Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 203/26

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KNOWLIMITS Group a.s., sídlem Pernerova 673/47, Praha 8, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. -99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Barrandov Televizní Studio a.s., sídlem Kříženeckého nám. 322/5, Praha 5, Ing. Davida Jánošíka - insolvenčního správce dlužníka obchodní společnosti Barrandov Televizní Studio a. s., sídlem Gočárova třída 1105/36, Hradec Králové, a Městského státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d)y domáhá zrušení nadepsaného rozhodnutí Městského soudu v Praze pro tvrzené porušení svých ústavně chráněných práv. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Předtím, než by Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky k jejímu projednání.

3. O návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného rozhodnutí Ústavní soud již rozhodoval, a to tak, že jej usnesením ze dne 19. 1. 2026

sp. zn.

odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Dále doplnil, že pokud by stěžovatelka možnost hlasování fakticky měla, pak by její ústavní stížnost byla nepřípustná pro nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Stěžovatelka závěry uvedeného usnesení považuje za nesprávné, neboť podle ní Ústavní soud přehlédl, že o napadeném usnesení bylo vedeno odvolací řízení, a až dne 6. 1. 2026 bylo zveřejněno rozhodnutí odvolacího soudu. Až tímto okamžikem nabylo napadené usnesení právní moci a bylo proti němu možné brojit ústavní stížností.

4. V právě posuzované věci je rozhodné, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o schválení reorganizačního plánu, a to na základě insolvenčního návrhu společnosti Barrandov Televizní Studio a.s. (dále jen "dlužník"), ke kterému dlužník připojil také reorganizační plán přijatý podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), nadpoloviční většinou nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek. Stěžovatelka přitom tvrdí, že jí ze strany dlužníka nebyla dána možnost o přijetí reorganizačního plánu hlasovat. V důsledku toho byla zbavena i možnosti ve smyslu podat odvolání. Podle tohoto ustanovení platí, že proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu.

5. V první řadě je třeba připomenout, že řízení o ústavní stížnosti je prostředkem ultima ratio (srov. nález ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

). Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám jednotlivce proti zásahům orgánů veřejné moci. Tato ochrana však přichází v úvahu teprve tehdy, jestliže stěžovatel před jejím uplatněním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Požadavek vyčerpání těchto prostředků je výrazem zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud by Ústavní soud rozhodoval, aniž by byly využity všechny dostupné prostředky nápravy, nepřípustně by zasahoval do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, a narušoval by tak princip dělby kompetencí. Nevyužije-li proto stěžovatel všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. , bod 16). V požadavku na vyčerpání opravných prostředků se zároveň nepochybně projevuje zásada vigilantibus iura scripta sunt.

6. Jde-li tak o povinnost stěžovatelky podat odvolání, je třeba vyjít ze smyslu a účelu . V nálezu ze dne 14. 8. 2024

sp. zn.

, bod 18, na nějž stěžovatelka ostatně také odkazuje, Ústavní soud uvedl, že okruh osob oprávněných iniciovat instanční přezkum je tak omezen jen na ty věřitele, kteří aktivně projevili svůj nesouhlas s reorganizačním plánem. Cílem je věřitele přimět, aby plánu oponovali již ve fázi jeho přijímání a před vydáním případného rozhodnutí o jeho schválení, nikoli až před odvolacím soudem. Citovaný nález se nicméně zabýval otázkou, kdy stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu bylo pro neoprávněnost stěžovatele odmítnuto, přestože k podání odvolání byl stěžovatel aktivně legitimovaný. V právě posuzované věci však stěžovatelka předpokládala, že aktivně legitimovaná k podání odvolání není, neboť jí byla dlužníkem zmařena možnost se vůbec hlasování účastnit. Odvolání tak vůbec nepodala. Vyšla přitom ze zcela formálního výkladu , který se zcela míjí s účelem tohoto ustanovení.

7. Účelem jistě nemůže být to, aby v situaci předestřené stěžovatelkou byla pro neobeslané věřitele vyloučena cesta odvolacího řízení, které by ve svém důsledku bylo nahrazeno řízením o ústavní stížnosti. Ač deklarovaným účelem ustanovení je zabránit, aby věřitelé své námitky uplatnili dříve než v odvolání, podle argumentace stěžovatelky by tak mohlo být učiněno poprvé před Ústavním soudem. Takový výklad je třeba odmítnout. Účelem právní úpravy jistě nemůže být stav, který bude nutit věřitele jako první obranu proti vydaným rozhodnutím podat ústavní stížnost. Ostatně i odborná literatura připouští s odkazem na judikaturu výjimku pro případy, kdy k přijetí reorganizačního plánu došlo postupem podle . V takovém případě může být právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu přiznáno věřiteli, který měl v úmyslu projevit svůj nesouhlas s přijetím reorganizačního plánu až na svolané schůzi věřitelů, ovšem v důsledku jejího zrušení na ní hlasovat nemohl [srov. ARABASZ, Jindřich, BOGUSKÝ, Pavel. (Odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, zpětvzetí reorganizačního plánu, jeho doplnění či změna). In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. . 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 4.].

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že bylo pro zachování možnosti podat ústavní stížnost nezbytné podat proti napadenému rozhodnutí odvolání. Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka podala přihlášku své pohledávky prostřednictvím advokáta, který ji ostatně zastupuje i před Ústavním soudem. Byla tak v insolvenčním řízení právně zastoupena. Zároveň v judikatuře a odborné literatuře bylo připuštěno odvolání i osobám, které výslovně nejsou do zahrnuty. Pro stěžovatelku tak bylo předvídatelné, že Ústavní soud bude pro přípustnost ústavní stížnosti podání odvolání vyžadovat. Stěžovatelka ostatně sama odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (byť vydaném po uplynutí lhůty k podání odvolání proti napadenému rozhodnutí), jež věřitelům v pozici, ve které se podle svých tvrzení stěžovatelka nachází, odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu připustilo.

9. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k jeho akcesorické povaze, pro kterou sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval.

10. Z výše popsaných důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2026

Dita Řepková v. r.

soudkyně zpravodajka