Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3To 98/2005

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl na základě podnětu obžalovaného J.O. dle § 30 odst. 1 tr.ř. tak, že soudce a přísedící Krajského soudu v Brně Mgr. D.P., MUDr. N.B. a ing. I.Z. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného J.O.

Z obsahu samotného odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud neshledal ve vztahu jak k předsedovi senátu Mgr. D.P., jemuž byla trestní věc zákonným způsobem přidělena k rozhodnutí, tak k výše jmenovaným přísedícím jakékoliv důvody pro jejich vyloučení ve smyslu § 30 tr.ř.

Proti tomuto usnesení podal sám obžalovaný stížnost ihned po jeho vyhlášení, kterou nezdůvodnil, tuto odůvodnil až dodatečně po obdržení opisu usnesení. Z obsahu stížnosti vyplývá, že důvodem jeho námitky podjatosti je tvrzené nerespektování jeho zákonných práv zejména v oblasti návrhů na další dokazování s odkazem na dřívější sdělení, jež vrchnímu soudu adresoval. K postupu soudu dále uvedl, že dne 10.6.2005 byla dle jeho názoru úmyslně předsedou senátu změněna jednací síň, v níž se mělo konat nařízené hlavní líčení, když nová jednací síň nebyla nijak označena, přičemž se obává, že tak postupoval záměrně, aby nebyla přítomna veřejnost a média. Dále se domáhal, aby bylo nařízené hlavní líčení na termín 26.6.2005 odročeno, k možnosti studia spisu novým obhájcem.

Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, předně konstatuje, že stížnost proti tomuto rozhodnutí, vydanému dle § 31 odst. 1 tr.ř., je přípustná. Samotný obžalovaný je nepochybně osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť toto rozhodnutí se dotýká jeho práv na zákonného soudce. Usnesení bylo obžalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 odst. 3 tr.ř. vyhlášením u hlavního líčení dne 2.6.2005 (č.l. 3532). Usnesení bylo následně v souladu s výkladem ustanovení § 136 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a contrario vyhotoveno a bez toho, aniž by jej soud I. stupně dále doručoval osobám oprávněným k podání opravného prostředku, byla věc postoupena stížnostnímu soudu k rozhodnutí o podané stížnosti. Vrchní soud se nejdříve zabýval hodnocením tohoto postupu výkladem ustanovení § 137 tr.ř. a shledal tento postup zákonným. Dle § 137 odst. 1 tr.ř. usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, usnesení se oznámí státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dle § 137 odst. 2 tr.ř. má-li osoba, které je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci. Oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci. Z ustanovení tr.ř. je zřejmé, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém u, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci. Dle tr.ř. usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opisech doručí.

Z těchto zákonných podmínek je třeba dovodit, že v situaci, kdy obžalovaný i jeho obhájce, stejně tak jako státní zástupce byli přítomni hlavnímu líčení, v rámci něhož došlo k vyhlášení usnesení, zákon neukládá povinnost takovéto usnesení stranám doručovat. Z výkladu ustanovení § 137 odst. 4 tr.ř. je zřejmé, že zvýrazněná povinnost doručovat opis usnesení se vztahuje toliko na rozhodnutí o opravném prostředku. Z výkladu rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. lze dovodit, že je možno vztáhnout tuto povinnost i na rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích. V daném případě ovšem o takové rozhodnutí nešlo, a proto v důsledku výkladu a contrário tohoto ustanovení je zřejmé, že opis usnesení soudem I. stupně doručen být nemusel. Třídenní zákonná lhůta k podání opravného prostředku dle § 143 odst. 1 tr.ř. běží od oznámení usnesení, jež nastalo v daném případě formou vyhlášení. Obžalovaný byl, jak vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení, zákonným způsobem poučen o právu podání opravného prostředku a této možnosti ihned využil. Vzhledem ke specifičnosti složité trestní věci, postavení obžalovaného, jenž se nachází ve vazbě, aktuálně změnil svého obhájce a má zhoršenou možnost kontroly zákonnosti postupu řízení, např. z hlediska naplnění podmínky ustanovení § 129 odst. 1 věta druhá při aplikaci ustanovení § 138 tr.ř. jen v důsledku potřeby informovanosti bez vztahu k hodnocení přípustnosti a podmínek opravného prostředku dle § 141 tr.ř. a násl., stížnostní soud osobám oprávněným k podání stížnosti opisy usnesení rozeslal. Dále Vrchní soud v Olomouci konstatuje svoji příslušnost k rozhodnutí o stížnosti, neboť je orgánem bezprostředně nadřízeným orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal (§ 31 odst. 3 tr.ř.).

Z podnětu podané stížnosti přezkoumal vrchní soud podle § 147 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného není opodstatněná. Řízení, předcházející vydání napadeného usnesení, nebylo zatíženo procesními vadami. Obžalovaný podal podnět k rozhodnutí soudu námitkou podjatosti celého senátu Krajského soudu v Brně v situaci, kdy nebylo vyhověno jím navrhovanému postupu a podmínkám dovolávajících se práv, jež nemají zjevně oporu v trestním řádu. Podstatná část jeho argumentace, jež se promítá jak v obsahu jeho vyjádření před okamžikem samotného napadeného rozhodnutí, tak poté a z obsahu jeho písemných vyjádření, se opírá o skutečnost, že v jeho trestní věci byl odvolacím soudem zrušen odsuzující rozsudek vynesený stejným senátem a byla konstatována pochybení, jichž se při rozhodování nalézací soud měl dopustit a z toho dovozuje potřebu nového značně šíře pojatého dokazování.

Dle § 30 odst. 1 tr.ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba, v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Ustanovení § 30 odst. 2, odst. 3 tr.ř. uvádí další formální podmínky, za nichž mohou být orgány činné v trestním řízení vyloučeny z projednávání úkonů trestního řízení, přičemž v této trestní věci takovéto podmínky ve vztahu jak k předsedovi senátu Mgr. D.P., tak vůči oběma přísedícím nebyly shledány a obžalovaný je také nenamítal. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že Mgr. D.P. je zákonným soudcem, do jehož senátu byla trestní věc obžalovaného J.O. v souladu s rozvrhem práce přidělena. Obžalovaný nenamítá, že by předseda senátu či přísedící byli vůči němu v jakémkoliv příbuzenském či jinak blízkém vztahu či v takovémto stavu byl vůči dalším osobám, vystupujícím v této trestní věci, u nichž to zákon podmiňuje pro rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Samotné důvody uváděné obžalovaným, tedy skutečnost, že senát v této trestní věci již jedenkráte rozhodl o vině obžalovaného a z podnětu podaného odvolání byl rozsudek zrušen, nemůže být podkladem pro závěr, že by soudci měli poměr k projednávané věci. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům, jich se týkajícím, objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, v hodnocení jednotlivých provedených důkazů a z nich vycházejícího přístupu k projednávané věci, případně z procesního postupu soudu, jenž není možno shledat nezákonným, byť obžalovaný v rámci svého práva na uplatnění obhajoby se s tímto neztotožňuje, protože se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na skutkové či právní posouzení projednávané záležitosti, případně procesní postupy. Připuštění takovýchto důvodů vyloučení soudce není možné ani z obecného hlediska, neboť trestní řád v řadě svých ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu nato, zda se s právními názory soudu vyššího stupně, případně i Ústavního soudu ČR, vnitřně ztotožní. Z konkrétní procesní činnosti senátu nelze jakoukoliv pochybnost o nepodjatosti soudců, případně předsedy senátu, dovodit. Obžalovaný se evidentně domáhá práv na stanovení postupu průběhu dokazování, jenž ve smyslu § 198 odst. 3, § 203 tr.ř. a násl. přísluší předsedovi senátu, případně při aplikaci ustanovení § 203 odst. 3 tr.ř. rozhodnutí senátu. Tomu odpovídá i postup dle § 203 odst. 2 tr.ř., stanovící povinnost předsedy senátu dbát na zachovávání důstojnosti a vážnosti soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Jak vyplývá z obsahu písemných vyjádření obžalovaného, jež jsou založeny na č.l. 3550 a násl., řada námitek, tvrzení a hodnocení obžalovaného, jež měly být předmětem jeho vyjádření před nalézacím soudem, právě tyto podmínky nesplňují. Také tvrzení obžalovaného o úmyslném překládání místa konání hlavního líčení jen z důvodů, aby jeho průběhu nemohla být přítomna veřejnost či média, se jednoznačně nepotvrdilo, když i z obsahu protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že se k němu dostavily jednotlivé osoby, včetně svědků, z čehož lze dovodit, že informace o změně jednací síně byla řádně zveřejněna. Rozhodnutí o požadavku na zajištění odročení nařízeného hlavního líčení zjevně nepřísluší stížnostnímu soudu. Je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že trestní řád v ustanovení § 198 odst. 1 stanoví zákonnou lhůtu k přípravě k hlavnímu líčení, kterou je nutno vztáhnou i na daný případ, když nový obhájce Mgr. P.C. byl obžalovanému ustanoven již 9.6.2005. Stížnostní soud neshledal v jednání senátu Krajského soudu v Brně ani jeho předsedy žádné významné skutečnosti, jež by mohly jakkoliv jejich nestrannost a nezávislost zpochybňovat.

Za takovéto situace proto nezbylo, než konstatovat správnost samotného výroku napadeného usnesení, a proto dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta.