Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 Co 31/2026-68
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci
žalobkyně:
Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovaným:
Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované, narozená dne Anonymizováno bytem Adresa žalované zastoupení advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím
na základě odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 1. 10. 2025, č. j. 8 C 197/2025 -38
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč.
1. Soud prvního stupně uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 51 000 Kč s úroky z prodlení z titulu nájemného za užívání rodinného domu na adrese č.p. Anonymizováno, adresa a přilehlé zahrady (dále jen „rodinný dům“) za měsíc leden 2024, maje všechny podmínky pro vznik tohoto nároku za splněné.
2. Žalovaní se proti rozsudku odvolali s tím, že požadované nájemné je neobvykle vysoké a neodpovídá cenové relaci dané lokality, v níž ceny nájmů rodinných domů činí nejvýše 20 000 Kč měsíčně; tím se však soud prvního stupně nezabýval a nenechal vypracovat znalecký posudek na zjištění nájemného v daném čase a místě obvyklého, ačkoli k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy je povinen přihlédnout i bez návrhu. Později v průběhu odvolacího řízení žalovaní také namítali, že předchůdkyně žalobkyně při uzavírání nájemní smlouvy zneužila špatného zdravotního stavu žalovaného.
3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.
4. Odvolání není důvodné.
5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 24. 2. 2025 domáhala vůči žalovaným zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím z titulu nájemného za užívání rodinného domu za měsíc leden 2024. O charakteru rodinného domu, kvalitě jeho vybavení a celkové úrovni bydlení v něm nebylo v žalobě uvedeno nic. Žalovaná se k žalobě vyjádřila pouze tak, že se žalobkyní jednají o odkupu rodinného domu i o dlužném nájemném. Totéž tvrdil i žalovaný, který zároveň doplnil, že předchůdkyně žalobkyně si rodinný dům zakoupila v insolvenčním řízení vedeném proti němu s tím, že on a žalovaná jej budou nadále užívat za nájemné ve výši 51 000 Kč měsíčně a jejich rodina si jej následně odkoupí zpět; on se svoji část nájemného snažil hradit a je přesvědčen, že jeho povinnost k hrazení nájemného je splněna. Soud prvního stupně nařídil jednání na den 1. 10. 2025 a oba žalované k němu předvolal vzorem o. s. ř. o. s. ř. 16, obsahujícím poučení o zákonné koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. o. s. ř. (viz referát na č. l. 21 spisu). Žalovaný se z jednání omluvil s poukazem na svůj zdravotní stav, doložený lékařskou zprávou ze dne 16. 3. 2025 (č. l. 26-27 spisu), a žalovaná se z jednání omluvila také, takže jednání se konalo v jejich nepřítomnosti. Při něm soud prvního stupně vyhlásil napadený rozsudek.
6. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl i odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná, napadený rozsudek je správný a odvolací námitky žalovaných neopodstatněné.
7. V řízení bylo celkem nesporné, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaní mezi sebou dne 27. 7. 2022 uzavřeli smlouvu, jíž předchůdkyně žalobkyně na dobu 36 měsíců pronajala žalovaným rodinný dům k zajištění bytových potřeb za nájemné ve výši 51 000 Kč měsíčně, splatné do 25. dne kalendářního měsíce, za který se platí, a že rodinný dům byl žalovaným předán k užívání. Předchůdkyni žalobkyně tím podle § 2201 o. z. vzniklo právo na placení nájemného. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že nájemné za leden 2024 nebylo ani zčásti zaplaceno, žalovaní v odvolání již nezpochybnili. Požadavek žalobkyně na zaplacení částky 51 000 Kč z titulu nájemného za leden 2024 a na zaplacení zákonných úroků z prodlení z této částky od 26. 1. 2024 je tedy po právu.
8. Teprve v odvolání žalovaní namítali, že sjednané nájemné podstatně převyšuje nájemné obvyklé v daném místě v době uzavření nájemní smlouvy a že předchůdkyně žalobkyně při uzavírání nájemní smlouvy zneužila špatného zdravotního stavu žalovaného, takže nájemní smlouva je absolutně neplatná. Je jistě pravdou, že k absolutní neplatnosti smlouvy podle obecných ustanovení (§ 588 o. z) i podle ustanovení o lichvě (§ 1796 o. z.) musí soud přihlížet i bez návrhu. Předpokladem však je, aby skutečnosti, jež právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy odůvodňují, v řízení byly procesně korektním způsobem tvrzeny a prokázány nebo aby jinak vyšly v řízení najevo (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 -459. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck Praha 2008, str. 315). Nejsou-li tyto skutečnosti prokázány ani tvrzeny a nevyjdou-li v řízení najevo ani jinak, není soud povinen ani oprávněn je z vlastní iniciativy zjišťovat a kupříkladu pátrat, zda účastníci byli při uzavírání smlouvy plně svéprávní a nejednali v duševní poruše, rozumové slabosti, tísni nebo rozrušení. Takový přístup by byl v rozporu s projednací zásadou a s principy kontradiktornosti občanského soudního řízení a rovnosti jeho účastníků.
9. V souzené věci žalovaní v řízení před soudem prvního stupně žádné skutečnosti odůvodňující absolutní neplatnost nájemní smlouvy netvrdili – žalovaný pouze namítal, že „svoji část nájemného“ zaplatil, a jinak oba pouze poukazovali na pokusy o dohodu se žalobkyní na vyřešení všech sporných otázek. Je sice pravdou, že z lékařské zprávy ze dne 16. 3. 2025 se špatný zdravotní stav žalovaného vskutku podává, žalovaný však netvrdil, že by se v tomto stavu nacházel již v době uzavření smlouvy a že by předchůdkyně žalobkyně tohoto jeho stavu zneužila – pouze jím odůvodňoval svoji nepřítomnost na jednání před soudem prvního stupně dne 1. 10. 2025. Žalovaní v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdili, že by sjednané nájemné podstatně přesahovalo nájemné obvyklé v dané lokalitě v době uzavření smlouvy, a tato skutečnost ani nevyplývala z obsahu spisu; částka 51 000 Kč měsíčně je sice vskutku vysoká, lze si však představit i situace, kdy nájemné v této výši místně obvyklé nájemné podstatně přesahovat nebude, půjde-li kupříkladu o nadstandardně vybavený rodinný dům s nadstandardní podlahovou plochou umístěný v krásné lokalitě s rozsáhlou a odborně udržovanou zahradou. V žalobě ani v nájemní smlouvě však údaje o kvalitě bydlení v rodinném domě uvedeny nejsou a nelze tedy bez dalšího dovozovat, že by nájemné bylo nepřiměřeně vysoké.
10. S tvrzením o nepřiměřené výši nájemného a s tím, že předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy zneužila špatného zdravotního stavu žalovaného, přišli žalovaní teprve v odvolání proti napadenému rozsudku a v dalších fázích odvolacího řízení. Odvolací soud je však nucen konstatovat, že ve stádiu odvolacího řízení již tato – nová – tvrzení přípustná nejsou. Jak již bylo řečeno, žalovaní byli řádně poučeni o zákonné koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. o. s. ř. , k prvnímu jednání se však nedostavili – omluvili se z něj – a tím se zbavili možnosti uvedené námitky do skončení prvního jednání uplatnit. Stejně tak se zbavili možnosti být podle § 119a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. poučeni o principu neúplné apelace, tedy o své povinnosti tvrdit všechny právně významné skutečnosti nejpozději do vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, a proto je třeba na ně hledět, jako by v tomto směru poučeni byli (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011 ). Jestliže výše uvedené skutečnosti v odvolacím řízení přesto uplatnili, učinili tak nejen v rozporu s § 118b o. s. ř. o. s. ř. , ale i v rozporu s § 205a o. s. ř. o. s. ř. , přičemž o žádnou z tam uvedených výjimek z principu neúplné apelace se v dané věci nejedná.
11. Lze tedy uzavřít, že tvrzení o podstatném nepoměru mezi sjednaným a obvyklým nájemným a o zneužití špatného zdravotního stavu žalovaného předchůdkyní žalobkyně při uzavírání nájemní smlouvy byla v řízení uplatněna v rozporu s koncentrací řízení a principem neúplné apelace, tedy opožděně, a proto k nim již nelze přihlížet. Skutečnost, že k absolutní neplatnosti smlouvy musí soud přihlížet i bez návrhu, na tom nic nemění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2009). Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
12. Jen pro úplnost lze uvést, že rozpor nájemní smlouvy s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. je v případě nepoměru vzájemných plnění beztak dán pouze tehdy, je-li tento nepoměr skutečně extrémní; přesahuje-li sjednané nájemné to obvyklé pouze zhruba dvojnásobně, tento nepoměr sám o sobě absolutní neplatnost smlouvy nezakládá, zakládá podle § 1793 o. z. pouze právo nájemce domáhat se zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení, které lze však podle § 1795 o. z. uplatnit pouze do jednoho roku od uzavření smlouvy (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník . Komentář. 2. vydání, C. H. Beck Praha 2019, str. 1867). Bez současného zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé smluvní strany pak tento nepoměr nezakládá ani absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení o lichvě (§ 1796 o. z.).
13. Žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, spočívajících pouze v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za jeden úkon (sepis vyjádření k odvolání) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 450 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 ).
14. V rámci porozsudkové agendy soud prvního stupně neopomene vybrat soudní poplatek za odvolání žalované proti napadenému rozsudku, neboť jej zaplatil pouze žalobce (viz záznam o složení na č. l. 53 spisu), žalovaní však nemají v tomto řízení postavení nerozlučných společníků a ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, se na ně tedy nevztahuje; každý účastník musí za „své“ odvolání zaplatit soudní poplatek v plné výši (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2021, nebo jeho usnesení ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 161/2020 , a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2116/2022 ).
Poučení:
Proti výroku I tohoto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku. Proti výroku II tohoto rozsudku není dovolání přípustné.