Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 177/2025 - 40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: Austerlitz Assets, s.r.o., se sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4, zast. Mgr. Václavem Žaludem, advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Moravské náměstí 1/1, Brno, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 23. 10. 2025, č. j. -22,

takto:

Rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 23. 10. 2025, č. j. -22, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně měla jako kupující uzavřít dne 11. 12. 2024 kupní smlouvu s J. V., v důsledku čehož by se stala vlastnicí pozemku parc. č. X v k. ú. L. (dále jen „pozemek“). Řízení o návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí žalovaný přerušil usnesením ze dne 4. 2. 2025, č. j. V-23506/2024-702-26 (dále jen „usnesení žalovaného“), v návaznosti na předběžné opatření ze dne 8. 1. 2025, č. j. -11, zakazující žalovanému rozhodnout o vkladu vlastnického práva (dále jen „předběžné opatření“) vydané Městským soudem v Brně (dále jen „civilní soud“) v rámci řízení u něj vedeného. V tomto řízení se paní V., potažmo po její smrti její právní nástupci, domáhají neplatnosti zmíněné kupní smlouvy.

[2] Proti usnesení žalovaného podala žalobkyně odvolání k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně (dále jen „odvolací orgán“), který jej dne 13. 5. 2025 zamítl a potvrdil usnesení žalovaného. Žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného podle , , žalobkyně nevyužila.

[3] Žalobkyně následně podala ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřovala v nevydání rozhodnutí ve věci v důsledku nezákonného přerušení řízení.

[4] Žalobu stavěla předně na tom, že civilní soud nemůže předběžným opatřením uložit povinnost žalovanému, neboť tím dochází k zásahu do jeho výlučné pravomoci, a předběžné opatření tak nevyvolalo žádné právní účinky.

[5] Krajský soud konstatoval, že byly splněny podmínky řízení, mimo jiné podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků k nápravě nečinnosti podle , (dále jen „ “), přestože nebyla podána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného. Podle krajského soudu totiž tím, že odvolací orgán zamítl odvolání proti usnesení žalovaného o přerušení řízení, dal jasně najevo svůj názor na důvody přerušení a trvat na podání žádosti o opatření proti nečinnosti podle k témuž odvolacímu orgánu by v této situaci bylo pouhým formalismem.

[6] Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém posouzení poukázal na rozdělení pravomocí mezi civilními a správními soudy, uvedl, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí civilního soudu, neboť k tomu slouží odvolání v civilním řízení (kterého stěžovatelka využila, ovšem zatím o něm nebylo rozhodnuto). Ve stejném duchu upozornil na vztah mezi mocí výkonnou a soudní, přičemž správní orgán jakožto součást výkonné moci nemůže rozhodnutí soudu přezkoumávat.

[7] Dále s odvoláním na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , dovodil, že katastrální úřady musejí respektovat předběžné opatření, kterým je jim uložena povinnost. To podložil i poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a na nález ÚS ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. , dle kterých je-li v průběhu řízení o povolení vkladu práva zahájeno řízení před soudem, jehož předmětem je posouzení platnosti právního úkonu umožňujícího návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, katastrální úřad řízení přeruší a vyčká na rozhodnutí soudu. Žalovaný by tak mohl řízení přerušit i při neexistenci předběžného opatření.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[8] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodu podle Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že předběžné opatření, v jehož důsledku bylo přerušeno řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je defektní a nevyvolává žádné účinky. Civilní soud porušil zásadu dělby moci, neboť zasáhl do výlučné pravomoci katastru nemovitostí předběžným opatřením jako úkonem učiněným ultra vires. Stěžovatelka také upozorňuje na omezení obsažené v , (dále jen „ “), podle kterého lze třetí osobě uložit předběžným opatřením povinnost jen tehdy, lze-li to po ní spravedlivě požadovat. Stěžovatelka též uvádí, že napadený rozsudek je v rozporu s , o katastru nemovitostí (katastrální zákon), podle kterého pokud je řízení, o kterém se zapisuje poznámka spornosti zápisu, řízením o předběžné otázce ve vkladovém řízení, vkladové řízení se nepřerušuje. Jelikož v daném případě mělo jít přesně o takovou situaci, bylo by absurdní přerušovat z tohoto důvodu řízení o vkladu vlastnického práva, neboť by tím postrádala smysl poznámka spornosti. Tou je totiž chráněno případné právo prodávajících. Podle stěžovatelky tak žalovaný neměl postupovat podle nezákonného rozhodnutí civilního soudu a přerušovat vkladové řízení, v důsledku čehož je v rozporu se zákonem nečinný.

[10] Žalovaný ve svém vyjádření souhlasí s napadeným rozsudkem, podle kterého je katastrální úřad povinen respektovat zákaz uložený v předběžném opatření. Správním orgánům nepřísluší posuzovat zákonnost či ústavnost soudních rozhodnutí, a neměly tedy možnost postupovat jinak než v souladu s povinností uloženou předběžným opatřením, které navíc doposud nebylo zrušeno či změněno, a je tak presumována jeho správnost. Na základě těchto argumentů žalovaný odmítá tvrzení, že by byl nečinný, a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[11] NSS posoudil kasační stížnost a shledal přitom vady, ke kterým musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[12] Podle ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

[13] Podle soud odmítne usnesením návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný.

[14] Splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ( ), judikatura hodnotí jako podmínku přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 25. 5. 2016, č. j. -59, č. 3409/2016 Sb. NSS). V daném případě je tímto prostředkem žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle věty druhé .

[15] Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. , dovodil, že nedostatek této podmínky je možno odstranit i v řízení o žalobě před krajským soudem.

[16] NSS konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku nijak nezohlednil jeho konstantní judikaturu, která upozorňuje na nutnost bezvýsledného využití žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti ve smyslu vyčerpání prostředků ochrany podle Krajský soud se sice pokusil překlenout povinnost kladenou na žalobce zákonem v bodě 9 napadeného rozsudku, kde uvedl, že by podání žádosti podle bylo pouhým formalismem v situaci, kdy odvolací orgán dal již jednou jasně najevo souhlas s rozhodnutím žalovaného. Takový závěr však odporuje rozhodovací praxi NSS, kterou krajský soud nijak nevypořádal.

[17] Úvaha krajského soudu je v rozporu např. s rozsudkem NSS ze dne 14. 9. 2020, č. j. -48, kde je uvedeno, že „…prostředkem ochrany proti nečinnosti ovšem není odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, ale žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle .“ V rozsudku ze dne 12. 4. 2013, č. j. -20, č. 2871/2013 Sb. NSS, uvedl NSS následující: „V dané situaci účastník řízení jistě může podat odvolání proti usnesení správního orgánu o přerušení řízení, jak učinili žalobci v předmětné věci, což ovšem nic nemění na tom, že […] prostředkem ve správním řízení, který je zásadně nutno vyčerpat před podáním nečinnostní žaloby a vůči němuž je soudní ochrana před nečinností správního orgánu subsidiární, je žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle poslední věty ( – k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, č. j. -100, publikovaný pod č. 1683/2008 Sb. NSS), a nikoliv odvolání proti usnesení o přerušení správního řízení.“

[18] Úvaha krajského soudu, že nebylo třeba vyčerpat žádost o opatření proti nečinnosti, je tedy nesprávná pro rozpor s právě citovanou judikaturou, která považuje podání odvolání proti usnesení o přerušení řízení za nedostačující pro naplnění podmínky přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti. S ohledem na závěry judikatury NSS a nálezu ÚS měl proto krajský soud správně postupovat tak, že měl stěžovatelku upozornit na povinnost vyčerpat žádost o opatření proti nečinnosti, stanovit jí lhůtu, ve které tak může učinit a doložit, že tak učinila, a vyčkat na její reakci. Následně měl krajský soud počkat na výsledek posouzení této žádosti (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 2. 2. 2023, č. j. ‑34, č. 4453/2023 Sb. NSS). Od toho by se pak teprve odvíjel následující postup krajského soudu. Pokud by stěžovatelka žádost o opatření proti nečinnosti nevyčerpala, bylo namístě žalobu odmítnout podle , teprve pokud by ji vyčerpala bezúspěšně, bylo by namístě žalobu věcně projednat (s výhradou změny okolností mezi vydáním nyní napadeného rozsudku a rozsudku o kasační stížnosti - viz níže bod 20). Neučinil-li tak, dopustil se vady řízení ve smyslu

[19] Z výše uvedených důvodů NSS nezbylo než napadený rozsudek zrušit. Zároveň se ovšem nejedná o situaci, kdy by měl sám odmítnout žalobu, neboť ověření toho, zda byly prostředky ochrany skutečně vyčerpány, je třeba učinit v řízení před krajským soudem. V tomto kontextu NSS upozorňuje na možnost dodatečného vyčerpání prostředků ochrany v průběhu řízení, jak ji dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. , v jehož bodě 55 se stanoví: „Ústavní soud tak konstatuje, že je třeba upřednostnit ústavně konformní výklad spočívající v tom, že překážka věcného projednání nečinnostní žaloby v podobě absence bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti před správním orgánem je překážkou odstranitelnou. Správní soud tudíž musí přihlížet k tomu, že v průběhu řízení nastal stav bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany ve smyslu , byť tu takový stav nebyl v době podání žaloby.“ (viz také navazující rozsudek rozšířeného senátu č. j. -34)

[20] NSS dále podotýká, že přípustnost žaloby, stejně jako její důvodnost, se v mezičase mohla změnit, a proto ji krajský soud bude muset v novém řízení znovu posoudit, dospěje-li k názoru, že jsou podmínky řízení splněny.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu podle věty první zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku ( ).

[22] O náhradě nákladů řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( , věta první, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 30. dubna 2026

Pavel Molek

předseda senátu