Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 370/2017 - 42

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: B. K., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. – 23,

takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Kasační stížnost se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. – 23, postupem dle (dále jen „ “), ve spojení s , a s odkazem na a , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ “), odmítl žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2017, č. j. MV-56078-4/SO-2017. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, ze dne 19. 1. 2017, č. j. VS-10908/835.3/2-2014, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky. Aproboval tím názor prvoinstančního orgánu, dle kterého žalobce na základě stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky ohrožuje ve smyslu zákona o státním občanství bezpečnost státu. Podle zákona o státním občanství nelze státní občanství České republiky udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.

[2] Městský soud žalobu odmítl s odkazem na § 26 zákona o státním občanství, dle něhož rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem. Městský soud s ohledem na to, že žalobce v žalobě navrhoval přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaného ustanovení, doplnil, že předmětné ustanovení nepovažuje za protiústavní. Podle jeho názoru je výluka soudního přezkumu v souladu s článkem 36 d, neboť se netýká základních práv. Povinnost soudního přezkumu nevyplývá v dané věci ani z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Městský soud vycházel z toho, že účelem zákona o státním občanství je podle důvodové zprávy preference ochrany bezpečnostních zájmů státu.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, v níž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 26 zákona o státním občanství, který považuje za protiústavní. V kasační stížnosti dále stěžovatel odkazuje na argumentaci obsaženou v žalobě. Dále uvádí, že městský soud v napadeném usnesení nedostatečně zdůvodnil, proč nepřistoupil k přerušení řízení a k podání návrhu na zrušení citovaného ustanovení k Ústavnímu soudu. Odůvodnění městského soudu je podle stěžovatele nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, z jakých důvodů považuje § 26 zákona o státním občanství za rozporný s ústavním pořádkem ČR, především s poukazem na zákaz diskriminace a svévole a s ohledem na právo na zachování důstojnosti, volební právo a právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Napadené usnesení tato práva stěžovatele porušilo.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že souhlasí s postupem městského soudu, který nejprve zkoumal podmínky řízení. Soud přitom správně dospěl k závěru, že v daném případě je vyloučen soudní přezkum a žalobu odmítl. Městský soud se nadto návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu zabýval a vyslovil k této otázce svůj názor. Z napadeného usnesení je podle žalovaného patrné, proč soud rozhodl daným způsobem, a toto rozhodnutí splňuje všechna zákonná kritéria. Ve zbytku se žalovaný vyjadřuje k tvrzené protiústavnosti § 26 zákona o státním občanství a předkládá vlastní právní argumentaci, podle níž je dané ustanovení s ústavním pořádkem ČR v souladu.

[5] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které znovu opakuje, že vyloučením soudního přezkumu podle § 26 zákona o státním občanství jsou dotčena jeho základní práva. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž sice není na udělení státního občanství právní nárok, ale žadatel má subjektivní právo v tom smyslu, že správní orgán musí vést řízení při zachování všech procesních práv žadatele, musí respektovat základní zásady činnosti správních orgánů, nesmí postupovat diskriminačně apod. Stěžovatel nesouhlasí s názorem žalovaného, že o ústavnosti dotčeného ustanovení hovoří to, že prošel řádným legislativním procesem. Je rovněž přesvědčen, že i když jsou stanoviska bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb vydávána na úrovni ředitele nebo zástupce ředitele příslušného sboru, není tím automaticky garantováno, že je učiněný závěr o bezpečnostním riziku žadatele o udělení státního občanství založený na ověřených poznatcích a skutečnostech.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ).

[7] Na úvod Nejvyšší správní soud zmiňuje, že výrok I. tohoto rozsudku se opírá o následující skutečnosti.

[8] Nejvyšší správní soud v obdobné věci (sp. zn. ) předložil věc Ústavnímu soudu, neboť při předběžném projednání dané věci zaujal názor, že znění zákona o státním občanství je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Podal návrh na vyslovení protiústavnosti daného ustanovení dle y, neboť o neústavnosti platného zákona, jímž je vázán, si nemůže učinit právní závěr sám.

[9] Z uvedeného důvodu bylo v projednávané věci řízení přerušeno podle do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení daného ustanovení zákona o státním občanství (viz usnesení ze dne 8. 11. 2018, č. j. – 38).

[10] Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz), rozhodl tak, že se návrh na zrušení § 26 zákona o státním občanství zamítá. Odpadla tedy překážka, pro kterou bylo řízení o této kasační stížnosti přerušeno výše zmíněným usnesením č. j. – 38.

[11] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud zároveň zdůrazňuje, že kasační stížnost míří proti usnesení městského soudu, jímž byla žaloba v předmětné věci odmítnuta pro nepřípustnost. Žaloba tedy nebyla městským soudem meritorně posuzována. V souladu se svou ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. – 38, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. – 98, či rozsudek ze dne 5. 1. 2006, č. j. – 65) se tak soud mohl v návaznosti na kasační argumentaci zabývat pouze tím, zda je rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby v souladu se zákonem [viz ].

[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že jádrem sporu bylo pouze to, zda městský soud postupoval zákonným, respektive ústavně konformním způsobem, pokud žalobu stěžovatele odmítl s poukazem na výluku soudního přezkumu obsaženou v § 26 zákona o státním občanství. Pro věc jsou tak významné závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. , kterým nebyla shledána protiústavnost citovaného ustanovení.

[13] Ústavní soud v citovaném nálezu předně konstatoval, že „[r]ozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle y.“ Ústavní soud dále posuzoval soulad uvedené výluky soudního přezkumu s principy právního státu. Zabýval se tím, zda je zájem žadatele o udělení státního občanství a bezpečnostní zájem státu (především na ochraně utajovaných skutečností, které by jinak při neexistenci výluky ze soudního přezkumu byly předloženy soudu) v napadené právní úpravě ústavně konformním způsobem vyvážen. I zde dospěl k závěru, že „[p]okud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s zákona o státním občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Jak bylo již konstatováno ve shora citovaném nálezu, od kterého nemá důvod se Ústavní soud v nyní posuzované věci odchýlit, takový cíl lze považovat za legitimní. Napadenou právní úpravu – vylučující ze soudního přezkumu toliko právě ta rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení bezpečnosti státu – nelze proto považovat za projev svévole zákonodárce. Ústavní soud tedy nepovažuje napadené ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu y.“

[14] Jak je patrné z výše uvedeného, dává nález Ústavního soudu sp. zn. odpověď na argumenty stěžovatele ohledně souladu § 26 zákona o státním občanství s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud stěžovatele v podrobnostech na citovaný nález odkazuje.

[15] Stěžovatel krom toho argumentoval již jen tím, že napadené usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se dostatečně nevypořádalo s jeho návrhem na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Takovou vadou ovšem napadené usnesení netrpí. Městský soud v odůvodnění usnesení na str. 2 stručně osvětlil, proč neshledal důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu, jeho rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[16] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil a konstatuje, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu odmítl z důvodu, že napadené správní rozhodnutí nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.

[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s , věta druhá kasační stížnost výrokem II. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle , věta první

[18] Výrok III. o náhradě nákladů řízení se opírá o , věta první , ve spojení s , podle kterých, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. července 2019

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu