Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
9 C 320/2025-18
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 000 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 883 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 000 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 883 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do datum spolu s příslušenstvím, což žalovaný neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou ze dne datum. K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky www.právnická osoba.cz, na které žalovaný zadal parametry požadovaného úvěru a poté předchůdkyně žalobkyně zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, resp. prověřování bonity. Žalovaný na svůj dluh uhradil 0 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. hodnota ze dne datum, která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podaného návrhu na webu www.právnická osoba.cz., se společnost právnická osoba, jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala žalovanému poskytnout bezhotovostním převodem na účet částku celkem 16 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit tuto částku do datum, s tím, že zápůjční úroková sazba činí 0 % ročně. právnická osoba zaslala na účet žalovaného na částku 16 000 Kč dne datum, žalovaný ale žádnou částku nevrátil. Společnost právnická osoba následně dne datum prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne datum. Dne datum zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem datum. Žalovaný na svůj dluh přesto neuhradil nic. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nic uvedla, namísto toho uvedla, že pokud by soud nárok neposoudil jako nárok ze smlouvy o úvěru, žádá jej posoudit jako bezdůvodné obohacení, soud tedy žalobkyni na doplnění tvrzení a důkazů stran úvěruschopnosti nevyzýval a vyšel z toho, že žalobkyně již vše tvrdila a všechny důkazy označila.
4. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne datum smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“), kterou následně doplnili dodatky, na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 16 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 .
6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná tvrzení ani nedisponovala důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 16 000 Kč a žalovaný jí vrátil 0 Kč, pročež jí stále dluží částku 16 000 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.
8. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku , totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dosud nic neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný poplatek. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 16 000 Kč (86 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 2 625,79 Kč (14 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 72 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT “) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, dále odměnu advokáta za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 1200 Kč, plus 3krát režijní paušál po 100 Kč, celkem 300 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1 , odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , plus DPH 21 %, tj. 315 Kč. Dohromady náklady řízení představují částku 2 615 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 72 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 1 883 Kč.
10. Lhůta k plnění byla v případě výroků I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když k jinému postupu soud neshledal podmínky.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.