Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19Co 88/2007

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

- 56

U s n e s e n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Ivany Kotrčové v právní věci péče o nezletilého: M. S., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupený M. č. P. 10, se sídlem V. 68, P-10, jako kolizním opatrovníkem, dítě matky: K. S. B., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupená advokátem, a otce: M. S. , bytem P. 1471/77, P-6, o úpravu poměrů k nezletilému, o odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. září 2006, č.j. -44

t a k t o : Usnesení soudu I. stupně s e m ě n í tak, že řízení s e n e z a s t a v u j e .

O d ů v o d n ě n í

Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení a o nákladech rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že poté, kdy matka opravila svůj návrh na zahájení řízení, zabýval se soud otázkou své pravomoci věc projednat a rozhodnout, a to za situace, kdy nezletilý, matka i otec jsou občany Íránské islámské republiky. Vycházel z ustanovení § 39 odstavec 3 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/63 Sb. (dále jen ZMPS) a vyslovil, že ve smyslu tohoto ustanovení je dán nedostatek jeho pravomoci. Úprava poměrů nezletilého a jeho styku s rodičem je rozhodnutím soudu ve věci samé, nikoliv opatřením nutným k ochraně jeho osoby a majetku, není tedy dána ani výjimka uvedená v ustanovení ZMPS. Soud I. stupně proto postupoval podle a řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení písmeno c/

Proti tomuto rozhodnutí se v zákonné lhůtě odvolala matka. Ve svém odvolání zejména namítala nesprávné posouzení věci. Dle matky nelze ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS vykládat tak, že by soud nemohl ve věcech týkajících se nezletilých cizinců rozhodovat ve věci samé. Pokud zákonodárce použil v ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS výraz „opatření“ rozumí se tím i rozhodnutí soudu ve věci samé. V daném případě je třeba nutné ochrany dítěte, aby nezletilému byl umožněn styk s matkou, což otec již několik měsíců znemožňuje a matku vyhodil i ze společného bytu. Nezletilý i oba rodiče, byť jsou občany Íránské islámské republiky, žijí dlouhou dobu na území České republiky a jediným oprávněným soudem vydat opatření nutné k ochraně zájmů nezletilého je český soud. Pravomoc soudu dále nepřímo vyplývá i z ustanovení Evropské úmluvy o právech dětí a Úmluvy o právech dítěte. Matka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Otec ve svém vyjádření k odvolání matky souhlasil se závěry soudu I. stupně, dle kterých není dána pravomoc českých soudů spor rozhodovat. Podle tvrzení otce bydlí všichni účastníci, tedy i matka, ve společném bytě, matka s nezletilým může trávit tolik společného času, kolik si přeje. Podání návrhu matkou bylo způsobeno tím, že matka nezná dobře český jazyk a v českém právním řádu se neorientuje. Hlavní příčinou je pak snaha advokáta matky získat z kauzy vlastní profit. Otec navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle a , aniž nařizoval jednání ( písmeno c/ ). Dovodil, že jsou dány důvody pro změnu napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 25. 4. 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie k 1.5.2004.

Z preambule nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (dále jen nařízení č. 2201/2003), a to odst. 5 vyplývá, že v zájmu rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských. Podle odstavce 12 preambule jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.

Podle čl. 1 odst. 1 písmeno b) a odst. 2 písmeno a) nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se ve věcech rodičovské zodpovědnosti i práva péče o dítě a práva na styk s dítětem.

Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, pro účely tohoto nařízení „soud“ zahrnuje všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení podle článku 1.

Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

Podle čl. 64 odst. 1 a čl. 72 nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se použije na soudní řízení zahájená ode dne 1. března 2005.

Podle odst. 11 preambule nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se nevztahuje na vyživovací povinnosti, které jsou již upraveny nařízením Rady č. 44/2001. Soudy příslušné podle tohoto nařízení budou obecně příslušné k rozhodování o vyživovací povinnosti podle čl. 4 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001.

Podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen ), osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu.

Ve smyslu výše citovaných ustanovení neposoudil soud I. stupně správně otázku své pravomoci, pokud postupoval podle čl. 39 odstavec 3 ZMPS. Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala respektovat předpisy EU, které jsou přímo aplikovatelné, mají přednost před vnitrostátním právem a tím sjednocují posuzování soudní příslušnosti ve všech občanskoprávních sporech, na něž dopadají, vedených před soudy některého z členských států (s výjimkou Dánska). Ve věcech rodičovské zodpovědnosti, do které spadá jak úprava výchovy nezletilého, tak i úprava styku s ním, se jedná o nařízení č. 2201/2003; otázka soudní příslušnosti ohledně vyživovací povinnosti k nezletilému se pak řídí dříve přijatým . Oba citované předpisy Společenství přitom nepovažují za rozhodující kritérium pro posouzení soudní pravomoci podmínku státní příslušnosti účastníků k některému členskému státu EU. Zásadním a obecným kritériem při stanovení příslušnosti soudů je bydliště účastníků na území některého z členských států EU. Pro případ, že se princip bydliště nezletilého dítěte při stanovení soudní příslušnosti neuplatní, popřípadě pro případ specifických sporů (například únosů dětí), jsou stanoveny i další zásady, které jsou však v daném sporu irelevantní. Lze tedy shrnout, že při posouzení své příslušnosti (pravomoci) postupují soudy podle Nařízení (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 i tehdy, je–li předmětem řízení úprava výchovy, výživy a styku s nezletilým, který není státním příslušníkem některého z členských států EU, ale má na území České republiky své obvyklé bydliště.

V této právní věci z obsahu odvolání matky i z vyjádření otce vyplývá, že rodiče se s nezletilým dlouhodobě zdržují na území České republiky, když k návrhu bylo matkou předloženo i povolení policie k dlouhodobém pobytu matky i syna na území České republiky. Je tedy zřejmé, že nezletilý ke dni zahájení řízení měl své obvyklé bydliště na území České republiky jako jednoho z členských států EU. Pravomoc českých soudů (resp. příslušnost dle terminologie obou nařízení) k projednání věci péče o nezletilého Mehrada byla proto založena.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle a napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaveno není.

Pro úplnost odvolací soud dále dodává, že výše citované předpisy EU upravují pouze otázky soudní příslušnosti, nikoliv však problematiku aplikace použitelného práva v daném sporu. Jelikož ve vztahu mezi Íránem a ČR neexistuje žádná dvoustranná smlouva upravující pravidla mezinárodního práva soukromého a jelikož Írán není ani smluvním státem mnohostranné Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 (o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí), je zřejmé, že aplikaci použitelného práva bude třeba řešit podle kolizního ustanovení § 24 odstavec 1 ZMPS.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 15. března 2007

JUDr. Eva I š t v á n k o v á

předsedkyně senátu