Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2365/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti NEXIA AP a.s., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2025 č. j. -33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2024 č. j. -294, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Základem posuzovaného případu je spor o vyloučení stěžovatelky ze zadávacího řízení pro neprokázání technické kvalifikace.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka byla vyloučena ze zadávacího řízení pro neprokázání technické kvalifikace. Správní orgány (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a jeho předseda) tento závěr potvrdily. Stěžovatelka se bránila ve správním soudnictví a rozporovala výklad , o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ze strany správních orgánů ve vztahu ke konsorciím se solidární odpovědností. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím stěžovatelčinu správní žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo podnikat podle d (dále jen " ") ve spojení s právem na rovné zacházení podle y, právo na soudní ochranu podle y, jakož i y. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy vybočily z ústavního rámce procesu zadávání veřejných zakázek a vznáší tři námitky. Zaprvé tvrdí, že neexistuje ústavně souladný důvod, pro který by se na postavení solidárně odpovídajícího člena konsorcia mělo nahlížet jinak než jako na tzv. generálního dodavatele. V tomto ohledu se podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud odklonil od své vlastní judikatury, čímž založil výraznou nerovnost v právech jednotlivých osob na přístup k veřejným zakázkám. Zadruhé uvádí, že Nejvyšší správní soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka byla tzv. vedoucím členem konsorcia, který jako jediný uzavíral smlouvy se zákazníky a jako jediný vystavoval auditorské zprávy, čímž se její vztah k celému plnění stal ještě těsnějším, než jak tomu je u generálního dodavatele. Zatřetí stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže obstát v testu proporcionality.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelka učinila spornou zejména otázku výkladu ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek. V rámci stručného odůvodnění ( ) Ústavní soud na úvod poznamenává, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.

6. Co se týče srovnání členů konsorcia, resp. společnosti ve smyslu , krajský soud i Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vysvětlily, že existují právně významné rozdíly mezi generálním dodavatelem a členem konsorcia, a to i v případě solidární odpovědnosti jeho členů. Krajský soud (bod 20 napadeného rozhodnutí) konstatoval, že stěžovatelka v pozici generálního dodavatele nebyla. Postavení generálního dodavatele v obecném chápání předpokládá existenci vertikálního vztahu dodavatele vůči jeho poddodavatelům, současně je tzv. generální dodavatel jedinou smluvní stranou na dodavatelské straně závazkového vztahu s výlučnou odpovědností za řádnou realizaci veškerého plnění. Tak i Nejvyšší správní soud (bod 27) dovodil, že pokud stěžovatelka plnila referenční veřejné zakázky v konsorciu s dalším dodavatelem, tedy nikoliv ve výlučném smluvním vztahu k zadavateli, uplatní se na ni zákona o zadávání veřejných zakázek.

7. V tomto kontextu se pak rozlišení mezi právním postavením generálního dodavatele a člena konsorcia nejeví jako svévolné, a už vůbec ne rozporné s kvalifikovanými zakázanými důvody rozlišování ve smyslu y, jehož se dovolávala stěžovatelka. Nejvyšší správní soud (bod 28) vyzdvihl, že ačkoliv generální dodavatel neplní referenční zakázku sám, ukazuje, že je "schopen poskytnout plnění prostřednictvím kvalitních subdodavatelů a řídit jejich činnost tak, aby byla zakázka jako celek řádně splněna vůči objednateli." Od toho odlišil situaci členů konsorcia:

"Plní-li však referenční veřejnou zakázku více dodavatelů, tak to samo o sobě svědčí pouze tomu, že tito dodavatelé jsou schopni plnit veřejnou zakázku o určitém předmětu a rozsahu společnými silami, nikoliv samostatně. Uchází-li se tedy pouze jeden z těchto dodavatelů dalšího zadávacího řízení, referenční veřejná zakázka nedokládá, že je schopen plnit veřejnou zakázku podobného předmětu a rozsahu bez spolupráce s tímto druhým dodavatelem. To je rozdíl oproti generálnímu dodavateli, který je schopen jako jediný dodavatel splnit veřejnou zakázku."

Takový výklad nepředstavuje protiústavní odklon od judikatury Nejvyššího správního soudu k postavení generálních dodavatelů, jak tvrdí stěžovatelka. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu totiž v případě generálního dodavatele zdůrazňovala přímost smluvního vztahu a výlučnost odpovědnosti generálního dodavatele vůči zadavateli (např. rozsudek ze dne 13. března 2025 č. j. -36). Případy plurality dodavatelů Nejvyšší správní soud podmiňuje splněním podmínek § 79 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek. Například ve stěžovatelkou citovaném rozsudku ze dne 13. března 2025 č. j. -30, bod 29, Nejvyšší správní soud uvedl:

"Reference totiž může svědčit tzv. generálnímu dodavateli, který plnění zajišťoval ve výlučném smluvním vztahu k zadavateli (bez dalších dodavatelů). Tatáž reference ale může svědčit i poddodavateli, který měl smluvní vztah k dodavateli (nikoli zadavateli). Konečně může stejná reference svědčit i více dodavatelům, kteří byli ve smluvních vztazích k jednomu zadavateli při uskutečňování téže veřejné zakázky. Na poslední dvě situace ostatně pamatuje § 79 odst. 4 ZZVZ, dle kterého subjekt může k prokázání kritéria technické kvalifikace podle § 79 odst. 2 písm. a) a b) ZZVZ uplatnit plnění, které poskytl společně s jinými dodavateli či jako poddodavatel, v obou případech však v rozsahu, v jakém se na něm podílel." (zvýrazněno Ústavním soudem)

8. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vypořádal také stěžovatelčinu námitku poukazující na to, že byla vedoucím členem konsorcia a že jako jediná vydávala auditorské zprávy. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že je toto tvrzení z hlediska prokázání rozsahu plnění referenčních veřejných zakázek irelevantní. Navíc uvedl (bod 43), že auditor stěžovatelky sice patrně vyhotovoval zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření města Brna, ale auditor druhého člena konsorcia vyhotovoval zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření městských částí města Brna, což taktéž bylo předmětem referenčních veřejných zakázek. To stěžovatelka nikterak nevyvrací. Z toho Nejvyšší správní soud logicky dovodil, že na plnění referenčních veřejných zakázek se podílel i druhý člen konsorcia a že se stěžovatelka nemohla podílet na plnění referenční veřejné zakázky ze 100 %, jak tvrdila. V opačném případě by ostatně konsorcium postrádalo smysl. I tuto stížnostní námitku tak již dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud, a to způsobem, který nevybočuje z ústavních mantinelů.

9. Z výše uvedeného vyplývá, že neobstojí ani stěžovatelčina námitka, podle níž výklad provedený Nejvyšším správním soudem disproporcionálně omezuje její právo na podnikání. Zaprvé Ústavní soud již v minulosti vyjasnil, že nezakotvuje základní právo na veřejnou zakázku [nález

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2020 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), bod 130]. Zadruhé v předchozích bodech tohoto usnesení vyvrátil argumenty, na nichž stěžovatelka stavěla své tvrzení o porušení principu proporcionality, zejména o nerovném zacházení se stěžovatelkou ve srovnání se subjekty v pozici generálního dodavatele.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu