Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
10 A 81/2016 - 80.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 A 81/2016 - 80
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové
a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci
žalobkyně: OMGD, s.r.o.
sídlem Křížová 1018/6, Praha 5
zastoupená JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem
sídlem Drtinova 557/10, Praha 5
proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí
sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3395/ENV/16,
59/520/16,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3395/ENV/16, 59/520/16, se zrušuje
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta.
Odůvodnění:
I. Předmět sporu
1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její
odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 13. 12. 2015, č. j. ČIŽP/43/OOH/SR01Ú1411372.007/15/ZFJ. Prvostupňovým
rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 6 500 000 Kč za správní delikt podle
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
2
§ 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb. , o odpadech a o změně některých zákonů, (dále jen
„zákon o odpadech“), jehož se měla dopustit tím, že v rozporu s § 12 odst. 2 zákona o odpadech
nakládala s odpady v zařízení, které k tomu nebylo určeno.
2. Uvedeného deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že od roku 2013 do 22. 4. 2015
v areálu bývalé chemičky v Kaznějově nakládala s 1 500 t suti, která vznikla při demoličních
pracích. Odpad měl vysoce překračovat limity pro obsah škodlivin v odpadech využívaných
na povrchu terénu podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 294/2005 Sb. ,
o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky
č. 383/2001 Sb. , o podrobnostech nakládání s odpady, (dále jen „vyhláška č. 294/2005 Sb. “).
Nakládání mělo spočívat ve využití suti k terénním úpravám a skladování na volném prostranství
za účelem pozdějšího využití, a to ve čtyřech různých lokalitách v rámci areálu bývalé chemičky.
Žalobkyně dle zjištění správních orgánů pro zařízení, jímž byl areál bývalé chemičky,
nedisponovala potřebným souhlasem příslušného správního orgánu dle § 14 odst. 1 zákona
o odpadech.
II. Napadené rozhodnutí
3. Žalovaný považoval za prokázané, že žalobkyně s demoličními zeminami ve vymezené
lokalitě skutečně nakládala způsobem, který popsal správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí.
V zemině byly v lokalitě č. 1 překročeny hodnoty ukazatelů BTEX (monocyklické aromatické
uhlovodíky) a arsen; v lokalitě č. 2 byly překročeny hodnoty ukazatelů BTEX, arsen, kadmium,
nikl, PAU (polycyklické aromatické uhlovodíky), EOX extrahovatelné (chlorované alifatické
uhlovodíky) a PCB (ostatní aromatické uhlovodíky); v lokalitě č. 3 byly překročeny hodnoty
ukazatelů BTEX, arsen, rtuť, nikl a PCB; a v lokalitě č. 4 byly překročeny hodnoty ukazatelů
arsen, rtuť, kadmium, PAU a PCB. Vzhledem k vysokému překročení limitů v uvedených
kategoriích žalovaný dospěl k závěru, že je vyloučeno skladovaný materiál klasifikovat jako
vedlejší produkt pro nesplnění podmínky § 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech, případně
odpadu, který odpadem být přestal, a to pro nesplnění podmínky podle § 3 odst. 6 písm. d)
zákona o odpadech. Zjištěné hodnoty korespondují se závěry Aktualizace analýzy rizik areálu
žalobkyně provedené v roce 2012.
4. Žalovaný měl dále za prokázané, že žalobkyně odpady využívala na místě, kterým byl
právě bývalý areál chemičky Kaznějov, jenž se tak stal zařízením ve smyslu § 4 písm. f) zákona
o odpadech. S odpady žalobkyně přitom nakládala bez povolení vyžadovaného v § 14 odst. 1
zákona o odpadech. Za dostačující nelze považovat povolení Městského úřadu Kralovice pro
nakládání s nebezpečnými odpady dle § 16 odst. 3 zákona o odpadech, neboť toto povolení
se vztahuje jen na shromažďování a skladování konkrétně vyjmenovaných typů odpadu a jejich
předání oprávněné osobě; nadto bylo povolení omezeno množstvím odpadu 100 t ročně.
5. K odvolací námitce zpochybňující způsob odběru vzorků Zdravotním ústavem v Ústí nad
Labem žalovaný vyložil, že bylo odborně způsobilým pracovištěm za přítomnosti zástupce
žalobkyně odebráno celkem 198 vzorků z celé plochy skladované zeminy, které byly následně
smíchány do čtyř skupin a podrobeny analýze. Takto získané výsledky lze vztáhnout na celou
masu skladované zeminy. Výsledky rozboru předloženého žalobkyní dle žalovaného na zjištěném
znečištění zeminy nic nezměnily, neboť měření provedené správním orgánem I. stupně bylo
ve shodě s aktualizovanou analýzou rizik, která svědčila o vysokém ekologickém zatížení dané
lokality. Navíc v jednom ze zkoumaných kritérií (suma 12 PAU) vykázaly nadlimitní výsledky
i výsledky měření žalobkyně, a tedy se i na základě těchto výsledků jednalo o materiál
nevyhovující k použití na povrchu terénu dle vyhlášky č. 294/2005 Sb.
6. K výši uložené pokuty napadené rozhodnutí uvádí, že žalobkyně svým jednáním životní
prostředí nepoškodila, nýbrž pouze ohrozila. Míra ohrožení však byla relativně značná,
a to jednak kvůli velkému množství odpadu a jednak kvůli nepřípustné míře obsahu škodlivých
látek; v detailech žalovaný odkázal na prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný také považoval
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 3 10A 81/2016
za nedůvodnou odvolací námitku, v níž žalobkyně tvrdila, že pokuta v uložené výši na ni
dopadne likvidačně. Žalovaný zjistil, že majetek žalobkyně má hodnotu desítek milionů korun,
a tedy by uložení pokuty v řádu jednotek milionů nemělo mít likvidační důsledky. Navíc žalovaný
připomněl, že výše pokuty byla stanovena v podobné výši, kterou by činily náklady žalobkyně
na likvidaci odpadů v souladu se zákonem.
III. Žaloba
7. Žalobkyně zaprvé uvedla, že žalovaný řízení o odvolání zatížil vadou, neboť nevyhověl
jejímu návrhu na nařízení ústního jednání.
8. Dále žalobkyně uvádí, že v řízení o správním deliktu nebyla „pasivně legitimována“. Tvrdí,
že vlastnicí pozemků, na nichž se demoliční suť nacházela, je společnost REALTORIA, k.s. (dále
jen „REALTORIA“). Tato společnost tedy dle názoru žalobkyně vlastní i dotčenou suť.
Žalobkyně upozorňuje, že správní orgán I. stupně provedl kontrolu též vůči společnosti
REALTORIA, přičemž však nezjistil žádné porušení zákona.
9. Žalobkyně též tvrdí, že demoliční suť nebyla odpadem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona
o odpadech, neboť žalobkyně neměla povinnost se suti zbavit ve smyslu odstavce 4 téhož
paragrafu. Pro závěr, že je osoba povinna zbavit se movité věci, je třeba naplnění dvou podmínek,
a to jednak, že věc není používána k původnímu účelu, a jednak, že ohrožuje životní prostředí.
Dle žaloby první podmínka nemůže být splněna, protože využití suti k původnímu účelu je
vyloučeno, a není splněna ani podmínka druhá, neboť správní orgány nezjistily žádné konkrétní
škodlivé následky, které by suť v životním prostředí způsobila. Žalobkyně má za to, že ji nelze
vůbec postihnout za jednání, které nemělo konkrétní škodlivý účinek, a vyjadřuje názor, že výklad
pojmu ohrožení životního prostředí závisí na libovůli správní orgánů. S obdobnou argumentací
žalobkyně tvrdí, že materiál, s nímž nakládala, by mohl být klasifikován jako vedlejší produkt
dle § 3 odst. 5 zákona o odpadech.
10. Způsob, kterým správní orgány zjišťovaly míru kontaminace materiálu, žalobkyně taktéž
považuje za vadný. Oproti měřením provedeným správním orgánem I. stupně předložila výsledky
vlastních laboratorních testů, z nichž vyplynuly výsledky pro ni příznivější. Žalovaný i správní
orgán I. stupně však k těmto příznivějším výsledkům nepřihlédli, a to aniž by takový postup
dostatečně zdůvodnili. Zásadou předběžné opatrnosti v tomto ohledu argumentovat nelze, neboť
pokud měly správní orgány pochybnosti o zjištěné míře kontaminace materiálu, měly provádět
další dokazování kontrolními rozbory. Žalobkyně též nepovažuje za případný odkaz žalovaného
na Aktualizaci analýzy rizik, neboť měření popsaná v tomto dokumentu se nevztahovala k tehdy
ještě stojícím budovám, z nichž následně vznikla demoliční suť, nýbrž k okolnímu prostředí.
Žalobkyně naopak tvrdí, že správní orgány měly vzít v úvahu značnou předchozí kontaminaci
životního prostředí a dospět k závěru, že případné dodatečné zatížení způsobené demoliční sutí
již nemohlo prostředí v místě dále ohrozit. Nadto žalobkyně tvrdí, že pouhé zjištění o přítomnosti
závadných látek v sušině materiálu nesvědčí o možnosti, že tyto látky uniknou do okolního
prostředí. Takové nebezpečí se má zkoumat výluhovými zkouškami. Nepodložené je i tvrzení
žalovaného, že suť ohrožuje životní prostředí více než stojící budova.
11. Pro případ, že by sporný materiál odpadem byl, žalobkyně namítá, že s ním nenakládala
způsoby, pro které § 14 odst. 1 zákona o odpadech vyžaduje souhlas příslušného správního
orgánu. Souhlasu je totiž třeba jen pro zařízení na využívání, odstraňování, sběr a výkup odpadu.
V úvahu by připadaly jen terénní úpravy dle § 2 písm. j) vyhlášky č. 294/2005 Sb. , avšak
žalobkyně za pomoci suti žádné terénní úpravy neprováděla; pouze vzniklou suť rozhrnula, aby
nevytvářela příliš vysoké hromady. Tento postup dle žalobkyně nelze označit za trvající správní
delikt.
12. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud pro případ, že napadené rozhodnutí nezruší,
upustil od uložené pokuty.
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
[OBRÁZEK]pokračování 10A 81/2016
4
IV. Vyjádření žalovaného k žalobě
13. Žalovaný ve svém vyjádření především uvedl, že žalobkyně obranu, dle níž nevlastní
pozemek, na němž měla s odpady nakládat, uplatnila poprvé až v žalobě, a tedy se jí napadené
rozhodnutí nezabývá. Vlastnictví odpadu je však pro nyní projednávanou věc nerozhodné, neboť
žalobkyně se správního deliktu měla dopustit nakládáním s odpady, jež může provádět jakákoliv
osoba.
14. Pokud jde o ústní jednání v řízení o odvolání, odkázal žalovaný na ustanovení § 49 odst. 1
správního řádu a upozornil, že žalobkyně sice nařízení ústního jednání v odvolání navrhla, avšak
svůj návrh ani náznakem neodůvodnila. Nebylo tedy zřejmé, na základě kterých skutečností bylo
nutné ústní jednání nařídit.
15. K věci samé žalovaný uvedl, že žalobkyni nebylo kladeno za vinu poškození životního
prostředí, nýbrž jeho ohrožení. Žalovaný zdůraznil, že k ohrožení životního prostředí může dojít
i tehdy, je-li již do určité míry znečištěno. Žalobkyně nakládala s velkým množstvím znečištěného
odpadu, a tedy ohrožení životního prostředí bezpochyby způsobila.
16. K otázce druhů nakládání s odpady, k nimž je třeba souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona
o odpadech, žalovaný uvedl, že dle jeho názoru nelze činit rozdíl mezi rozhrnutím odpadu
na povrchu terénu a jeho využití v terénu za určitým účelem. Takový závěr by odporoval smyslu
zákona o odpadech.
V. Replika žalobkyně
17. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zopakovala, že vlastnicí pozemků, na nichž
mělo být s odpadem nakládáno, je společnost REALTORIA. Pro žalobkyni je překvapivé tvrzení
žalovaného uvedené poprvé až ve vyjádření k žalobě, že vlastnictví odpadů nemá vliv
na odpovědnost za nakládání s nimi. Žalobkyně zdůraznila, že se v předchozích podáních
k nakládání s odpady nepřiznala.
18. Dále žalobkyně opakuje, že ohrožení životního prostředí jednáním, které jí je přičítáno,
musí být v konkrétním případě prokázáno a nemůže být presumováno jen na základě překročení
limitů škodlivin pro skladování odpadu na povrchu terénu. Žalobkyně si nechala zpracovat
doplněk analýzy rizika, který navrhla provést jako důkaz. Tento doplněk ukázal, že ekologická
zátěž v dané oblasti se v mezidobí od zpracování aktualizované analýzy rizik nezměnila; ve
stavební suti nebyl překročen koeficient rizika, zatímco v okolní zemině ano. Jednání, které
nevyvolalo poškození ani ohrožení životního prostředí, nemůže být sankcionováno.
VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze
19. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je
vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších
předpisů - dále jen „s. ř. s. “), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání
tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
20. Žaloba je důvodná.
21. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro částečnou nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů a též proto, že část skutkového stavu, z něhož žalovaný vycházel, vyžaduje
zásadní doplnění, a proto v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) , b) s. ř. s. s. ř. s. rozhodl bez nařízení ústního
jednání.
22. Nejprve se soud zabýval povinností žalovaného nařídit jednání v řízení o odvolání. Podle
§ 49 odst. 1 ve spojení s § 93 odst. 1 správního řádu i v řízení o odvolání platí, že „[ú]stní jednání
správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení
a uplatnění práv účastníků nezbytné“. V případě řízení vedeného s žalobkyní žádný zvláštní zákon
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
[OBRÁZEK]pokračování 10A 81/2016
5
povinnost správního orgánu provést ústní jednání nezakotvil. Přitom platí, že právo na ústní
jednání ve správním řízení o deliktu nevyplývá ani z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces; právo trvat na ústním jednání totiž žalobkyni svědčí v řízení před soudem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 22 a 23). V nyní
projednávané věci sice soud rozhodl bez nařízení jednání, tak tomu však je jen proto, že bylo
třeba napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení. Pokud by napadené rozhodnutí nebylo zčásti
nepřezkoumatelné a nebylo vydáno na základě částečně vadně zjištěného skutkového stavu,
projednal by soud věc v souladu s přáním žalobkyně v ústním jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
Pokud žalovaný v dalším řízení novým rozhodnutím uloží pokutu opětovně, bude mít žalobkyně
opět možnost proti tomuto rozhodnutí brojit žalobou a v řízení o ní trvat na projednání věci
v ústním jednání.
23. Neměla-li žalobkyně právo trvat na ústním jednání ve správním řízení prvního stupně,
platí tím spíše, že jej neměla v řízení o odvolání. Povinnost žalovaného nařídit ústní jednání
by vznikla pouze za specifických okolností, kdy by bylo v odvolacím řízení potřeba provést
důkaz, jenž jinak při zachování procesních práv žalobkyně provést nelze, například výslech
svědka. Taková situace ale v nyní projednávané věci nenastala a žalobkyně to ostatně netvrdila
v odvolání ani v žalobě. V řízení před soudem se omezila pouze na tvrzení, že chtěla při ústním
jednání rozšířit či konkretizovat svou obranu a právní argumentaci; k tomu však ve správním
řízení o opravném prostředku postačuje možnost písemného vyjádření zejména přímo
v odvolání, případně později v řízení o něm. Nenařízením ústního jednání tedy žalovaný řízení
o odvolání procesní vadou nezatížil.
24. Žalobkyně dále namítala, že za případný správní delikt měla být odpovědná společnost
REALTORIA jako vlastnice pozemků, na nichž se stavební suť nacházela. Soud konstatuje,
že v řízení před správními orgány a dokonce ani v samotné žalobě žalobkyně netvrdila, že by
s materiálem, jenž byl vyhodnocen jako odpad, nenakládala ona, ale společnost REALTORIA.
V odvolání se žalobkyně rolí společnosti REALTORIA v jednání, pro něž se vedlo řízení
o správním deliktu, nezabývala vůbec, a tedy nelze žalovanému vytýkat, že se její argumentací
v napadeném rozhodnutí nezabýval. V žalobě se pak uvádí pouze tolik, že žalobkyně nebyla
ve správním řízení „pasivně legitimovaná“, protože příslušný pozemek, respektive stavební suť,
vlastnila společnost REALTORIA. Žalobkyně netvrdila, že by se stavební sutí nenakládala ona,
nýbrž společnost REALTORIA.
25. Zmatečným užíváním pojmu pasivní legitimace žalobkyně navozuje dojem,
že za nezákonné nakládání s odpady může být potrestán jen jejich vlastník, případně vlastník
pozemku, na němž bylo s odpady nakládáno. Tak tomu ovšem není. V žádném z ustanovení
zákona o odpadu, na základě kterých byla žalobkyni uložena pokuta, se neuvádí, že by se daného
správního deliktu mohl dopustit pouze vlastník odpadů. Zákonodárce měl naopak zjevně
v úmyslu, aby se povinnost nakládat za stanovených podmínek s odpady jen se souhlasem
příslušného správního orgánu vztahovala na všechny osoby. Přímo § 66 odst. 4 písm. b) zákona
o odpadech uvádí, že za tento správní delikt může být pokuta udělena kterékoliv fyzické osobě
oprávněné k podnikání nebo právnické osobě; stejně tak ustanovení zakotvující povinnost
nakládat s odpadem jen se souhlasem je v § 14 odst. 1 zákona o odpadech zakotvena obecně pro
každého, ustanovení § 12 odst. 1 zákona o odpadech výslovně uvádí, že „každý je povinen nakládat
s odpady … pouze způsobem stanoveným tímto zákonem“, a konečně ani ustanovení § 3 odst. 4 zákona
o odpadech stanovící povinnost zbavit se odpadu a potažmo definující pojem odpad není
omezeno na vlastníka. Je tedy nasnadě, že pokud žalobkyně se stavební sutí nakládala, bylo její
povinností činit tak v souladu se zákonem o odpadech bez ohledu na otázku vlastnictví suti
a pozemku, na němž se nacházela.
26. Správní orgán I. stupně tedy postupoval vnitřně konzistentně, pokud dospěl k závěru,
že s odpadem protiprávně nakládala žalobkyně na pozemcích, které měla pronajaty
od společnosti REALTORIA, a zároveň neshledal protiprávní jednání této společnosti.
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
6
Společnost REALTORIA totiž automaticky neodpovídá za nakládání s odpadem jen proto,
že k němu dochází na jejím pozemku, či proto, že odpad vlastní.
27. Pokud měla žalobkyně v úmyslu tvrdit, že s předmětnou stavební sutí ve skutečnosti
nakládala společnost REALTORIA, měla tak výslovně učinit. Takové tvrzení by však z žaloby
bylo možné dovodit jen velmi extenzivní interpretací jejího textu. Přitom se žalobkyně v průběhu
celého správního řízení a též v žalobě vyjadřuje způsobem, z něhož vyplývá, že se stavební sutí
nakládala ona; například na str. 7 žaloby se uvádí: „… vyrovnání terénních nerovností a jiné úpravy terénu
neměl žalobce zapotřebí dělat, protože plocha areálu žádné terénní nerovnosti neměla a nemá, jen materiál
rozhrnul, aby tam nebyly zbytečné vysoké hromady materiálu“. I kdyby však žalobkyně v žalobě tvrdila,
že s odpady nakládala společnost REALTORIA, vyhodnotil by soud její tvrzení jako
nevěrohodné (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 48). Ve správním řízení bylo dostatečně
prokázáno, že demoliční práce na pozemcích, kde se stavební suť nacházela, provedla žalobkyně,
která tyto pozemky užívala na základě smlouvy o nájmu. Pokud by žalobkyně až v řízení před
soudem chtěla toto zjištění věrohodně zpochybnit, musela by uplatnit dostatečně konkrétní
tvrzení a případně k nim navrhnout důkazy; pouhý odkaz na vlastnictví pozemků a obsah
nájemní smlouvy takovým věrohodným zpochybněním není.
28. Následně se soud zabýval argumentací žalobkyně ohledně otázky, zda byl demoliční
materiál, s nímž nakládala, odpadem.
29. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech je odpadem „každá movitá věc, které se osoba zbavuje
nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit“. V případě žalobkyně dospěly správní orgány k závěru,
že byla povinna se demoličního materiálu zbavit podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech, protože jej
nepoužívala k původnímu účelu a materiál ohrožoval životní prostředí. Jelikož materiál ohrožoval
životní prostředí, nemohlo se dle správních orgánů jednat ani o vedlejší produkt pro neslnění
podmínky § 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech či o odpad, který odpadem být přestal,
pro nesplnění obdobné podmínky § 3 odst. 6 písm. d) zákona o odpadech.
30. Soud předesílá, že nyní projednávaná věc je odlišná od věci, v níž rozhodl Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 6 As 149/2013 - 41, č. 3248/2015 Sb. NSS.
V bodě 34 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v]lastnosti materiálu nejsou pro jeho
posouzení jako odpadu vůbec relevantní, takže pro určení, zda šlo o odpad, se kterým mělo být zacházeno
v režimu zákona o odpadech, není podstatné, jaké měl fyzikální či chemické vlastnosti, ani zda byl zátěží pro
životní prostředí“. Nejvyšší správní soud však neaplikoval § 3 odst. 4 zákona o odpadech, neboť
v dané věci dospěl k závěru, že definice odpadu podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech byla
naplněna tím, že se vlastník věci zbavil. V nyní projednávané věci však správní orgány založily svá
rozhodnutí na závěru, že byla žalobkyně povinna se věci zbavit (nikoliv že se jí zbavila nebo měla
takový úmysl), čímž do posouzení otázky, zda je věc odpadem, vstupuje ustanovení § 3 odst. 4
zákona o odpadech, dle nějž je osoba povinna se věci zbavit mimo jiné, ohrožuje-li věc životní
prostředí. Platí tedy, že má-li být věc odpadem pouze proto, že vznikla zákonná povinnost se jí
zbavit, je pro její posouzení jako odpadu důležité, zda byla s to ohrozit životní prostředí, a tedy
jsou podstatné i její chemické a fyzikální vlastnosti.
31. Předně je nutno odmítnout konstrukci žalobkyně, dle níž nemůže být splněna první
podmínka dle § 3 odst. 4 zákona o odpadech, tedy nepoužívání věci k původnímu účelu, protože
suť již k původnímu účelu nebylo možné použít. Smyslem regulace nakládání s odpady je právě
postihnout ty věci, které již k původnímu účelu nemohou sloužit, což se odráží i v § 3 odst. 4
zákona o odpadech. Pokud tedy žalobkyně uznává, že suť k původnímu účelu, jímž byla výstavba
budov, použít nelze, je první podmínka § 3 odst. 4 zákona o odpadech naplněna.
32. Podstatně méně jednoznačné je však posouzení, zda byla splněna i podmínka druhá, tedy
ohrožení životního prostředí. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že posouzení ohrožení záleží jen
na libovůli správních orgánů či konkrétních rozhodujících úředníků. Ohrožení životního
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 7 10A 81/2016
prostředí je neurčitý právní pojem, který zákon o odpadech používá proto, že jeho hlavním
účelem je chránit životní prostředí před potenciálními škodami ještě předtím, než vzniknou.
Ohrožení životního prostředí znamená, že v životním prostředí ještě nenastala porucha, tedy
konkrétní škodlivý účinek, avšak byly navozeny podmínky pro to, aby porucha v budoucnu
nastala. V případě odpadů podle § 3 odst. 1 ve spojení s odstavcem 4 zákona o odpadech tedy
musí být prokázáno, že mohou při kontaktu se složkami životního prostředí způsobit jeho
poškození.
33. V nyní projednávané věci správní orgány prokazovaly, že stavební suť, jež měla být
odpadem, obsahovala takové škodlivé látky, které životní prostředí ohrožovaly. Závažnost
ohrožení byla zároveň podstatná pro výši uložené pokuty podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech
(k tomu viz dále). Správní orgány přitom stály před dvěma důkazy: prvním z nich byly výsledky
zkoušek ze vzorku odebraného dne 10. 7. 2013 ze „skládky recyklátu po demolici budov“. Těmito
zkouškami bylo zjištěno, že vzorek překročil limitní hodnotu obsahu škodlivin v odpadech
využívaných na povrchu terénu podle přílohy č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. v kategorii suma 12
PAU (polycyklické aromatické uhlovodíky) – limitní hodnota činí 6 mg/kg, zatímco naměřeno
bylo 12,6 mg/kg; druhým důkazem byly výsledky zkoušek vzorků odebraných správním orgánem
I. stupně, které překračovaly limitní hodnoty v daleko více ukazatelích, jak bylo shrnuto
v napadeném rozhodnutí (viz bod 3 tohoto rozsudku).
34. Správní orgány se přiklonily k důkazu, který byl pro žalobkyni méně příznivý. Jak bude
vysvětleno níže, zatížily tím dokazování vadou, pro kterou je třeba napadené rozhodnutí zrušit,
a to s ohledem na výši uložené pokuty. Ve fázi posouzení, zda byl materiál, s nímž žalobkyně
nakládala, odpadem, však obstojí argument uvedený v napadeném rozhodnutí, že i v měření pro
žalobkyni příznivějším byla více než dvojnásobně překročena limitní hodnota polycyklických
aromatických uhlovodíků stanovená pro odpady využívané na povrchu terénu dle přílohy
č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. , kterou vydává Ministerstvo životního prostředí na základě
zmocnění § 19 odst. 3 zákona o odpadech ke stanovení podmínek využívání odpadů na povrchu
terénu. Tato příloha není na jednání žalobkyně přímo aplikovatelná, lze ji však použít jako obecné
referenční kritérium pro přípustný obsah škodlivin v odpadech zpracovávaných
na povrchu terénu. Soud je ve shodě s žalovaným přesvědčen, že pokud materiál překračuje více
než dvojnásobně limit obsahu jedné kategorie škodlivin stanovený právním předpisem pro využití
odpadů na povrchu terénu, naplňuje podmínku ohrožení životního prostředí podle § 3 odst. 4
zákona o odpadech. V takto jednoznačném případě by bylo nadbytečné dalším znaleckým
zkoumáním ověřovat konkrétní způsoby potenciální kontaminace životního prostředí. Lze tedy
učinit dílčí závěr, že materiál, s nímž žalobkyně nakládala, byl odpadem ve smyslu § 3 odst. 1
zákona o odpadech, neboť žalobkyně měla povinnost se jej zbavit. Jelikož materiál ohrožoval
životní prostředí, nemohl být ani vedlejším produktem při nejmenším kvůli nenaplnění podmínky
§ 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech, respektive odpadem, který přestal být odpadem, pro
nenaplnění podmínky § 3 odst. 6 písm. d) zákona o odpadech.
35. Na uvedeném zjištění nemohou nic změnit námitky žalobkyně ohledně vysoké
přítomnosti škodlivin v lokalitě, v níž s odpadem nakládala. Posouzení určité věci jako odpadu
se totiž nemůže odvíjet od vlastností konkrétní lokality, nýbrž musí záviset pouze na vlastnostech
dané věci. Demoliční suť tedy nemůže přestat být odpadem jen proto, že se případně nachází
v lokalitě s již značně znečištěným životním prostředím. Ohledně předchozí přítomnosti
škodlivin v okolí bývalé chemičky Kaznějov tedy nebylo třeba v této fázi posouzení provádět
další dokazování.
36. Žalobkyně byla postižena za to, že s odpadem nakládala v zařízení, pro něž nedisponovala
souhlasem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Skutečnost, že souhlas neměla, žalobkyně
v řízení před soudem nezpochybňovala, avšak tvrdila, že s odpadem nenakládala způsobem, pro
který je souhlas vyžadován. Podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech se nakládáním s odpady
rozumí „shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využití a odstranění odpadů“.
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
8
Ustanovení § 14 odst. 1 věta první zákona o odpadech zní: „Zařízení k využívání, odstraňování, sběru
nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas
k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem.“
37. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně odpad materiálově využívala, a tedy se na ni
povinnost souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech vztahuje. Tento závěr však neobstojí.
Skutkově je nesporné, že odpad vznikl demolicí budov, a následně byl ponechán na místě,
přičemž byl v některých případech podrcen a rozhrnut. Žalovaný tento postup zhodnotil tak,
že žalobkyně částečně materiál využila na povrchu terénu a částečně uložila za účelem takového
využití. Pouhé ponechání odpadu na místě, kde vznikl, však nemůže být považováno za jeho
využití na povrchu terénu, nebo, slovy prvostupňového rozhodnutí, využití k terénním úpravám.
Využití odpadů je v § 4 odst. 1 písm. q) zákona o odpadech definováno jako „činnost, jejímž
výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu,
a to i v zařízení neurčeném k využití odpadů podle § 14 odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu
upraven“. Definice materiálového využití odpadů dle § 4 odst. 1 písm. s) zákona o odpadech dále
vyžaduje, aby byly odpady buď recyklovány, nebo jinak zpracovány pro původní či jiné použití.
Nic z toho však žalobkyně s odpadem neprovedla, neboť jej pouze ponechala na místě, kde
vznikl.
38. I kdyby bylo možné dovodit, že vedlejším účinkem počínání žalobkyně byly terénní
úpravy, nepostačovalo by to k závěru, že docházelo k využití odpadů. Jak totiž zdůrazňuje Soudní
dvůr Evropské unie v rozsudcích ze dne 13. 2. 2003, C-458/00, Komise proti Lucembursku, bodu 36,
a ze dne 28. 7. 2016, C-147/15, Edilizia Mastrodonato, bodu 39, využitím odpadů je pouze činnost,
jejímž primárním cílem je úspora surovin. Je-li úspora surovin jen druhotným účinkem určité
činnosti, nejedná se o využití, ale zpravidla o odstraňování odpadů. Správní orgány v nyní
projednávané věci neprokázaly, že by žalobkyně odpad využívala k terénním úpravám jako
primárnímu cíli nakládání s ním. Závěr, že žalobkyně odpad využívala, je proto neudržitelný.
39. Žalobkyně nenakládala s odpadem ani způsobem, který by směřoval k pozdějšímu využití.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 As 44/2015 - 47, bodu 25, dospěl
k závěru, že v souladu s účelem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/98/ES,
o odpadech a zrušení některých směrnic, (dále jen „směrnice o odpadech“) je třeba pod pojem
využití odpadů subsumovat i takové jednání, které k využití odpadů směřuje, v daném případě
soustředění odpadů za účelem pozdějšího využití. Žalobkyně však podle všech skutečností
zjištěných ve správním řízení i podle vlastních tvrzení v zásadě zamýšlela odpad ponechat
na místě bez konkrétního využití. Ani záměr žalobkyně v budoucnu odpad využívat tedy nebyl
prokázán.
40. Dále je třeba zvážit, zda činnost žalobkyně bylo možné posoudit jako odstraňování
odpadů ve smyslu § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech, tedy „činnost, která není využitím odpadů“.
Tato obecná definice vede k závěru, že není-li určité nakládání s odpady jejich využitím, jedná se
zásadně o odstraňování odpadů. Žalobkyně však poukazovala na skutečnost, že výčet způsobů
nakládání s odpady uvedený v § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech kromě využití
a odstraňování obsahuje ještě shromažďování, sběr, výkup, přepravu, dopravu, skladování
a úpravu odpadů; souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je však vyžadován jen pro
využívání, odstraňování, sběr a výkup odpadů. Měla tedy za to, že pokud odpady shromažďovala
či skladovala, nemohlo se zároveň jednat o jejich využití, odstraňování, sběr či výkup, a souhlasu
tedy nebylo třeba. Této interpretaci zákona však přisvědčit nelze. Definiční ustanovení § 4 odst. 1
písm. e) zákona o odpadech, vnímáno izolovaně, může vytvářet mylný dojem, že všechny
uvedené kategorie jsou si rovnocenné, a že tedy shromažďování a skladování odpadů nemůže být
zároveň jejich odstraňováním, a proto nemůže spadat pod povolovací režim § 14 odst. 1 zákona
o odpadech. Definice odstraňování odpadů v § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech
a demonstrativní výčet způsobů odstraňování odpadů v Příloze č. 4 téhož zákona spolu
se systematikou směrnic Evropské unie, které byly zákonem o odpadech transponovány, však
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
9
jednoznačně vedou k závěru, že shromažďování a skladování odpadů je v drtivé většině případů
zároveň odstraňováním odpadů.
41. Definiční ustanovení § 4 odst. 1 písm. g), a h) zákona odpadech rozlišují shromažďování
odpadů (krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich
vzniku před dalším nakládáním s odpady) a skladování odpadů (přechodné soustřeďování
odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před
jejich odstraněním). Tyto pojmy však nejsou zavedeny proto, aby dané činnosti byly vyňaty
z povolovacího režimu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, který transponuje čl. 23 směrnice
o odpadech, dle nějž se povolovací režim vztahuje na všechny formy zpracování odpadů.
Zpracováním odpadů se dle čl. 2 odst. 14 téže směrnice rozumí využití nebo odstranění,
zahrnující i přípravu před využitím a odstraněním. Pojmy shromažďování a skladování jsou
relevantní ve vztahu ke směrnici Rady č. 1999/31/ES, o skládkách odpadů, (dále jen „směrnice
o skládkách“), jež je taktéž transponována zákonem o odpadech a jejíž ustanovení čl. 2 písm. g)
ve spojení s čl. 3 odst. 1 vyjímá z její působnosti právě shromažďování a skladování odpadů. Bylo
by ovšem v rozporu se směrnicí o odpadech, pokud by byl vnitrostátní právní předpis vykládán
tak, že činnost, jež naplňuje definici odstraňování, a tedy i zpracování odpadů, nevyžaduje
povolení dle čl. 23 směrnice o odpadech jen proto, že se jedná o shromažďování či skladování
vyňaté z působnosti směrnice o skládkách. Jinými slovy, při posouzení otázky, zda je pro určitou
formu nakládání s odpady vyžadován souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, je třeba
zkoumat jen, zda se jedná o využití či odstraňování odpadů. Případné naplnění jiných definic
používaných zákonem o odpadech pro jiné účely je v tomto ohledu nerozhodné.
42. Jelikož soud výše dovodil, že o zpracování odpadů se v případě žalobkyně nejednalo, je
třeba posoudit, zda žalobkyně svou činností naplnila pojem odstraňování odpadu. Přitom je
zjevné, že obecná zbytková definice § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech naplněna je, neboť,
jak bylo vyloženo výše, žalobkyně neprováděla využití odpadů. Zákonodárce dále v příloze č. 4
stanovil demonstrativní výčet způsobů odstraňování odpadů, který je totožný s výčtem Přílohy I
směrnice o odpadech. Žalobkyně přitom naplnila kód D 15 – „skladování před odstraněním některým
ze způsobů uvedených pod označením D 1 až D 14 (s výjimkou dočasného skladování v místě vzniku před
sběrem)“, neboť odpad skladovala způsobem podle kódu D 1 – „ukládání v úrovni nebo pod úrovní
terénu (například skládkování)“. Z těchto ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že z pojmu
odstraňování odpadu, a potažmo z povolovacího režimu, by se žalobkyně vymanila jen, pokud
by odpad dočasně skladovala v místě vzniku před sběrem. Sběrem se přitom podle § 4 odst. 1
písm. m) zákona o odpadech rozumí „soustřeďování odpadů právnickou osobou nebo fyzickou osobou
oprávněnou k podnikání od jiných osob včetně jejich předběžného třídění a předběžného skladování za účelem jejich
přepravy do zařízení na zpracování odpadu“. V případě žalobkyně je zřejmé, že měla v úmyslu odpady
v místě vzniku ponechat po delší dobu a nečinila žádné kroky k tomu, aby se jich zákonným
způsobem zbavila, a tedy se o dočasné skladování před sběrem nejednalo. Činnost žalobkyně tedy
byla odstraňováním odpadů, na něž se vztahovala zákonná povinnost opatřit si souhlas
příslušného správního orgánu.
43. Závěr správních orgánů o tom, že se žalobkyně dopustila trvajícího deliktu podle
§ 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech tím, že s odpady nakládala v zařízení, pro něž
nedisponovala souhlasem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, tedy obstojí. O trvající delikt
se jednalo proto, že s odpadem nakládala jeho odstraňováním ve formě uložení na úrovni terénu,
přičemž dokud toto uložení trvalo, trvalo i protiprávní jednání žalobkyně. Správní orgány
se dopustily chyby v právním posouzení skutku tím, že činnost žalobkyně klasifikovaly jako
využití odpadů, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o jejich odstraňování. I pro odstraňování
odpadů však žalobkyně byla povinna opatřit si souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech,
kterým nedisponovala, a skutkovou podstatu správního deliktu, za nějž jí byla uložena pokuta,
tedy naplnila bez ohledu na to, zda s odpady nakládala formou využití, nebo odstraňování.
Nebylo tedy nutné z tohoto důvodu napadené rozhodnutí rušit, neboť by bylo v rozporu
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
10
s principem hospodárnosti řízení trvat na vydání nového správního rozhodnutí o spáchání téhož
deliktu totožným skutkem, byť s dílčí odlišností v odůvodnění.
44. Jak ovšem bylo předestřeno výše, napadené rozhodnutí nemůže obstát v části týkající
se výše uložené pokuty. Podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech se při stanovení výše pokuty
přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí. Zatímco pro posouzení, zda byl
materiál, s nímž žalobkyně nakládala, odpadem, postačilo zjištění, že byl způsobilý životní
prostředí ohrozit, při ukládání pokuty se zvažuje míra tohoto ohrožení. Jak bylo vyloženo výše,
ohledně přítomnosti škodlivin v odpadu byly ve správním řízení provedeny dva důkazy,
a to protokoly o laboratorních měřeních, přičemž výsledky měření provedeného žalobkyní
svědčily pouze o překročení limitních hodnot v jedné kategorii (polycyklické aromatické
uhlovodíky), zatímco výsledky měření provedeného správním orgánem I. stupně indikovaly
překročení limitních hodnot celé řady dalších škodlivin [šlo o některé kovy, monocyklické
aromatické uhlovodíky (BTEX), chlorované alifatické uhlovodíky (EOX) a ostatní aromatické
uhlovodíky (PCB)]. Zatímco závěr o tom, že materiál byl odpadem, bylo možné učinit
i na základě výsledků měření pro žalobkyni příznivějších, výše pokuty se odvíjela od konkrétního
množství jednotlivých škodlivin. Jak bylo uvedeno výše, soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného,
že pokud demoliční suť překračovala limitní hodnoty škodlivin stanovené v Příloze č. 10
vyhlášky č. 294/2005 Sb. pro odpady využívané na povrchu terénu, lze bez dalšího vycházet
z předpokladu, že ohrožovala životní prostředí, ačkoliv se uvedená příloha přímo na činnost
žalobkyně nevztahovala. Správní orgány však nemohly učinit správný a přezkoumatelný závěr
o závažnosti ohrožení životního prostředí, pokud pochybily při zjišťování hodnot škodlivin
v odpadu.
45. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že se přiklonil k výsledkům měření
méně příznivým pro žalobkyni, a podle nich byla stanovena i výše pokuty. Žalobkyně důvodně
namítla, že takový postup při hodnocení důkazů je nepřijatelný. Správní orgány zaprvé nedostály
své povinnosti i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch žalobkyně dle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu . Zadruhé porušily jeden
ze základních principů ovládajících trestání, totiž že v pochybnostech o skutkovém stavu je třeba
vyjít z varianty výhodnější pro obviněného. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, obviněnému pro to, aby nebyl postižitelný za správní delikt,
postačí, vznikla-li o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení jeho viny rozumná pochybnost.
Totéž platí i při rozhodování o výši uložené sankce.
46. Žalovaný i správní orgán I. stupně uváděli, že vyšli z výsledků zkoušek méně příznivých
pro žalobkyni kvůli závěrům aktualizované analýzy rizik lokality z roku 2012. Žalobkyně však
v odvolání namítla, že aktualizace analýzy rizik se zabývala jen posouzením vzorků odebraných
ze zemin, nikoliv ze staveb, a tedy její obsah nesvědčí nic o pravděpodobné kontaminaci suti
vzniklé z následně zdemolovaných staveb. Na tuto velmi konkrétní odvolací námitku žalovaný
v rozhodnutí o odvolání nijak nereagoval. Jedná se přitom o námitku zcela rozhodující, protože
je-li tato námitka důvodná, odpadá jediný relevantní argument, na základě kterého se správní
orgány přiklonily k výsledkům analýz méně příznivým pro žalobkyni. Pokud žalovaný jako
správní orgán rozhodující o opravném prostředku vůbec nevypořádal podstatnou odvolací
námitku, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, Sbírka judikatury ve věcech
správních, č. 27/1994; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č. j. 31 Ca 39/2005 -
70, č. 1282/2007 Sb. NSS; a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006,
č. j. 4 As 58/2005 - 65, a ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71). Již z tohoto důvodu tedy
musí být jeho rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
47. Jelikož žalovaný v napadeném rozhodnutí žádnou úvahu o významu aktualizace analýzy
rizik pro posouzení obsahu škodlivin ve stavební suti nevedl, nemohl ji soud ani přezkoumat.
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 11 10A 81/2016
Proto také nebylo namístě provádět důkaz touto aktualizovanou analýzou rizik a souvisejícími
dokumenty (aktualizovaná analýza rizik navíc měla být součástí správního spisu předloženého
soudu, pokud z ní správní orgány vycházely; soud si však s ohledem na zjištěnou
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí doplnění předloženého spisu nevyžadoval).
V obecné rovině však soud konstatuje, že pokud se aktualizovaná analýza rizik skutečně zabývala
jen škodlivinami v půdě, zjevně z ní nelze nic vyvodit ohledně obsahu následně vzniklé demoliční
suti z budov.
48. Jako druhý argument, proč přikládal větší váhu analýze vzorků suti nepříznivým pro
žalobkyni, žalovaný uvedl princip předběžné opatrnosti, který je jednou ze základních zásad práva
životního prostředí. Tímto způsobem však nelze ze správního trestání odstranit zásadu in dubio
pro reo, která má zakotvení v ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. Pokud stál
žalovaný před dvěma důkazy, z nichž jeden svědčil ve prospěch žalobkyně, a druhý v její
neprospěch, měl se zaprvé pokusit tento rozpor odstranit za pomoci dalšího dokazování,
a v případě neúspěchu měl učinit skutkové závěry příznivější pro žalobkyni. Skutkové zjištění
o obsahu škodlivin v materiálu, s nímž žalobkyně nakládala, tedy vyžaduje zásadní doplnění, což
je důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s.
49. Žalobkyni je třeba přisvědčit i v tom, že při zkoumání míry konkrétního ohrožení
životního prostředí skutkem, pro nějž je ukládána pokuta, nelze zcela rezignovat na zkoumání
kvality prvků životního prostředí v místě, kde k ohrožení došlo. Zatímco při hodnocení materiálu
jako odpadu jsou rozhodující pouze kvality tohoto materiálu bez ohledu na prostředí, v němž
se nachází, při ukládání pokuty se posuzuje ohrožení životního prostředí v konkrétní lokalitě.
Soud se neztotožňuje s paušálním tvrzením žalobkyně, že pokud s odpadem nakládala
v prostředí, které již dříve bylo značně kontaminované, nemohla jej dále ohrozit. Správní orgány
však měly posoudit, do jaké míry bylo dané prostředí zatíženo předchozí kontaminací,
a na základě tohoto zjištění vést úvahu o míře jeho ohrožení. Správní orgán I. stupně se však
ve svém rozhodnutí explicitně odmítl touto otázkou zabývat a žalovaný se jí taktéž nezabýval.
Toto pochybení žalobkyně namítla poprvé až v žalobě, a proto v tomto bodu nelze rozhodnutí
žalovaného označit za nepřezkoumatelné. Platí však, že míra předchozí kontaminace měla být
posouzena jako skutkový základ pro výši uložené pokuty, a i v tomto ohledu tedy skutkový stav
vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s.
50. K poslední uvedené výtce však soud zdůrazňuje, že na rozdíl od míry kontaminace
odpadu není třeba znečištění okolního prostředí zkoumat zcela exaktně, neboť takový požadavek
by mohl být pro správní orgány nepřiměřeně zatěžující či dokonce nesplnitelný. Postačí obecný
závěr o tom, zda žalobkyně s odpadem nakládala v prostředí již znečištěném, nebo nikoliv, a jak
tato skutečnost ovlivňuje závažnost konkrétního ohrožení životního prostředí. Při tomto
posouzení lze využít zejména analýzy rizik dané lokality, které správní orgány mají k dispozici.
51. Soud tedy uzavírá, že úvaha žalovaného o výši uložené pokuty byla zčásti
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a zčásti založena na skutkovém stavu, který vyžaduje
zásadní doplnění. Za této situace soud nemohl sám posoudit, zda byla pokuta uložena
v přiměřené výši a případně vyhovět návrhu žalobkyně na moderaci výše pokuty podle § 78
odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Neprováděl proto ani důkazy, které žalobkyně v řízení před soudem
ke skutečnostem týkajícím se výše uložené pokuty navrhovala. V dalším řízení bude úkolem
žalovaného případně dokazování doplnit, důkazy vyhodnotit v souladu se závěry uvedenými
v tomto rozsudku, a následně znovu stanovit výši pokuty.
VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
52. Jelikož bylo napadené rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a založené na skutkovém stavu, který vyžaduje zásadní doplnění, zrušil jej soud prvním výrokem
tohoto rozsudku v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) , b) s. ř. s. s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. vrátil věc
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.
pokračování 10A 81/2016
12
žalovanému k dalšímu řízení. Dle § 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. jsou správní orgány v dalším řízení vázány
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
53. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , dle nějž má
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. V nyní
projednávané věci byla plně úspěšná žalobkyně. Její náklady tvoří jednak zaplacený soudní
poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1
písm. a), d), g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního
zastoupení, podání návrhu ve věci samé a repliky k vyjádření žalovaného. Podle § 7 bodu 5
ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby
3 100 Kč (3 x 3 100 = 9 300). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu
tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokáta tak činí 10 200 Kč a DPH ve výši
21 %, celkem tedy 12 342 Kč. Spolu se soudním poplatkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů
řízení náleží 15 342 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a
to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý
účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání
lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a
z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení
soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových
stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 29. srpna 2019
JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.