Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 As 2/2018 - 42

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2015, čj. KUZL-64664/2015, sp. zn. /DOP/Ků, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, čj. -31,

takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, čj. -31, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Správní orgány uznaly žalobce vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce porušil právní povinnost dle téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Konkrétně nezjištěný řidič žalobcem provozovaného vozidla dne 17. 10. 2014 v 15:30 hod. v obci Uherské Hradiště stál na zvlášť označeném parkovišti, aniž uhradil parkovací poplatek. Tím porušil zákona o silničním provozu. Porušení povinností vykazovalo znaky přestupku dle zákona o silničním provozu. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta 1500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč.

[2] Krajský soud vyhověl žalobě a rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zrušil. Dospěl k závěru, že na zánik odpovědnosti žalobce za správní delikt podle zákona o silničním provozu se v rozhodné době (tj. do 6. 11. 2014) per analogiam uplatnila prekluzivní lhůta stanovená v , o přestupcích. Správní delikt žalobce proto bylo třeba projednat a pravomocně o něm rozhodnout do jednoho roku od jeho spáchání. Rozhodnutí o odvolání žalobce bylo vydáno a doručeno až dne 19. 10. 2015. Odpovědnost žalobce za správní delikt proto v důsledku toho zanikla.

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) včasnou kasační stížnost z důvodu dle Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se na správní delikt podle zákona o silničním provozu v době do 6. 11. 2014 aplikovala roční prekluzivní lhůta stanovená v zákona o přestupcích. Bylo třeba použít prekluzivní lhůtu dle zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017. V tomto odkazuje na judikaturu a na odbornou literaturu. Stěžovatel dále upozorňuje na rozpornou judikaturu a doporučuje předložit věc k posouzení rozšířenému senátu. V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

[5] Desátý senát při předběžném posouzení dospěl k závěru, že NSS v minulosti nerozhodoval zcela jednotně ve vztahu k otázce, kterou normu bylo třeba v době před 7. 11. 2014 použít na úpravu prekluze trestnosti správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu. Jakkoliv zcela převažující judikatura aplikovala na základě analogie zákona normu dle § 125e zákona o silničním provozu (viz rozsudek ze dne 22. 6. 2017, čj. -20), tedy prekluzivní lhůtu 2 let (subjektivní lhůta) a 4 let (objektivní lhůta), objevily se dva izolované případy, ve kterých NSS zmínil, že na správní delikt provozovatele vozidla se uplatní „jednoleté lhůty pro zánik odpovědnosti“. Desátý senát sice měl pochybnosti, zda je judikatura skutečně rozporná ve smyslu dikce , přesto však věc postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pro případ, že rozšířený senát svou pravomoc neshledá, desátý senát navrhl vrácení věci zpět bez věcného projednání. Pro případ, že rozšířený senát shledá rozpornost judikatury, desátý senát navrhl, aby rozšířený senát potvrdil právní názor vyslovený v judikátu .

[6] Rozšířený senát usnesením ze dne 29. 5. 2019, čj. -31, vrátil věc bez věcného rozhodnutí zpět desátému senátu. Ve shodě s předběžným názorem desátého senátu dospěl k závěru, že v nynější otázce žádná rozporná judikatura není. Jakkoliv se v květnu a červnu 2017 původně objevily dva rozdílné právní názory na běh prekluzivní lhůty v těchto věcech, z dalšího vývoje judikatury je zcela zjevné, že judikatura byla fakticky sjednocena. Právní názor vyslovený v rozsudku byl následně bezvýjimečně následován v dalších sedmi rozsudcích NSS vydaných během podzimu 2017, roku 2018 a počátku roku 2019, a to různými senáty. Opačný názor se v létě 2017 objevil jen ve dvou rozsudcích NSS, nebyl nijak odůvodněn a byl vysloven spíše na okraj jiného právního názoru, který byl pro věc podstatný. Třetí senát, který byl původcem opačného názoru, posléze sám potvrdil judikaturní linii započatou rozsudkem . Není proto pochyb o tom, že judikatura je fakticky sjednocena (viz cit. usnesení rozšířeného senátu čj. -31, body 33 a 34).

[7] Jak rozšířený senát vysvětlil, smysl jeho činnosti není dozírat nad tím, zda v minulosti tříčlenné senáty postupovaly správně, ale sjednocovat právní názory soudu, pokud jsou rozporné. Rozhodné tedy není to, zda v minulosti byly vysloveny rozdílné právní názory, ale to, zda ke dni posuzování existence pravomoci rozšířeného senátu rozdílná rozhodovací praxe trvá nebo reálně hrozí. Jen takový přístup totiž odpovídá účelu sjednocovací role rozšířeného senátu, kterou je vytváření jednotných interpretačních vodítek do budoucna, nikoliv řešení „minulých“ názorových neshod pro ně samé (cit. usnesení rozšířeného senátu čj. -31, bod 35).

[8] Desátému senátu tedy nic nebrání rozhodnout ve věci samé. Dvě izolovaná rozhodnutí, která zmiňuje stěžovatel, jsou jen excesy z rozhodovací linie NSS, která je jinak zcela jednotná a jasná. Jak již vysvětlil NSS v rozsudku , který je od srpna 2017 následován jednotnou judikaturou (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu čj. -31, bod 31), na správní delikty provozovatele spáchané v době před 7. 11. 2014 je třeba na základě analogie zákona aplikovat normu dle § 125e zákona o silničním provozu, tedy prekluzivní lhůtu 2 let (subjektivní lhůta) a 4 let (objektivní lhůta). Bylo by totiž proti koncepci právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, pokud by odpovědnost za něj zanikala ve stejné lhůtě (tedy ve lhůtě jednoho roku od spáchání stanovené zákonem o přestupcích) jako odpovědnost za související přestupek řidiče vozidla. Lhůta pro potrestání fyzické osoby coby pachatele správního deliktu by se totiž překrývala s dobou, po kterou správní orgán projednává přestupek řidiče, a to na rozdíl od delší lhůty, kterou by měl na projednání správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob podle téhož ustanovení (rozsudek , bod 15).

[9] Ani z věcných důvodů není namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti (odpovídající lhůtě podle zákona o přestupcích): popíralo by to totiž samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla užít analogie ke lhůtě podle přestupkového zákona, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu. Použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je s ohledem na základní ústavní požadavky nepřijatelné (rozsudek , bod 16).

[10] Krajský soud tedy rozhodl na základě nesprávného právního názoru, aplikoval na věc nepoužitelnou prekluzivní lhůtu. Proto NSS jeho rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

[11] V dalším řízení bude krajský soud vázán právním názorem NSS ( ). Protože žalobcova odpovědnost za správní delikt nezanikla, opraví krajský soud v novém rozsudku svůj právní názor. Dále se pak bude věnovat všem řádně uplatněným žalobním bodům, které s ohledem na svůj původní názor o zániku odpovědnosti za správní delikt krajský soud v prvém rozsudku pominul.

[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ( ).

Poučení:Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. července 2019

Zdeněk Kühn

předseda senátu