Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ad 10/2019 - 172

48. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nesprávný úřední postup žalované, neboť nezjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Konkrétně žalobce namítá, že si od něj žalovaná nevyžádala důkazy o tvrzené neúspěšnosti chemoterapie či hepatopatie.

49. Městský soud v Praze se ztotožňuje s žalovanou, že v daném případě správní orgán nepřenáší důkazní břemeno na žalobce.

50. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce sám osobně písemně i prostřednictvím ošetřujícího lékaře podal žádost o úhradu zdravotních služeb – povolení úhrady léčivého prostředku (dále jen „LP“) OPDIVO. Je v zájmu žalobce, aby i za součinnosti svého ošetřujícího lékaře svou žádost podpořil důkazně tak, aby jí mohlo být žalovanou vyhověno. Soud v tomto smyslu nemá pochybnost o erudici ošetřujícího lékaře, kterému je znám nejen zdravotní stav žalobce, ale i podmínky dané zákonnými parametry v ZVZP pro úspěšnost předmětné žádosti. Soud přisvědčuje žalované, že žádost podaná žalobcem, k níž byly připojeny jednotlivé, ošetřujícím lékařem vybrané zprávy o vyšetřeních žalobce, doplněné v odvolacím řízení i o odborné studie týkající se LP OPDIVO, představují shromáždění spisového materiálu v dostatečné míře, které umožnilo správním orgánům učinit rozhodnutí, jenž je adekvátní posuzovanému případu (viz odůvodnění dalších žalobních bodů v tomto rozsudku). Oponuje-li žalovaná, že veškeré podklady nutné k posouzení splnění podmínek ustanovení § 16 odst. 1 ZVZP má ve své dispozici poskytovatel zdravotních služeb, potažmo ošetřující lékař, je třeba v uvedeném žalované přisvědčit.

51. Podstatným pro posouzení daného případu soud shledává, že z napadeného rozhodnutí jako celku lze seznat, že žalovaná tvrzení žalobce, že se u něj při léčbě chemoterapií v II. linii projevila hepatopatie nesporuje. Žalovaná toliko uvádí, že není zřejmé, jakého stupně hepatopatie byla, jaký byl její nástup a ústup, a lze spekulovat o její příčině. Samotnou jaterní chorobu však žalovaná nerozporuje, naopak připouští, že by se mohlo jednat o postcytostatickou hepatopatii. Zde je však nutné mít na zřeteli, že se jednalo o léčbu režimem BOLD, který obsahuje čtyři cytostatika. Přitom je nutno dle soudu zohlednit, že existence či původ hepatopatie není stěžejní otázkou, na níž by stálo napadené rozhodnutí, neboť i při prokázání příčiny hepatopatie, kterou by byla právě cytostatická léčba (což však nebylo jednoznačně zjištěno), nelze postavit najisto, že cytostatikum jiného druhu by rovněž vedlo k jaterní toxicitě (k tomu blíže v odůvodnění třetího žalobního bodu).

52. Pro posouzení úspěšnosti chemoterapie v daném případě měla žalovaná k dispozici zprávy o vyšetřeních žalobce vybrané ošetřujícím lékařem a je logické, že v době vydání napadeného rozhodnutí nemohla mít k dispozici zprávu ošetřujícího lékaře ze dne 21. 5. 2019, které se žalobce v žalobě dovolává. K tomu je nutno poznamenat, že cytostatická léčba nebyla u žalobce vždy neefektivní. Při léčbě dakarbazinem (DTIC) v I. linii byla zjištěna poměrně dlouhodobá léčebná odpověď, léčba v 2. linii kombinací 4 cytostatik v režimu BOLD byla sice provázena následnou hepatotoxicitou, nicméně další progrese následovala až v 11/2018. Skutečnost, že poslední léčba chemoterapií nepřinesla zlepšení či stabilizaci stavu žalobce, prokazuje běžný jev, a sice že ne všechny LP mají shodnou léčebnou odpověď při léčbě konkrétního druhu maligního melanomu u daného pacienta. Z toho však nelze usuzovat, že cytostatická léčba za použití jiného LP by u žalobce nepřinesla zlepšení či stabilizaci stavu (k tomu též blíže ve vypořádání třetího žalobního bodu).

53. Žalobce vznáší dále námitku, že nesouhlasí s žalovanou, že alternativou léčby je i zařazení do vhodné klinické studie, či nesouhlasí s uvedením informace o možnosti získat finance na úhradu z nadačních fondů nebo veřejných sbírek. Tuto námitku nelze považovat za důvodnou, neboť ze strany žalované se jednalo toliko o návrh doprovodného programu léčby, nikoliv o plnohodnotnou alternativu k léčbě cytostatiky či imunoterapií.

54. Ohledně výtky stran nedoložení účinnosti LP OPDIPO soud odkazuje na odůvodnění třetího žalobního bodu. Lze však předestřít, že ačkoli nebyla účinnost tohoto LP v V. linii léčby diseminovaného melanomu prokazatelně doložena (což za současných vědeckých poznatků zřejmě ani učinit nelze), žalovaná nerozporuje, že by se mohlo jednat i o účinnější formu léčby než je léčba cytostatiky. Stěžejní otázkou v daném případě však není procento úspěšnosti léčby, ale její jedinečnost (viz třetí žalobní bod).

55. Žalobce též uvádí, že revizní lékaři, kteří rozhodovali o žádosti žalobce a jeho odvolání zjevně nedosahují takové erudice jako ošetřující lékař a tyto lékaře nelze již z povahy jejich vztahu k žalované považovat za zcela nezávislé odborníky. Tuto námitku shledává soud za irelevantní. Není úkolem soudu v daném řízení posuzovat odbornou způsobilost a znalost revizních lékařů, nýbrž posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí.

56. Městský soud v Praze tak považuje první žalobní bod za nedůvodný, když nedoložení příčiny a intenzity jaterní toxicity nevedlo k zamítnutí žádosti žalobce.

57. Ve druhém žalobním bodu žalobce nesouhlasí s argumentací žalované, že žalobce nedoložil léčebný benefit nivolumabu (LP OPDIVO) v 5. linii paliace, čímž nejsou splněny obecné podmínky pro vlastnosti hrazených zdravotních služeb dané v ustanovení § 13 odst. 1 VZP, a proto není možné uvažovat o mimořádné úhradě zdravotní služby z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle ustanovení § 16 ZVZP.

58. Tuto námitku soud považuje na důvodnou. V případě léčebného přípravku LP OPDIVO byla prokázána jeho účinnost v I. linii léčby a existují i data o účinnosti v následujících liniích léčby. Vyplývá to nejen z množství mezinárodních studií, stanoviska ošetřujícího lékaře žalobce, ale i ze stanoviska SÚKL, které si Městský soud v Praze vyžádal ve věci sp. zn. . Na tomto místě soud shledává vhodným citovat z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. -60: „Ustavení § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění podmínky úhrady zdravotních služeb pojištěnci zasazuje do obecného rámce, který klade důraz na sledovaný cíl, jímž je zlepšení nebo zachování zdravotního stavu pojištěnce nebo zmírnění jeho utrpení. Touto individualizovanou optikou zohledňující zdravotní stav konkrétního pojištěnce je nutno nazírat též na požadavek důkazu o existenci účinnosti zdravotní služby. Důkazem účinnosti léčivého přípravku proto může být jakákoliv, která prokazuje, že jeho užíváním bylo či s velkou pravděpodobností bude dosaženo zákonem sledovaného cíle v podobě zlepšení nebo zachování zdravotního stavu pojištěnce nebo zmírnění jeho utrpení. Takovouu nemusí být výlučně klinická studie. […] Žalobkyně mohla za účelem prokázání účinnosti daného léčivého přípravku v jejím individuálním případě předložit žalovanému i jiné listinné důkazy než klinické studie, což také učinila, a povinností žalovaného bylo se s těmito důkazy řádně vypořádat.“

59. V posuzovaném případě žalobce skutečně doložil, že LP OPDIVO je účinným prostředkem při léčbě maligního melanomu, a proto není vyloučena aplikace ust. § 16 ZVZP. Přestože soud shledal tento žalobní bod důvodný, nepřistoupil z tohoto důvodu ke zrušení rozhodnutí, neboť žalovaná se v napadeném rozhodnutí podrobně zabývala i případnou aplikací ust. § 16 ZVZP a v závěru napadeného rozhodnutí vedle nesplnění požadavků ust. § 13 uvádí též i posouzení ust. § 16 ZVZP. Nesprávná argumentace žalované, již žalobce napadl ve druhém žalobním bodu tak nezpůsobuje sama o sobě nezákonnost rozhodnutí, i s ohledem na níže uvedené skutečnosti.

60. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítá, že splňuje podmínky pro úhradu LP OPDIVO podle ust. § 16 ZVZP.

61. Městský soud se již aplikací § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 22. 5. 2018, č. j. -95; ze dne 10. 1. 2018, č.j. -48; či 6. 6. 2018, č. j. -65). Městský soud v těchto rozhodnutích konstatoval, že pro úhradu zdravotní služby podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění musí žadatel splňovat kumulativně tři podmínky. Musí se jednat o službu jinak ze zdravotního pojištění nehrazenou, musí jít o výjimečný případ a jedinou možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Dále vyslovil, že při aplikaci § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění je nutno mít neustále na zřeteli, že toto ustanovení je poslední pojistkou pro výjimečné případy, jehož užití musí být odůvodněno jedinečnými okolnostmi posuzovaného případu; toto ustanovení nesmí sloužit jako nástroj k prolomení principů veřejného zdravotního pojištění, vyplývajících z části páté zákona o veřejném zdravotním pojištění.

62. Je zřejmé, že první podmínka, tedy skutečnost, že se v daném případě jedná o léčivý přípravek nehrazený ze zdravotního pojištění (respektive hrazený pouze v první linii léčby, nikoliv v liniích následných), je splněna.

63. Městský soud v Praze se tak zabýval zbylými dvěma podmínkami. Je zřejmé, že podmínky výjimečnosti a jediné možnosti z hlediska zdravotního stavu pojištěnce spolu velmi úzce souvisejí a vzájemně se ovlivňují a v případě, že je splněna podmínka jediné možnosti z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, bude často splněna i podmínka výjimečnosti situace.

64. Ke druhé podmínce, tedy výjimečnosti případu, žalobce uvádí, že jeho situace je výjimečná v tom, že v době, kdy u něj byla diagnostikována nemoc, nebyla léčba lékem OPDIVO k dispozici. Pokud by nemoc byla diagnostikována nyní, byl by tímto lékem léčen již v první linii. Podle žalobce tak u něj dochází k nepřípustné diskriminaci. Žalobce rovněž namítá, že cytostatická léčba se u něj míjí účinkem a nadto v jejím důsledku u něj dochází ke vzniku hepatopatie.

65. K námitce tvrzené diskriminace soud uvádí, že posuzovaná situace (neuvedení LP OPDIVO v době zahájení léčby do léčebného prostředí a v důsledku toho nemožnost hrazené léčby již v I. linii) by v obecné rovině mohla naplnit požadavek výjimečnosti situace, neboť si lze položit skutečně otázku, proč by žalobci měla být odmítnuta úhrada léčby pouze z důvodu momentu, kdy u něj byla nemoc diagnostikována. Přesto dle soudu uvedený důvod sám o sobě nemůže obstát. Byť z materiálů, které měl soud k dispozici, nevyplývá, že by pro omezení podávání tohoto léku pro žalobce existovaly nějaké medicínské důvody, zůstává objektivní skutečností, že diskriminaci nelze postavit na hypotetických úvahách, a to ani zpětně. Skutečnostmi, které nastaly a z nichž je nutno v daném případě vycházet je, že žalobce zahájil cytostatickou léčbu v době neuvedení LP OPDIVO do léčebného prostředí a v současné době existuje možnost hrazené léčby právě v I. linii.

66. Nejobecnější zákaz jakékoliv diskriminace je uveden v první větě d, kde se stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. V d se základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Základní zaručené právo na rovnost práv je tedy zaručeno všem bez rozdílu „jiného postavení“. Diskriminací je rozlišování sobě rovných subjektů, jež některé z posuzovaných subjektů poškozuje, jde o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. Žádný by neměl být zvýhodňován či znevýhodňován na úkor druhých.

67. Byť žalobce i s poukazem na vyjádření svého ošetřujícího lékaře tvrdí, že jediným důvodem, který je de facto překážkou úhrady pro použití přípravku OPDIVO v druhé či další linii léčby je pouze skutečnost, že nikdo dosud SÚKL nepožádal o stanovení úhrady i pro použití přípravku OPDIVO v druhé linii léčby a SÚKL tedy o něm ještě neměl možnost rozhodnout, nelze dle soudu takový argument příjmout. Nelze opomenout, že rozhodnutí SÚKL o stanovení úhrady LP OPDIVO ve druhé linii léčby předchází správní řízení, jehož výsledek nelze a priori předem předjímat. V každém případě však, jak bylo již uvedeno výše, podmínka výjimečnosti je úzce svázána s třetí podmínkou aplikace § 16 ZVZP, a sice že jde o jedinou možnost léčby. Soud přitom dospěl k závěru, že tuto třetí podmínku žalobce nesplňuje.

68. Stran třetí podmínky soud konstatuje, že jediná možnost léčby neznamená léčbu nejvíce efektivní. Žalovaná tvrdí, že u žalobce není imunoterapie jedinou možností léčby, neboť se žalobce může léčit chemoterapií. Zde je namístě zmínit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. -50, v němž je uvedeno: „Jak konstatoval v rozsudku ze dne 10. 1. 2018, č.j. -48, je třeba odmítnout oba krajní výklady podmínky „jediné možnosti“ v § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Je třeba odmítnout výklad, dle kterého je a priori vyloučena možnost schválení léčivého přípravku zdravotní pojišťovnou jinak nehrazeného vždy za situace, kdy pro danou indikaci existuje hrazený léčivý přípravek, jenž naplňuje znaky uvedené v § 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. To na druhé straně však neznamená, že již samotná existence léčivého přípravku vykazujícího vyšší terapeutický účinek by v dané indikaci měla být rozhodující pro naplnění kritéria „jediné možnosti z hlediska zdravotního stavu“. Takový výklad by eliminoval jakoukoliv úvahu o nákladové efektivitě terapie jako přípustného korektivu rozsahu hrazené péče, přičemž tento důsledek je podle názoru soudu z hlediska systematiky zákona nepřijatelný.“

69. Jinými slovy pouhá existence jiného léčivého přípravku, jenž je hrazen z veřejného zdravotního pojištění bez dalšího nediskvalifikuje použití ust. § 16 odst. 1 ZVZP. Na druhou stranu existence léčivého přípravku vykazujícího vyšší terapeutický účinek automaticky neznamená, že bude naplněno kritérium jediné možnosti z hlediska zdravotního stavu pacienta.

70. Podle § 15 odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění se nákladovou efektivitou rozumí určení poměru mezi náklady a přínosy spojenými s použitím léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely ve srovnání s použitím jiného léčivého přípravku, potraviny pro zvláštní lékařské účely nebo léčebného postupu; nákladová efektivita je hodnocena ve srovnání s takovým terapeutickým postupem hrazeným z prostředků zdravotního pojištění, který je obecně přijímán jako obvyklý. Nákladově efektivní jsou takové léčebné postupy, které při srovnatelných nákladech přinášejí stejný nebo vyšší terapeutický účinek spočívající v prodloužení života, zlepšení kvality života nebo zlepšení podstatného a měřitelného kritéria příslušného onemocnění, nebo které při alespoň srovnatelném terapeutickém účinku znamenají nižší celkové náklady pro systém zdravotního pojištění, nebo při vyšších nákladech a vyšším terapeutickém účinku je tento poměr srovnatelný s jinými terapeutickými postupy hrazenými z prostředků zdravotního pojištění.

71. Zákon o veřejném zdravotním pojištění přijetím hlediska nákladové efektivity v tomto pojetí nijak nevybočuje z mezí, jež se zdají být obecně sdíleným východiskem pro definici předpokladů dlouhodobě finančně udržitelných systémů veřejné zdravotní péče. Hledisko nákladové efektivity představuje jeden ze základních nástrojů Health Technology Assesment, jak je pojímán Světovou zdravotnickou organizací, která rovněž vymezila základní v zásadě obecně sdílené metodologické přístupy k hodnocení nákladové efektivity (Making Choices in Health: WHO Guide to Cost-Effectiveness Analysis, 2003, dostupné na http://apps.who.int/iris/bitstream/10665/42699/1/9241546018.pdf?ua=1).

72. Zákonem předvídaný systém stanovování úhrad léčivých přípravků a na něj navázaná definice rozsahu hrazených služeb ze zdravotního pojištění by tak měly (alespoň v teoretické rovině) zajistit, že ze systému zdravotního pojištění budou hrazeny léčivé přípravky, jež pro danou indikaci zajistí co nejlepší naplnění účelu poskytnutých zdravotních služeb z hlediska definice tohoto účelu podle § 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, zároveň však naplnění tohoto účelu nebude ohrožovat udržitelnost systému, a tím též dosažení téhož účelu poskytování zdravotních služeb jiným pojištěncům. Zároveň jde o konstrukci, jež v rovině zákonného vymezení nevykazuje znaky svévole či diskriminace.

73. Z doložených lékařských zpráv žalobce jednoznačně vyplývá a je mezi účastníky nesporné, že se během léčby chemoterapií ve II. linii léčby u žalobce projevila hepatopatie. Tuto skutečnost žalobce považuje za jedno z kritérií splňující podmínku jediné možnosti léčby z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. S tímto názorem se však soud neztotožňuje. Není rozhodující skutečností, zda hepatopatie vznikla skutečně jako reakce na chemoterapeutickou léčbu, neboť (jak uvádí žalovaná a jak vyplývá z jednotlivých lékařských zpráv) léčba chemoterapií probíhá za užití různých léčivých přípravků. Nelze tedy paušálně uzavřít, že žalobce vůbec nemůže podstoupit léčbu chemoterapií. V závislosti na podaném typu cytostatik lze během léčby očekávat toxicitu nervového systému (neurotoxicitu), toxicitu ledvin a močového ústrojí (nefrotoxicitu) a nepřeberné množství dalších nežádoucích účinků postihujících například srdce, plíce, vlasy či nehty. Vždy však záleží na konkrétním podávaném léčivém přípravku. O této skutečnosti zpravidla informuje ošetřující lékař pacienta před zahájením léčby (vedlejší účinky). Totéž vyplývá i z doložených lékařských zpráv. Nelze bez dalšího tvrdit, že by cytostatická léčba byla u pacienta neúčinná, když při léčbě dakarbazinem (DTIC) v I. linii byla zjištěna poměrně dlouhodobá léčebná odpověď bez následků v podobě hepatopatie. I ošetřující lékař pokračoval v cytostatické léčbě kombinací dvou cytostatik do 04/2019). Hepatopatie vznikla u žalobce po či v průběhu paliativní chemoterapie režimem BOLD za použití čtyř léčivých přípravků. Není tak možné určit, na který z LP přípravků žalobce negativně reagoval či se jednalo o vznik onemocnění bez souvislosti s aplikovaným LP, je však zřejmé, že v ostatních liniích léčby chemoterapií žalobce hepatopatií netrpěl. Lze sice připustit, že léčba chemoterapií není nejoptimálnější možnou metodou, avšak současně je nutno uzavřít, že z hlediska zdravotního stavu žalobce není léčba požadovaným LP jediným možným. Nadto současně doložené jaterní testy nejsou kontraindikací pro pokračování cytostatické léčby ve formě monoterapie. Lze dodat, že i v replice odkazuje žalobce na stanovisko ošetřujícího lékaře, který uvádí, že „… Po navození imunitní protinádorové odpovědi může efekt léčby přetrvávat léta a možná i celoživotně. Tato vlastnost je výjimečná a je hlavním důvodem, pro který se moderní imunoterapie stala další základní léčebnou metodou (vedle chemoterapie, cílené léčby…).“.

74. Nelze tedy dospět k závěru, že v případě žalobce by léčba chemoterapií nebyla léčbou lege artis a byla tedy nepřípustná. Postupem lege artis je třeba rozumět postup v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, neboli v souladu s profesními standardy (viz také nález sp. zn. ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 38). Pokud tedy nejde v případě chemoterapie o postup non lege artis, jedná se o možnou alternativu k léčbě požadované žalobcem, která tak ve svém důsledku není léčbou jedinou. Soud zde opětovně zdůrazňuje, že § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění operuje s pojmem „jediná možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce“. Jde obecně o vysoký požadavek a nelze pod něj subsumovat léčbu nejvhodnější.

75. Městský soud v Praze tak uzavírá, že žalovaná nepochybila v napadeném rozhodnutí, když uvedla, že imunoterapie lékem OPDIVO není pro žalobce jedinou možností léčby s ohledem na jeho zdravotní stav. Jedna z kumulativních podmínek ust. § 16 odst. 1 tak nebyla splněna a žalobce tedy nemá nárok na úhradu LP OPDIVO z prostředků zdravotního pojištění.

76. Soud pro úplnost dodává, že poukazem žalobce na rozsudek zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. se soud nezabýval, neboť v době projednání předmětné věci dne 27. 9. 2019 byl rozsudek toliko vyhlášen, nebyl však písemně vyhotoven, a proto soud nemohl porovnat, zda v posuzovaných věcech vycházel soud ze shodných či obdobných skutkových zjištění.

77. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle zamítl.

78. O nákladech řízení soud rozhodl podle , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 27. září 2019

JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.