Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 A 161/2019 - 41

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci

žalobce:

M. M., t. č. v B.

zastoupený: Mgr. Jindřich Lechovský, advokát, se sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha 6,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

v řízení o žalobě ze dne 24.7.2019 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2019 č.j. OAM-333/LE-BA02-VL13-PS-2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna ve výši 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet č. 9504399001/5500, VS: 19919 vedený u Raiffeisenbank a.s.

Odůvodnění:

1. Včasnou žalobou ze dne 24.7.2019 předanou k poštovní přepravě téhož dne a soudu doručenou dne 25.7.2019 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2019 č.j. OAM-333/LE-BA02-VL13-PS-2019, jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobce je podle , o azylu (dále jen zákon o azylu), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC) a doba zajištění byla stanovena podle téhož zákona do 9.10.2019. Součástí žaloby učinil žalobce i žádost o ustanovení zástupce, čemuž bylo vyhověno pravomocným usnesením ze dne 26.7.2019 č.j. -16, jímž zdejší soud ustanovil žalobci zástupcem shora uvedeného advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského.

2. V žalobě k výzvě soudu doplněné dne 5.8.2019 žalobce předně namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Uvedl, že předmětné vyhodnocení žalovaného o použitelnosti zvláštních opatření zakotvených v § 47 zákona o azylu je zcela nedostatečné, zavádějící a zjevně nesprávné. Současně odkázal na článek 15 preambule Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, jíž je správní orgán povinen se při posuzování řídit. Žalovaný se nijak nezabýval specifickými okolnostmi žalobcova případu, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když nesprávně vycházel z jakési fikce žalobcovy nespolehlivosti pramenící ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky (dále jen ČR) nelegálně po skončení svého azylového řízení a prokazoval se padělaným lotyšským dokladem. Žalovaný sice do svého rozhodnutí zahrnul vlastní názor, podle nějž žalobce „musel“ vědět o tom, že nedisponuje platným dokladem, ovšem toto přesvědčení opřel pouze o tvrzení, že žalobce si nemohl myslet nic jiného, protože v minulosti nežil v Lotyšsku. Žalovaný se však již nijak nevypořádal se zjevně specifickými okolnostmi žalobcova případu, a to tím, že žalobce přinejmenším tvrdil, že si svůj lotyšský doklad vyzvedl na příslušném lotyšském úřadu v Rize a že se s ním i nahlásil na české cizinecké policii. Žalovanému tak nic nebránilo, aby si o těchto žalobcových tvrzeních udělal bližší obrázek, a to např. provedením výslechu, k čemuž disponoval dostatkem času (žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 21.6.2019 a rozhodnutí bylo vydáno dne 25.6.2019). Žalobce rovněž zdůraznil, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu, byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice. Právní předpis členského státu upravující danou problematiku tedy musí být po tomto datu vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. Na tuto skutečnost ostatně Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) upozornil již ve svých rozsudcích ze dne 7.12.2011, č.j. - 51, a ze dne 28.3.2012, č.j. - 57. Např. v rozsudku ze dne 7.12.2011, č.j. -51, tak NSS shrnul, co bylo smyslem a cílem jejího přijetí. V případě žalobce nelze konstatovat, že by se jednalo o osobu, která by zvláštní opatření hodlala či chtěla jakkoliv mařit, a to s ohledem na to, že si žalobce svůj pobytový status na území ČR zabezpečil podle svého nejlepšího přesvědčení, opatřením lotyšského dokladu, o němž se domníval, že je skutečným dokladem opravňujícím jej k pobytu na území schengenského prostoru. Závěr žalovaného o nemožnosti užití zvláštních opatření proto nemůže jako zjevně nepodložený obstát již proto, že žalovaný si neopatřil dostatek informací – byť jen provedením výslechu žalobce – dostatečně tak nezjistil příslušný skutkový stav a dospěl k nepodloženému a zkratkovitému závěru o údajné žalobcově „úmyslném“ využití padělaného cestovního dokladu. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně požadoval náhradu nákladů řízení. (K žalobě byla připojena kopie napadeného rozhodnutí, potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.7.2019 č.j. -19.)

3. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 25.6.2019 č.j. OAM-333/LE-BA02-VL13-PS-2019 bylo rozhodnuto tak, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn v ZZC a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 9.10.2019. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce dne 21.6.2019 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Žalobce byl rozhodnutím správního orgánu Policie ČR ze dne 18.6.2019 č.j. KRPA-229758-16/ČJ-2019-000022-ZSV zajištěn podle , o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) a umístěn do ZZC B. za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění byla skutečnost, že cizinec nemá na území ČR žádné povolení k pobytu, nevlastní platný cestovní doklad, při pobytové kontrole se prokázal padělaným dokladem a byl přistižen při výdělečné činnosti, ke které není oprávněn. Dále bylo zjištěno, že žalobce byl v minulosti žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v ČR, přičemž řízení s ním bylo vedeno pod č.j. OAM-146/ZA-ZA06-2011, ale pod změněnou identitou N. N. U., narozen……….., žalobci nebyla udělena v ČR mezinárodní ochrana dle zákona o azylu a řízení bylo definitivně pravomocně ukončeno dne 8.8.2016 zastavením řízení o kasační stížnosti NSS. Žalobci byl následně vydán výjezdní příkaz s platností do 7.9.2016, v době jehož platnosti měl opustit území ČR, což ovšem evidentně neučinil.

V protokolu dne 18.6.2019 žalobce mimo jiné uvedl, že do ČR poprvé přicestoval jako běženec v roce 2011 a potom požádal o azyl, přičemž řízení s ním probíhalo po dobu tří let. Azyl mu udělen nebyl a po tomto zjištění si přes kamaráda sehnal cestovní doklad Lotyšska na úřadě a po jeho zpětném příjezdu do Prahy se šel s novým dokladem nahlásit policii. Dle jeho slov se všude prokázal lotyšským cestovním dokladem a myslel si, že doklad je pravý a legální a nezamýšlel se nad tím a byl rád, že může legálně pobývat v ČR. Na tento doklad i cestoval po Evropě a nikde žádný problém neměl. V ČR také na tento doklad pracoval, odváděl daně i pojištění. V Praze měl pronajatý byt, nyní však žádnou adresu nemá a bydlí po ubytovnách a v autě. Myslel si, že je doklad pravý a pobývá v ČR legálně. Do Kyrgyzstánu se vrátit nemůže, protože tam má problémy, které by se daly označit za politické a tuší, že by byl trestně stíhaný, odsouzený a uvězněný. V domovském státu ho mučila policie, pak se mu ale podařilo uplatit jednoho policistu, který jej nechal utéct. V žádosti o azyl ale uvedl jinou identitu; je svobodný a bezdětný.

Žalobce tedy pobýval na území ČR neoprávněně, bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, a navíc se snažil obejít policejní orgán při pobytové kontrole padělaným cestovním dokladem. Z tohoto důvodu byl žalobce dne 18.6.2019 zajištěn a následně umístěn do ZZC za účelem realizace vyhoštění. Z dosavadního jednání žalobce bylo totiž zřejmé, že jednal v rozporu s morálními normami a chráněnými zájmy, které deklaruje zákon o pobytu cizinců a a z prokazovaného jednání žalobci by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je z hlediska jednání žalobce zcela nedostačující.

Dále žalovaný uvedl, že posoudil všechny skutečnosti týkající se žalobce a jeho dosavadního pobytu na území ČR, relevantní ve smyslu § 46a zákona o azylu, a ke zjištění, zda je v jeho případě nutné ponechat jej i během probíhajícího správního řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a současně uvedl, že žalobce navíc o udělení mezinárodní ochrany opakovaně požádal až po více než dvou letech od pravomocného ukončení jeho prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany a až po zadržení Policií ČR, kdy byl zajištěn za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Z výpovědí žalobce učiněných v rámci správních řízení dle zákona o pobytu cizinců nevyplynulo přitom naprosto nic, co by žalobci bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR před jeho zadržením pro nelegální pobyt v ČR a umístěním do ZZC, pokud o podání žádosti měl skutečný zájem. Současně je evidentní, že mu byl znám způsob podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když v ČR v roce 2011 o udělení mezinárodní ochrany již žádal. S ohledem na uvedené měl správní orgán za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Z postupu žalobce je zároveň dle správního orgánu zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, a nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by žalobce náhle své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil. Ze všech těchto důvodů by uplatnění zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. Žalovaný rovněž uvedl, že žalobce není osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákona o azylu, neboť v jeho případě na základě jeho vyjádření v rámci správního řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců a vyhoštění a jeho žádostí o mezinárodní ochranu nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Závěrem žalovaný konstatoval, že v souladu s § 46a odst. 1 písm. e) a § 46a odst. 4 zákona o azylu a s ohledem na shora uvedené je žalobce zajištěn v ZZC, nejdéle však do 9.10.2019.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 12.8.2019 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť má za to, že se v žalobě namítaných porušení při rozhodování věci nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Správní orgán ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce byl rozhodnutím Policie ČR ze dne 18. 6. 2019 č.j. KRPA-229758-16/ČJ-2019-000022-ZSV, zajištěn podle § 124 zákona o pobytu cizinců, a umístěn do ZZC B. za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění byla skutečnost, že žalobce nemá na území ČR žádné povolení k pobytu, nevlastní platný cestovní doklad, při pobytové kontrole se prokázal padělaným dokladem a byl přistižen při výdělečné činnosti, ke které není oprávněn. Dále bylo zjištěno, že žalobce byl v minulosti žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v ČR, přičemž řízení s ním bylo vedeno pod č.j. OAM-146/ZA-ZA06-2011, ale pod změněnou identitou N. N. U., narozen…………., žalobci nebyla udělena v ČR mezinárodní ochrana dle zákona o azylu a řízení bylo definitivně pravomocně ukončeno dne 8.8.2016 zastavením řízení o kasační stížnosti NSS. Žalobci byl následně vydán výjezdní příkaz s platností do 7.9.2016, v době jehož platnosti měl opustit území ČR, což ovšem evidentně neučinil. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Z daného je dále zřejmé, že žalobci jde v jeho žádosti o mezinárodní ochranu především o legalizaci jeho pobytu na území ČR. Z výše uvedených důvodů proto správní orgán rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a odkázal na rozsudky NSS ze dne 15.8.2008 sp.zn. , ze dne 2.6.2016 sp.zn. a ze dne 23.11.2011 sp.zn. – 150. K námitce týkající se toho, že správní orgán dostatečně nezvážil alternativy k povinnosti setrvat v zařízení v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, správní orgán uvedl, že se s danými skutečnostmi plně vypořádal ve svém rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo v případě žalobce účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí nejen jeho naprosté nerespektování právního řádu i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání (v podrobnostech odkázal na stranu 4 napadeného rozhodnutí o zajištění). Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

5. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 25.6.2019 i ve vyjádření žalovaného ze dne 12.8.2019 odpovídají obsahu spisu. Podle protokolu o předání rozhodnutí bylo napadené rozhodnutí ze dne 25.6.2019 žalobci předáno dne 26.6.2019.

6. Dle , (dále jen ), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě ( věta první ). Dle , 3 ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení výslovně uvedli, že nežádají ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným ( zákona o azylu věta předposlední před středníkem).

7. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2019, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

8. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

9. Dle § 47 odst. 2 zákona o azylu „ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany“.

10. Žalobní námitky žalobce se zejména vztahovaly k tomu, zda nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření. Soud při posuzování žalobních námitek vycházel ze skutečnosti, že ustanovení zákona o azylu bylo do tohoto právního předpisu vtěleno na základě novelizace Důvodová zpráva k k němu uvádí: „Jelikož je nutné na základě přepracované přijímací směrnice před individuálním posouzením nutnosti zajištění konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany rovněž posuzovat možnost uložení tzv. alternativy k zajištění, jsou do tohoto zákona nově upravena tzv. zvláštní opatření. Jedná se buď o povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v příslušném pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo o povinnost hlášení se ministerstvu v intervalech určených ministerstvem, není-li žadatel ubytován v pobytovém středisku (podobnou alternativu zná i zákon o pobytu cizinců). […] Cílem zvláštního opatření je zajištění součinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to uplatněním mírnější formy, než je zajištění. […]“. Podle bodů 15 a 20 preambule přijímací směrnice má být zajištění výjimečným, krajním prostředkem, uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Na to navazuje přijímací směrnice, který v odst. 2 stanoví, že „[v] případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“, a v odst. 3 pak mezi případy, ve kterých je možné žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění, „mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení“. Tomu odpovídá znění zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i téhož je proto třeba vykládat eurokonformně.

11. Soud zkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, která se vztahovala k neúčinnosti zvláštních opatření (str. 4), a neshledal, že by žalovaný pochybil. Žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr o neúčinnosti zvláštních opatření, a to zejména žalobcem vědomé nerespektování právního řádu ČR i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání, když se udělení mezinárodní ochrany opakovaně začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným. Z tohoto důvodu byl dne 18.6.2019 žalobce zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění.

12. Z důvodů podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaný usuzoval, že žádost byla podána žalobcem pouze s cílem vyhnout se vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění. Žalovaný poukázal na skutečnost, že z postupu žalobce v průběhu správního řízení nelze rozumně předpokládat, že by žalobce náhle své jednání změnil a respektoval zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil a zároveň žalovaný odkázal na rozsudek NSS ke sp. zn. . Současně uvedl, že žalobce o udělení mezinárodní ochrany požádal opakovaně až po více než dvou letech od pravomocného ukončení jeho prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany a až po jeho zadržení Policií ČR a zajištění za účelem realizace vyhoštění i umístění do ZZC. Z výpovědí žalobce učiněných v rámci správních řízení dle zákona o pobytu cizinců nevyplynulo přitom naprosto nic, co by žalobci bránilo v dřívějším podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu v ČR před jeho zadržením pro nelegální pobyt v ČR a umístěním do ZZC, pokud o podání žádosti měl skutečný zájem. Současně je evidentní, že mu byl znám způsob podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když v ČR v roce 2011 o udělení mezinárodní ochrany již žádal. Je tedy zcela zřejmé, že v jeho případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné a nelze se tedy domnívat, že by žalobce náhle své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu.

13. Žalovaný správní orgán tudíž posoudil individuálně poměry žalobce a neshledal mírnější donucovací opatření účinnými, přičemž jeho závěry měly oporu ve správním spise a zjištěném skutkovém stavu. V případě žalobce se jednalo o závažné okolnosti a nebylo zjištěno nic, co by správní orgán či soud mohlo vést k případnému upuštění od zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Dokonce ani v žalobě žalobce žádnou takovou okolnost hodnou zřetele nezmínil.

14. Ani směrnice, ani zákon o azylu dále nikde nestanoví, čím mají příslušné orgány zdůvodňovat neúčinnost zvláštních opatření a důvodnost zajištění. K závěru o naplnění podmínek pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vedly žalovaného veškeré okolnosti uvedené na str. 1-5 napadeného rozhodnutí. Podle směrnice je třeba nejprve posoudit možnost uložení alternativních opatření a až poté je možné žadatele zajistit, což žalovaný učinil. Částečné překrývání důvodů, pro něž byla shledána účelovost žádosti, a důvodů neúčinnosti zvláštních opatření bylo potvrzeno i NSS, který shledal, že klíčovou otázkou je, zda argumentace v neprospěch alternativ zajištění může sama o sobě obstát, zda je konzistentní a individualizovaná (srov. rozsudek NSS ze dne 26.7.2017 č.j. -35, bod 17 a násl.). V nyní projednávané věci žalovaný shromáždil dostatek informací o žalobcově pobytové historii na území ČR, kdy porušoval režim pobytu cizinců na území ČR a povinnosti s takovým pobytem související. Skutková zjištění byla dostačující pro závěr, že mírnější opatření nebudou účinná. Žalovaný správní orgán hodnotil žalobcovu pobytovou historii jako celek a zohlednil veškeré relevantní a závažné okolnosti z jejího průběhu.

15. Zdejší soud zároveň odkazuje na rozsudek NSS ze dne 10.10.2016 č.j. – 23, který uvádí, že: „Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“

16. Lze uzavřít, že žalovaný se s možností uložení zvláštních opatření žalobci vypořádal v mezích zákona dostatečně a jeho úvahy netrpěly žádnými zavádějícími závěry či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy, včetně pobytové historie žalobce na území ČR, a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné.

17. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu , dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku).

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

19. Žalobci byl pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát JUDr. Ing. Jakub Backa a v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 9 s.ř.s). Ustanovenému zástupci byla proto přiznána odměna za zastupování v souladu s jím uvedenou specifikací požadovaných nákladů ze dne 5.8.2019, která je tvořena dvěma úkony právní služby á 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby) a dvěma paušálními částkami á 300,-Kč dle , , , , advokátní tarif. Zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( s.ř.s) a to ve výši 1.428,-Kč. Celková výše odměny v tomto řízení tedy činí 8.228,-Kč a tato částka bude vyplacena jmenovanému advokátovi z účtu zdejšího soudu ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, kterou soud považuje za přiměřenou, na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a.s. pod č. 9504399001/5500 pod VS: 19919 (výrok III. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni ( , , a 4 ).

Plzeň 26. srpna 2019

JUDr. Alena Hocká v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.