Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23Co 40/2008

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce

xxx

, správce konkurzní podstaty úpadce xxx, a.s., se sídlem ve xxx, IČO: xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému

xxx, a.s.

, se sídlem ve xxx, IČO: xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx,

o zaplacení 69.543,52 Kč s příslušenstvím

, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18.10.2007, č.j. -76,

t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II.

m ě n í

takto:

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 67.016,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Požadavek žalobce na přisouzení částky 2.243,82 Kč se z a m í t á .

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvého stupně ve výši 23.835,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 23.419,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na úhradě soudních poplatků 5.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud shora uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 283,20 Kč v 3denní lhůtě splatnosti (výrok I.), ve zbylé části uplatněného žalobního požadavku žalobě nevyhověl a zamítl přisouzení dalších 69.260,32 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24.550,- Kč k rukám jeho advokáta v 3denní lhůtě splatnosti (výrok III.).

Předmětem řízení byla dosud nezaplacená úhrada za dodávku vody z vodovodu a následný odvod splaškové a dešťové vody kanalizací, a to za ujednaných podmínek dle kupní smlouvy z 31.10.1998, včetně dodatku z 12.12.2002. Mezi účastníky po celou dobu řízení nebylo sporu o tom, že byla smlouva vskutku uzavřena, že podle ní bylo plněno, následně fakturováno, v souladu se smlouvou vystaveno celkem 12 faktur s daty splatnosti od 21.2.2003 do 22.1.2004 a že žalovaný tyto se zpožděním uhradil tak, jak v řízení tvrdil žalobce. Žalobce tak v řízení žádal již pouze úhradu úroků z prodlení ve výši ujednané ve smlouvě, celkově představující částku 69.543,52 Kč. Obrana žalovaného proti uplatňovaným úrokům z prodlení byla založena na námitce promlčení vyúčtované pohledávky. V té souvislosti žalovaný odlišně od žalobce hodnotil uvedený právní vztah; dovolával se režimu a tedy tříleté promlčecí lhůty podle ust. . Procesní obrana se rovněž odvíjela od námitky, že požadovaná výše úroků z prodlení je nepřiměřeně vysoká, především, ale by měla vycházet z ust. , když není možné, aby mezi účastníky byla sjednána jiná výše úroků z prodlení, než která vyplývá z právní úpravy.

Okresní soud po provedeném dokazování nakonec uzavřel, že aplikace režimu obchodního zákoníku nebyla mezi účastníky smluvního vztahu sjednána a nelze ji dovodit ani za použití ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci z 31.1.2006 uzavřel, že správce konkurzní podstaty (žalobce) nemá postavení podnikatele. Při aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty, tak bylo podle okresního soudu možné přiznat jen úroky z prodlení vzniklé v období tří let před podáním žaloby, tedy po datu 21.3.2004, a to jen ve výši 2% z dlužné částky. To představuje právě částku 283,20 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku, a to jen proti výrokům II. a III., se odvolal žalobce. Setrval na názoru, že pro posouzení námitky promlčení uplatněného nároku v podobě vyúčtovaných úroků z prodlení je třeba aplikovat režim obchodního zákoníku. Použití stanoviska vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 29Odo 298/2005 není případné, neboť toto stanovisko se vztahuje na posouzení postavení správce konkurzní podstaty v případě zpeněžování majetku náležejícího do konkurzní podstaty. V posuzované věci však nešlo o zpeněžování konkurzní podstaty, nýbrž o zajišťování dalšího provozu podniku, k čemuž byl ostatně správce konkurzní podstaty soudem zmocněn. Za takové situace je třeba přiznat správci konkurzní podstaty postavení podnikatele. Při aplikaci obchodního zákoníku a tedy 4leté promlčecí lhůty není nárok žalobce (alespoň v převažující části) promlčen a rovněž je přípustné, aby si účastníci dohodou sjednali výši případných úroků z prodlení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaný považoval odvolání žalobce za neopodstatněné a navrhl potvrzení rozsudku. Zopakoval, že mezi účastníky při uzavírání předmětné kupní smlouvy nebylo sjednáno použití režimu obchodního zákoníku a obchodní zákoník není možné použít i se zřetelem na postavení žalobce jako správce konkurzní podstaty. Navíc připomněl, že úpadce nebyl podnikatelem v předmětu činnosti dodávky pitné vody. To nemůže změnit ani povolení nakládání s povrchovými vodami, tedy povolení odvádět splaškovou vodu, neboť to úpadce nijak neopravňovalo k podnikání v dodávkách pitné vody. Pro posouzení povahy vztahů mezi účastníky připomněl, že tato kupní smlouva byla uzavírána v souvislosti se smlouvou nájemní na pronájem nebytových prostor, v níž rovněž byla sjednána výše úroků z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Taková nájemní smlouva je však absolutním neobchodem a byť šlo o smlouvu neplatnou (v důsledku nepřípustné komulace nájemného na nebytové prostory a za zařízení) bylo by neplatné i ujednání o takové výši úroků z prodlení.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výrocích II. a III. a dospěl k následujícím závěrům.

Sporu v souzené věci se odvíjí od toho, jakému právnímu režimu podléhá kupní smlouva na dodávku pitné vody a odvádění vod z 31.10.1998. Není sporu o tom, že smluvní strany si aplikaci režimu obchodního zákoníku ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku nesjednaly. Šlo tak o to, zda aplikace obchodního zákoníku nevyplývá z ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je třeba obchodního zákoníku použít na závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

V případě žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, který se žalobcem smlouvu uzavíral není o jeho postavení podnikatele pochyb. V případě žalobce je jeho postavení dáno režimem zákona o konkurzu a vyrovnání, tedy v platném znění. Nejvyšší soud České republiky ve věci 29Odo 298/2005 uzavřel, že na správce konkurzní podstaty nelze nahlížet jako na podnikatele a ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž vstupuje, se týkají podnikatelské činnosti. Takovýto závěr však ale byl učiněn s odkazem na ust. zákona o konkurzu a vyrovnání upravující zpeněžování majetku z konkurzní podstaty. Činnost správce konkurzní podstaty v konkurzu je ale širší, tak jak vyplývá z zákona o konkurzu a narovnání, podle něhož je účelem konkurzního řízení uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Okamžikem prohlášení konkurzu přechází podle zákona oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. Ust. jednoznačně deklaruje pravomoc správce konkurzní podstaty vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů přísluší úpadci, jestliže to souvisí nakládáním s majetkem patřící do podstaty. Mimo jiné tak může rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku, včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování, zajistit vedení účetnictví, plnění daňových povinností. Z uvedeného dospívá odvolací soud k tomu, že správci konkurzní podstaty při vykonávání správy majetku v konkurzní podstatě, vyjma zpeněžování, je třeba přiznat obdobné postavení jako úpadci před prohlášením konkurzu. Činí-li správce konkurzní podstaty v období po prohlášení konkurzu v souvislosti s obchodním vedením podniku úpadce podle písm./a a zák. o konkurzu a vyrovnání právní úkony, jde o úkony při „podnikatele při jeho podnikatelské činnosti“.

Odvolací soud rovněž nepovažuje za opodstatněnou námitku žalovaného v tom, že správce konkurzní podstaty při uzavírání předmětného smluvního vztahu překročil podnikatelské oprávnění, jež náleželo v období před prohlášením konkurzu úpadci a tím je tak vyloučeno jednání „při jeho podnikatelské činnosti“. I kdyby k takovému přikročení předmětu podnikání (živnostenského oprávnění) vskutku došlo (to je z obsahu spisu pravděpodobné) Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí z 27.5.2004, ve věci uzavřel, že takové překročení nemá vliv na povahu a platnost právních úkonů, při niž k takovému překročení předmětu činnosti podnikatele došlo. Jinak řečeno porušení živnostenského zákona nemůže samo o sobě způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy, uzavřené podle soukromoprávního předpisu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 10.1.2008 ve věci pak dále vyplývá, že uvedená zásada je aplikovatelná i pro použití ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a podle níž podnikatelské oprávnění nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že by se muselo týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání.

Odvolací soud tak odchylně od soudu prvého stupně a od stanoviska zastávaného žalovaným v průběhu řízení podřizoval kupní smlouvu k dodávce pitné vody a odvádění vod do kanalizací z 31.10.1998 režimu obchodního zákoníku. Jiný pohled na právní povahu tohoto závazkového vztahu se nenabízel ani v návaznosti na dříve uzavřenou nájemní smlouvu na pronájem nebytových prostor, včetně zařízení z 30.4.1998. Jednak účastníci tohoto sporu režim kupní smlouvy z touto nájemní smlouvou nijak nespojovali a jednak žalovaný v průběhu řízení vyslovil důvodné pochybnosti o její platnosti.

V důsledku aplikace obchodního zákoníku byl na místě jiný závěr o promlčení nároku žalobce. Ust. § 397 obchodního zákoníku určuje 4-letou promlčecí lhůtu, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak. Počátek běhu promlčecí doby u práv vymahatelných u soudu se podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Jestliže v souzené věci šlo o uplatnění nároku z titulu úroků z prodlení, tak tyto úroky z prodlení sdílí režim pohledávky hlavní, která nebyla splněna včas. Důsledkem nikoliv včasného splnění peněžité pohledávky je prodlení dlužníka a vznik povinnosti z nezaplacené částky zaplatit úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského (§ 369 odst. 1 obch.zák.).

Konečně pro otázku, zda nároky žalobce nejsou promlčeny, případně v jaké části, byla na místě úvaha o povaze úroků z prodlení. Tím se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí z 31.8.2006, č.j. 21Cdo 3173/2005, podle něhož povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Pro otázku, kdy bylo možné právo uplatnit poprvé, je rozhodující, kdy se dlužník ocitl s prodlením s úhradou jistiny a v týž den mu rovněž vzniklo právo požadovat kromě jistiny i platbu úroků z prodlení. Od tohoto okamžiku tak běží promlčecí lhůta a v té je třeba, aby věřitel uplatnil nejen svůj nárok na zaplacení jistiny, ale rovněž i úroků z prodlení.

Byl-li předmětem řízení nárok žalobce na úhradu úroků z prodlení sestávající z dílčích vyúčtovaných úroků z prodlení, bylo rozhodující, kdy se žalovaný dostal s tou kterou platbou do prodlení a kdy mu tak vznikla povinnost platit i úroky z prodlení. Z nesporného přehledu vyfakturovaných částek za dodávku pitné vody a následný odvod splaškové vody vyplývá, že prvá faktura č. 84330xxx se stala splatnou dne 21.3.2003, tedy v období delším než činí 4letá zákonná promlčecí lhůta běžící v režimu obchodního zákoníku. Úroky z prodlení vzniklé v souvislosti s pozdní úhradou až dne 16.5.2003 jsou tak všechny promlčeny a nebylo je možné přiznat. Z tohoto důvodu, s ohledem na uplatněnou námitku promlčení ze strany žalovaného bylo třeba žalobu v tomto rozsahu zamítnout. Všechny ostatní dlužné platby, s nimiž je spojeno právo věřitele požadovat úroky z prodlení, se do prodlení dostaly ve zmíněné 4-leté zákonné promlčecí lhůtě, a proto tak tyto nároky promlčeny nejsou a bylo namístě je přiznat.

Nakonec odvolací soud ještě zvažoval, zda sjednaná výše úroků z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť v takovém případě by takovému nároku nemohla být poskytnuta právní ochrana. Soudní praxe již dospěla k tomu, že v případě rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není takové ujednání neplatné, ale taková práva nejsou u soudu vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Případný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku je třeba poměřovat sjednanou výší úroků z prodlení a okolnostmi, které je provázely a rovněž i důvody nesplnění závazku. Je rovněž ale třeba přihlédnout k funkci úroků z prodlení, která je nejen sankční, ale i zajišťovací a uhrazovací. V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že úpadce xxx, a.s. xxx měl uzavřenou smlouvu na dodávku vody z veřejného vodovodu a odvádění vod veřejnou kanalizací ze společností Vodovody a kanalizace, s.p. v xxx z 27.11.1992. Podle ní v případě prodlení s úhradou za dodávky a odvádění byla sjednána sankce ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení. I bez toho, že by bylo možné v této souzené věci jednoznačně uzavřít, zda takto vysoko sjednanou sankci je či není možno akceptovat, je zřejmé, že žalobci, který následně měl podle smlouvy se žalovaným zajišťovat dodávku a odvod vody z pronajatých nebytových prostor hrozila sankce v 5násobné výši. Již tento fakt opodstatňuje požadavek žalobce a nesvědčí o tom, že by šlo o rozpor s poctivým obchodním stykem. Navíc věřitelem byl správce konkurzní podstaty, jenž při správě majetku v konkurzní podstatě je nepochybně více svázán předepsanými pravidly zákona o konkurzu a vyrovnání a účelem uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů v konkurzním řízení. O to více vystupuje do popředí v takové situaci ona zmíněná zajišťovací a uhrazovací funkce sjednaných úroků z prodlení.

Na základě výše uvedených úvah odvolací soud podle změnil rozsudek soudu prvého stupně a žalobci přiznal dalších 67.016,50 Kč a zamítl již zmíněných 2.243,82 Kč.

O nákladech řízení rozhodoval podle a 2 , a to jak za řízení před soudem prvého stupně tak za odvolací řízení. Při hodnocení procesního úspěchu jednotlivých účastníků dospěl k tomu, že žalobce byl v řízení v převažující míře procesně úspěšný a náleží mu tak podle právo na náhradu nákladů řízení. Za řízení před soudem prvého stupně mu náleží odměna z celého předmětu řízení vypočtená podle vyhl.č. ve výši 19.130,- Kč. V odvolacím řízení pak odměna v důsledku nižšího předmětu řízení činí 19.080,- Kč. Žalobci kromě toho v řízení před soudem prvého stupně náleží tři paušální náhrady hotových výdajů podle vyhl.č. , v odvolacím řízení pak pouze dvě náhrady hotových výdajů po 300,- Kč. Takto vyčíslené náklady za řízení před soudem prvého stupně tak i za odvolací řízení bylo třeba podle zvýšit o částku vyjadřující DPH ve výši 19%. Žalobci tak náleží odměna za obě tyto fáze řízení ve výši 23.835,70 Kč, resp. 23.419,20 Kč. Žalovaný tak byl zavázán k povinnosti takto přisouzené náklady nahradit žalobci k rukám jeho advokáta v 3denní lhůtě splatnosti.

Vzhledem k tomu, že byl žalobce v tomto řízení osvobozen od zaplacení soudních poplatků podle , přešla platební povinnost na neúspěšného žalovaného podle uvedeného zákona. Soud tak proto žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit soudní poplatek jak ze žaloby tak z odvolání, tedy 2x 2.780,- Kč na účet Okresního soudu v xxx.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to u soudu, který rozhodoval v prvém stupni.

V Pardubicích dne 21. února 2008

předseda senátu