Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 A 81/2016 - 80

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové

a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci

žalobkyně: OMGD, s.r.o.

sídlem Křížová 1018/6, Praha 5

zastoupená JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem

sídlem Drtinova 557/10, Praha 5

proti

žalovanému: Ministerstvo životního prostředí

sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3395/ENV/16,

59/520/16,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2016, č. j. 3395/ENV/16, 59/520/16, se zrušuje

a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku

náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu

1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její

odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“)

ze dne 13. 12. 2015, č. j. ČIŽP/43/OOH/SR01Ú1411372.007/15/ZFJ. Prvostupňovým

rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 6 500 000 Kč za správní delikt podle

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

2

, o odpadech a o změně některých zákonů, (dále jen

„zákon o odpadech“), jehož se měla dopustit tím, že v rozporu s § 12 odst. 2 zákona o odpadech

nakládala s odpady v zařízení, které k tomu nebylo určeno.

2. Uvedeného deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že od roku 2013 do 22. 4. 2015

v areálu bývalé chemičky v Kaznějově nakládala s 1 500 t suti, která vznikla při demoličních

pracích. Odpad měl vysoce překračovat limity pro obsah škodlivin v odpadech využívaných

na povrchu terénu podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. ,

o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky

č. , o podrobnostech nakládání s odpady, (dále jen „ “).

Nakládání mělo spočívat ve využití suti k terénním úpravám a skladování na volném prostranství

za účelem pozdějšího využití, a to ve čtyřech různých lokalitách v rámci areálu bývalé chemičky.

Žalobkyně dle zjištění správních orgánů pro zařízení, jímž byl areál bývalé chemičky,

nedisponovala potřebným souhlasem příslušného správního orgánu dle § 14 odst. 1 zákona

o odpadech.

II. Napadené rozhodnutí

3. Žalovaný považoval za prokázané, že žalobkyně s demoličními zeminami ve vymezené

lokalitě skutečně nakládala způsobem, který popsal správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí.

V zemině byly v lokalitě č. 1 překročeny hodnoty ukazatelů BTEX (monocyklické aromatické

uhlovodíky) a arsen; v lokalitě č. 2 byly překročeny hodnoty ukazatelů BTEX, arsen, kadmium,

nikl, PAU (polycyklické aromatické uhlovodíky), EOX extrahovatelné (chlorované alifatické

uhlovodíky) a PCB (ostatní aromatické uhlovodíky); v lokalitě č. 3 byly překročeny hodnoty

ukazatelů BTEX, arsen, rtuť, nikl a PCB; a v lokalitě č. 4 byly překročeny hodnoty ukazatelů

arsen, rtuť, kadmium, PAU a PCB. Vzhledem k vysokému překročení limitů v uvedených

kategoriích žalovaný dospěl k závěru, že je vyloučeno skladovaný materiál klasifikovat jako

vedlejší produkt pro nesplnění podmínky § 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech, případně

odpadu, který odpadem být přestal, a to pro nesplnění podmínky podle § 3 odst. 6 písm. d)

zákona o odpadech. Zjištěné hodnoty korespondují se závěry Aktualizace analýzy rizik areálu

žalobkyně provedené v roce 2012.

4. Žalovaný měl dále za prokázané, že žalobkyně odpady využívala na místě, kterým byl

právě bývalý areál chemičky Kaznějov, jenž se tak stal zařízením ve smyslu § 4 písm. f) zákona

o odpadech. S odpady žalobkyně přitom nakládala bez povolení vyžadovaného v § 14 odst. 1

zákona o odpadech. Za dostačující nelze považovat povolení Městského úřadu Kralovice pro

nakládání s nebezpečnými odpady dle § 16 odst. 3 zákona o odpadech, neboť toto povolení

se vztahuje jen na shromažďování a skladování konkrétně vyjmenovaných typů odpadu a jejich

předání oprávněné osobě; nadto bylo povolení omezeno množstvím odpadu 100 t ročně.

5. K odvolací námitce zpochybňující způsob odběru vzorků Zdravotním ústavem v Ústí nad

Labem žalovaný vyložil, že bylo odborně způsobilým pracovištěm za přítomnosti zástupce

žalobkyně odebráno celkem 198 vzorků z celé plochy skladované zeminy, které byly následně

smíchány do čtyř skupin a podrobeny analýze. Takto získané výsledky lze vztáhnout na celou

masu skladované zeminy. Výsledky rozboru předloženého žalobkyní dle žalovaného na zjištěném

znečištění zeminy nic nezměnily, neboť měření provedené správním orgánem I. stupně bylo

ve shodě s aktualizovanou analýzou rizik, která svědčila o vysokém ekologickém zatížení dané

lokality. Navíc v jednom ze zkoumaných kritérií (suma 12 PAU) vykázaly nadlimitní výsledky

i výsledky měření žalobkyně, a tedy se i na základě těchto výsledků jednalo o materiál

nevyhovující k použití na povrchu terénu dle

6. K výši uložené pokuty napadené rozhodnutí uvádí, že žalobkyně svým jednáním životní

prostředí nepoškodila, nýbrž pouze ohrozila. Míra ohrožení však byla relativně značná,

a to jednak kvůli velkému množství odpadu a jednak kvůli nepřípustné míře obsahu škodlivých

látek; v detailech žalovaný odkázal na prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný také považoval

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování

za nedůvodnou odvolací námitku, v níž žalobkyně tvrdila, že pokuta v uložené výši na ni

dopadne likvidačně. Žalovaný zjistil, že majetek žalobkyně má hodnotu desítek milionů korun,

a tedy by uložení pokuty v řádu jednotek milionů nemělo mít likvidační důsledky. Navíc žalovaný

připomněl, že výše pokuty byla stanovena v podobné výši, kterou by činily náklady žalobkyně

na likvidaci odpadů v souladu se zákonem.

III. Žaloba

7. Žalobkyně zaprvé uvedla, že žalovaný řízení o odvolání zatížil vadou, neboť nevyhověl

jejímu návrhu na nařízení ústního jednání.

8. Dále žalobkyně uvádí, že v řízení o správním deliktu nebyla „pasivně legitimována“. Tvrdí,

že vlastnicí pozemků, na nichž se demoliční suť nacházela, je společnost REALTORIA, k.s. (dále

jen „REALTORIA“). Tato společnost tedy dle názoru žalobkyně vlastní i dotčenou suť.

Žalobkyně upozorňuje, že správní orgán I. stupně provedl kontrolu též vůči společnosti

REALTORIA, přičemž však nezjistil žádné porušení zákona.

9. Žalobkyně též tvrdí, že demoliční suť nebyla odpadem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona

o odpadech, neboť žalobkyně neměla povinnost se suti zbavit ve smyslu odstavce 4 téhož

paragrafu. Pro závěr, že je osoba povinna zbavit se movité věci, je třeba naplnění dvou podmínek,

a to jednak, že věc není používána k původnímu účelu, a jednak, že ohrožuje životní prostředí.

Dle žaloby první podmínka nemůže být splněna, protože využití suti k původnímu účelu je

vyloučeno, a není splněna ani podmínka druhá, neboť správní orgány nezjistily žádné konkrétní

škodlivé následky, které by suť v životním prostředí způsobila. Žalobkyně má za to, že ji nelze

vůbec postihnout za jednání, které nemělo konkrétní škodlivý účinek, a vyjadřuje názor, že výklad

pojmu ohrožení životního prostředí závisí na libovůli správní orgánů. S obdobnou argumentací

žalobkyně tvrdí, že materiál, s nímž nakládala, by mohl být klasifikován jako vedlejší produkt

dle § 3 odst. 5 zákona o odpadech.

10. Způsob, kterým správní orgány zjišťovaly míru kontaminace materiálu, žalobkyně taktéž

považuje za vadný. Oproti měřením provedeným správním orgánem I. stupně předložila výsledky

vlastních laboratorních testů, z nichž vyplynuly výsledky pro ni příznivější. Žalovaný i správní

orgán I. stupně však k těmto příznivějším výsledkům nepřihlédli, a to aniž by takový postup

dostatečně zdůvodnili. Zásadou předběžné opatrnosti v tomto ohledu argumentovat nelze, neboť

pokud měly správní orgány pochybnosti o zjištěné míře kontaminace materiálu, měly provádět

další dokazování kontrolními rozbory. Žalobkyně též nepovažuje za případný odkaz žalovaného

na Aktualizaci analýzy rizik, neboť měření popsaná v tomto dokumentu se nevztahovala k tehdy

ještě stojícím budovám, z nichž následně vznikla demoliční suť, nýbrž k okolnímu prostředí.

Žalobkyně naopak tvrdí, že správní orgány měly vzít v úvahu značnou předchozí kontaminaci

životního prostředí a dospět k závěru, že případné dodatečné zatížení způsobené demoliční sutí

již nemohlo prostředí v místě dále ohrozit. Nadto žalobkyně tvrdí, že pouhé zjištění o přítomnosti

závadných látek v sušině materiálu nesvědčí o možnosti, že tyto látky uniknou do okolního

prostředí. Takové nebezpečí se má zkoumat výluhovými zkouškami. Nepodložené je i tvrzení

žalovaného, že suť ohrožuje životní prostředí více než stojící budova.

11. Pro případ, že by sporný materiál odpadem byl, žalobkyně namítá, že s ním nenakládala

způsoby, pro které § 14 odst. 1 zákona o odpadech vyžaduje souhlas příslušného správního

orgánu. Souhlasu je totiž třeba jen pro zařízení na využívání, odstraňování, sběr a výkup odpadu.

V úvahu by připadaly jen terénní úpravy dle , avšak

žalobkyně za pomoci suti žádné terénní úpravy neprováděla; pouze vzniklou suť rozhrnula, aby

nevytvářela příliš vysoké hromady. Tento postup dle žalobkyně nelze označit za trvající správní

delikt.

12. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud pro případ, že napadené rozhodnutí nezruší,

upustil od uložené pokuty.

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

[OBRÁZEK]pokračování 10A 81/2016

4

IV. Vyjádření žalovaného k žalobě

13. Žalovaný ve svém vyjádření především uvedl, že žalobkyně obranu, dle níž nevlastní

pozemek, na němž měla s odpady nakládat, uplatnila poprvé až v žalobě, a tedy se jí napadené

rozhodnutí nezabývá. Vlastnictví odpadu je však pro nyní projednávanou věc nerozhodné, neboť

žalobkyně se správního deliktu měla dopustit nakládáním s odpady, jež může provádět jakákoliv

osoba.

14. Pokud jde o ústní jednání v řízení o odvolání, odkázal žalovaný na ustanovení § 49 odst. 1

a upozornil, že žalobkyně sice nařízení ústního jednání v odvolání navrhla, avšak

svůj návrh ani náznakem neodůvodnila. Nebylo tedy zřejmé, na základě kterých skutečností bylo

nutné ústní jednání nařídit.

15. K věci samé žalovaný uvedl, že žalobkyni nebylo kladeno za vinu poškození životního

prostředí, nýbrž jeho ohrožení. Žalovaný zdůraznil, že k ohrožení životního prostředí může dojít

i tehdy, je-li již do určité míry znečištěno. Žalobkyně nakládala s velkým množstvím znečištěného

odpadu, a tedy ohrožení životního prostředí bezpochyby způsobila.

16. K otázce druhů nakládání s odpady, k nimž je třeba souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona

o odpadech, žalovaný uvedl, že dle jeho názoru nelze činit rozdíl mezi rozhrnutím odpadu

na povrchu terénu a jeho využití v terénu za určitým účelem. Takový závěr by odporoval smyslu

zákona o odpadech.

V. Replika žalobkyně

17. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zopakovala, že vlastnicí pozemků, na nichž

mělo být s odpadem nakládáno, je společnost REALTORIA. Pro žalobkyni je překvapivé tvrzení

žalovaného uvedené poprvé až ve vyjádření k žalobě, že vlastnictví odpadů nemá vliv

na odpovědnost za nakládání s nimi. Žalobkyně zdůraznila, že se v předchozích podáních

k nakládání s odpady nepřiznala.

18. Dále žalobkyně opakuje, že ohrožení životního prostředí jednáním, které jí je přičítáno,

musí být v konkrétním případě prokázáno a nemůže být presumováno jen na základě překročení

limitů škodlivin pro skladování odpadu na povrchu terénu. Žalobkyně si nechala zpracovat

doplněk analýzy rizika, který navrhla provést jako důkaz. Tento doplněk ukázal, že ekologická

zátěž v dané oblasti se v mezidobí od zpracování aktualizované analýzy rizik nezměnila; ve

stavební suti nebyl překročen koeficient rizika, zatímco v okolní zemině ano. Jednání, které

nevyvolalo poškození ani ohrožení životního prostředí, nemůže být sankcionováno.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

19. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je

vázán (srov. , , ve znění pozdějších

předpisů - dále jen „ “), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání

tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době

rozhodování správního orgánu (srov. ).

20. Žaloba je důvodná.

21. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro částečnou nepřezkoumatelnost spočívající

v nedostatku důvodů a též proto, že část skutkového stavu, z něhož žalovaný vycházel, vyžaduje

zásadní doplnění, a proto v souladu s , b) rozhodl bez nařízení ústního

jednání.

22. Nejprve se soud zabýval povinností žalovaného nařídit jednání v řízení o odvolání. Podle

ve spojení s i v řízení o odvolání platí, že „[ú]stní jednání

správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení

a uplatnění práv účastníků nezbytné“. V případě řízení vedeného s žalobkyní žádný zvláštní zákon

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

[OBRÁZEK]pokračování 10A 81/2016

5

povinnost správního orgánu provést ústní jednání nezakotvil. Přitom platí, že právo na ústní

jednání ve správním řízení o deliktu nevyplývá ani z ústavně garantovaného práva na spravedlivý

proces; právo trvat na ústním jednání totiž žalobkyni svědčí v řízení před soudem (rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. - 46, body 22 a 23). V nyní

projednávané věci sice soud rozhodl bez nařízení jednání, tak tomu však je jen proto, že bylo

třeba napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení. Pokud by napadené rozhodnutí nebylo zčásti

nepřezkoumatelné a nebylo vydáno na základě částečně vadně zjištěného skutkového stavu,

projednal by soud věc v souladu s přáním žalobkyně v ústním jednání podle

Pokud žalovaný v dalším řízení novým rozhodnutím uloží pokutu opětovně, bude mít žalobkyně

opět možnost proti tomuto rozhodnutí brojit žalobou a v řízení o ní trvat na projednání věci

v ústním jednání.

23. Neměla-li žalobkyně právo trvat na ústním jednání ve správním řízení prvního stupně,

platí tím spíše, že jej neměla v řízení o odvolání. Povinnost žalovaného nařídit ústní jednání

by vznikla pouze za specifických okolností, kdy by bylo v odvolacím řízení potřeba provést

důkaz, jenž jinak při zachování procesních práv žalobkyně provést nelze, například výslech

svědka. Taková situace ale v nyní projednávané věci nenastala a žalobkyně to ostatně netvrdila

v odvolání ani v žalobě. V řízení před soudem se omezila pouze na tvrzení, že chtěla při ústním

jednání rozšířit či konkretizovat svou obranu a právní argumentaci; k tomu však ve správním

řízení o opravném prostředku postačuje možnost písemného vyjádření zejména přímo

v odvolání, případně později v řízení o něm. Nenařízením ústního jednání tedy žalovaný řízení

o odvolání procesní vadou nezatížil.

24. Žalobkyně dále namítala, že za případný správní delikt měla být odpovědná společnost

REALTORIA jako vlastnice pozemků, na nichž se stavební suť nacházela. Soud konstatuje,

že v řízení před správními orgány a dokonce ani v samotné žalobě žalobkyně netvrdila, že by

s materiálem, jenž byl vyhodnocen jako odpad, nenakládala ona, ale společnost REALTORIA.

V odvolání se žalobkyně rolí společnosti REALTORIA v jednání, pro něž se vedlo řízení

o správním deliktu, nezabývala vůbec, a tedy nelze žalovanému vytýkat, že se její argumentací

v napadeném rozhodnutí nezabýval. V žalobě se pak uvádí pouze tolik, že žalobkyně nebyla

ve správním řízení „pasivně legitimovaná“, protože příslušný pozemek, respektive stavební suť,

vlastnila společnost REALTORIA. Žalobkyně netvrdila, že by se stavební sutí nenakládala ona,

nýbrž společnost REALTORIA.

25. Zmatečným užíváním pojmu pasivní legitimace žalobkyně navozuje dojem,

že za nezákonné nakládání s odpady může být potrestán jen jejich vlastník, případně vlastník

pozemku, na němž bylo s odpady nakládáno. Tak tomu ovšem není. V žádném z ustanovení

zákona o odpadu, na základě kterých byla žalobkyni uložena pokuta, se neuvádí, že by se daného

správního deliktu mohl dopustit pouze vlastník odpadů. Zákonodárce měl naopak zjevně

v úmyslu, aby se povinnost nakládat za stanovených podmínek s odpady jen se souhlasem

příslušného správního orgánu vztahovala na všechny osoby. Přímo § 66 odst. 4 písm. b) zákona

o odpadech uvádí, že za tento správní delikt může být pokuta udělena kterékoliv fyzické osobě

oprávněné k podnikání nebo právnické osobě; stejně tak ustanovení zakotvující povinnost

nakládat s odpadem jen se souhlasem je v § 14 odst. 1 zákona o odpadech zakotvena obecně pro

každého, ustanovení § 12 odst. 1 zákona o odpadech výslovně uvádí, že „každý je povinen nakládat

s odpady … pouze způsobem stanoveným tímto zákonem“, a konečně ani ustanovení § 3 odst. 4 zákona

o odpadech stanovící povinnost zbavit se odpadu a potažmo definující pojem odpad není

omezeno na vlastníka. Je tedy nasnadě, že pokud žalobkyně se stavební sutí nakládala, bylo její

povinností činit tak v souladu se zákonem o odpadech bez ohledu na otázku vlastnictví suti

a pozemku, na němž se nacházela.

26. Správní orgán I. stupně tedy postupoval vnitřně konzistentně, pokud dospěl k závěru,

že s odpadem protiprávně nakládala žalobkyně na pozemcích, které měla pronajaty

od společnosti REALTORIA, a zároveň neshledal protiprávní jednání této společnosti.

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

6

Společnost REALTORIA totiž automaticky neodpovídá za nakládání s odpadem jen proto,

že k němu dochází na jejím pozemku, či proto, že odpad vlastní.

27. Pokud měla žalobkyně v úmyslu tvrdit, že s předmětnou stavební sutí ve skutečnosti

nakládala společnost REALTORIA, měla tak výslovně učinit. Takové tvrzení by však z žaloby

bylo možné dovodit jen velmi extenzivní interpretací jejího textu. Přitom se žalobkyně v průběhu

celého správního řízení a též v žalobě vyjadřuje způsobem, z něhož vyplývá, že se stavební sutí

nakládala ona; například na str. 7 žaloby se uvádí: „… vyrovnání terénních nerovností a jiné úpravy terénu

neměl žalobce zapotřebí dělat, protože plocha areálu žádné terénní nerovnosti neměla a nemá, jen materiál

rozhrnul, aby tam nebyly zbytečné vysoké hromady materiálu“. I kdyby však žalobkyně v žalobě tvrdila,

že s odpady nakládala společnost REALTORIA, vyhodnotil by soud její tvrzení jako

nevěrohodné (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,

č. j. - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 48). Ve správním řízení bylo dostatečně

prokázáno, že demoliční práce na pozemcích, kde se stavební suť nacházela, provedla žalobkyně,

která tyto pozemky užívala na základě smlouvy o nájmu. Pokud by žalobkyně až v řízení před

soudem chtěla toto zjištění věrohodně zpochybnit, musela by uplatnit dostatečně konkrétní

tvrzení a případně k nim navrhnout důkazy; pouhý odkaz na vlastnictví pozemků a obsah

nájemní smlouvy takovým věrohodným zpochybněním není.

28. Následně se soud zabýval argumentací žalobkyně ohledně otázky, zda byl demoliční

materiál, s nímž nakládala, odpadem.

29. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech je odpadem „každá movitá věc, které se osoba zbavuje

nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit“. V případě žalobkyně dospěly správní orgány k závěru,

že byla povinna se demoličního materiálu zbavit podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech, protože jej

nepoužívala k původnímu účelu a materiál ohrožoval životní prostředí. Jelikož materiál ohrožoval

životní prostředí, nemohlo se dle správních orgánů jednat ani o vedlejší produkt pro neslnění

podmínky § 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech či o odpad, který odpadem být přestal,

pro nesplnění obdobné podmínky § 3 odst. 6 písm. d) zákona o odpadech.

30. Soud předesílá, že nyní projednávaná věc je odlišná od věci, v níž rozhodl Nejvyšší

správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. - 41, č. 3248/2015 Sb. NSS.

V bodě 34 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v]lastnosti materiálu nejsou pro jeho

posouzení jako odpadu vůbec relevantní, takže pro určení, zda šlo o odpad, se kterým mělo být zacházeno

v režimu zákona o odpadech, není podstatné, jaké měl fyzikální či chemické vlastnosti, ani zda byl zátěží pro

životní prostředí“. Nejvyšší správní soud však neaplikoval § 3 odst. 4 zákona o odpadech, neboť

v dané věci dospěl k závěru, že definice odpadu podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech byla

naplněna tím, že se vlastník věci zbavil. V nyní projednávané věci však správní orgány založily svá

rozhodnutí na závěru, že byla žalobkyně povinna se věci zbavit (nikoliv že se jí zbavila nebo měla

takový úmysl), čímž do posouzení otázky, zda je věc odpadem, vstupuje ustanovení § 3 odst. 4

zákona o odpadech, dle nějž je osoba povinna se věci zbavit mimo jiné, ohrožuje-li věc životní

prostředí. Platí tedy, že má-li být věc odpadem pouze proto, že vznikla zákonná povinnost se jí

zbavit, je pro její posouzení jako odpadu důležité, zda byla s to ohrozit životní prostředí, a tedy

jsou podstatné i její chemické a fyzikální vlastnosti.

31. Předně je nutno odmítnout konstrukci žalobkyně, dle níž nemůže být splněna první

podmínka dle § 3 odst. 4 zákona o odpadech, tedy nepoužívání věci k původnímu účelu, protože

suť již k původnímu účelu nebylo možné použít. Smyslem regulace nakládání s odpady je právě

postihnout ty věci, které již k původnímu účelu nemohou sloužit, což se odráží i v § 3 odst. 4

zákona o odpadech. Pokud tedy žalobkyně uznává, že suť k původnímu účelu, jímž byla výstavba

budov, použít nelze, je první podmínka § 3 odst. 4 zákona o odpadech naplněna.

32. Podstatně méně jednoznačné je však posouzení, zda byla splněna i podmínka druhá, tedy

ohrožení životního prostředí. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že posouzení ohrožení záleží jen

na libovůli správních orgánů či konkrétních rozhodujících úředníků. Ohrožení životního

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování

prostředí je neurčitý právní pojem, který zákon o odpadech používá proto, že jeho hlavním

účelem je chránit životní prostředí před potenciálními škodami ještě předtím, než vzniknou.

Ohrožení životního prostředí znamená, že v životním prostředí ještě nenastala porucha, tedy

konkrétní škodlivý účinek, avšak byly navozeny podmínky pro to, aby porucha v budoucnu

nastala. V případě odpadů podle § 3 odst. 1 ve spojení s odstavcem 4 zákona o odpadech tedy

musí být prokázáno, že mohou při kontaktu se složkami životního prostředí způsobit jeho

poškození.

33. V nyní projednávané věci správní orgány prokazovaly, že stavební suť, jež měla být

odpadem, obsahovala takové škodlivé látky, které životní prostředí ohrožovaly. Závažnost

ohrožení byla zároveň podstatná pro výši uložené pokuty podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech

(k tomu viz dále). Správní orgány přitom stály před dvěma důkazy: prvním z nich byly výsledky

zkoušek ze vzorku odebraného dne 10. 7. 2013 ze „skládky recyklátu po demolici budov“. Těmito

zkouškami bylo zjištěno, že vzorek překročil limitní hodnotu obsahu škodlivin v odpadech

využívaných na povrchu terénu podle přílohy č. 10 v kategorii suma 12

PAU (polycyklické aromatické uhlovodíky) – limitní hodnota činí 6 mg/kg, zatímco naměřeno

bylo 12,6 mg/kg; druhým důkazem byly výsledky zkoušek vzorků odebraných správním orgánem

I. stupně, které překračovaly limitní hodnoty v daleko více ukazatelích, jak bylo shrnuto

v napadeném rozhodnutí (viz bod 3 tohoto rozsudku).

34. Správní orgány se přiklonily k důkazu, který byl pro žalobkyni méně příznivý. Jak bude

vysvětleno níže, zatížily tím dokazování vadou, pro kterou je třeba napadené rozhodnutí zrušit,

a to s ohledem na výši uložené pokuty. Ve fázi posouzení, zda byl materiál, s nímž žalobkyně

nakládala, odpadem, však obstojí argument uvedený v napadeném rozhodnutí, že i v měření pro

žalobkyni příznivějším byla více než dvojnásobně překročena limitní hodnota polycyklických

aromatických uhlovodíků stanovená pro odpady využívané na povrchu terénu dle přílohy

č. 10 , kterou vydává Ministerstvo životního prostředí na základě

zmocnění § 19 odst. 3 zákona o odpadech ke stanovení podmínek využívání odpadů na povrchu

terénu. Tato příloha není na jednání žalobkyně přímo aplikovatelná, lze ji však použít jako obecné

referenční kritérium pro přípustný obsah škodlivin v odpadech zpracovávaných

na povrchu terénu. Soud je ve shodě s žalovaným přesvědčen, že pokud materiál překračuje více

než dvojnásobně limit obsahu jedné kategorie škodlivin stanovený právním předpisem pro využití

odpadů na povrchu terénu, naplňuje podmínku ohrožení životního prostředí podle § 3 odst. 4

zákona o odpadech. V takto jednoznačném případě by bylo nadbytečné dalším znaleckým

zkoumáním ověřovat konkrétní způsoby potenciální kontaminace životního prostředí. Lze tedy

učinit dílčí závěr, že materiál, s nímž žalobkyně nakládala, byl odpadem ve smyslu § 3 odst. 1

zákona o odpadech, neboť žalobkyně měla povinnost se jej zbavit. Jelikož materiál ohrožoval

životní prostředí, nemohl být ani vedlejším produktem při nejmenším kvůli nenaplnění podmínky

§ 3 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech, respektive odpadem, který přestal být odpadem, pro

nenaplnění podmínky § 3 odst. 6 písm. d) zákona o odpadech.

35. Na uvedeném zjištění nemohou nic změnit námitky žalobkyně ohledně vysoké

přítomnosti škodlivin v lokalitě, v níž s odpadem nakládala. Posouzení určité věci jako odpadu

se totiž nemůže odvíjet od vlastností konkrétní lokality, nýbrž musí záviset pouze na vlastnostech

dané věci. Demoliční suť tedy nemůže přestat být odpadem jen proto, že se případně nachází

v lokalitě s již značně znečištěným životním prostředím. Ohledně předchozí přítomnosti

škodlivin v okolí bývalé chemičky Kaznějov tedy nebylo třeba v této fázi posouzení provádět

další dokazování.

36. Žalobkyně byla postižena za to, že s odpadem nakládala v zařízení, pro něž nedisponovala

souhlasem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Skutečnost, že souhlas neměla, žalobkyně

v řízení před soudem nezpochybňovala, avšak tvrdila, že s odpadem nenakládala způsobem, pro

který je souhlas vyžadován. Podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech se nakládáním s odpady

rozumí „shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využití a odstranění odpadů“.

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

8

Ustanovení § 14 odst. 1 věta první zákona o odpadech zní: „Zařízení k využívání, odstraňování, sběru

nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas

k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem.“

37. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně odpad materiálově využívala, a tedy se na ni

povinnost souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech vztahuje. Tento závěr však neobstojí.

Skutkově je nesporné, že odpad vznikl demolicí budov, a následně byl ponechán na místě,

přičemž byl v některých případech podrcen a rozhrnut. Žalovaný tento postup zhodnotil tak,

že žalobkyně částečně materiál využila na povrchu terénu a částečně uložila za účelem takového

využití. Pouhé ponechání odpadu na místě, kde vznikl, však nemůže být považováno za jeho

využití na povrchu terénu, nebo, slovy prvostupňového rozhodnutí, využití k terénním úpravám.

Využití odpadů je v § 4 odst. 1 písm. q) zákona o odpadech definováno jako „činnost, jejímž

výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu,

a to i v zařízení neurčeném k využití odpadů podle § 14 odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu

upraven“. Definice materiálového využití odpadů dle § 4 odst. 1 písm. s) zákona o odpadech dále

vyžaduje, aby byly odpady buď recyklovány, nebo jinak zpracovány pro původní či jiné použití.

Nic z toho však žalobkyně s odpadem neprovedla, neboť jej pouze ponechala na místě, kde

vznikl.

38. I kdyby bylo možné dovodit, že vedlejším účinkem počínání žalobkyně byly terénní

úpravy, nepostačovalo by to k závěru, že docházelo k využití odpadů. Jak totiž zdůrazňuje Soudní

dvůr Evropské unie v rozsudcích ze dne 13. 2. 2003, C-458/00, Komise proti Lucembursku, bodu 36,

a ze dne 28. 7. 2016, C-147/15, Edilizia Mastrodonato, bodu 39, využitím odpadů je pouze činnost,

jejímž primárním cílem je úspora surovin. Je-li úspora surovin jen druhotným účinkem určité

činnosti, nejedná se o využití, ale zpravidla o odstraňování odpadů. Správní orgány v nyní

projednávané věci neprokázaly, že by žalobkyně odpad využívala k terénním úpravám jako

primárnímu cíli nakládání s ním. Závěr, že žalobkyně odpad využívala, je proto neudržitelný.

39. Žalobkyně nenakládala s odpadem ani způsobem, který by směřoval k pozdějšímu využití.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. - 47, bodu 25, dospěl

k závěru, že v souladu s účelem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/98/ES,

o odpadech a zrušení některých směrnic, (dále jen „směrnice o odpadech“) je třeba pod pojem

využití odpadů subsumovat i takové jednání, které k využití odpadů směřuje, v daném případě

soustředění odpadů za účelem pozdějšího využití. Žalobkyně však podle všech skutečností

zjištěných ve správním řízení i podle vlastních tvrzení v zásadě zamýšlela odpad ponechat

na místě bez konkrétního využití. Ani záměr žalobkyně v budoucnu odpad využívat tedy nebyl

prokázán.

40. Dále je třeba zvážit, zda činnost žalobkyně bylo možné posoudit jako odstraňování

odpadů ve smyslu § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech, tedy „činnost, která není využitím odpadů“.

Tato obecná definice vede k závěru, že není-li určité nakládání s odpady jejich využitím, jedná se

zásadně o odstraňování odpadů. Žalobkyně však poukazovala na skutečnost, že výčet způsobů

nakládání s odpady uvedený v § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech kromě využití

a odstraňování obsahuje ještě shromažďování, sběr, výkup, přepravu, dopravu, skladování

a úpravu odpadů; souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je však vyžadován jen pro

využívání, odstraňování, sběr a výkup odpadů. Měla tedy za to, že pokud odpady shromažďovala

či skladovala, nemohlo se zároveň jednat o jejich využití, odstraňování, sběr či výkup, a souhlasu

tedy nebylo třeba. Této interpretaci zákona však přisvědčit nelze. Definiční ustanovení § 4 odst. 1

písm. e) zákona o odpadech, vnímáno izolovaně, může vytvářet mylný dojem, že všechny

uvedené kategorie jsou si rovnocenné, a že tedy shromažďování a skladování odpadů nemůže být

zároveň jejich odstraňováním, a proto nemůže spadat pod povolovací režim § 14 odst. 1 zákona

o odpadech. Definice odstraňování odpadů v § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech

a demonstrativní výčet způsobů odstraňování odpadů v Příloze č. 4 téhož zákona spolu

se systematikou směrnic Evropské unie, které byly zákonem o odpadech transponovány, však

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

9

jednoznačně vedou k závěru, že shromažďování a skladování odpadů je v drtivé většině případů

zároveň odstraňováním odpadů.

41. Definiční ustanovení § 4 odst. 1 písm. g), a h) zákona odpadech rozlišují shromažďování

odpadů (krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich

vzniku před dalším nakládáním s odpady) a skladování odpadů (přechodné soustřeďování

odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před

jejich odstraněním). Tyto pojmy však nejsou zavedeny proto, aby dané činnosti byly vyňaty

z povolovacího režimu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, který transponuje čl. 23 směrnice

o odpadech, dle nějž se povolovací režim vztahuje na všechny formy zpracování odpadů.

Zpracováním odpadů se dle čl. 2 odst. 14 téže směrnice rozumí využití nebo odstranění,

zahrnující i přípravu před využitím a odstraněním. Pojmy shromažďování a skladování jsou

relevantní ve vztahu ke směrnici Rady č. 1999/31/ES, o skládkách odpadů, (dále jen „směrnice

o skládkách“), jež je taktéž transponována zákonem o odpadech a jejíž ustanovení čl. 2 písm. g)

ve spojení s čl. 3 odst. 1 vyjímá z její působnosti právě shromažďování a skladování odpadů. Bylo

by ovšem v rozporu se směrnicí o odpadech, pokud by byl vnitrostátní právní předpis vykládán

tak, že činnost, jež naplňuje definici odstraňování, a tedy i zpracování odpadů, nevyžaduje

povolení dle čl. 23 směrnice o odpadech jen proto, že se jedná o shromažďování či skladování

vyňaté z působnosti směrnice o skládkách. Jinými slovy, při posouzení otázky, zda je pro určitou

formu nakládání s odpady vyžadován souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, je třeba

zkoumat jen, zda se jedná o využití či odstraňování odpadů. Případné naplnění jiných definic

používaných zákonem o odpadech pro jiné účely je v tomto ohledu nerozhodné.

42. Jelikož soud výše dovodil, že o zpracování odpadů se v případě žalobkyně nejednalo, je

třeba posoudit, zda žalobkyně svou činností naplnila pojem odstraňování odpadu. Přitom je

zjevné, že obecná zbytková definice § 4 odst. 1 písm. u) zákona o odpadech naplněna je, neboť,

jak bylo vyloženo výše, žalobkyně neprováděla využití odpadů. Zákonodárce dále v příloze č. 4

stanovil demonstrativní výčet způsobů odstraňování odpadů, který je totožný s výčtem Přílohy I

směrnice o odpadech. Žalobkyně přitom naplnila kód D 15 – „skladování před odstraněním některým

ze způsobů uvedených pod označením D 1 až D 14 (s výjimkou dočasného skladování v místě vzniku před

sběrem)“, neboť odpad skladovala způsobem podle kódu D 1 – „ukládání v úrovni nebo pod úrovní

terénu (například skládkování)“. Z těchto ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že z pojmu

odstraňování odpadu, a potažmo z povolovacího režimu, by se žalobkyně vymanila jen, pokud

by odpad dočasně skladovala v místě vzniku před sběrem. Sběrem se přitom podle § 4 odst. 1

písm. m) zákona o odpadech rozumí „soustřeďování odpadů právnickou osobou nebo fyzickou osobou

oprávněnou k podnikání od jiných osob včetně jejich předběžného třídění a předběžného skladování za účelem jejich

přepravy do zařízení na zpracování odpadu“. V případě žalobkyně je zřejmé, že měla v úmyslu odpady

v místě vzniku ponechat po delší dobu a nečinila žádné kroky k tomu, aby se jich zákonným

způsobem zbavila, a tedy se o dočasné skladování před sběrem nejednalo. Činnost žalobkyně tedy

byla odstraňováním odpadů, na něž se vztahovala zákonná povinnost opatřit si souhlas

příslušného správního orgánu.

43. Závěr správních orgánů o tom, že se žalobkyně dopustila trvajícího deliktu podle

§ 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech tím, že s odpady nakládala v zařízení, pro něž

nedisponovala souhlasem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, tedy obstojí. O trvající delikt

se jednalo proto, že s odpadem nakládala jeho odstraňováním ve formě uložení na úrovni terénu,

přičemž dokud toto uložení trvalo, trvalo i protiprávní jednání žalobkyně. Správní orgány

se dopustily chyby v právním posouzení skutku tím, že činnost žalobkyně klasifikovaly jako

využití odpadů, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o jejich odstraňování. I pro odstraňování

odpadů však žalobkyně byla povinna opatřit si souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech,

kterým nedisponovala, a skutkovou podstatu správního deliktu, za nějž jí byla uložena pokuta,

tedy naplnila bez ohledu na to, zda s odpady nakládala formou využití, nebo odstraňování.

Nebylo tedy nutné z tohoto důvodu napadené rozhodnutí rušit, neboť by bylo v rozporu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

10

s principem hospodárnosti řízení trvat na vydání nového správního rozhodnutí o spáchání téhož

deliktu totožným skutkem, byť s dílčí odlišností v odůvodnění.

44. Jak ovšem bylo předestřeno výše, napadené rozhodnutí nemůže obstát v části týkající

se výše uložené pokuty. Podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech se při stanovení výše pokuty

přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí. Zatímco pro posouzení, zda byl

materiál, s nímž žalobkyně nakládala, odpadem, postačilo zjištění, že byl způsobilý životní

prostředí ohrozit, při ukládání pokuty se zvažuje míra tohoto ohrožení. Jak bylo vyloženo výše,

ohledně přítomnosti škodlivin v odpadu byly ve správním řízení provedeny dva důkazy,

a to protokoly o laboratorních měřeních, přičemž výsledky měření provedeného žalobkyní

svědčily pouze o překročení limitních hodnot v jedné kategorii (polycyklické aromatické

uhlovodíky), zatímco výsledky měření provedeného správním orgánem I. stupně indikovaly

překročení limitních hodnot celé řady dalších škodlivin [šlo o některé kovy, monocyklické

aromatické uhlovodíky (BTEX), chlorované alifatické uhlovodíky (EOX) a ostatní aromatické

uhlovodíky (PCB)]. Zatímco závěr o tom, že materiál byl odpadem, bylo možné učinit

i na základě výsledků měření pro žalobkyni příznivějších, výše pokuty se odvíjela od konkrétního

množství jednotlivých škodlivin. Jak bylo uvedeno výše, soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného,

že pokud demoliční suť překračovala limitní hodnoty škodlivin stanovené v Příloze č. 10

pro odpady využívané na povrchu terénu, lze bez dalšího vycházet

z předpokladu, že ohrožovala životní prostředí, ačkoliv se uvedená příloha přímo na činnost

žalobkyně nevztahovala. Správní orgány však nemohly učinit správný a přezkoumatelný závěr

o závažnosti ohrožení životního prostředí, pokud pochybily při zjišťování hodnot škodlivin

v odpadu.

45. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že se přiklonil k výsledkům měření

méně příznivým pro žalobkyni, a podle nich byla stanovena i výše pokuty. Žalobkyně důvodně

namítla, že takový postup při hodnocení důkazů je nepřijatelný. Správní orgány zaprvé nedostály

své povinnosti i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch

i v neprospěch žalobkyně dle věty druhé . Zadruhé porušily jeden

ze základních principů ovládajících trestání, totiž že v pochybnostech o skutkovém stavu je třeba

vyjít z varianty výhodnější pro obviněného. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne

24. 5. 2006, č. j. - 55, obviněnému pro to, aby nebyl postižitelný za správní delikt,

postačí, vznikla-li o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení jeho viny rozumná pochybnost.

Totéž platí i při rozhodování o výši uložené sankce.

46. Žalovaný i správní orgán I. stupně uváděli, že vyšli z výsledků zkoušek méně příznivých

pro žalobkyni kvůli závěrům aktualizované analýzy rizik lokality z roku 2012. Žalobkyně však

v odvolání namítla, že aktualizace analýzy rizik se zabývala jen posouzením vzorků odebraných

ze zemin, nikoliv ze staveb, a tedy její obsah nesvědčí nic o pravděpodobné kontaminaci suti

vzniklé z následně zdemolovaných staveb. Na tuto velmi konkrétní odvolací námitku žalovaný

v rozhodnutí o odvolání nijak nereagoval. Jedná se přitom o námitku zcela rozhodující, protože

je-li tato námitka důvodná, odpadá jediný relevantní argument, na základě kterého se správní

orgány přiklonily k výsledkům analýz méně příznivým pro žalobkyni. Pokud žalovaný jako

správní orgán rozhodující o opravném prostředku vůbec nevypořádal podstatnou odvolací

námitku, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. - 23, Sbírka judikatury ve věcech

správních, č. 27/1994; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č. j. -

70, č. 1282/2007 Sb. NSS; a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006,

č. j. - 65, a ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 71). Již z tohoto důvodu tedy

musí být jeho rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů

podle

47. Jelikož žalovaný v napadeném rozhodnutí žádnou úvahu o významu aktualizace analýzy

rizik pro posouzení obsahu škodlivin ve stavební suti nevedl, nemohl ji soud ani přezkoumat.

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování

Proto také nebylo namístě provádět důkaz touto aktualizovanou analýzou rizik a souvisejícími

dokumenty (aktualizovaná analýza rizik navíc měla být součástí správního spisu předloženého

soudu, pokud z ní správní orgány vycházely; soud si však s ohledem na zjištěnou

nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí doplnění předloženého spisu nevyžadoval).

V obecné rovině však soud konstatuje, že pokud se aktualizovaná analýza rizik skutečně zabývala

jen škodlivinami v půdě, zjevně z ní nelze nic vyvodit ohledně obsahu následně vzniklé demoliční

suti z budov.

48. Jako druhý argument, proč přikládal větší váhu analýze vzorků suti nepříznivým pro

žalobkyni, žalovaný uvedl princip předběžné opatrnosti, který je jednou ze základních zásad práva

životního prostředí. Tímto způsobem však nelze ze správního trestání odstranit zásadu in dubio

pro reo, která má zakotvení v ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. Pokud stál

žalovaný před dvěma důkazy, z nichž jeden svědčil ve prospěch žalobkyně, a druhý v její

neprospěch, měl se zaprvé pokusit tento rozpor odstranit za pomoci dalšího dokazování,

a v případě neúspěchu měl učinit skutkové závěry příznivější pro žalobkyni. Skutkové zjištění

o obsahu škodlivin v materiálu, s nímž žalobkyně nakládala, tedy vyžaduje zásadní doplnění, což

je důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle

49. Žalobkyni je třeba přisvědčit i v tom, že při zkoumání míry konkrétního ohrožení

životního prostředí skutkem, pro nějž je ukládána pokuta, nelze zcela rezignovat na zkoumání

kvality prvků životního prostředí v místě, kde k ohrožení došlo. Zatímco při hodnocení materiálu

jako odpadu jsou rozhodující pouze kvality tohoto materiálu bez ohledu na prostředí, v němž

se nachází, při ukládání pokuty se posuzuje ohrožení životního prostředí v konkrétní lokalitě.

Soud se neztotožňuje s paušálním tvrzením žalobkyně, že pokud s odpadem nakládala

v prostředí, které již dříve bylo značně kontaminované, nemohla jej dále ohrozit. Správní orgány

však měly posoudit, do jaké míry bylo dané prostředí zatíženo předchozí kontaminací,

a na základě tohoto zjištění vést úvahu o míře jeho ohrožení. Správní orgán I. stupně se však

ve svém rozhodnutí explicitně odmítl touto otázkou zabývat a žalovaný se jí taktéž nezabýval.

Toto pochybení žalobkyně namítla poprvé až v žalobě, a proto v tomto bodu nelze rozhodnutí

žalovaného označit za nepřezkoumatelné. Platí však, že míra předchozí kontaminace měla být

posouzena jako skutkový základ pro výši uložené pokuty, a i v tomto ohledu tedy skutkový stav

vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu

50. K poslední uvedené výtce však soud zdůrazňuje, že na rozdíl od míry kontaminace

odpadu není třeba znečištění okolního prostředí zkoumat zcela exaktně, neboť takový požadavek

by mohl být pro správní orgány nepřiměřeně zatěžující či dokonce nesplnitelný. Postačí obecný

závěr o tom, zda žalobkyně s odpadem nakládala v prostředí již znečištěném, nebo nikoliv, a jak

tato skutečnost ovlivňuje závažnost konkrétního ohrožení životního prostředí. Při tomto

posouzení lze využít zejména analýzy rizik dané lokality, které správní orgány mají k dispozici.

51. Soud tedy uzavírá, že úvaha žalovaného o výši uložené pokuty byla zčásti

nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a zčásti založena na skutkovém stavu, který vyžaduje

zásadní doplnění. Za této situace soud nemohl sám posoudit, zda byla pokuta uložena

v přiměřené výši a případně vyhovět návrhu žalobkyně na moderaci výše pokuty podle § 78

odst. 2 Neprováděl proto ani důkazy, které žalobkyně v řízení před soudem

ke skutečnostem týkajícím se výše uložené pokuty navrhovala. V dalším řízení bude úkolem

žalovaného případně dokazování doplnit, důkazy vyhodnotit v souladu se závěry uvedenými

v tomto rozsudku, a následně znovu stanovit výši pokuty.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

52. Jelikož bylo napadené rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů

a založené na skutkovém stavu, který vyžaduje zásadní doplnění, zrušil jej soud prvním výrokem

tohoto rozsudku v souladu s , b) a podle vrátil věc

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.

pokračování 10A 81/2016

12

žalovanému k dalšímu řízení. Dle jsou správní orgány v dalším řízení vázány

právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

53. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením , dle nějž má

právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. V nyní

projednávané věci byla plně úspěšná žalobkyně. Její náklady tvoří jednak zaplacený soudní

poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1

písm. a), d), g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního

zastoupení, podání návrhu ve věci samé a repliky k vyjádření žalovaného. Podle § 7 bodu 5

ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby

3 100 Kč (3 x 3 100 = 9 300). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu

tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokáta tak činí 10 200 Kč a DPH ve výši

21 %, celkem tedy 12 342 Kč. Spolu se soudním poplatkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů

řízení náleží 15 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a

to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý

účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání

lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a

z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. srpna 2019

JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.