Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10Co 250/2004

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. J. B. a soudců JUDr. P. V. a Mgr. V. P. v právní věci žalobkyně

M. K.

, proti žalovanému

B. K.

, zastoupenému B. K., o určení výživného manželky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 5.9. 2003, č.j. -21,

t a k t o :

Rozsudek okresního soudu

se m ě n í

v napadené části tak, že se

z a m í t á

žaloba na určení výživného žalobkyni.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek státu.

O d ů v o d n ě n í :

Shora citovaným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného povinností přispívat na výživu žalobkyně od 12.4. 2001 částkou 600,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15 dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok I.), uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni nedoplatek výživného za období od 1.5. 2001 do 31.8. 2003 v celkové výši 16.800,- Kč a to ve splátkách po 300,- Kč měsíčně splatných s běžným výživným, pod ztrátou výhody těchto splátek, počínaje měsícem, ve kterém rozsudek nabude právní moci (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), výrokem IV. rozhodl, že

„co do zbytku se žaloba zamítá“

, a konečně zavázal žalovaného povinností zaplatit státu na účet Okresního soudu v Teplicích soudní poplatek ze žaloby ve výši 360,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Nesouhlasí s určením výživného pro žalobkyni, neboť má [z důvodů podrobně v odvolání rozvedených, které se v zásadě upínají k negativnímu hodnocení žalobkyně (nezájem pracovat, špatná péče o syna) či ke zdůraznění zdravotního stavu odvolatele (spinocerebellarní degenerace)] za to, že v daném případě podmínky pro určení výživného splněny nebyly. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odmítla uplatněnou odvolací argumentaci, poukázala na napjaté vztahy mezi účastníky řízení a negativní vliv otce žalovaného. Z obsahu vyjádření je zřejmé, že žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním dotčené části jako věcně správný potvrdil.

Krajský soud k odvolání žalované

ho přezkoumal napadený rozsudek, pokud jím bylo určeno výživné pro žalobkyni ve výši 600,- Kč, když zamítavý meritorní výrok, jímž došlo k zamítnutí žaloby v rozsahu určení výživného ve výši 1.400,- Kč (žalobkyně se žalobou totiž domáhala určení výživného ve výši 2.000,- Kč měsíčně) odvoláním dotčen nebyla a proto v tomto rozsahu výrok IV. samostatně nabyl právní moci (srov. ), přezkoumal též na výroku I. závislé zbývající výroky, jakož i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, při odvolacím jednání přihlédl k vyjádření žalobkyně, která mj. uvedla, že před dvěma lety navázala intimní známost s Janem Sabolou s nímž mj. navštívila svého manžela – žalovaného v jeho bytě, kde s tímto svým přítelem přespala, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela opodstatněné, byť pro jiné důvody, než které byly v odvolání uplatněny.

Jak vyplývá z obsahu spisu, okresní soud v řízení provedl v dostatečném rozsahu dokazování, z nějž zjistil skutkový stav, který přejímá i odvolací soud, pokud jde o zjištěné poměry účastníků řízení.

Podle ust. § 91 odst. 1 až 3 zák. o rod. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost. Nesplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí.

Podle § 96 odst. 2 zák. o rod. výživné nelze p

řiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Zákon o rodině ani jiný (soukromoprávní předpis) sice neobsahuje legální definici pojmu „dobré mravy“, avšak v soudní praxi s interpretací tohoto jinak obsahově vágně formulovaného pojmu nevznikají žádné potíže. Podle konstantní judikatury dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující části společnosti, a mají povahu norem základních. Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání,a by bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6. 2000, sp. zn. ).

Protože v odvolacím řízení bylo zjištěno, že žalobkyně za trvání manželství s žalovaným navázala intimní známost s jiným mužem, odvolací soud se za tohoto stavu zabýval otázkou, zda lze žalobkyni vůbec přiznat výživné, resp. zda přiznání výživného v dané situaci by nebylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zák. o rod.). Uvedené ustanovení zákona o rodině totiž znemožňuje přiznání výživného manželu jen v tom případě, pokud by bylo shledáno, že výživné, na nějž by oprávněnému subjektu jinak vznikl nárok, je nutno pro rozpor s dobrými mravy odepřít.

Podle názoru odvolacího soudu je takovou okolností mající vliv na nepřiznání výživného určité – v rozporu s dobrými mravy – chování jinak výživou oprávněné osoby vůči osobě výživou povinné. V případě manželů takovou skutečností bezpochyby je zjištění porušení manželské věrnosti. V ust. § 18 zák. o rod. je totiž manželům uložena povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. V této souvislosti odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 5.1. 2005, sp. zn. zdůraznil, že ani okolnost porušení manželské věrnosti jedním z manželů nelegitimuje druhého manžela k témuž jednání a ve svém důsledku tedy k porušení téže zákonem uložené povinnosti zachovávat manželskou věrnost. Pod pojmem porušení manželské věrnosti lze přitom chápat navázání natolik úzkého vztahu s jinou osobou, jenž pro svůj citový a intimní rámec nedává žádné pochyby o faktickém odcizení manželů, nezávisle na tom, jak ten který manžel subjektivně vnímá takovou situaci (existentní vztah) vnímá. Za porušení manželské věrnosti možno tedy považovat i situaci, kdy manžel naváže intimní vztah s jinou osobou, přičemž druhý manžel subjektivně takovým chováním svého manžela se necítí dotčen; porušení manželské věrnosti je totiž objektivní kategorie, kterou je třeba poměřovat z hlediska zákona o rodině.

V této souvislosti možno také

instruktivně zmínit závěry prvorepublikové právní doktríny i judikatury, podle které:

„Věrnost znamená nejen pohlavní věrnost, t.j. že manželé nemají cizoložiti, nýbrž v prvé řadě věrnost plynoucí ze životního společenství...Cizoložství je za všech okolností porušením věrnosti, jiné erotické styky jen za těch okolností, že odporují životnímu společenství, což je věcí hodnocení konkrétního případu."

(viz Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k ust. § 90 k obecnému zákoníku občanskému, svazek 1, nakl. Lin

hart Praha, str. 458).

Protože v odvolacím řízení bylo zjištěno, že již v průběhu řízení před okresním soudem v této věci žalobkyně porušila manželkou věrnost (intimně se po blíže neuvedenou dobu stýkala s Janem Sabolou),

odvolací soud dospěl k závěru, že výživné (manželky) žalobkyni podle § 91 odst. 1, 2 zák. o rod, nelze přiznat, jelikož by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zák. o rod.).

Z vyložených důvodů proto odvolací soud, pokud rozsudkem okresního soudu (ohledně určení výživného ve výši 600,- Kč měsíčně) bylo zčásti žalobě vyhověno, rozsudek změnil tak, že v této části žalobu zamítl, když v zamítavém výroku (pokud žalobkyni nebylo přiznáno výživné do další výše 1.400,- Kč měsíčně) rozsudek okresního soudu dotčen nebyl a proto v této své části již nabyl právní moci.

Změna v meritu věci přinášející zamítnutí žaloby i v části určení výživného pro žalobkyni ve výši 600,- Kč měsíčně měla vliv i na akcesorické výroky týkající se náhrady nákladů řízení a soudem prvního stupně uloženou poplatkovou povinnost žalovanému tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (vzhledem k tomu, že ve sporu úspěšný žalovaný se takové náhrady nákladů řízení vzdal) a že se žalovanému (vzhledem k jeho úspě

chu ve sporu) povinnost zaplatit státu soudní poplatek neukládá.

Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.

V Ú. dne 25. května 2005

předseda senátu