Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 A 180/2017 - 100.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 180/2017 - 100
17. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhuje, aby Městský soud v Praze bez jednání žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.
18. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v přípise ze dne 10. 1. 2018 výslovně uvedl, že souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání a žalovaný po řádném poučení soudem ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřil (§ 51 s. ř. s.).
19. Městský soud v Praze posoudil věc takto:
20. Dle § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinci byl trvalý pobyt povolen na základě předložených padělaných anebo pozměněných náležitostí nebo náležitostí, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti“.
21. Dle § 70 odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců „cizinec je povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit doklad prokazující požadovanou znalost českého jazyka vydaný osobou uskutečňující zkoušku znalosti českého jazyka v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem vydaným podle § 182a odst. 1 písm. a) (dále jen „zkouška z jazyka“), není-li dále stanoveno jinak“.
22. Dle čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“) „dlouhodobě pobývající rezident ztrácí nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jestliže bylo zjištěno, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem“.
23. Meritum věci v posuzované věci spočívá v otázce, zda v případě žalobce došlo k naplnění podmínky dle § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro zrušení jejího povolení k trvalému pobytu.
24. Mezi stranami je nesporné, že žalobce ke své žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu doložil Osvědčení o znalosti českého jazyka evidenční číslo CZ-2015-134, dle něhož měl vykonat zkoušku dne 17. 6. 2015. Uvedené Osvědčení je jednou ze zákonem stanovených povinných náležitostí žádosti o trvalý pobyt dle § 68 zákona o pobytu cizinců, jehož nedoložení má za následek zamítnutí žádosti.
25. Z vyjádření Jazykové školy ze dne 14. 12. 2015, které je součástí správního spisu, vyplývá, že žalobce se dne 17. 6. 2015 zkoušky zúčastnil, zkoušku však nevykonal a nebylo mu vystaveno Osvědčení. Ve vyjádření jsou uvedeny osobní údaje žalobce a rovněž evidenční číslo CZ-2015-134, které je totožné s evidenčním číslem Osvědčení. Jazyková škola ke sdělení připojila evidenční list žalobce, kde je uveden kód CZ-2015-134, jméno, příjmení a datum narození žalobce. V kolonce 11 jsou uvedeny zkratky P a N, což znamená P – zkontrolovaný a přítomný uchazeč a N – uchazeč, který neuspěl, tj. nedosáhl 60 % z 20 bodů, jenž mohl dosáhnout (tj. 12 bodů) v písemné nebo ústní zkoušce. Ke sdělení jsou dále připojeny odpovědní listy a potvrzení o zkoušce z českého jazyka pro trvalý pobyt v ČR, v němž jsou uvedeny výsledky v jednotlivých blocích zkoušky. V písemné části žalobce dosáhl 5 bodů (25 %) u čtení s porozuměním, 12 bodů (60 %) u poslechu s porozuměním a 13 bodů (65 %) u psaní. Žalobce tedy jednu z písemných částí nesložil, a proto nebyl připuštěn k ústní části zkoušky.
26. V prvním a třetím žalobním bodu nesouhlasí žalobce se zpochybněním, že žalobce Osvědčení převzal v dobré víře, že zkoušku vykonal a že je v dobré víře předložil ke své žádosti o povolení k trvalému pobytu. Rovněž namítá, že žalovaná neprovedla žádné dokazování ohledně skutečné jazykové vybavenosti žalobce a její závěry jsou pouze spekulativního charakteru, resp. neprokázala, že žalobce ve skutečnosti znalost českého jazyka na úrovni A1 nemá, neboť to, že údajně zkoušku nesložil úspěšně, ještě neznamená, že nemá znalost českého jazyka na úrovni A1.
27. Lze konstatovat, že správní orgány po zhodnocení skutkového stavu v dané věci dospěly k závěru, že žalobce se dne 17. 6. 2015 dostavil k jazykové zkoušce a předstoupil v rámci zkoušky před zkušební komisi, avšak z hodnocení této komise současně vyplývá, že nesplnil podmínky pro úspěšné složení jazykové zkoušky a tedy neměl následně obdržet Osvědčení. I když žalobce uváděl, že dne 17. 6. 2015 vykonal zkoušku z českého jazyka, správnímu orgánu nepředložil žádné důkazy, které by potvrdily, že během jazykové zkoušky složil úspěšně všechny části písemné zkoušky a ústní zkoušku, z nichž se povinně skládala jazyková zkouška. Jinými slovy tedy neprokázal, že jím předložené Osvědčení odpovídá skutečnosti, resp. neprokázal, že by zkušební komise shledala, že má jazykové schopnosti nutné pro vystavení dokladu o požadované znalosti českého jazyka.
28. Soud se s tímto závěrem shoduje a dodává, že žalobce námitky shodného obsahu vznesl již v odvolání, a proto byl odvolací orgán povinen se s nimi vypořádat, což učinil na straně 5 až 9 napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že „..písemnosti o průběhu jazykové zkoušky ze dne 17. 6. 2015, získané Ministerstvem vnitra od jazykové školy, dávají přesvědčivý obraz o průběhu jazykové zkoušky, na níž se dostavil odvolatel dne 17. 6. 2015. Z obsahu jednotlivých částí písemné zkoušky bylo zřejmé, že odvolatel se zúčastnil úloh písemné části, následně toto bylo vyhodnoceno členy zkušební komise bodovým ohodnocením a poté, vzhledem k jeho neúspěšnosti při jazykové zkoušce, došlo k vystavení Potvrzení o zkoušce z českého jazyka. Evidenční list pak zaznamenal údaje podstatné k identifikaci odvolatele, z jeho strany předložených dokladů i jeho neúspěšnosti. Z výše uvedených písemností je zřejmé, že se jedná o dokumentaci ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 348/2008 Sb., jež jazyková škola vedla v rámci své dokumentace průběhu a výsledku jazykové zkoušky. Výše uvedené písemnosti poskytnuté jazykovou školou Ministerstvu vnitra tak mají dostatečnou vypovídající hodnotu, neboť se jedná o zdokumentování průběhu a výsledku jazykové zkoušky konané s odvolatelem dne 17. 6. 2015. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tedy zřejmé, že Ministerstvo vnitra nepochybilo, když považovalo písemnosti dokumentující průběh jazykové zkoušky ze dne 17. 6. 2015 za dostačující podklady pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť, s ohledem na ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 348/2008 Sb., z těchto, jakožto dokumentace zachycující průběh a výsledek jazykové zkoušky odvolatele konané dne 17. 6. 2015, bylo prokázané, že zkušební komisí nebylo shledáno, že by odvolatel splnil podmínky pro vydání osvědčení“.
29. Dle soudu je v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně konkrétně popsáno, z čeho se jazyková zkouška skládá a jak ji neúspěšně opakovaně skládal žalobce. Z tohoto popisu je zcela zřejmé, že žalobce si musel být vědom toho, že zkoušku nesložil, proto pokud předložil příslušné Osvědčení o složení zkoušky, činil tak s vědomím, že skutečnosti v tomto Osvědčení nemohou odpovídat realitě. Tím je podle názoru soudu dostatečně naplněna subjektivní stránka takového jednání, které je možno podřadit pod definici podvodného jednání podle článku 9 odst. 1 Směrnice, jehož se žalobce dovolává.
30. Soud nemá pochybnost, že v proběhlém řízení bylo prokázáno, že žalobce k žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu doložil Osvědčení o znalosti českého jazyka, ačkoliv při zkoušce prokazatelně neuspěl. Tato skutečnost vyplývá jednak ze sdělení Jazykové školy a jednak z dokladů o průběhu zkoušky konané dne 17. 6. 2015, které jsou označeny evidenčním číslem žalobce, což vylučuje, že by se tyto materiály mohly vztahovat k osobě odlišné od žalobce.
31. Namítá-li žalobce, že žalovaná neprovedla žádné dokazování ohledně skutečné jazykové vybavenosti žalobce a její závěry jsou pouze spekulativního charakteru, resp. že neprokázala, že žalobce ve skutečnosti znalost českého jazyka na úrovni A1 nemá, pak se soud shoduje s odvolacím orgánem, který na straně 8 napadeného rozhodnutí po citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 1/2009-153 ze dne 17. 12. 2009: „Hodnocení vědomostí uplatněných studentem u zkoušky náleží pouze zkušební komisi, před níž ji student koná“ uvedl, že „… je zřejmé, že pouze zkušební komise byla oprávněna posoudit, zda odvolatel splnil podmínky pro získání Osvědčení či nikoliv.“ Soud k tomu dodává, že výsledek hodnocení vědomostí žalobce zkušební komisí v rámci proběhlé jazykové zkoušky, které se žalobce účastnil, je zcela jednoznačný a svědčí o tom, že žalobce neprokázal znalost českého jazyka na úrovni A1.
32. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že námitky v prvním a třetím žalobním bodu nejsou důvodné.
33. Ve druhém žalobním bodu žalobce upozorňuje, že Směrnice obsahuje pravidlo, že vnitrostátní úprava nemůže být pro cizince méně výhodná, než je Směrnice. Žalobce současně tvrdí, že ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je v části, která stanoví, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinci byl trvalý pobyt povolen na základě náležitostí, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, v rozporu s čl. 9 odst. 1 písm. a) Směrnice, neboť neobsahuje požadavek, aby se jednalo o podvodné jednání ze strany žadatele. K tomu žalobce poukazuje na judikaturu SDEU, dle níž Evropské právo jako celek má přednost před vnitrostátními předpisy (viz rozsudek SDEU ze dne 15. července 1964, ve věci C-6/64 Costa vs. ENEL).
34. Soud předně konstatuje, že žalobcem předestřenými otázkami se již podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Azs 392/2018-48, kde v bodech 23. a následujícíh mimo jiné uvedl, že „Ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je tedy třeba vykládat konformně s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES, který transponuje do českého práva. Toto ustanovení zní: 1. Dlouhodobě pobývající rezident ztrácí nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jestliže a) bylo zjištěno, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem; (…) Česká a unijní úprava zde nejsou v rozporu, jak tvrdí stěžovatel, neboť vnitrostátní ustanovení lze vyložit souladně s požadavky právě citovaného článku směrnice 2003/109/ES. Z povinnosti vykládat § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců konformně s citovaným ustanovením směrnice plyne, že k naplnění jeho podmínek je potřebný taktéž aspekt podvodného jednání, byť v samotném zákonném ustanovení není výslovně uveden. Jinak řečeno, ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je možno přistoupit pouze tehdy, pokud jsou cizincem předložené náležitosti padělané anebo pozměněné, v takovém případě je totiž aspekt „podvodnosti“ obsažen již v samotném pojmu padělání či pozměnění, anebo pokud cizinec předloží náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, a to z důvodu podvodného jednání. Stěžovatel ovšem jde ve svém výkladu citovaného ustanovení ještě dál a tvrdí, že nestačí jen přítomnost podvodného jednání, ale že musí jít o podvod připsatelný samotnému cizinci. K tomu pak uvádí, že on sám se podvodu nedopustil, zejména pak ne podvodu ve smyslu § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. K tomu je třeba nejprve vyjasnit, že z ničeho neplyne, že by podmínka „podvodu“ uvedená v čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES byla naplněna pouze spácháním trestného činu podvodu ve smyslu českého trestního zákoníku. Takový výklad by odporoval principu autonomního výkladu pojmů unijního práva, přičemž z ničeho neplyne, že by směrnice ke splnění této podmínky vyžadovala všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (popřípadě dokonce odsouzení za něj), tedy nejen uvedení v omyl, využití cizího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale také sebeobohacení a způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Navíc nelze přehlédnout, že jiné jazykové verze, které jsou i z hlediska českého práva stejně závazné jako jazyková verze česká, dávají pro toto odlišení terminologický podklad, když mluví spíše o „podvodném jednání“ než o „podvodu“ (příkladem možno uvést německé „auf täuschende Art und Weise erlangt hat“, anglické „fraudulent acquisition“, francouzské „l'acquisition frauduleuse“, či slovenské „zistenie podvodného získania“). Citovaný článek tedy požaduje, aby právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno „podvodným jednáním“ v obecném významu tohoto spojení, nikoli nutně aby bylo získáno „podvodem“ ve smyslu skutkové podstaty obsažené v § 209 trestního zákoníku. Je pravdou, že ve správním řízení ani v řízení před městským soudem nebylo prokazováno, zda a případně jakým způsobem se podvodného jednání dopustil sám stěžovatel. Ze samotného textu směrnice 2003/109/ES, a tedy ani z § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vykládaného konformně s ní, na první pohled neplyne, zda je nutné, aby se podvodného jednání dopustil přímo sám cizinec, o jehož povolení k trvalému pobytu jde, nebo zda za určitých podmínek stačí, že se tohoto podvodného jednání dopustil někdo jiný.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 10. 4. 2019 rovněž poukázal na rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2019, C-557/17, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie proti Y. Z., Z. Z., Y. Y., z něhož vyplývá, že není nutné, aby se podvodného jednání dopustil samotný cizinec. Podstatné je, že k podvodnému jednání dojde a že jej cizinec využije. Závěrem pak Nejvyšší správní soud poznamenal, že „V nyní posuzovaném případě ovšem bylo pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dostatečné již to, že bylo bez pochyb prokázáno, že se podvodného jednání dopustil sám stěžovatel. Výše již bylo rozebráno, že u jazykové zkoušky neuspěl a musel si být svého neúspěchu vědom, a přesto předložil osvědčení tvrdící pravý opak. I samotné předložení osvědčení, které prokazuje úspěšné složení zkoušky, přestože zkouška byla složena neúspěšně a cizinec si musel být neúspěšného složení zkoušky vědom, je podle názoru NSS nutno chápat jako „podvodné jednání“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES. Za této situace správní orgány nemusely zjišťovat, zda kromě podvodného jednání samotného stěžovatele, spočívajícího v předložení vědomě nepravdivého osvědčení Ministerstvu vnitra, bylo přítomno i další podvodné jednání spočívající ve vyhotovení tohoto osvědčení, ať už v podobě jeho zfalšování, pozměnění nebo třeba vyhotovení pracovníkem jazykové školy v důsledku korupce. I takové podvodné jednání jiné osoby, pokud by je stěžovatel využil ve svůj prospěch, by sice pohledem právě citovaného rozsudku Soudního dvora EU bylo dostatečné k naplnění podmínky podvodného jednání ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES; v nyní posuzovaném případě je však podstatné to, že se podvodného jednání spočívajícího ve vědomém předložení tohoto nepravdivého osvědčení dopustil sám stěžovatel.“ Protože se v nyní posuzovaném případě jedná o skutkově obdobný případ, lze výše uvedený závěr učinit i v této věci.
35. Z uvedených důvodů nejsou ani námitky ve druhém žalobním bodu důvodnými.
36. Ve čtvrtém žalobním bodu namítá žalobce, že Osvědčení je veřejnou listinou, a proto mu svědčí presumpce správnosti. Z napadených rozhodnutí není přitom zjevné, na základě čeho je upřednostňováno a hodnoceno jako důkaz s vyšší právní silou sdělení ředitele školy oproti této veřejné listině, které přitom zrušeno nebylo.
37. Jak již bylo správně odvolacím orgánem v napadeném rozhodnutí uvedeno (na straně 7 napadeného rozhodnutí), ministerstvo postavilo své rozhodnutí nikoliv na tom, že by odvolatel předložil padělané nebo pozměněné Osvědčení, ale na skutečnosti, že předložené Osvědčení
neodpovídalo skutečnosti. Osvědčení v rozporu se skutečností, průběhem a výsledkem jazykové zkoušky, konané s odvolatelem dne 17. 6. 2015, potvrzovalo úspěšné složení jazykové zkoušky povinné pro získání povolení k trvalému pobytu a to navzdory průběhu a výsledku jazykové zkoušky konané dne 17. 6. 2015. Rovněž potvrzovalo, že žadatel prokázal požadovanou znalost českého jazyka na úrovni A1 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, jež je požadována v ustanovení § 1 vyhlášky č. 348/2008 Sb. Přitom z listin předložených Jazykovou školou (viz bod 26. tohoto rozsudku) vyplývá, že žalobce neuspěl v písemné části zkoušky, a to čtení s porozuměním, a vůbec neabsolvoval ústní zkoušku, tudíž neprokázal při jazykové zkoušce ze dne 17. 6. 2015 požadovanou znalost českého jazyka ve smyslu výše uvedené vyhlášky.
38. Je třeba připomenout, že ve správním řízení nebyla předmětem řízení šetření okolností, za kterých žalobce osvědčení získal ani otázka, zda žalobcem předložené osvědčení je falzifikátem či nikoli. Taková povinnost, tj. zjištění okolností získání osvědčení a pravost předloženého osvědčení – pro správní orgán z ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nevyplývá. Jeho povinností je zjistit, zda v původním řízení o žádosti o povolení k pobytu předložené doklady neobsahují nepravdivé údaje. Této povinnosti správní orgány dostály, což bylo zjištěno a prokázáno školou předloženými doklady, zejména „Potvrzením o zkoušce z českého jazyka pro trvalý pobyt v ČR“, z něhož jsou patrny výsledky jednotlivých částí zkoušky a především je zřejmé, že se žalobce nepodrobil ústní zkoušce. To znamená, že jazyková zkouška nemohla být úspěšně žalobcem vykonána a údaje, uvedené v předloženém osvědčení, jsou proto údaji, které neodpovídají skutečnosti.
39. S ohledem na uvedené nejsou tedy námitky ve čtvrtém žalobním bodu důvodnými.
40. V závěrečném pátém žalobním bodu žalobce namítá, že z ust. § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že se musí jednat o údaje „podstatné“ pro posouzení žádosti, přičemž současně tvrdí, že podstatnost zkoušky z českého jazyka pro posouzení žádosti o trvalý pobyt nemá oporu v žádném ustanovení Směrnice. Za dodržování integračních opatření by dle žalobce bylo možno považovat, kdyby byla stanovena povinnost navštěvovat kurzy českého jazyka.
41. Odvolací orgán se k této námitce vyjádřil na straně 8 a 9 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „Podle čl. 5 odst. 2 Směrnice členské státy mohou požadovat, aby státní příslušníci třetích zemí dodržovali integrační opatření v souladu s vnitrostátním právem. Za takovéto opatření pak lze dle Komise bezpochyby považovat povinnost stanovenou žadatelům o povolení k trvalému pobytu vnitrostátní úpravou, a to dle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o pobytu cizinců prokázat požadovanou znalost českého jazyka. Dle čl. 9 odst. 1 písm. a) Směrnice dlouhodobě pobývající rezident ztrácí nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jestliže bylo zjištěno, že právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem. Výše uvedené umožňuje zrušit platnost povolení k trvalému pobytu, jež získal cizinec podvodným jednáním v souvislosti s osvědčením, na jehož základě cizinec získal povolení k trvalému pobytu.“ Soud se s uvedenou úvahou ztotožňuje a odkazuje na ust. § 70 odst. 2 písm. h) zákona o pobytu, který doklad prokazující požadovanou znalost českého jazyka považuje za podmínku pro vydání příslušného povolení. Požadavek na doložení určité znalosti českého jazyka jako předpoklad pro udělení povolení k trvalému pobytu je zcela v souladu s čl. 5 (nazvaném jako „Podmínky pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta“) odst. 2 Směrnice, podle kterého „členské státy mohou požadovat, aby státní příslušníci třetích zemí dodržovali integrační opatření v souladu s vnitrostátním právem“. Toto ustanovení členským státům přiznává možnost podmínit získání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta předchozím splněním některých integračních podmínek. Prokázání znalosti jazyka hostitelského členského státu na určité úrovni je zcela jistě v souladu s naplňováním cílů sledovaných Směrnicí, neboť jeho smyslem je usnadnit komunikaci mezi státními příslušníky třetích zemí a státními příslušníky dotčeného státu a případně podpořit vzájemné působení a rozvoj sociálních vztahů mezi nimi. Takový požadavek tedy lze považovat za integrační opatření. Povinnost složit zkoušku z jazyka na určité úrovni, jako předpoklad pro udělení povolení k trvalému pobytu, tak nelze považovat za požadavek, který by byl v rozporu s unijním právem.
42. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
43. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 15. srpna 2019
JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.