 000 Kč, na základě níž poskytla žalované dne 3. 1. 2025 částku 5 000 Kč. Strany si ve smlouvě sjednaly splátkový režim do 27. 6. 2026. Jelikož žalovaná řádně a včas nehradila, žalobkyně smlouvu 5. 5. 2025 vypověděla. Žalovaná nyní dluží jistinu 5 000 Kč a za následující služby: poplatek za vyplacení tranší úvěru 99,50 Kč, smluvní úrok 6 374,83 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ 98,82 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč. Žalovaná neuhradila na dluh žádnou částku.

2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, posouzení úvěryschopnosti, potvrzení o platbě, verifikační platby, předžalobní výzvy včetně podacího archu, vyjádření banky na č.l. 21 spisu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 3. 1. 2025 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezhotovostně částku až do limitu 80 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutou částku spolu s úroky a sjednanými poplatky do 27. 6. 2026. Z vyjádření právnická osoba z 9. 2. 2026 soud zjistil, že majitelem účtu č. č. účtu je žalovaná. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že žalované byla žalobkyní dne 3. 1. 2025 na tento účet vyplacena částka 5 000 Kč pod VS var. symbol. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na dluh uhradila částku 0 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle ust. a 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

7. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná čerpala částku v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nedoložila žádné důkazy. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala příjmy i výdaje žalované, když soudu nedoložila, že by si nechala předložit doklady k příjmům (pracovní smlouva, výplatní pásky, přiznání důchodu či dávky apod.) a výdajům žalované (výdaje za bydlení a energie, za léky, dopravu do práce či vyživovací povinnosti a úhrady jiných dluhů), čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. -163, či ze dne 7. 1. 2021, č. j. -166.

9. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako bezdůvodné obohacení dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a subsidiárně dle občanského zákona a žalovanou zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanou prokazatelně obdrženou jistinou 5 000 Kč a žalovanou dosud zaplacenou částkou 0 Kč, což činí částku 5 000 Kč. Ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k a násl. , jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. -262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. -160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 6 738,12 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 363,29 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % a částku 87,79 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, proto by měla právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož však žalované s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).