Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Ads 286/2017 - 54

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: M. K., zast. Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016, čj. MPSV-2016/63621-923/51-1, a rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013, čj. MPSV-UM/6133/13/9S-MSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2017, čj. -107,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátu, s e p ř i z n á v á za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Úřad práce České republiky rozhodnutím ze dne 4. 3. 2013, čj. 102892/13/OT, zamítl žádost žalobkyně (dále „stěžovatelka“) o dávku státní sociální podpory příspěvku na bydlení ode dne 1. 1. 2013, protože nedoložila trvání nájemního vztahu k bytu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2013, čj. MPSV-UM/6133/13/9S-MSK. Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2016, čj. MPSV-2016/40751-923, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o obnovu uvedeného řízení. Rozhodnutím ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016, čj. MPSV-2016/63621-923/51-1, byl rozklad proti posledně jmenovanému rozhodnutí zamítnut.

[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) výrokem II. odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013 dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož toto rozhodnutí již přezkoumal rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, čj. -88. Žalobu proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016 krajský soud výrokem I. zamítl, jelikož dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), protože nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Stěžovatelka totiž namítala, že již 24. 10. 2012 osvědčila trvání nájemního vztahu. Dle soudu brojí proti právnímu hodnocení, ale nepředkládá nové důkazy. K odkazu stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, čj. -16 (tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 22. 1. 2015, čj. -62, který zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí, jež se týkalo její žádosti o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2013), soud poznamenal, že v dalším řízení krajský soud opět žalobu zamítl a následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 5. 2013, čj. -53.

II. Obsah kasační stížnosti

[3] Stěžovatelka kasační stížností napadá pouze výrok I., kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016. V kasační stížnosti uvedla, že v podaném rozkladu tvrdila, že ve věci existují nové skutečnosti, které mohou vést k příznivějšímu výsledku řízení. Těmito novými skutečnostmi byla zejména otázka podmínek, které byly významné při posuzování trvání nájemního vztahu a především otázka bydlení v nájmu v bytě po ukončení nájemního vztahu. Ministryně žalovaného se s touto námitkou nevypořádala a krajský soud nemohl tento nedostatek nahradit vlastní úvahou.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena ustanoveným advokátem v souladu s Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[5] Ze soudního a správního spisu a z úřední činnosti (výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu) zjistil soud následující skutečnosti podstatné pro posouzení kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. dospěl k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda stěžovatelce pro účely nároku na příspěvek na bydlení nájemní vztah k bytu zanikl, když neměla zajištěnu bytovou náhradu [ , o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“)]. Krajský soud při novém rozhodování dospěl k závěru, že stěžovatelka měla zajištěnu bytovou náhradu, proto k ukončení nájmu došlo a stěžovatelka tak skutečně neprokázala existenci nájemního vztahu jakožto nutnou podmínku pro přiznání příspěvku na bydlení. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem sp. zn. . Stěžovatelka 15. 2. 2016 podala žádost o obnovu řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí ze dne 22. 4. 2013. K této žádosti přiložila i rozsudek sp. zn. . V rozkladu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016 zopakovala, z jakého důvodu má nárok na příspěvek na bydlení. Poukazovala na to, že nájemní vztah byl stále platný, jelikož jí nebyla poskytnuta bytová náhrada. V podaném rozkladu uvedla, že se v plném rozsahu odvolává na rozsudek sp. zn. . Ministryně žalovaného v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2016 citovala zákona o státní sociální podpoře a dále uvedla, že stěžovatelka nepředložila žádné nové skutečnosti prokazující trvání nájemního či vlastnického práva k bytu.

[6] Dle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. platí, že „[ř]ízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže […] vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými“.

[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016, která se měla opomenout vyjádřit k námitce existence nájemního vztahu i po výpovědi z nájmu. Dle Nejvyššího správního soudu bylo na tuto námitku reagováno v dostatečně nutné míře vzhledem ke kvalitě podaného rozkladu. Kvalita podaných námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání (ve vztahu ke kasačním námitkám srov. např. rozsudek ze dne 11. 10. 2017, čj. -35, nebo ze dne 14. 7. 2016, čj. -36). Všechna podání stěžovatelky, která se ve správním spise nachází, jsou značně obtížná na pochopení. Stěžovatelka v jednom podání žádá o obnovu řízení, její argumentace však směřuje i proti některému z rozhodnutí krajského soudu a zároveň se stejným podáním domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného. Za takové situace není možné požadovat po správním orgánu, aby se dokonale a výslovně vypořádal s každou námitkou stěžovatelky a domýšlel, co danou námitkou přesně mínila, pokud rozhodnutí má vlastní jasnou argumentaci, která v rámci možností na podání účastníka reaguje. Jak již bylo uvedeno, v napadeném rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 22. 6. 2016 byl citován zákona o státní sociální podpoře („[…] Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle […]“) a následně bylo uvedeno, že z obsahu spisu nevyplývají žádné nové skutečnosti prokazující trvání nájemního vztahu. I když tedy ministryně žalovaného nevypořádala doslovně námitku existence nájemního vztahu i po výpovědi z nájmu, je zřejmé, že se jí zabývala. Vzhledem ke kvalitě podaného rozkladu stejně jako žádosti o obnovu řízení, je tato reakce dostatečná.

[8] V podaném rozkladu stěžovatelka dále pouze velice stroze a bez většího vysvětlení uvedla, že se odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , přičemž zároveň na několika stranách popsala, proč mělo být její žádosti o příspěvek na bydlení vyhověno již původně. Obdobně jako bylo uvedeno výše, ani takový odkaz na rozsudek kasačního soudu sp. zn. není dostatečně konkrétně vznesen, aby bylo po správním orgánu možné požadovat výslovnou reakci. V žádosti o obnovu řízení na tento rozsudek stěžovatelka taktéž odkázala, žalovaný v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2016 na něj reagoval, jelikož uvedl, že se týká zcela jiné věci, než kterou v daném případě posuzoval. Tento názor stěžovatelka již nijak v rámci podaného rozkladu nerozporovala.

[9] Pokud stěžovatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , který pravděpodobně zapříčinil podání žádosti o obnovu řízení, pak tento rozsudek nemohl být z povahy věci skutečností ani důkazem, které by podle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. byly důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť se nejedná o neznámou skutečnost nebo důkaz, které existovaly již v době původního (správního) řízení. Obnova řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) spr. ř. je – na rozdíl od úpravy přezkumného řízení dle § 94 téhož zákona – určena k nápravě skutkových nesprávností. Takové skutečnosti by se žadatel mohl dozvědět například i z vydaného rozsudku soudu. Za novou skutečnost ovšem nelze považovat hodnocení provedených důkazů a právní posouzení skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, čj. -74, č. 2144/2010 Sb. NSS, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, čj. -59, č. 2891/2013 Sb. NSS). Námitka existence nájemního vztahu je povahou námitka právního posouzení a není proto skutečností nebo důkazem ve smyslu daného ustanovení.

[10] Je také vhodné upozornit na to, že i kdyby Nejvyšší správní soud v právě posuzovaném případě zvolil poněkud přísnější přístup k povinnosti vypořádávat námitky a zrušil by pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministryně žalovaného, nemohlo by to vést k úspěchu stěžovatelky ve věci, tedy k obnově řízení. Jednak, jak již bylo uvedeno v bodě [9], by se nemohlo jednat o důvod pro obnovu řízení, ale navíc je zjevné z předchozích rozhodnutí soudů, že původní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právem. Stěžovatelka dovozovala oprávněnost žádosti o obnovu řízení zejména ze skutečnosti, že měla právo na příspěvek na bydlení, jelikož jí nebyla zajištěna dostatečná bytová náhrada, tudíž se na ní z pohledu zákona o státní sociální podpoře pohlíženo jakoby nájemní vztah trval. Tuto otázku však pravomocně vyřešil již i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. , ve kterém dospěl k závěru, že fikce trvání nájemní smlouvy stěžovatelce zanikla v roce 2011.

IV. Závěr a náklady řízení

[11] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle věty poslední zamítl.

[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o větu první ve spojení s Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti.

[13] Dle věty první hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce hradí stát. V řízení o kasační stížnosti vykonal ustanovený zástupce jeden úkon právní služby v podobě doplnění kasační stížnosti [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)]. Nejvyšší správní soud neuznal jako úkon převzetí zastoupení, jelikož k němu je nutné provést i první poradu s klientem [ advokátního tarifu], kterou zástupce nedoložil. Za doplnění kasační stížnosti mu náleží odměna ve výši 1 000 Kč ( . ve spojení s advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu). Ustanovený zástupce je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o příslušnou sazbu DPH, celkem o 273 Kč. V souhrnu tedy stát ustanovenému advokátu Mgr. Petru Miketovi hradí odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 16. května 2019

JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.

předseda senátu