Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 173/2019 - 26

- 27

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: O. K., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. - 33,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 15. 1. 2018, č. j. OAM-1003/ZA-ZA11-KO3-R2-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle až , o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.

III.

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“). Stěžovatel je názoru, že splňuje podmínky pro udělení azylu, popř. humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Správní orgán neshromáždil dostatečné podklady o situaci v zemi původu. Podle stěžovatele došlo v řízení k porušení zásad správního řízení, zejména pak zásady materiální pravdy. Poukázal i na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

VI.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se neztotožnil s argumentací obsaženou v kasační stížnosti. Odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a správní spis. Navrhl kasační stížnost zamítnout.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 30.

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost soudního a správního rozhodnutí. K nepřezkoumatelnosti správních a soudních rozhodnutí viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS). Žalovaný i městský soud postupovali v souladu s touto judikaturou.

[10] I otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. - 66. Žalovaný postupoval v souladu s uvedenou judikaturou. Nedopustil se ani porušení zásad správního řízení. Důkladně se zabýval i aktuální situací na Ukrajině, přičemž zkoumal i otázku vojenského konfliktu a hrozbu povolání stěžovatele do armády. Jeho postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu (zejména viz rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009, č. j. - 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS, ze dne 13. 8. 2008, č. j. - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. - 66). Podle uvedené jakož i další judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 49, 7. 8. 2012, č. j. - 44, ze dne 25. 3. 2015, č. j. - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. - 30, a ze dne 15. 1. 2015, č. j. - 17) nelze odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, považovat bez dalšího za důvod pro udělení azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím. Rovněž obava z výkonu branné povinnosti není dle konstantní judikatury azylově relevantním důvodem. Jak shledal Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. - 52: „Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým standardem ochrany základních práv.“ Podpůrně srov. i další rozhodnutí zdejšího soudu, např. ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 49, ze dne 7. 8. 2012, č. j. - 44 atp.). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje i to, že pronásledování ze strany soukromých osob nemůže být až na výjimky azylovým důvodem. Např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (…) tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Z další judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 44). V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. - 41, podle kterého pro to „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ K aktuální situaci na Ukrajině, resp. k dostupným prostředkům ochrany viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. - 35, ze dne 7. 3. 2018, č. j. - 27, ze dne 9. 5. 2019, č. j. - 66, ze dne 17. 4. 2019, č. j. - 52, ze dne 2. 5. 2019, č. j. - 46 atp.

[11] Institutem humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval v řadě svých rozhodnutí (rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55, ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55, usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. - 16 atp.). Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. V dané věci k překročení uvedené míry nedošlo. K § 14a zákona o azylu lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68, publikované pod 1849/2009 Sb. NSS. Správní orgán a následně městský soud postupovaly v souladu s touto judikaturou.

[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu