Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3823/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2025 č. j. -322, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Michala Brože, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti účastníků podle y a y a princip legitimního očekávání "při uplatňování majetkového práva" plynoucí z Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 7. 2025 č. j. -302 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce (z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nezařazením bytu, v němž byl nájemcem, do privatizace) zaplacení částky 2 252 939 Kč s příslušenstvím (výrok I), a vedlejšímu účastníkovi uložil uhradit stěžovatelce, která byla v řízení zastoupena advokátem, na náhradě nákladů řízení částku 172 144,20 Kč (výrok II).

3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč, jinak ho potvrdil (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III). Jde-li o nákladové výroky, městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem podle advokátního tarifu přiznat. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017

sp. zn.

(N 104/85 SbNU 721) a navazující judikatury, podle které statutární město a potažmo městská část může zastupování v řízení zvládnout pomocí svého odborného aparátu, patří-li činnost, která je předmětem řízení, k obvyklé činnosti obce. Dále vyšel z toho, že privatizace bytového fondu je podle judikatury součástí rutinních činností, což potvrdila i samotná stěžovatelka, neboť se k uplatněnému nároku odborně vyjádřila a služeb advokáta využila až po nařízení ve věci samé.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění napadeného rozsudku nerespektuje požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu. Odkaz na výše uvedený nález považuje za nepřiléhavý, neboť se problematikou nákladů řízení u statutárních měst nezabýval. K tomu dodává, že je jí známa judikatura Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů podle advokátního tarifu při zastupování státu advokátem, a cituje z nálezů ze dne 29. 3. 2018

sp. zn.

(N 62/88 SbNU 857) a ze dne 21. 2. 2011

sp. zn.

(N 19/60 SbNU 197) a usnesení ze dne 19. 9. 2017

sp. zn.

, načež uzavírá, že tato náhrada může být přiznána, jde-li o otázku poměrně složitou, nevšední, velmi specializovanou či dosud neřešenou. Městský soud poukázal na blíže nespecifikovanou judikaturu, podle které má jít o běžnou agendu obcí, ona však argumentovala tím, že tomu tak není, neboť obdobný spor nevede, a navíc v něm jde o vysokou částku. Právní oddělení má čtyři zaměstnance, z toho dva s právním vzděláním, je velmi vytížené a nedaří se je personálně posílit. Má za to, že s ohledem na složitost věci, ojedinělost sporu, kapacitu a odbornost právního oddělení a rizika spojená s případným neúspěchem sporu jí měla být náhrada přiznána.

5. Stěžovatelka městskému soudu vytýká porušení poučovací povinnosti. Konkrétně měl pochybit tím, že ji nepoučil o neunesení důkazního břemene či o tom, že nesdílí závěr obvodního soudu ohledně účelnosti vynaložených nákladů, a ani se dostatečně nevypořádal s její argumentací uplatněnou ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka. Má za to, že při dovození odlišného právního závěru ji měl městský soud vyzvat k "dotvrzení" rozhodných skutečností, a nestalo-li se tak, jde o jeho postup v rozporu s principem legitimního očekávání.

6. Má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Spor zapříčinil vedlejší účastník, na prokázání neopodstatněnosti jeho nároku vynaložila nemalé náklady (konkrétně na obstarání podkladů, na konzultace s odborníky na danou problematiku) a po vyhodnocení složitosti věci, pro ni nikoliv bagatelní, případ svěřila do rukou advokáta. S ohledem na výsledek sporu lze nikoliv nemalé náklady považovat za účelně vynaložené. Upozorňuje i na to, že postoj městského soudu umožňuje osobám, jako je vedlejší účastník, podávat šikanózní žaloby, které ji značně zatěžují, což ona nijak nemůže ovlivnit, a že ji tím odrazuje nechat se zastupovat advokátem, což může vést - pro vytíženost právního oddělení i složitost věci - k neúspěchu v soudních sporech. Vzhledem k tomu, že vedlejšímu účastníkovi mohla být přiznána náhrada nákladů při zastoupení advokátem v plné výši, podle stěžovatelky je tento přístup i v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení (y).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Tomu odpovídá zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Zejména pak k otázkám náhrady nákladů přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Jakkoliv i rozhodnutí o těchto otázkách nepochybně mohou dopadat do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahují dostatečné intenzity k porušení základních práv a svobod [srov. např. nálezy ze dne 1. 3. 2023

sp. zn.

(N 33/117 SbNU 9), bod 17, ze dne 5. 12. 2023

sp. zn.

(N 179/121 SbNU 236), bod 11, ze dne 9. 1. 2024

sp. zn.

, body 14 až 17). Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu [např. nálezy ze dne 17. 5. 2001

sp. zn.

(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001

sp. zn.

(N 79/22 SbNU 165)].

9. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 3. 2013

sp. zn.

(N 45/68 SbNU 449) konstatoval, že "[u] statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů"; nebude-li tedy v příslušném řízení statutárním městem prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedené znamená, že ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení byla judikatorně dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře argumentačně přesvědčit soud, že jsou dány mimořádné důvody pro opačný postup. Přestože je tedy rozhodování o náhradě nákladů řízení úřední povinností soudu, který v obecné rovině vychází z pravidla úspěchu ve věci ( ), a účastník řízení zásadně není povinen tvrdit a prokazovat účelnost svého právního zastoupení (vynaložených nákladů), statutární město není s ohledem na výše uvedenou právní domněnku, vycházející z ustálené soudní praxe, běžným účastníkem řízení, a právě uvedené pro ně neplatí.

10. Žádá-li statutární město či jeho městská část po soudu přiznání náhrady svých nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je podle Ústavního soudu v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) především na něm samotném, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv. Mezi relevantní okolnosti v tomto směru patří zejména: 1. organizační složení jeho právního oddělení (počet zaměstnanců, pracovní náplň definovaná v pracovních smlouvách, vnitřní členění podle specializací, počet vedených soudních sporů v konkrétních agendách atp.); 2. složitost (skutková, právní, ale i mediální či politická) a unikátnost (potřeba zvláštních znalostí, dovedností) konkrétní souzené věci; 3. úroveň právní pomoci protistrany (zastoupení advokátem, či naopak žádné právní zastoupení, specializace a "kvalita" právního zastoupení). Statutární město či městská část, v jehož neprospěch svědčí výše uvedená domněnka, musí osvědčit, že její předpokládaný právní následek není naplněn (vyvrátit jej) - jeho pouhé zpochybnění tedy nestačí. Vyvracející skutečnosti musí statutární město či jeho městská část tvrdit v takové míře, aby soud mohl dospět k závěru, že zastoupení advokátem v dané věci bylo opravdu účelné (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023

sp. zn.

).

11. Stěžovatelka namítá, že nebyla městským soudem řádně poučena a že napadený rozsudek není řádně odůvodněn. Z jeho odůvodnění i kopie odvolání vedlejšího účastníka ze dne 3. 8. 2025, jež je přiloženo k ústavní stížnosti, plyne, že napaden byl i výrok o náhradě nákladů řízení, a to s relevantní argumentací. Stěžovatelce tudíž nic nebránilo se proti ní skutkově a právně vymezit, což ostatně také ve svém vyjádření k odvolání ze dne 19. 9. 2025, jež je rovněž přiloženo k ústavní stížnosti, učinila. Stěžovatelka si tedy byla zjevně vědoma, že městský soud bude posuzovat otázku účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení (podle ), jakož i toho, co je třeba tvrdit a doložit. Nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom ohledu, že by napadený rozsudek byl tzv. nepřezkoumatelný. Byť je jeho odůvodnění poměrně strohé, opírá se o konkrétní věcné důvody, což dokládá i skutečnost, že stěžovatelka s nimi v ústavní stížnosti polemizuje. Porušení jejího základního práva na řádný proces podle a násl.y v daném bodě nic nenasvědčuje.

12. Stěžovatelka dále argumentuje naplněním výše rozvedených kritérií pro přiznání náhrady nákladů právního zastoupení. Ústavní soud však úvahy, které městský soud naopak vedly k závěru, že v dané věci nebylo zastoupení stěžovatelky nezbytné, neshledal zjevně nepřiměřeními (tzv. extrémními), k čemuž dlužno dodat, že ačkoliv se podaná žaloba mohla jevit s velkou pravděpodobností nedůvodnou, nelze ji označit za šikanózní. Nepřiznal-li za daných okolností městský soud stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že nebyly vynaloženy účelně, nenese tento postup znaky neústavnosti. S ohledem na tento závěr nebylo možné přisvědčit stěžovatelce, namítla-li porušení y anebo Dodatkového protokolu k Úmluvě.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu