Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 A 7/2017 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň

Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci

žalobce: V. T. T., nar.

státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky

bytem P. X, X P.

proti

zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Císařem

sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem náměstí Hrdinů 1643/3, 140 21 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 12. 2016, č. j. MV-151839-4/SO-2016

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované

označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jakož i jemu

předcházejícího rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne

7.9.2016, č.j. OAM-21495-5/DP-2016 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“).

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo zastaveno správní řízení ve věci žádosti

žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného

soužití rodiny, a to z toho důvodu, že žalobce žádost nepodal ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1 věta

první , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých

[OBRÁZEK]2

zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a v podání žádosti

mu nebránila překážka na jeho vůli nezávislá.

2. Žalobce v žalobě nejprve obecně namítl, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům

obsaženým v ust. , (dále též jen „s. ř.“ nebo

„ “) a taktéž v ust. s. ř., neboť správní orgány nedostatečně zjistily

skutkový stav věci a postupovaly v rozporu s ust. . Podle žalobce je napadené

rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, taktéž v rozporu se

základními zásadami činnosti správních orgánů, přičemž zásadním způsobem bylo porušeno

zejména ust. § 2 odst. 3, 4 s. ř. a ust. § 174a zákona o pobytu cizinců.

3. V prvním žalobním bodě žalobce konkrétně namítl, že včasnému podání žádosti zabránila

překážka na jeho vůli nezávislá. Žalobce žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu

za účelem společného soužití rodiny podal až poté, co mu současné povolení k dlouhodobému

pobytu skončilo, a to z toho důvodu, že v rozhodnou dobu se nacházel ve výkonu trestu odnětí

svobody. Dle mínění žalobce lze na takovou situaci aplikovat ust. § 47 odst. 3 zákona o pobytu

cizinců. Žalobce neměl možnost podat žádost o prodloužení povolení k pobytu a ani fakticky

nebylo v jeho možnostech tento úkon učinit. Žalobce dále citoval rozhodnutí Nejvyššího

správního soudu ze dne 31.7.2013, č. j. -32, kde se uvádí, že „Podle názoru Nejvyššího

správního soudu však je třeba také vzhledem k dikci ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (srov. formulaci

„zabrání důvody na vůli cizince nezávislé“), aby se jednalo nejen o důvody na vůli cizince nezávislé, ale aby též šlo

o důvody, které objektivně cizinci zabránily v podání žádosti.“ Žalobce má za to, že v takových případech

musí být přítomna nejen nezávislost na vůli cizince, ale rovněž způsobilost objektivně zabránit

cizinci v podání žádosti.

4. Žalobce tvrzenou nemožnost podat žádost v zákonné lhůtě doložil potvrzením o propuštění

z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž uvedl, že pobyt za mřížemi zcela vylučuje účastníka

řízení z možnosti podat žádost o prodloužení pobytového oprávnění. Žalobce byl ve výkonu

trestu odříznut od světa a neměl možnost podat žádost o prodloužení pobytového oprávnění,

avšak bezprostředně po propuštění na svobodu se dostavil ke správnímu orgánu a své prodlení

s podáním žádosti odstranil. Žalobce má za to, že bezpečně a jednoznačně prokázal existenci

důvodů, které mu bránily podat žádost v řádné lhůtě, a důvody pro prominutí zmeškání úkonu

tedy byly dány. Úvaha správních orgánů, že žalobci pobyt ve vězení fakticky nebránil v podání

žádosti, podle něj neodpovídá realitě. Ačkoliv cizinec není zcela vyloučen z možnosti

komunikace, tak např. u sebe nemá doklady a ani sám neví, kdy přesně končí lhůta pro podání

žádosti.

5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgán nedostatečně zvážil otázku

přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce.

Posouzení správního orgánu ve vztahu k přiměřenosti zcela chybí, a rozhodnutí je tak ve svém

důsledku nepřezkoumatelné. Ačkoliv jsou správní orgány přesvědčeny, že vzhledem ke způsobu,

jakým bylo ve věci rozhodnuto, nemají povinnost zkoumat otázku přiměřenosti, jde o mýlku,

neboť tato povinnost vyplývá přímo ze . Správní orgán tak musí přiměřenost

posuzovat již z podstaty své činnosti. Podle názoru žalobce správní orgán zcela ignoroval vazby,

které má žalobce vybudovány na území České republiky, a svým postupem odmítl jakoukoliv

možnost posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Žalobce přitom žil vždy na území

České republiky na základě legálního pobytu a v takovém životě chtěl pokračovat i nadále, což

však není to možné, pokud nemá na území České republiky povolen legální pobyt.

6. Žalobce konstatoval, že zastavení řízení představuje zcela nepřiměřený zásah do jeho

soukromého života. S ohledem na výše uvedené pak není zjevné, jak dospěl správní orgán

k závěru, že není možné určit míru dopadu do soukromého a rodinného života žalobce, jehož

[OBRÁZEK]3

rodinná situace je zcela přehledná. Žalobce poukázal na dikci ust. § 174a zákona o pobytu cizinců

a zdůraznil, že výčet, který při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán musí

zohlednit, je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost

správního rozhodnutí. Je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, tak to

znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců

musí být každé rozhodnutí přiměřené, přičemž § 174a zákona o pobytu cizinců nabízí odpověď

na otázku, co je onou „přiměřeností“.

7. Podle žalobce nemůže správní orgán provést požadovanou úvahu jen v omezené míře a se všemi

zmíněnými faktory se nevypořádat. Výjimku z této povinnosti představuje jen situace, kdy se

správní orgán dotáže účastníka na zmíněné faktory, nicméně se mu nedostane komplexní

odpovědi. Již z logiky věci vyplývá, že správní orgán může sám zjistit pouze věk účastníka řízení,

přičemž ostatní faktory uvedené v § 174a zákona o pobytu cizinců jsou ryze subjektivního rázu

a vycházejí ze situace účastníka řízení, kterou nemůže sdělit nikdo jiný než sám účastník.

Vzhledem k tomu, že je správní orgán povinen postupovat podle tak, aby

zjistil skutečný stav věci, je jeho povinností, aby se pokusil o vyslechnutí účastníka řízení k

problematice přiměřenosti rozhodnutí, nebo jej vyzvat, aby se k tomuto vyjádřil. Pokud ale

meritorní rozhodnutí správního orgánu neobsahuje úvahu o přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu

§ 174a zákona o pobytu cizinců, jedná se nejen o porušení tohoto ustanovení, ale též o porušení

, jakož i .

8. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že napadené

rozhodnutí splňuje všechny požadavky stanovené v ust. § 68 odst. 3 s. ř. pro odůvodnění

správního rozhodnutí. Žalovaná je přesvědčena, že v řízení postupovala v souladu se zákonem,

nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se

vypořádala s námitkami, z jakých důvodů je považovala za mylné či nerozhodné a jakými

úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. V podrobnostech odkázala

na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál ze správního řízení.

9. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 2.5.2016 podal žádost o prodloužení povolení

k dlouhodobému pobytu. Ve spisu je dále založeno potvrzení o propuštění z výkonu trestu

odnětí svobody ze dne 28.4.2016, ze kterého vyplývá, že žalobce v době od 28.4.2014 do

28.4.2016 pobýval ve výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního

stupně z informačních systémů zjistil, že žalobce pobýval na území České republiky na základě

povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s platností do 2.1.2015, kdy

tento den byl také posledním dnem lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,

a zároveň shledal, že žalobci v podání žádosti nebránila překážka na jeho vůli nezávislá, rozhodl

dne 7.9.2016 tak, že správní řízení o žádosti žalobce podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu

cizinců zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání.

10. Dne 8.12.2016 žalovaná napadeným rozhodnutím potvrdila rozhodnutí správního orgánu

prvního stupně a odvolání zamítla. V napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce i přes svůj

pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody byl schopen si zajistit včasné podání předmětné žádosti

ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to prostřednictvím zmocněného

zástupce či prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Podle ustanovení § 169 odst. 16

zákona o pobytu cizinců musí být osobně podána pouze žádost o povolení k dlouhodobému

nebo trvalému pobytu. V případě žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu není

požadavek osobního podání zákonem stanoven. Nelze tak zbavit žalobce odpovědnosti za jeho

vlastní nečinnost, neboť ustanovení jiné osoby k zastupování záviselo na jeho svobodné vůli.

K námitkám týkajícím se dopadu do soukromého života žalobce žalovaná uvedla, že správní

orgán prvního stupně vydal rozhodnutí o zastavení správního řízení, což je rozhodnutí procesní

[OBRÁZEK]4

povahy, kde se nerozhoduje o meritu věc, a správní orgán tak neměl povinnost posuzovat

přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života odvolatele.

11. Při ústním jednání před soudem konaném dne 11.6.2019 setrvali účastníci řízení na svých

procesních stanoviscích. Zástupce žalobce v plném rozsahu odkázal na podanou žalobu a dále

zdůraznil, že těžištěm sporu je otázka právní, a sice zda skutečnost, že se žalobce nacházel ve

výkonu trestu odnětí svobody, byla objektivní překážkou včasného podání žádosti o prodloužení

pobytového oprávnění. Uvedl, že pobyt ve věznici možnost činit jakákoli podání značně ztěžuje.

Zástupce žalovaného v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí,

a dále uvedl, že žalobci nebránily žádné objektivní důvody v tom, aby žádost podal řádně a včas.

Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života

zástupce žalovaného s odkazem na judikaturu správních soudů uvedl, že v případě procesního

rozhodnutí není na místě takové dopady zvažovat.

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo,

a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [ , 2 ,

, dále jen „ “]; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu

v době vydání rozhodnutí. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Podle § 47 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců platí, že [ž]ádost o vydání povolení

k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti je cizinec povinen podat nejpozději před uplynutím

platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejdříve však 120 dnů před

uplynutím jeho platnosti.

14. Podle § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců [z]abrání-li včasnému podání žádosti podle odstavce 1 nebo 2

nebo odstavce 6 písm. b) důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 5 pracovních

dnů po zániku těchto důvodů. V odůvodněných případech může cizinec žádost podat i dříve, než je uvedeno

v odstavci 1. Důvody pro pozdější podání žádosti podle věty první a pro dřívější podání žádosti podle věty druhé je

cizinec povinen ministerstvu sdělit nejpozději při podání žádosti a na jeho výzvu tyto důvody prokázat.

15. Podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců [u]snesením se také zastaví řízení o žádosti,

jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení

k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu

není oprávněn; to neplatí, pokud je o dříve podané žádosti rozhodováno poté, co začala běžet lhůta, v níž byl

cizinec oprávněn tuto žádost podat.

16. K prvnímu žalobnímu bodu soud uvádí, že zákon o pobytu cizinců stanoví konkrétní lhůtu pro

podání žádosti o prodloužení doby pobytu, jejíž nedodržení má za následek zastavení řízení.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla lze nalézt ve výše citovaném ust. § 47 odst. 3 zákona o pobytu

cizinců, z něhož vyplývají následující kumulativní podmínky pro zachování lhůty. Musí jít

a) o důvody nezávislé na vůli cizince, b) které cizinci zabránily v podání žádosti dle věty prvé

téhož ustanovení, c) cizinec žádost podal do pěti pracovních dnů po zániku těchto důvodů

a d) tyto důvody sdělí ministerstvu nejpozději při podání žádosti a na výzvu prokáže.

17. Důvody na vůli cizince nezávislé, které brání včasnému podání žádosti, představují neurčitý

právní pojem, jímž se judikatura Nejvyššího správního soudu již opakovaně

zabývala. Z tohoto důvodu soud pro stručnost odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního

soudu ze dne 14.2.2018, č. j. -43, kde se uvádí, že „[v] rozsudku ze dne 27. 6. 2014,

čj. -31, NSS mj. uvedl, že nemoc cizince, respektive dočasná pracovní neschopnost z důvodu

nemoci, může představovat důvod nezávislý na vůli cizince, který mu brání podat žádost o prodloužení povolení

k pobytu v řádné lhůtě (obdobně srov. též rozsudek ze dne 27. 1. 2016, čj. -40).

Za takový důvod lze za specifické situace považovat i nemoc manžela cizinky, která je fakticky závislá na jejím

[OBRÁZEK]5

manželovi (srov. stěžovatelkou cit. rozsudek č. j. -62). Naopak za takovou překážku nelze

považovat vydání pobytového štítku s nesprávně vyznačenou dobou platnosti (rozsudek ze dne 25. 2. 2016,

čj. -46), pravděpodobné odcizení cizincova cestovního dokladu s vyznačeným vízovým štítkem

(rozsudek ze dne 3. 5. 2017, čj. -45), ani nesprávné povědomí cizince o tom, že žádost lze

podat, aniž by byla kompletní (rozsudek ze dne 16. 8. 2016, čj. -41).

18. NSS v obecné rovině judikoval, že za důvod na vůli cizince nezávislý nelze považovat takovou překážku,

která podle všech okolností případu objektivně nezabránila cizinci v podání žádosti o povolení k dlouhodobému

pobytu (rozsudek ze dne 31. 7. 2013, čj. -32). Pokud cizinci zabrání ve včasném podání žádosti

o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu důvody na jeho vůli nezávislé, je povinen při

následném podání žádosti v dodatečné lhůtě uvést, že žádost podává opožděně právě z této kvalifikované příčiny,

a doložit existenci důvodů, které mu ve včasném podání žádosti zabránily (rozsudek ze dne 19 9. 2013,

čj. -44). Samotný fakt, že cizinci ve včasném podání žádosti bránila objektivní překážka,

jej nezbavuje povinnosti takovou skutečnost tvrdit a doložit spolu s podáním žádosti v dodatečné, zákonem

stanovené lhůtě. Pokud cizinec při podání žádosti dostatečně nekonkretizoval překážky nezávislé na jeho vůli,

které mu bránily v jejím včasném podání, nelze přičítat k tíži správního orgánu, že jej k prokázání objektivních

důvodů sám nevyzval. Nelze totiž po správním orgánu požadovat, aby automaticky vyzýval každého žadatele

ke sdělení takových objektivních překážek bez toho, aby žadatel současně s opožděným podáním žádosti sám tyto

překážky alespoň v minimálním rozsahu specifikoval (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 30. 11. 2016,

čj. -29).“

19. Žalobce po celou dobu správního řízení i v žalobě samotné nikterak nerozporoval, že žádost

o prodloužení trvalého pobytu podal opožděně. Jako důvod uváděl, že tím, že byl v rozhodném

období pro podání žádosti podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve výkonu trestu odnětí

svobody, mu bylo objektivně znemožněno žádost podat. Lze souhlasit se skutečností, že pobyt

ve výkonu trestu odnětí svobody byl na vůli žalobce zcela nezávislý, nicméně dle názoru soudu

nejde o důvod, který by žalobci objektivně zabránil v podání žádosti o povolení k dlouhodobému

pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2013, č. j. -32).

20. Žalobce v průběhu správního řízení ani v řízení před soudem nekonkretizoval, v čem spočívala

objektivní nemožnost předmětnou žádost podat. Žalobce pouze uvedl, že po dobu výkonu trestu

odnětí svobody neměl ve fyzické dispozici doklad o povolení k trvalému pobytu, ze kterého by

mu byla zjevná doba, na kterou mu byl dlouhodobý pobyt udělen. Je faktem, že v ust. § 4

, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „řád

výkonu trestu odnětí svobody“), jsou uvedeny předměty, které si po nástupu odsouzený může

u sebe ponechat; v souladu s tímto ustanovením měl být žalobcův průkaz o povolení k pobytu

předán do úschovy věznice. Pokud si však žalobce dobu platnosti dlouhodobého pobytu

nepamatoval, nic mu nebránilo v tom, aby si tento údaj zjistil.

21. Podle § 34 řádu výkonu trestu odnětí svobody [s]tížnosti a žádosti k uplatnění svých práv a oprávněných

zájmů může odsouzený adresovat jak státním orgánům České republiky, tak mezinárodním orgánům

a organizacím, které jsou na celosvětové i evropské úrovni považovány za součást procesu získávání a prošetřování

informací o porušování lidských práv. Žalobci tak během výkonu trestu odnětí svobody nic nebránilo

v tom, aby si prostřednictvím žádosti adresované Ministerstvu vnitra dobu platnosti

dlouhodobého pobytu ověřil, mohl však využít i jednodušší způsobu, a sice požádat ředitele

věznice či pověřeného zaměstnance o nahlédnutí do průkazu o povolení k pobytu, jenž byl

uložen v úschově vězeňské služby, případně požádat, aby mu informace o době povoleného

dlouhodobého pobytu z průkazu byla pověřeným zaměstnancem věznice na základě jeho

souhlasu zjištěna.

22. Následně by žalobci nic nebránilo, aby žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu zaslal

písemně na adresu Ministerstva vnitra, neboť tento způsob podání žádosti zákon o pobytu

[OBRÁZEK]6

cizinců umožňuje (z ust. § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost cizince

podat žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu osobně). Z výše uvedených důvodů nemohl

soud přisvědčit tvrzení žalobce, že pouhá skutečnost, že se v rozhodné době nacházel ve výkonu

trestu odnětí svobody, kde fyzicky nedisponoval průkazem o povolení dlouhodobého pobytu,

byla objektivní překážkou, resp. důvodem nezávislým na jeho vůli, bránícím včasnému podání

jeho žádosti o prodloužení pobytového oprávnění.

23. Soud se plně ztotožňuje také s názorem žalovaného, že žalobci rovněž nic nebránilo v tom, aby

se při vyřizování prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem

společného soužití rodiny nechal zastoupit na základě plné moci; pro toto správní řízení si tak

mohl zvolit zmocněnce ( ), jenž by za něj žádost v řádné lhůtě u správního

orgánu podal.

24. Pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody tedy nelze bez dalšího považovat za překážku, která by

objektivně zabránila žalobci v podání žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu,

jelikož ve výkonu trestu odnětí svobody měl žalobce právo odesílat písemná sdělení (§ 17 odst. 1

, o výkonu trestu odnětí svobody) a zasílat žádosti na státní orgány České

republiky (§ 34 odst. 1 řádu výkonu trestu odnětí svobody). V neposlední řadě si také mohl pro

řízení o žádosti zvolit zmocněnce ( ). První žalobní námitka tak není důvodná.

25. Soud se nemohl ztotožnit ani s druhou žalobní námitkou, neboť žalobce nesprávně zaměňuje

náležitosti meritorního a procesního rozhodnutí. Rozhodnutí o zastavení správního řízení podle

§ 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců je rozhodnutím procesním, jímž správní orgán

nerozhoduje o věci samé. V případě procesního skončení věci zákon správnímu orgánu neukládá,

aby se zabýval otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života

podle § 174a zákona o pobytu cizinců.

26. K uvedené problematice se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to např. v rozsudku ze

dne 23.3.2017, č. j. -47, kde uvedl, že: „[p]ovinnost posoudit přiměřenost dopadu

rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona

o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs

288/2016 – 30, bod 23, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. - 27, bod 11). Správní orgán má

naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (např. dle

§ 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a dalších). Zákon o pobytu cizinců v §174a

obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti.“

27. Konkrétně ke vztahu zastavení správního řízení podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu

cizinců pak Nejvyšší správní soud nejen v rozsudku ze dne 21.2.2018, č.j. -34

judikoval, že „[u]stanovení § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, na základě něhož bylo řízení

zastaveno, přitom správním orgánům povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života

cizince neukládá. Jelikož o stěžovatelčině žádosti nebylo meritorně rozhodováno, neměly správní orgány povinnost

se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky

zabývat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 8. 2016, č.j. – 41).“ Správní

orgány obou stupňů tedy nepochybily, pokud neposoudily dopady rozhodnutí do soukromého

a rodinného života žalobce podle § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. taktéž rozhodnutí

Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2018, č.j. a ze dne 23.3.2017,

č.j. -47)

28. „Jednoduše řečeno, pokud nejsou splněny podmínky pro věcné projednání žádosti, nelze obecně vyžadovat,

aby byla v čistě procesní rovině zkoumána přiměřenost dopadů takového rozhodnutí (§ 174a zákona o pobytu

cizinců). Cizincům je dáno dobrodiní v podobě možnosti podat žádost po dobu 5 pracovních dnů po odpadnutí

překážky na vůli cizince nezávislé, která mu žádost bránila včas podat. I proto není namístě poskytovat další

[OBRÁZEK]7

mimořádnou výhodu v podobě zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Bez výslovného příkazu zákonodárce,

aby i u tohoto typu procesního rozhodnutí byla zkoumána přiměřenost, nelze po správním orgánu požadovat,

aby tak učinil“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2018, č. j. ).

Žalovaná rovněž v tomto duchu v napadeném rozhodnutí postup správních orgánů náležitě

odůvodnila. Ani druhá žalobní námitka tak není důvodná.

29. K obecným tvrzením žalobce o porušení ust. § 68 odst. 3, § 89 odst. 2, § 3, resp. § 2 odst. 3, 4

soud konstatuje, že se nejedná o řádně uplatněné žalobní body, ze kterých by bylo

patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za

nezákonné, a soud tak nebyl povinen se těmito zcela nekonkrétními námitkami zabývat

(k tomu viz z judikatury NSS zejména rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24.8.2010,

č.j. -78, či rozsudek ze dne 27.11.2013, č.j. -45).

30. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle

zamítl.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením , neboť ve věci

měla plný úspěch žalovaná, které však v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností

nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto

řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost

lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání

musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů

jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační

stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec

nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá

Nejvyšší správní soud.

Praha 11. června 2019

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu