Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 128/2019 - 26

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: EKO Logistics s.r.o., IČ: 26710170, se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2017, č. j. 9924/17/5300-21442-711359, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. - 22,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. - 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 17. 6. 2016, č. j. 3170620/16/2111-50522-208266. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně podle , daňový řád, nepřiznal úrok z úroku přiznaného ve výši 238.550 Kč z vráceného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2012.

[2] Městský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v daňovém právu nadále platí nepřípustnost úročení úroků, ačkoliv , , úročení úroků připouští.

[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítá, že v žalobě uvedl, že si přeje, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Krajský soud to však ignoroval a žalobu zamítl bez nařízení jednání. Stěžovatel odkazuje na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. - 27, z něhož vyplývá, že výslovné vyjádření požadavku, aby bylo ve věci nařízeno jednání, nemůže být anulováno tím, že následná výzva podle zůstane bez jakékoliv odezvy.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na rozsudek krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.

II. Posouzení kasační stížnosti

[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je v souladu s zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[6] Kasační stížnost je důvodná.

[7] Podle platí, že [s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, [s]tanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech.

[8] Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízeních ve správním soudnictví se Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích zabýval. V rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. - 58, například dovodil, že zamítl-li soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu podle vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem, důvodná. Shodně se k dané problematice vyslovil i Ústavní soud. V nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. , uvedl, že „[p]rojeví-li [některý z účastníků řízení] nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci samé jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek; viz a )“.

[9] Nejvyšší správní soud potom v rozsudku ze dne 12. 3. 2015, č. j. - 27, konstatoval, že „[v]yzývá-li soud účastníka řízení, aby se vyjádřil ve smyslu ust. , musí mít vždy na zřeteli, zda se k možnosti jednání v této věci již vyjádřil. Domněnku souhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání je třeba s ohledem na ústavní zásadu ústnosti a veřejnosti jednání vykládat restriktivně. Proto výslovné vyjádření požadavku, aby ve věci bylo nařízeno jednání, nemůže být anulováno tím, že následná výzva podle ust. zůstane bez jakékoliv odezvy. Pokud tedy stěžovatelka v žalobách uvedla, že „žádá o nařízení jednání“ a následně nereagovala na výzvu krajského soudu podle ust. , pak nelze dovodit její konkludentní souhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání. Za takové procesní situace je možno rozhodnout o věci bez jednání pouze tehdy, pokud stěžovatelka výslovně vyjádří souhlas s projednáním věci bez jednání, a tím tak anuluje svůj předchozí požadavek, nebo pokud nastane situace předvídaná v ust. “ Lze dodat, že totéž vyplývá i z usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, čj. - 48, č. 3380/2016 Sb. NSS.

[10] Stejná byla situace v posuzovaném případě. Stěžovatel v žalobě uvedl, že žádá o nařízení jednání. Krajský soud následně stěžovateli zaslal výzvu dle , aby soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud se ve lhůtě dvou týdnů nevyjádří, bude soud mít za to, že s tímto postupem souhlasí. Stěžovatel na tuto výzvu nereagoval. Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku ze dne 12. 3. 2015, v takové situaci nebylo možné věc rozhodnout bez jednání, jelikož stěžovatel v žalobě uvedl výslovný požadavek jednání nařídit. Pokud krajský soud přesto ve věci rozhodl o zamítnutí žaloby bez nařízení jednání, zatížil řízení vadou ve smyslu

III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu podle věty první a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude krajský soud vázán vysloveným právním názorem podle

[12] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. června 2019

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu