Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
24 C 288/2025-87
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně., se sídlem v Adresa žalobkyně, IČO: IČO žalobkyně, zastoupené Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem v Anonymizováno, proti žalovanému Jméno žalovaného, narozenému Datum narození žalovaného, trvale bytem v Adresa žalovaného, o zaplacení 13 075,20 Kč s příslušenstvím, takto:
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 400 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se, co do zaplacení 6 675,20 Kč a úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 400 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.II. Žaloba se, co do zaplacení 6 675,20 Kč a úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 15. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 18 180 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 17. 11. 2023 a 28. 12. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www.Anonymizováno.cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, podle které žalovanému poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 4 000 Kč, a to do 21. 4. 2024. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 180 Kč.
2. Podáním došlým soudu dne 11. 11. 2025 žalobkyně žalobu co do 3 600 Kč s úrokem z prodlení z této částky omezila, neboť žalovaný platbou před podáním žaloby tuto částku zaplatil a dále žalobu omezila co do částky 1 504,80 Kč představující smluvní pokutu. Nadále tedy požadovala 10 400 Kč na jistině a 2 675,20 Kč na smluvní pokutě. Soud řízení usnesením ze dne 12. 11. 2025, č.j. spisová značka, v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.
3. Žalovaný k věci uvedl, že se žalobkyní smlouvu uzavíral s tím, že peníze čerpal ve dvou částkách, a to 7 000 Kč a 3 000 Kč a zaplatil jen jednu splátku. V té době neměl práci a pobíral pouze invalidní důchod. Bydlel různě po známých. Nyní bydlí u sestry.
4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota soud zjistil, že je datována 17. 11. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému převodem na účet úvěr do výše limitu 30 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.
5. Listina nazvaná žádost o spotřebitelský úvěr č. hodnota představuje jakousi sjetinu informací o žalovaném a opět postrádá jakýkoli podpis žalovaného, či jen indicii, že tyto údaje vyplňoval žalovaný.
6. Z potvrzení o provedené platbě a sdělení banky soud zjistil, že dne 17. 11. 2023 žalobkyně převedla na účet č. č. účtu částku 7 000 Kč a dne 28. 12. 2023 částku 3 000 Kč, přičemž majitelem tohoto účtu je žalovaný.
7. Ze scanu občanského průkazu a průkazu pojištěnce soud zjistil, že se jedná o doklady žalovaného.
8. Z výpisů z účtu č. č. účtu za období od června 2023 do října 2023 soud krom jiného zjistil, že žalovaný pobíral invalidní důchod 3. stupně a snažil se přivydělávat si brigádami, k tomu čerpal další úvěry a občasně sázel. Přesto však netvořil žádné úspory a na účtu udržoval velmi nízký zůstatek (v říjnu jen 7,05 Kč).
9. Z dopisu ze dne 18. 4. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení se splácením, došlo dne 18. 4. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru ve výši 29 281 Kč.
10. Z dopisu ze dne 14. 6. 2025 soud zjistil, že jím tehdejší zástupce žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 17. 11. 2023 ve výši 34 777,36 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 14. 6. 2025.
11. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu, dne 17. 11. 2023 s ním uzavřela smlouvu shora citovaného znění a dne 17. 11. 2023 mu převodem na účet poskytla 7 000 Kč a dne 28. 12. 2023 dalších 3 000 Kč. Žalovaný pak žalobkyni zaplatil 3 600 Kč.
12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.
14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.
15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně soudu předložila výpisy z účtu žalovaného, ze kterých se však podává, že žalovaný čerpal další úvěry, sázel a krom invalidního důchodu neměl pravidelný příjem, netvořil žádné úspory a měl problémy s nízkým zůstatkem na účtu. Vzhledem k uvedenému je soud toho názoru, že žalobkyně měla na základě zjištěných dat o to podrobněji před poskytnutím peněžních prostředků zkoumat finanční situaci žalovaného, což však neučinila. Soudu tak zůstalo skryto, jak žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný se zůstatkem 7 Kč bude schopen následující měsíc zaplatit přirůstající úrok ve výši 4 000 Kč, případně splatit poskytovanou jistinu. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet i z tohoto důvodu jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 3 600 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 6 400 Kč.
18. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
19. V současné době je žalovaný stále v tíživé finanční situaci, avšak sám uvedl, že je v jeho možnostech splácet 400 Kč měsíčně.
20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 400 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalovaného, tedy ve splátkách po 400 Kč měsíčně. Soud si je vědom, že ve splátkách v této výši bude žalovaný uložené plnění splácet v 16 splátkách, což je nejen v souladu se shora uvedeným výkladem § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale ani to není doba nikterak nepřiměřená z hlediska obecného chápání. S ohledem na dobu splácení pak soud uložil žalovanému tuto povinnost pod sankcí ztráty splátek, pokud se žalovaný dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 675,20 Kč a úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný se však této náhrady výslovně vzdal, tudíž soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.