Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 Az 1/2018 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci

žalobce: D. M. N.,

státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika,

zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem,

sídlem Vinohradská 22, Praha 2

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky,

Odbor azylové a migrační politiky,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č. j. MV-146597-2/OAM-2017,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení usnesení žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č.j. MV-146597-2/OAM-2017, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o mezinárodní ochraně podle ustanovení , o azylu (dále jen „“). Nepřípustnost byla shledána v neuvedení nových skutečností ze strany žalobce, jež by byly relevantní z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce namítá nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí, neboť bylo porušen , jelikož nebyli řádně označeni účastníci řízení podle požadavků dle a . Rozhodnutí je proto podle žalobce nezákonné. Namítáno je také, že rozhodnutí neobsahuje uvedení relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno a nebyl rovněž řádně označen správní orgán. Žalobce má dále za to, že byl porušen , neboť správní orgán nezákonně nepřezkoumal jeho žádost a řízení jako nepřípustné zastavil a v důsledku toho věc meritorně neposuzoval a žalobce připravil o možnost se proti tomuto rozhodnutí bránit. Žalovaný také porušil a , protože nezjistil stav věci způsobem, že o něm nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je potřebný pro okolnosti daného případu. Žalobce má za to, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný pouze konstatoval, že nedošlo ke změně podmínek v zemi původu žalobce a nijak blíže toto tvrzení neodůvodnil. Takové tvrzení je však podle žalobce zcela nedostačující a odkazuje ohledně toho na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015 č.j. – 38, podle kterého „i v rozhodnutí o další opakované žádosti musí být alespoň stručně uvedeno, proč k relevantní změně nedošlo a jaké podklady o tom vypovídají.“

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě po rekapitulaci dosavadního řízení uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem. Žalobce měl možnost do žádosti uvést veškeré relevantní důvody a popsat potíže, které ve vlasti měl. Aktuální žádost byla na území České republiky již třetí žádostí, přičemž poprvé požádal žalobce o mezinárodní ochranu dne 28. 4. 2014 z důvodu legalizace pobytu a s tím, že ve vlasti dluží peníze. Podruhé požádal dne 22. 11. 2016 s odůvodněním, že ve Vietnamu má dluhy a v ČR žije se svou kamarádkou, občankou Vietnamu. Žalobce nepoukázal na podstatnou změnu okolností a nebyly shledány nové relevantní skutečnosti či okolnosti, na jejichž základě by bylo možné se důvodně domnívat, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování nebo hrozbě újmy. V nepříliš vzdálené minulosti se žalovaný zabýval meritorně tvrzením žalobce, avšak neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu . Žalovaný provedl porovnání podávaných žádostí a shledal je prakticky shodné. Navíc z obecně známých informací vyplývá, že ve Vietnamu nedošlo k takové změně situace, která by si žádala nové posouzení žádosti. Cílem institutu opakovaných žádostí je snaha zamezit zneužívání azylové řízení. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

4. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

5. Žalobce podal dne 14. 12. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvod pro udělení mezinárodní ochrany vidí žalobce ve skutečnosti, že v České republice má přítelkyni a ve Vietnamu má problémy, protože má dluhy a obává se, že jej věřitelé mohou zabít.

6. Dále bylo zjištěno, že v předchozí žádosti ze dne 22. 11. 2016 uvedl totožné důvody jako i v žádosti nyní přezkoumávané. V první žádosti ze dne 28. 4. 2014 uvedl, že v případě návratu by byl nucen doplatit dluh a zároveň se obává, že by v jeh věku pro něj nebyla práce. Žalobce brojil proti oběma rozhodnutím soudně, přičemž co se týká první žádosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl rozhodnutím č.j. – 25 a co se týká žádosti druhé, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl rozhodnutím č.j. – 54 ze dne 3. 4. 2017, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2017, avšak následně vydal dne 8. 8. 2017 Krajský soud v Plzni rozhodnutí, kterým řízení zastavil, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2017.

7. Dne 20. 12. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí o zastavení řízení podle . Uvedl, že žalobce v další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl nové skutečnosti, nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností, na základě nichž by se bylo možno domnívat, že by byl v zemi původu vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalovaný se těmito důvody zabýval již v odůvodnění rozhodnutí v rámci předchozích řízení o udělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou.

8. Městský soud v Praze přezkoumal dle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný netrvali na jeho konání.

10. Žalobce předně namítal neurčitost výrokové části napadeného rozhodnutí. Podle § 68 odst. 1 s. ř. „rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.“ Podle odst. 2 stejného paragrafu se ve výrokové části „uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. (…).“ Podle odst. 3 stejného paragrafu „v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 7. 2015, č. j. -57, uvedl: „Je třeba zároveň uvést, že konkrétní podobu výrokové části rozhodnutí, tedy např. její grafické či jiné rozlišení na záhlaví (návětí) a výrok (enunciát), zákon výslovně nestanoví. (…) Často správní orgány (ostatně i soudy, srov. též a ) koncipují výrokovou část ze syntaktického hlediska jako jedinou větu, v jejíž uvozovací části sdělí označení správního orgánu, účastníků řízení podle a předmět řízení; tato část končí slovy „rozhodl takto“ (případně „vydal toto rozhodnutí“) a dvojtečkou. Po tomto návětí (záhlaví) následuje samotný výrok či výroky rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení a vedlejších ustanovení. Lze si ovšem představit, že by správní orgán nerozdělil výrok a návětí a všechny náležitosti výrokové části rozhodnutí požadované by byly obsaženy ve výroku. I takový postup správního orgánu, pokud by nebyl na újmu srozumitelnosti rozhodnutí (viz níže), by byl v souladu se zákonem.“ (bod 16) V posuzovaném případě bylo z napadeného rozhodnutí jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení, neboť výrok napadeného rozhodnutí zněl: „mezinárodní ochrana podle , , a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“), se neuděluje.“

11. Ani neuvedení údaje o místě trvalého pobytu, resp. místa hlášeného pobytu, nezaložilo neurčitost výrokové části, neboť stěžovatel byl náležitě identifikován jménem, datem narození a státní příslušností. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2015, č. j. -48, uvedl „(…) stěžovatel nemusel být v rozhodnutí identifikován místem trvalého pobytu, neboť má na území České republiky toliko místo hlášeného pobytu ve smyslu ust. . Místo hlášeného pobytu přitom mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby výslovně neřadí. Uvedení místa hlášeného pobytu může pochopitelně přispět k individualizaci účastníka řízení, nicméně v opačném případě nelze automaticky shledat správní rozhodnutí nezákonným. Kromě toho je nutno poznamenat, že smyslem citovaných ustanovení je dostatečná identifikace účastníka řízení, tak aby nemohlo dojít k jeho záměně s jinou osobou. Nejedná se tedy o samoúčelná pravidla, jejichž nedodržení by automaticky znamenalo nezákonnost správního rozhodnutí. Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka řízení s jinou osobou.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud také uvedl: „Ačkoliv žalovaný ve výrokové části neuvedl kompetenční ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že žalovaný byl věcně a místně příslušným správním orgánem pro rozhodování o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel ostatně ve správním ani v soudním řízení nevyjádřil žádnou pochybnost o tom, že by žalovaný nebyl příslušný k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Soud má tedy za to, že uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně v daném případě postačující pro identifikaci žalobce a že i žalovaný byl věcně a místně příslušný.

12. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce ohledně tvrzeného porušení a , neboť žalovaný se dostatečně zabýval všemi tvrzeními žalobce a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

13. Podle věty první a druhé „ Podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v nebo k hrozbě vážné újmy podle důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení o zastavení řízení lze vydat do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

14. Podmínkou pro přijatelnost další opakované žádosti je, že se musí jednat o takové skutečnosti či zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. V této souvislosti soud připomíná, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005–86: „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze k jeho tíži a nelze akceptovat, že by neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

15. Institut další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl bez vlastní viny uplatnit během předchozího řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, k nimž došlo v důsledku plynutí času. Jako takové lze připomenout např. změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.

16. Žalobce však žádné nové důvody v žádosti neuvedl a pouze opakuje důvody předchozích žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že stejné důvody žádosti byly zkoumány v předchozích řízeních, přičemž naposledy v roce 2017. Jedinou změnou je důvod zmíněný až ve druhé žádosti, kterým je tvrzení, že má žalobce v ČR přítelkyni. Tímto argument byl však již znám v předchozím řízení a jako azylově relevantní nebyl shledán. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval v září 2015, a poté v dubnu 2017, kdy sice rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem Krajského soudu v Plzni, který žalobu odmítl z důvodu, že neobsahuje žádný žalobní bod. Následně pak Krajský soud již zmíněným rozhodnutím řízení zastavil, proti čemuž už žalobce dále nebrojil.

17. Jelikož soudy případ posuzovaly naposledy v nedávném řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany v roce 2017, nelze dospět k závěru, že by v zemi původu žalobce došlo k podstatné změně okolností, které by měly za následek hrozbu pronásledování či vážné újmy žalobce. Podstatná změna nevyplývá ani z dostupných aktuálních zpráv o situaci v zemi původu. Ze strany žalobce je navíc zřejmá účelovost žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Po pravomocném skončení věci ze dne 9. 8. 2017 si žalobce podal další opakovanou žádost, přičemž musel vědět, že při neuvedení nových skutečností bude zjevně neúspěšný. Z jednání žalobce je patrná snaha o legalizaci pobytu na území České republiky prostřednictvím azylového řízení; azylové důvody žalobce používá zjevně účelově.

18. Podle Nejvyššího správního soudu, konkrétně dle rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. -38 odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle , o azylu, musí obsahovat zdůvodněný závěr, že 1) cizinec v další opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, 2) nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti. Ze správního spisu je zřejmé, že žalovaný neuvedl žádné nové důvody oproti předchozí žádosti. Zároveň s ohledem na výše uvedené nelze dospět k závěru, že by ve Vietnamu proběhla tak podstatná změna situace, která by zakládala opodstatněnost žádosti.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. -94, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ V souladu s uvedeným rozsudkem soud poukazuje na smysl institutu udělení mezinárodní ochrany jakožto mimořádné formy pomoci lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí.

20. Rovněž smyslem soudního přezkumu je snaha o odstranění nezákonných vad napadeného rozhodnutí, nikoliv možnost žalobce doplňovat azylové důvody, které neuplatnil během správního řízení, přičemž by tyto nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.

21. Soud tak nenalézá deficity v postupu žalovaného ani v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, a to jak v odůvodnění, tak i výroku a poučení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu; žalovaný postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí, zjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Všemi zjištěnými okolnostmi se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě odůvodnil, proč se v případě žalobce nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

22. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením , žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 11. října 2019

Mgr. Kamil Tojner v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.