Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Afs 178/2017 - 41

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobkyně 1. písecké lesní a dřevařské, a. s., se sídlem Drhovle, Brloh 12, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. -38,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. -38, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2016 č. j. 705/2016-520000-31, Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodl o propadnutí minerálního oleje (nafty) o celkovém objemu 130 litrů. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2016, č. j. 13212-2/2016-900000-304/2, které nabylo právní moci dne 2. 5. 2016. Celní úřad následně rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016, č. j. 46370-3/2016-520000-11, předepsal žalobkyni podle , o spotřebních daních (dále jen „ “) k úhradě náklady za uskladnění vybraných výrobků – 130 l minerálních olejů, a to ve výši 1.267 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 9. 2016 č. j. 36480-4/2016-900000.304.5, zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.

[2] K žalobě proti posledně uvedenému rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[3] Krajský soud se primárně zabýval otázkou, zda lhůta pro stanovení nákladů za uskladnění vybraných výrobků v délce 120 dnů, stanovená v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních, je lhůtou prekluzivní, v níž musí být náklady stanoveny pravomocně. Pokud by tomu tak bylo, musel by napadené rozhodnutí zrušit, neboť bylo vydáno až po uplynutí této lhůty. Dospěl přitom k závěru, že předmětná lhůta je lhůtou prekluzivní. Uvedl, že pojem stanovení je třeba vykládat jako úkon správce daně, který je třeba učinit prostřednictvím rozhodnutí. Pokud právo správního orgánu stanovit náklady za uskladnění zajištěných výrobků nebo dopravního prostředku zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o náhradě nákladů perfektní, tedy aby splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Pod pojem „stanovit náklady“ je třeba zahrnout konečný výsledek postupu správního orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o stanovení nákladů úplné a neměnné. Podle krajského soudu tak nelze výklad pojmu „stanovení nákladů“ v § 42e zákona o spotřebních daních omezovat jen na vydání rozhodnutí, nýbrž je třeba trvat na tom, že toto rozhodnutí musí také nabýt právní moci. Uvedený výklad podporuje i komentářová literatura; naopak ke stanovisku žalovaného ze dne 11. 10. 2016, č. j. 51461/2016-900000-301, a důvodové zprávě k krajský soud uvedl, že jimi není vázán.

[4] Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o propadnutí zajištěných výrobků nabylo právní moci 2. 5. 2016, lhůta 120 dní uplynula dne 30. 8. 2016. Napadené rozhodnutí o stanovení nákladů však bylo vydáno teprve 23. 9. 2016 a nabylo právní moci dne 29. 9. 2016, tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský soud tak uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, a proto je v záhlaví označeným rozsudkem zrušil.

[5] Proti tomuto rozhodnutí brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, kterou opírá o důvod podle a d) (dále jen „ “).

[6] Stěžovatel nejprve namítá, že závěr krajského soudu o povaze lhůty je nepřezkoumatelný, protože nebyl vůbec odůvodněn. Z napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jaké právní úpravy předmětnou lhůtu považuje za lhůtu prekluzivní a nikoliv jen za pořádkovou. Odkaz na jakýsi komentář považuje stěžovatel za nedostatečný. Krajský soud také neuvedl úvahy, které jej vedly k závěru, že v daném případě musí rozhodnutí o stanovení náhrady nákladů také nabýt právní moci v uvedené lhůtě a z jakých důvodů se lhůta nevztahuje pouze na správce daně, jak explicitně uvádí , ale taktéž na odvolací orgán.

[7] Stěžovatel trvá na svém názoru, že právo na stanovení nákladů za skladování výrobků nezaniklo uplynutím prekluzivní lhůty, protože lhůta nemá prekluzivní, ale pořádkový charakter. Stěžovatel svůj názor odvozuje od skutečnosti, že na rozdíl od jiných ustanovení zákona o spotřebních daních či , daňový řád (dále jen „ “), není v zákona o spotřebních daních výslovně uvedeno, že se jedná o lhůtu propadnou. Na této okolnosti nic nemění ani to, že je v dikci zmíněného ustanovení použito slovo „nejpozději“, neboť toto slovo je použito v celé řadě dalších ustanovení zákona o spotřebních daních či v daňovém řádu a téměř v žádném případě nevyjadřuje existenci prekluzivní lhůty (viz například , nebo zákona o spotřebních daních). Právo správce daně stanovit náhradu nákladů za uskladnění zajištěných výrobků uplynutím lhůty 120 dní nezaniká. Obdobné případy, kdy se nepochybně též jedná o lhůty pořádkové, lze nalézt přímo v zákoně o spotřebních daních (například ), popřípadě v daňovém řádu (například , nebo ). Marné uplynutí stanovené pořádkové lhůty nezakládá zánik práva či možnosti stanovit určitou povinnost, ale má za následek naplnění kritéria nečinnosti správce daně ve smyslu daňového řádu.

[8] Stěžovatel dále uvádí, že argumentem pro přijetí jeho názoru je i to, že lhůta 120 dnů pro stanovení náhrady nákladů za uskladnění zajištěných výrobků je velmi krátká, oproti tomu prekluzivní lhůty bývají zpravidla mnohem delší (například jeden, respektive tři roky podle § 135zzf odst. 2 zákona o spotřebních daních, nebo podle § 148 odst. 1 daňového řádu). Pro prekluzivní lhůty je také typické, že se jejich běh určitými úkony správce daně staví či přerušuje (viz § 148 daňového řádu). To však není případ § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních. Výklad krajského soudu, že jde o lhůtu prekluzivní, je nadto absurdní, neboť správce daně by v takto krátké lhůtě jen stěží mohl řádně a v souladu s procesními pravidly provést všechny nezbytné kroky ke stanovení náhrady nákladů. Správce daně může přistoupit k postupu dle § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních teprve poté, co sezná výši nákladů za uskladnění výrobků a tyto náklady příslušnému subjektu uhradí. Následně musí zahájit řízení s povinným subjektem a postupovat v něm v souladu s právními předpisy. Předmětná lhůta tedy nemůže být prekluzivní, neboť správce daně ji v zásadě nemůže ani v běžných případech dodržet.

[9] I kdyby stěžovatel připustil, že předmětná lhůta je prekluzivní (což jinak popírá), nemůže souhlasit se závěrem krajského soudu, podle kterého je nutné náhradu nákladů v této lhůtě stanovit pravomocně. Vyžaduje-li nebo pravomocné rozhodnutí, bývá tato vlastnost explicitně stanovena (například a 2 nebo zákona o spotřebních daních). Taková situace opět není v případě zákona o spotřebních daních dána a postačí tak, pokud správce daně jako správní orgán prvního stupně stanoví ve lhůtě 120 dnů náhradu nákladů nepravomocně, tj. oznámí své rozhodnutí jeho příjemci. Předmětná lhůta není určena odvolacímu orgánu, o čemž svědčí i znění zákona o spotřebních daních účinné do dne 1. 1. 2013, ve kterém bylo uvedeno, že náhradu nákladů stanoví v předmětné lhůtě celní úřad nebo celní ředitelství, tj. v té době příslušný prvoinstanční orgán, nikoli orgán odvolací. Uvedené potvrzuje i důvodová zpráva k , kterým bylo mj. novelizováno i dotčené ustanovení zákona o spotřebních daních. Podle stěžovatele i zde svědčí pro tento názor délka předmětné lhůty (dříve 60 dní, v současnosti 120 dní). V této lhůtě může být často problematické, aby bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, natož aby bylo v takto krátké lhůtě rozhodnuto pravomocně. S přihlédnutím k délce lhůty pro podání odvolání, ke lhůtám stanoveným pro rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i k tomu, že v odvolacím řízení může být nutné doplnit spisový materiál či se vypořádat s novými námitkami účastníka řízení, je nutno požadavek krajského soudu, aby bylo ve lhůtě 120 dnů rozhodnuto o stanovení náhrady nákladů za uskladnění zajištěných výrobků pravomocně, pro jeho praktickou nerealizovatelnost odmítnout. Závěry krajského soudu jsou nepřijatelné také s ohledem na fakt, že jen lhůta k podání žaloby činí dva měsíce; v drtivé většině případů by tak lhůta uplynula ještě před podáním žaloby. Pokud by soud následně rozhodnutí žalovaného z jakéhokoli důvodu rušil, musel by současně s ním zrušit i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; neučinil-li by tak, musel by prvostupňové rozhodnutí bez přezkoumání zrušit žalovaný kvůli prekluzi.

[10] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené dovozuje, že v daném případě postačovalo, aby bylo v předmětné lhůtě vydáno prvoinstanční rozhodnutí (tedy rozhodnutí celního úřadu), což se také stalo. Rozhodnutí o propadnutí zajištěných výrobků nabylo právní moci dne 2. 5. 2016, prvostupňové rozhodnutí o povinnosti žalobce uhradit náklady za skladování zajištěných výrobků bylo vydáno dne 8. 6. 2016.

[11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně setrvala na svém názoru, že se v případě lhůty podle § 42e zákona o spotřebních daních jedná o lhůtu prekluzivní. Citovala z rozhodnutí celního úřadu v řízení vedeném pod sp. zn. 25198611/002/4839/2013, ze dne 4. 3. 2013, č. j. 4839-4/2013-520000-11, ve kterém celní úřad vyjádřil názor, který zastává žalobkyně. K právní otázce prekluze žalobkyně odkázala též na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. -60. Povinnost zaplatit náhradu za náklady na uskladnění je podle žalobkyně stanovena konečně a úplně teprve nabytím právní moci rozhodnutí, kterým byla tato povinnost uložena. Žalobkyně závěrem poukázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, č. j. -126, který dospěl k týmž závěrům.

[12] V replice stěžovatel podotkl, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. -126 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. -32.

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti ( , věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z věty první

[14] Kasační stížnost je důvodná.

[15] Nejvyšší správní soud posoudil nejdříve námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. -58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. -73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. -74; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. -44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. 11. 2014, čj. -85).

[16] Dále je třeba připomenout, že s uvedeným kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. -25).

[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě se jedná o lhůtu zákonnou, propadnou, s jejímž uplynutím je spojen účinek nemožnosti rozhodnout o náhradě nákladů za uskladnění po uplynutí této lhůty. Rovněž uvedl, že ke stanovení nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků musí dojít ve stanovené lhůtě pravomocně. Právě tímto argumentem odůvodnil výrok svého rozsudku; nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud svůj argument dále nerozvedl a jeho užití blíže nezdůvodnil, argument samotný je však z odůvodnění rozsudku patrný. Stěžovatel ostatně s výkladem krajského soudu v kasační stížnosti obsáhle polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.

[18] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozsudku. Úvodem je třeba předeslat, že totožnou právní otázkou na půdorysu obdobných námitek se již zabýval v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. -32, č. 3645/2017 Sb. NSS (dále jen „rozsudek prvního senátu“), kterým zrušil rozsudek krajského soudu, jenž spočíval na nesprávném právním názoru ohledně povahy lhůty uvedené v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních. Uvedený rozsudek je stěžovateli znám z úřední činnosti, ostatně sám na něj v replice odkazuje. Od závěrů uvedených v tomto rozsudku se rozhodující senát nemá důvodu odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto z něj v dalším odůvodnění vychází.

[19] V rozsudku prvního senátu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě stodvacetidenní lhůty pro stanovení náhrady nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků a dopravního prostředku podle § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních se jedná o lhůtu pořádkovou, s jejímž uplynutím není spojen zánik práva (možnosti) správce daně stanovit náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků.

[20] První senát vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012, č. j. -58, z něhož se mimo jiné podává, že lhůta propadná (prekluzivní) je v právní normě zpravidla vyjádřena slovy, že po uplynutí této lhůty nadále již nelze něco vykonat nebo činit, či naopak, že pouze do uplynutí lhůty něco činit lze. Typickým příkladem lhůty propadné je například lhůta zakotvená v § 148 odst. 1 daňového řádu nebo lhůta podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích.

[21] Smyslem § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních je, aby náklady vzniklé uskladněním zajištěných vybraných výrobků, netížily správce daně, ale subjekt, který vznik těchto nákladů zavinil porušením zákonných povinností, a to za předpokladu, že bylo pravomocně uloženo propadnutí (či zabrání) těchto výrobků a došlo k přechodu vlastnického práva k zajištěným výrobkům na stát (§ 42d zákona o spotřebních daních).

[22] Zde je třeba zdůraznit, že náležité vyčíslení a stanovení nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků není plně v dispozici správce daně. Ten je v tomto směru často odkázán na součinnost třetích osob (jako dodavatelů služeb, respektive skladovatelů). Správce daně tak nezná přesnou výši nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků, dokud mu není řádně vyúčtována třetí osobou (skladovatelem). Tento proces přitom nemusí být vždy bezproblémový; například může dojít ke zpoždění s fakturací či sporu ohledně výše fakturované částky.

[23] S ohledem na výše uvedené je třeba přisvědčit stěžovateli, že lhůtu uvedenou v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních není možné považovat za lhůtu prekluzivní. Jak uvedl první senát ve svém rozsudku, jedná se v tomto případě o lhůtu pořádkovou, „jejímž účelem je, aby správce daně se stanovením nákladů neotálel a v přiměřené době postavil najisto, jaké náklady musí příslušný subjekt za skladování zajištěných výrobků do doby rozhodnutí o jejich propadnutí uhradit. […] Není logické, aby byla lhůta podle § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních propadná a její uplynutí způsobilo, že se správce daně již nedomůže úhrady nákladů, které vznikly porušením právních povinností ze strany povinného subjektu, a ponese je tedy sám. Předmětná lhůta je stanovena správci daně z důvodu efektivity a rychlosti řízení, aby v rámci řízení nevznikaly neopodstatněné průtahy. Tímto ustanovením získává konkrétní podobu obecná zásada rychlosti řízení vyjádřená v daňového řádu, v návaznosti na d. Porušení povinnosti konat předepsaným způsobem ve stanoveném časovém rámci nevede k prekluzi práva správce daně stanovit náklady podle zákona o spotřebních daních, nýbrž k jiným právním následkům (např. odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či možnost dotčeného subjektu domáhat se u příslušného správce daně odstranění průtahů; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. -20).“

[24] Nejvyšší správní soud stěžovateli dále přisvědčil i v námitce, že výše uvedený závěr nepřímo podporuje i důvodová zpráva k , kterým byla prodloužena lhůta pro stanovení náhrady nákladů z 60 na 120 dnů. K novelizovanému ustanovení zákona o spotřebních daních se totiž v této důvodové zprávě pouze uvádí, že „k prodloužení doby, do níž může správce daně stanovit náhrady nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku v řízení o zajištění těchto věcí, dochází z praktických důvodů, neboť mnohdy do 60 dnů nelze tyto náklady vyčíslit.“ (zdůraznění doplněno). Je zřejmé, že důvodová zpráva k dotčenému ustanovení předpokládá, že v rámci stanovené lhůty má dojít k vyčíslení nákladů, nikoli však nutně k jejich (pravomocnému) stanovení. Lze dodat, že o právních důsledcích uplynutí předmětné lhůty mlčí i důvodová zpráva k , kterým byly až do zákona o spotřebních daních vloženy (viz odůvodnění bodu 22 a 23 ve zvláštní části důvodové zprávy k ).

[25] Za nepřípadnou je naopak třeba označit argumentaci žalobkyně nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. , a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. -60. Citovaná rozhodnutí se totiž týkala prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle , o správě daní a poplatků, nikoli nákladů na uskladnění či jiných nákladů řízení. Jak uvedl první senát ve svém rozsudku, „[v]yměřovací řízení nelze mechanicky srovnávat s postupem stanovení nákladů dle zákona o spotřebních daních. Na náhradu nákladů za skladování zajištěných výrobků lze naopak pohlížet jako na zvláštní případ náhrady nákladů v daňovém řízení ve smyslu daňového řádu (´Uhradil-li správce daně náklady řízení vzniklé v důsledku nečinnosti nebo nesplnění povinnosti daňového subjektu, může uložit povinnost hradit tyto náklady daňovému subjektu a strhnout je přímo z osobního daňového účtu daňového subjektu; náklady řízení vzniklé společnému zástupci se přenášejí na zastoupené daňové subjekty společně a nerozdílně. Předepsaná náhrada nákladů řízení je splatná do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.‘). V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že pro předepsání náhrady nákladů dle citovaného ustanovení daňového řádu nemá správce daně stanovenu žádnou zákonnou lhůtu, natož aby musel o jejich uložení rozhodnout ve lhůtě prekluzivní (k tomu dále srov. a odst. 5 daňového řádu). Závěry týkající se povahy lhůty pro stanovení daně se tak v posuzovaném případě neuplatní, neboť institut náhrady nákladů podle zákona o spotřebních daních je specifický a analogie s prekluzivní lhůtou podle daňového řádu (a s na to navazující judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu) zde není namístě.“

[26] Lze tedy uzavřít, že lhůta 120 dní podle § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení nemá pro správce daně za důsledek nemožnost stanovit náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků (v dalším odůvodnění lze plně odkázat na bod [33] rozsudku prvního senátu). Ačkoli je v nyní souzené věci zjevné, že stěžovatel vydal své rozhodnutí až po jejím uplynutí, nezakládá tato skutečnost sama o sobě nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud tedy pochybil, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil z důvodu marného uplynutí lhůty pro postup podle zákona o spotřebních daních. Je proto naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení

[27] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle věty prvé před středníkem , a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem tohoto soudu, vysloveným v tomto rozsudku ( ).

[28] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším řízení rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2019

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu