Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20Co 499/2005

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

U s n e s e n í

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. E. D. a soudkyň JUDr. I. M. a JUDr. P. H. v právní věci žalobkyně

Ing. M.

B.

, zastoupené JUDr. J. P., proti žalovaným 1/

F

.

N.

, 2/

B. N

., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu P ze dne 12.7. 2005 č.j. -28,

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích ve věci samé ad I. - IV.

z r u š u j e

a v tomto rozsahu se věc

vrací

soud I. stupně k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Okresní soud P rozsudkem ze dne 12.7. 2005 č.j. -28 ve vztahu k 1/ žalovanému zastavil řízení o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (specifikovaného ve výroku) - (výrok I.) a ve vztahu k 2/ žalované přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu dané žalobkyní žalovaným dne 10.12. 2004 s tím, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, přičemž žalované uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat po uplynutí výpovědní doby do 15 dnů od zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše než má vyklizovaný byt (výroky II. - IV). Dále soud žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 39.915,-Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení od 13.12. 2004 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

Soud I. stupně ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu rozhodl na podkladě žaloby, v níž žalobkyně - vlastnice nemovitosti - dala žalovaným, jakožto manželům, výpověď z nájmu bytu z výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a/, písm. d/ a e/ obč. zák. (specifikovaných v žalobě uvedením konkrétních skutečností). Soud vycházel z toho, že žalovaným k předmětnému bytu svědčí právo společného nájmu bytu manželů, přičemž z uplatněných výpovědních důvodů shledal naplněnými výpovědní důvody podle § 711 odst. 1, písm. d/ a písm. e/ obč. zák., kdy považoval prokázané, že žalovaní řádně neplatili nájemné a za služby spojené s užíváním bytu za dobu od října 2001 do května 2004 (jejich dluh za toto období činil 39.915,- Kč) a další uplatněný výpovědní důvod shledal naplněný tím, že bylo prokázáno (zprávou OÚ H a zápisem z místního šetření), že stav domu ohrožuje zdraví a bezpečnost nájemců. Ačkoliv soud I. stupně shledal splněnými všechny formální i věcné předpoklady k přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalovaným z výše uvedených výpovědních důvodů, žalobě vyhověl jen ve vztahu k 2/ žalované, které uložil byt vyklidit po zajištění náhradního bytu o nižší podlahové ploše. Rozhodnutí o bytové náhradě odůvodnil tím, že upřednostnil bytovou náhradu příslušející k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm.e/ obč. zák. s tím, že „v případě kolize rozdílných typů bytových náhrad u dvou různých výpovědních důvodů má přednost ta, která je pro nájemce příznivější“ a k existenci výpovědního důvodu, z něhož vyplývá hrubé porušování povinností nájemce, přihlédl jen jako k důvodu hodnému zvláštního zřetele, pro který odepřel právo na přiměřený náhradní byt. Ve vztahu k 1/ žalovanému pak soud dospěl k závěru, že věcnému rozhodnutí brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a to překážka věci rozsouzené a v tomto rozsahu proto řízení podle zastavil. Soud přitom vycházel ze zjištění, že již bylo pravomocně rozhodnuto (pravomocným rozsudkem soudu I. stupně ze dne 28.1. 2000 č.j. -67) o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu dané žalobkyní 1/žalovanému, jemuž bylo uloženo uvedený byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Soud I. stupně sice s poukazem na platnou judikaturu konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jednalo o společný nájem bytu manželů, měla být předchozí žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné pasivní legitimace 1/žalovaného v uvedeném řízení (s tím, že nelze ani počítat s možností soudního výkonu rozhodnutí vyklizením bytu směřujícího pouze proti jednomu z manželů), avšak jelikož uvedený rozsudek nabyl právní moci, dospěl k závěru, že vzhledem k , nemůže být ve vztahu k 1/ žalovanému v rámci tohoto řízení znovu rozhodnuto, neboť jde o stejnou věc, která nemůže být projednávána znovu.

Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s rozhodnutím soudu ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu s tím, že soud věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně poukazovala na to, že soud se fakticky dopustil stejného pochybení, které konstatuje u předchozího pravomocného rozsudku, když u společného nájmu bytu manželů, přivolil k výpovědi z nájmu jen vůči jednomu z nich (2/ žalované). Zdůrazňovala přitom, že napadeným rozsudkem soud nastolil fakticky neřešitelnou situaci, neboť není možné, aby manželé jako společní nájemci, měli každý jiný režim užívání bytu, jinou lhůtu k vyklizení a nárok na jinou bytovou náhradu, nehledě k tomu, že při této právní konstrukci o věci pravomocně rozhodnuté, již nebylo ani možno žalovat druhého z manželů, vzhledem k zásadě solidarity manželů. Nesouhlasila tedy především se závěrem soudu I. stupně, že byly splněny předpoklady pro zastavení řízení vůči 1/žalovanému z důvodu věci pravomocně rozsouzené, kdy namítala, že předchozí řízení vycházelo z jiné právní konstrukce, neboť žalobkyně měla za to, že nájemcem bytu je pouze 1/ žalovaný, jelikož se jednalo o služební byt, který nabyl od svého tehdejšího zaměstnavatele a ke vzniku společného nájmu bytu manželů proto nedošlo. Podle žalobkyně je tedy předchozí rozsudek vztahující se pouze k 1/žalovanému nicotným právním aktem, neboť soud rozhodl v rozporu s hmotným a procesním právem, a nemůže proto zakládat překážku věci pravomocně rozsouzené. Žalobkyně současně zdůrazňovala, že pokud soud dospěl k závěru, že předchozí rozsudek tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené a v současné době přichází do úvahy jiná bytová náhrada, měl jí v tomto směru poučit, aby ve vztahu k 1/žalovanému změnila žalobní petit tak, aby se domáhala změny předchozího rozsudku v části bytové náhrady, neboť dvě rozhodnutí přiznávající manželům rozdílné bytové náhrady jsou v rozporu s právem a nevykonatelná. Žalobkyně ovšem výslovně zpochybňovala i rozhodnutí soudu o bytové náhradě s tím, že za odpovídající náhradu (příslušející oběma žalovaným) považovala pouze zajištění přístřeší. Nesouhlasila s tím, že soud při rozhodování o bytové náhradě pominul výpovědní důvod podle § 711 odst. 1, písm. c/ obč. zák. (správně je zřejmě míněno písm. d/) a akceptoval jen výpovědní důvod podle § 711 odst. 1, písm. e/ obč. zák. s tím, že tento postup, poškozující zájmy pronajímatele, nemá oporu v zákoně, neboť soud nájemci, který dlouhodobě neplatí nájemné, přiznal bytovou náhradu v rozporu s § 712 obč.zák., aniž by odůvodnil důvody hodné zvláštního zřetele, které musí být dány současně s tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Namítala, že hmotné právo nemá ustanovení o tom, že má přednost bytová náhrada, která je pro nájemce příznivější s tím, že nájemce, který hrubě porušuje své povinnosti, nemůže být na úkor pronajímatele zvýhodněn a bytová náhrady by naopak měla být stanovena s ohledem na výpovědní důvod z tohoto pohledu nejzávažnější, neboť by měl být brán zřetel na to, že jsou hrubě porušovány povinnosti nájemce a že nájemce jedná v rozporu s dobrými mravy. V této konkrétní věci pak žalobkyně poukazovala na to, že žalovaní po dobu více jak 10ti let neplní své povinnosti nájemců, jejich duh na nájemném dosahuje již více jak 120.000,- Kč, pokud jsou vyzvání k placení nájemného, chovají se k žalobkyni a jejím rodinným příslušníkům hrubě, neplatí za odvoz domovního odpadu, devastují zahradu a pod. Na straně žalovaných nejsou proto důvody hodné zvláštního zřetele, které by byly v jejich prospěch a o bytové náhradě by proto mělo být rozhodnuto podle § 712 odst.5 obč. zák. tak, že žalovaným náleží nárok jen na přístřeší. Žalobkyně proto navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, že její žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vůči oběma žalovaným bude vyhověno a žalovaným bude uloženo vyklidit předmětný byt po zajištění přístřeší.

Krajský soud v P podle a přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání (tedy s výjimkou výroku V. o dlužném nájemném, který nebyl odvolání napaden) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a to zčásti i z jiných než namítaných důvodů.

Odvolací soud především dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné v části týkající se posouzení vzniku a existence společného nájmu předmětného bytu manželů a to pro nedostatek důvodů, potažmo i nesrozumitelnost. V tomto ohledu totiž soud I. stupně uvedl pouze tolik, že vycházel z „výsledku řízení vedeného u OS P pod sp.zn. , ze kterého vyplývá, že žalovaní manželé se stali společnými nájemci předmětného bytu na základě konkludentní dohody a to v souladu s a obč. zák. ve znění účinném před novelou zák. č, “ . Toto jeho konstatování je však naopak v rozporu s „výsledkem“ uvedeného řízení, jímž byl rozsudek Okresního soudu P ze dne 28.1. 2000 č.j. -67, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní 1/ žalovanému s tím, že vycházel z toho, že na základě konkludentní dohody mezi ním a JZD Orion D, vznikl žalovanému nájem k předmětnému bytu podle a obč. zák. Z tohoto rozsudku tedy nejenže nelze dovodit, že soud tehdy dospěl k závěru, že vznikl společný nájem bytu manželů - žalovaných - podle , resp. obč. zák., ale naopak obsah rozsudku svědčí tomu, že předmětem rozhodování soudu bylo rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní 1/žalovanému jako výlučnému nájemci předmětného bytu. Dlužno přitom uvést, že ani z vylíčení skutkových zjištění soudem I. stupně (na straně 3 odůvodnění rozsudku) nelze dovodit jakými skutečnostmi soud I. stupně považuje za doloženou existenci a vznik práva společného nájmu předmětného bytu manželů (ať již podle obč. zák., nebo obč. zák.), když pouze konstatuje, že v řízení vedeném pod sp.zn. 9C 1722/97 soudy došly k závěru, že nájemní smlouva ze dne 2.1. 1984, kterou uzavřel a žalovaný s JZD Orion byla neplatná, protože ji nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu nebo za dohodu o odevzdání a převzetí bytu s tím, že odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil soudu I. stupně zabývat se tím, zda z důvodu faktického užívání bytu nedošlo v souladu se zněním , dle právního stavu k 1.1. 1995, ke vzniku nájemního vztahu konkludentním způsobem.

Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze tedy v prvé řadě vůbec zjistit z jakých skutkových zjištění, ani na základě jakého právního posouzení, soud I. stupně v projednávané věci dovodil vznik práva společného nájmu bytu manželů podle § 703 a násl. obč.zák., přičemž předběžné posouzení této otázky je nepochybně určující z hlediska posouzení uplatněného nároku vůči oběma žalovaným.

I pokud by však byl závěr soudu o existenci práva společného nájmu bytu dostatečně podložen, rozhodnutí by stejně trpělo vadou, kterou by nebylo možno v odvolacím řízení odstranit, neboť při svém rozhodování soud nerespektoval zásadu solidarity žalovaných jako společných nájemců předmětného bytu (ačkoliv přitom z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že si této zásady byl nepochybně vědom), když rozhodl ve vztahu ke každému z nich rozdílně (t.j. vůči 1/ žalovanému řízení zastavil a vůči 2/ žalované žalobě vyhověl).

Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně s tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srovnej rozsudek NS ČR 2Cdon 37/97, ). V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají přitom manželé - společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč.zák. - postavení nerozlučných společníků s tím, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podanou jen proti jednomu z nich soud zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace; společný nájem bytu může přitom oběma manželům - na základě výpovědi z nájmu - zaniknout jen současně (srovnej rozsudek NS ČR 3Cdon 122/97, Soj 7/1997).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaní v řízení o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu vystupují jako nerozluční společníci ( ), což znamená, že mají taková společná práva a povinnosti, že rozhodnutí ve věci samé se musí vztahovat na ně oba. To znamená, že i splnění podmínek řízení ( ) je nutno zkoumat ve vztahu k oběma žalovaným jako nerozlučným společníkům, neboť nelze ve vztahu ke každému z nich rozhodnout rozdílně, tedy nedostatek podmínky řízení by zde byl buď ve vztahu k oběma žalovaným nebo ve vztahu k žádnému z nich a podle toho by musel soud buď celé řízení zastavit nebo naopak rozhodnout věcně.

V projednávané věci rozsudek, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní jen 1/žalovanému (ze dne 28.1. 2000 č.j. -67), nemůže zakládat překážku věci pravomocně rozsouzené ( ) ve vztahu k nároku, který uplatňuje žalobkyně v tomto řízení, jímž je přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu manžely, neboť jde, jak o rozdílné nároky, tak i rozdílný okruh účastníků. V předchozím řízení nebylo totiž rozhodnuto o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu manžely, ale bylo vyhověno žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu jen vůči 1/ žalovanému. Uvedený rozsudek nemůže mít proto za následek zánik práva společného nájmu bytu manželů (viz shora) a jestliže jím bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané pouze 1/ žalovanému, ačkoliv mu ve skutečnosti nesvědčilo právo výlučného nájmu k bytu, znamená to jen tolik, že rozhodnutí nemá z hlediska ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu žádné právní následky (nemůže způsobit ukončení právního vztahu, který neexistuje a naopak způsobit zánik právního vztahu, o němž nebylo rozhodnuto za účasti všech jeho účastníků). Z hlediska posuzování tzv. překážky věc pravomocně rozsouzené je tedy rozhodující, že předchozím rozsudkem bylo pravomocně rozhodnuto o jiném předmětu řízení, než který je nyní projednáván a rovněž okruh účastníků v obou řízení je rozdílný, neboť 2/ žalovaná nebyla účastnicí předchozího řízení.

Z těchto všech důvodů tedy napadený rozsudek nemohl obstát a byly zde důvody pro jeho zrušení a vrácení věci soudu k I. stupně podle , písm. a/, b/ a Soud I. stupně v prvé řadě znovu posoudí, zda vznikl společný nájem bytu manželů a svůj závěr v tomto směru jednoznačně odůvodní tak, aby byl přezkoumatelný, tedy byl dostatečně skutkově i právně podložen. Pokud existuje společný nájem bytu manželů, nebrání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozsouzené a jestliže soud shledá předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, musí žalobě vyhovět ve vztahu k oběma žalovaným. V tom případě pak soud znovu posoudí právo žalovaných na zajištění bytové náhrady podle obč. zák. ve vztahu k výpovědním důvodům, které uzná za opodstatněné pro přivolení k výpovědi z nájmu. Nelze přitom akceptovat závěr soudu I. stupně, že v případě kumulace více výpovědních důvodů, je namístě přiznat nájemcům právo na bytovou náhradu pro ně příznivější, neboť tento právní názor nejenže nemá oporu v zákoně ani v platné judikatuře, ale je naopak v rozporu s logickým výkladem zákona ( obč. zák.). Jestliže pronajímatel je úspěšný mimo jiné s uplatněním výpovědního důvodu, který je založen na tzv. deliktním jednání nájemce vůči němu (, písm. c/ a d/ obč. zák.), nelze při rozhodování o bytových náhradách tento důvod ukončení nájemního vztahu pominout jen proto, že jsou dány i další důvody pro ukončení nájemního vztahu. Naopak je nutno respektovat, že zákon v ust. obč. zák. postihuje přísněji ty nájemce, kteří se dopustili vůči pronajímateli tzv. civilního deliktu a naplnili tak výpovědní důvody podle a d/ obč. zák. tím, že značně omezuje jejich právo na zajištění bytové náhrady vůči pronajímateli, které jinak třeba mají v případě výpovědních důvodů, které svým chování nevyvolali. Není přitom žádný důvod k tomu, aby při souběhu obou těchto typů výpovědních důvodů, soud postupoval jako by výpovědní důvod spočívající na deliktu nájemce neexistoval; naopak logický závěr je, že nájemce sám svým subjektivním jednáním (jímž naplnil uvedený výpovědní důvod) zhoršil své postavení při rozhodování o bytových náhradách. V případě, že soud I. stupně dojde k závěru, že nájemní poměr mimo jiné skončil také výpovědí podle , písm. d/ obč. zák. bude proto postupovat podle obč. zák., dle kterého lze při vyklizení poskytnout jen přístřeší s tím, že pouze jde-li o rodinu s dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, je možno rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě náhradní byt. Z tohoto pohledu se tedy bude soud otázkou bytové náhrady zabývat, k čemuž bude muset doplnit relevantní skutková zjištění s tím, že žalovaní by měli být poučeni o tom, že je na nich tvrdit a prokázat, že na jejich straně jsou předpoklady pro zajištění jiné bytové náhrady než pouze přístřeší. Rozhodnutí soudu o bytové náhradě by pak mělo být podloženo (a odůvodněno) z pohledu aplikace ust. obč. zák.

V Praze dne 30.12. 2005

JUDr. E. D.

předsedkyně senátu