Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 177/2019 - 7

- 8

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy ve věci žalobce: A. H., proti žalovanému: 1) Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, 728 81 Ostrava, 2) Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 6/2, 112 16 Praha 2, a 3) Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc, se sídlem Studentská 7, 771 11 Olomouc, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, č. j. - 5, ze dne 13. 6. 2019, č. j. - 5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. - 5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. - 5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. - 5, ze dne 4. 6. 2019, č. j. - 4, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. - 7, a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, č. j. - 39, ze dne 19. 6. 2019, č. j. - 39, ze dne 19. 6. 2019, č. j. - 39, ze dne 19. 6. 2019, č. j. - 39,

takto:

I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , , , , , , , , , , se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí. Kasační stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. .

II. Kasační stížnosti se odmítají.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se celkem 11 kasačními stížnostmi domáhal zrušení shora označených 11 usnesení Krajského soudu Ostravě, Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, kterými byly dle odmítnuty jeho žaloby vždy proti usnesením výše uvedených krajských soudů vydaným v soudním řízení správním anebo v občanském soudním řízení.

[2] Stěžovatel v kasačních stížnostech namítá, že ve věcech jednali „nepříslušní úředníci“. V „tajném soudě“ dle názoru stěžovatele jednali vyloučení soudci. Dále stěžovatel uvádí, že napadená usnesení jsou zmatečná, nepřezkoumatelná a v rozporu s dobrými mravy, u ČR a zákony, neboť proběhlo neveřejné jednání, aniž by s ním stěžovatel souhlasil. Soud jednal, ačkoliv nebyl zaplacen soudní poplatek a stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit. Odůvodnění odmítnutí žalob považuje stěžovatel z velké části za subjektivní tvrzení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě Mgr. Jiřího Gottwalda, který zároveň dle názoru stěžovatele zneužívá svých pravomocí tím, že svévolně překrucuje zákony. Stěžovatel také považuje předsedu senátu za podjatého, neboť „k rozhodnutí o žalobě nepotřebuje účastníky řízení a vystačí si sám se svými subjektivními tvrzeními“. Dle stěžovatele předseda senátu zaměňuje „nepřípustné podání“ a „neunesení důkazního tvrzení“, a proto namítá jeho podjatost.

[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. – 7, stěžovatel je „opět veden snahou vést ‚spor pro spor‘ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. či sp. zn. ), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný ‚ping pong‘ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. či ze dne 8. 10. 2015, č. j. - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“.

[4] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání těchto kasačních stížností řádově stovky spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.

[5] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzovaných věcech nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků za řízení o kasačních stížnostech ani k předložení plných mocí udělených jím advokátovi k zastupování v řízeních o kasačních stížnostech, neboť nepochybuje o tom, že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v nyní posuzovaných věcech. Z těchto důvodů také spojil věci vedené pod výše uvedenými sp. zn. ke společnému projednání a rozhodnutí.

[6] V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. – 7, Nejvyšší správní soud v daném ohledu dále konstatoval:

„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. ). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.

Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení sp. zn. ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. ze dne 22. 10. 2013).

Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění d, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. -16.“

[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzované kasační stížnosti odmítl podle za použití

[8] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s větou první za použití Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 17. července 2019

JUDr. Lenka Matyášová

předsedkyně senátu