Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Afs 371/2017 - 29

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem Vrbenská 197, České Budějovice, zastoupená JUDr. Petrou Novákovou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991239/16/2201-51522-307389, č. j. 1991226/16/2201-51522-307389, č. j. 19911258/16/2201-51522-307389, č. j. 1991208/16/ 2201-51522-307389, č. j. 1991113/16/2201-51522-307389, č. j. 1991007/16/2201-51522-307389, č. j. 1991267/16/2201-51522-307389, č. j. 1990966/16/2201-51522-307389, č. j. 1991091/16/ 2201-51522-307389, č. j. 1991055/16/2201-51522-307389 a č. j. 1991042/16/2201-51522-307389, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. – 61,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla podle , (dále jen ) odmítnuta její žaloba proti výše uvedeným platebním výměrům žalovaného ze dne 19. 10. 2016 z toho důvodu, že je žalobkyně k podání žaloby osobou zjevně k tomu neoprávněnou.

[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Pěti v záhlaví uvedenými platebními výměry byla žalobkyni vyměřena podle , o dani z přidané hodnoty a podle , a , daňový řád (dále jen daňový řád), daň z přidané hodnoty za období červen, červenec, srpen, září a říjen 2013 a šesti uvedenými dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za období leden, únor, březen, duben, květen a listopad 2013, a to ve výši vymezené v jednotlivých rozhodnutích. U dodatečných platebních výměrů současně žalobkyni vznikla povinnost uhradit penále. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189 zamítlo a napadené platební výměry potvrdilo. Vzhledem k tomu, že po podání odvolání byl dne 3. 11. 2016 zjištěn úpadek žalobkyně a dne 17. 2. 2017 byl na její majetek prohlášen konkurz, nebylo již rozhodnutí o odvolání doručováno žalobkyni, ale pouze ustanovenému insolvenčnímu správci.

[3] Krajský soud dospěl k závěru, že uvedený postup byl v souladu se zákonem, neboť platební výměry zakládají pohledávky za majetkovou podstatou, a tudíž veškerá práva a povinnosti s tím spojená přecházejí podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen ), na insolvenčního správce. Ten je podle názoru krajského soudu s ohledem na úpravu obsaženou v také jako jediný aktivně legitimován podat v této věci žalobu. Na žalobu podanou jiným subjektem, včetně žalobkyně, je tak třeba hledět jako na žalobu podanou osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Tento závěr pak krajský soud podpořil i odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 13. 7. 2005, č. j. – 94 a v návaznosti na to pak též na rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. – 41.

[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) fakticky z důvodu uvedeného v ustanovení V něm poukázala především na , který stanovuje, že „rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odst. 1 nepřerušují zejména a) daňová řízení“, přičemž následně dokonce výslovně určuje, že daňové řízení může probíhat i po prohlášení konkursu. Není tedy důvodu, aby za této situace a dané právní úpravy nemohlo být v návaznosti na to přezkoumáno i daňové rozhodnutí u správního soudu. S ohledem na zásady spravedlivého procesu by měl být v tomto soudním řízení účastníkem i úpadce (v projednávané věci stěžovatelka). Pokud správce daně i soud opírají svůj názor o ustanovení a 249 , pak je otázkou, zda tato ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem a zda by Nejvyšší správní soud neměl podle y předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na jejich zrušení, eventuálně zda by se neměl pokusit tato ustanovení ústavně-konformně vyložit tak, aby stěžovatelka neutrpěla na svých právech újmu, a to zvláště za situace, kdy ustanovený insolvenční správce žalobu ve věci nepodal. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. – 36, kterým byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena podobná otázka k řešení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ve věci nebyl sporný skutkový stav, soud proto vycházel z výše popsaného. K němu jen doplňuje, že sporné platební výměry byly doručeny stěžovatelce dne 29. 10. 2016, žaloba proti nim byla podána dne 30. 7. 2017. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo stěžovatelce doručováno, insolvenčnímu správci bylo doručeno dne 3. 4. 2017.

[6] Jak vyplývá z výše uvedeného, hlavním důvodem, pro který krajský soud odmítl žalobu proti platebním výměrům, byla skutečnost, že k tomuto úkonu považoval stěžovatelku za osobu zjevně neoprávněnou. Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že procesní žalobní legitimace stěžovatelky je pro posouzení věci zcela irelevantní. Ve věci byly správcem daně vydány platební výměry, proti nimž bylo stěžovatelkou podáno odvolání, o tomto odvolání příslušný správní orgán rozhodl, a to tak, že odvolání zamítl a napadené platební výměry potvrdil. Skutečnost, že jeho rozhodnutí nebylo doručeno stěžovatelce, ač ona sama zastává názor, že jí doručeno být mělo, na existenci rozhodnutí o odvolání ničeho nemění. Stejně tak je irelevantní, zda s ohledem na daňového řádu mělo být (za situace, kdy bylo sporné, zda lze napadené platební výměry považovat z hlediska jejich obsahu za pohledávku za podstatou) po ukončení přezkumného jednání podle ve věci rozhodováno meritorně, neboť to je otázka zákonnosti vydaného rozhodnutí, nikoliv jeho existence.

[7] Podstatná pro rozhodnutí ve věci je podle Nejvyššího správního soudu jiná skutečnost. S ohledem na zásadu subsidiarity obsaženou v a konkretizovanou v , lze totiž v řízení, které zákon upravuje jako dvouinstanční, napadnout žalobou pouze rozhodnutí vydané správním orgánem druhého stupně; jedině tento orgán má také podle pasivní procesní legitimaci. Pokud rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo účastníkovi doručeno, má tato okolnost vliv pouze na určení počátku běhu lhůty k podání žaloby (je určen dnem, kdy se účastník o vydání tohoto rozhodnutí, respektive o jeho obsahu, dozvěděl), nikoliv však na samotnou použitelnost uvedeného pravidla. Nelze tedy dovodit, že by v takovýchto případech bylo možno nějak náhradně napadat žalobou rozhodnutí prvoinstanční.

[8] Jestliže stěžovatelka podala v projednávané věci žalobu proti platebním výměrům, tj. správním rozhodnutím vydaným v prvním stupni, ač se jednalo o řízení dvoustupňové, ve věci bylo jí samotnou podáno odvolání a odvolacím správním orgánem o něm bylo dokonce i rozhodnuto, je nutno na takovou žalobu hledět jako na nepřípustnou ve smyslu Důvodem nepřípustnosti je zde porušení zásady subsidiarity ve vztahu k , který je v daném případě nutno vykládat v návaznosti na K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je-li žaloba nepřípustná, nelze ji projednat bez ohledu na to, kdo takovouto žalobu podal. Bylo by proto nadbytečné, aby se původně spornou otázkou aktivní procesní legitimace stěžovatelky dále zabýval.

[9] Jak vyplývá z výše uvedeného, výrok napadeného usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby je zákonný, byť měl být v důvodech opřen o jiné ustanovení, než uvádí [ místo písm. c)]. Změna rozhodovacích důvodů za situace, kdy napadené rozhodnutí neobsahuje závazný právní názor ve smyslu , však je možná a nevede ke zrušení tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle , in fine, zamítl.

[10] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona; žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků ( ve spojení s ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky ( ).

V Brně dne 29. října 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu