Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 115/2017 - 113

35. Pochybnosti o řádném šetření politických represí vůči žalobci, absenci materiálů o činnosti žalobce a bagatelizaci poměrů žalobce dále obsahuje podání žalobce ze dne 22. 3. 2018. Žalobce následně v doplňujícím podání doručeném soudu dne 3. 7. 2018 rozšířil původní žalobu o žalobu do proti rozhodnutí žalované ze dne 6.6.2017 pod č.j. 12308/2016-EKO-33, jakož i Ministerstva obrany č.j. 262002345/12/2016-1322 ze dne 18.4.2016. Tato rozhodnutí žalobce obdržel dne 19. 6. 2018.

IV. Vyjádření žalovaného

36. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že v řízení o žádosti žalobce nebyla zjištěna žádná politická persekuce žalobce ať již ze strany správních orgánů či institucí požádaných o dohledání dokumentů. Žalobce navíc na podporu svých tvrzení neoznačil žádné důkazy ani je nepředložil. Výsledky šetření ÚDV obsahovaly dva přípisy. ÚDV uvedlo, že žalobce prochází 19 spisy ÚDV, kdy předmětem opakovaných podání byly skutečnosti ve vztahu k jeho vyloučení z Gymnázia pro studující při zaměstnání ve školním roce 1986/87 a dále stížnosti na údajné zneužití psychiatrie vůči jeho osobě a proti postupu policejních orgánů. V žádném z uvedených spisů nejsou přítomny jakékoli informace o tom, že by žalobce vykonával protistátní činnost. Relevantní materiály ÚDV tvoří dopis redaktorky Rudého práva z 2. 10. 1987, dopis žalobce ze dne 5. 5. 1988 a dopis ředitele Gymnázia pro studující při zaměstnání ze dne 9. 1. 1988. ÚDV se snažilo šetřit i spisy, které žalobce označil, a zjistilo, že eviduje pouze spis ÚDV-41/VvP-2001, který byl zapůjčen Okresnímu státnímu zastupitelství v Havlíčkově Brodě. Ohledně žalobcem neprováděného šetření ve vztahu k materiálu označeném jako NO (pravděpodobně „nepřátelská osoba“) žalovaná uvedla, že v této věci Archiv bezpečnostních složek ničeho nedohledal.

37. K namítanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. -461 ze dne 30. 6. 2016 žalovaná uvedla, že žalobce poskytl pouze část tohoto rozsudku, z níž je zřejmé, že se týká řízení ve věci omluvy za nezákonnou hospitalizaci žalobce v letech 1974-76. Z tohoto rozsudku nijak nevyplývá, že by byl žalobce nezákonně z politických důvodů vězněn na základě činnosti, kterou by bylo možné posuzovat za některou z forem odboje a odporu proti komunismu dle citovaného zákona. Žalobce sám ani netvrdil, za jakou případnou protikomunistickou činnost měl být z politických důvodů hospitalizován. Samotná nezákonná hospitalizace nemůže bez prokázané protikomunistické činnosti žalobce naplnit podmínky citovaného zákona. Uvedený rozsudek tak nemá souvislost s předmětem řízení.

38. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Jednání před soudem

39. Při jednání před soudem právní zástupce žalobce odkázal na podanou žalobu.

40. Žalobce osobně při jednání poukázal na výroční zprávu Úřadu vlády o činnosti Etické komise. Srovnával svoje postoje a svoji činnost s postoji jiných osob – členů Etické komise, kdy poukazoval na to, že žalobcova odbojová činnost byla intenzivnější než činnost členů Etické komise, že v rozsahu podávání trestních oznámení proti těm, kdo represe držel, byla činnost žalobce daleko odbojovější, odvážnější, než např. rozdávání letáků studenty, neboť tou by došlo k ohrožení i ostatních osob. Zdůraznil, že ministerstvo se všemi skutečnostmi nevypořádalo, v době svého rozhodování ani nemohlo řešit skutečnost, že pozdějším rozsudkem Krajského soudu č.j. -461 byla uznána nezákonnost hospitalizace žalobce v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, nicméně žalovaná se s tím nevypořádala. Poukazoval na spojení státní bezpečnosti se znalcem, který zpracovával znalecký posudek na žalobce, na to, že nebyla najisto postavena lékařská diagnóza zdravotního stavu žalobce, jeho hospitalizaci bylo třeba odůvodnit, k čemuž nedošlo. Rozhodující důkazy jsou spisy Krajského státního zastupitelství obsahující trestní oznámení žalobce na tehdejší komunistické činitele, což bylo mnohem rizikovější a odvážnější než tehdejší signatářský odboj. Poukazuje na to, že teprve v r. 2016 získal doklad o tom, že je signatářem Charty 77, v r. 1990 nemohl proto být uznáván jako signatář Charty a tedy nemohl prokázat aktivní činnost. Jako člen České demokratické iniciativy se snažil o vymahatelnost práva, ta měla být zajištěna signatáři Charty již od 1. 1. 1990 včetně přijetí etického kodexu, tehdy se tak nestalo a dodnes je vymahatelnost práva nezajištěna. Žalobce zdůraznil, že byl protiprávně vězněn, ve vztahu k jeho osobě byla zneužívána psychiatrie, přestože od r. 1975 žádal o vyšetření této záležitosti, nic se nestalo. Žalobce dále v rozsáhlém přednesu předestřel kritiku současného práva, celosvětové poměry a jejich vývoj tak, jak je to zachyceno na záznamu z jednání, a hodnotil postoje konkrétních osob a jejich zásluhy v průběhu totalitního režimu. Oproti tomu uvedl, že svou odbojovou činností, zejména trestními oznámeními narušil totalitní systém a má za to, že prokázal odbojovou činnost ve smyslu zákona.

41. Zástupce žalovaného reagoval na přednes žalobce tím, že v dané věci se žalovaná zabývala toliko tvrzeními, která byla v komplikovaných podáních žalobce ověřitelná dostupnými důkazy. Protože žalobce žádnou svou aktivní činnost netvrdil, nemohla se žalovaná zabývat protirežimní činností žalobce nad rámec, toho, co bylo v řízení opatřeno. Žalovaná oceňuje postoj žalobce a jeho odvahu podepsat Chartu 77, avšak v tomto aktu nespatřuje činnost kvalifikovanou v zákoně č. 262/2011 jako aktivní odboj či odpor proti komunismu.

42. Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování žalobcem navrženými důkazy v jeho žalobních podáních vzhledem k jejich rozsahu, který by způsobil suplování provádění důkazů náležející především moci výkonné, kdy v případě relevance a potřebnosti tohoto dokazování by tento rozsah důkazů odůvodňoval provedení dokazování v opětovném správním řízení.

VI. Posouzení věci městským soudem

43. Městský soud usnesením ze dne 24. 5. 2019, č.j. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí návrh žalobce ze dne 22.6.2018 označený jako „ rozšíření žaloby ze dne 20. 6. 2017“, neboť žalobce tento návrh podal jinému rozhodnutí žalované ze dne 12.6.2018, č.j. 18014/2017-EKO-35 ve věci obnovy řízení a tento návrh je veden pod sp. zn. 9A 62/2019. Žaloba v souzené věci je vedena pod sp. zn. a bylo o ní rozhodnutí tímto rozsudkem.

44. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v souzené věci, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle a násl. v mezích uplatněných žalobních bodů.

45. Žaloba není důvodná.

46. Předpokladem posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí a oprávněnosti žaloby je zodpovězení otázky, zda žalobcem uváděná jednání a postih jeho osoby, šetřené Ministerstva obrany i žalované Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu postačují a jsou způsobilé založit morální a materiální ocenění žalobce dle , o účastnících odboje a odporu proti komunismu ve formě vydání účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen „ “). Pro účely posouzení žalobcem tvrzené persekuce jeho osoby je předem nezbytné vymezit relevantní právní úpravu a požadavky, s nimiž je spojen nárok na vydání .

47. , na jehož základě dochází k morálnímu ocenění účastníků tzv. třetího (protikomunistického) odboje, a s tím spojené materiální satisfakci (jednorázový finanční příspěvek, úprava důchodu), představuje další ze způsobů, jakým se Česká republika legislativním způsobem vyrovnává s komunistickou minulostí. K účelu přijetí se obšírněji vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2016, č. j. -116, z jehož odůvodnění lze citovat následující: „Česká republika jakožto demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana usiluje již od doby svého vzniku o nápravu křivd způsobených předchozí komunistickou diktaturou. Za tím účelem byla vydána řada právních předpisů, jejichž cílem je vyjádřit morální uznání osobám postiženým nedemokratickým režimem, navrátit konfiskovaný majetek, zneplatnit vynesené trestní rozsudky či odškodnit osoby, které musely vykonat nespravedlivě uložené tresty odnětí svobody. Jedním z těchto předpisů je i , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále „ “), z jehož zásad vychází i Podle náleží každému, kdo se nepodílel na aktivitách totalitního státu a byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován, účast a morální zadostiučinění. Citované ustanovení sice nemá bezprostřední právní následky, ale vyjadřuje vůli zákonodárného sboru projevit morální uznání všem obětem komunistické diktatury (srov. důvodová zpráva k , Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996, sněmovní tisk č. 376). Není totiž v možnostech právního státu odčinit každé příkoří způsobené předchozím režimem i po stránce finanční, a to i vzhledem k množství a variabilitě těchto případů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. ). (…) je projevem trvající snahy dále rozšiřovat okruh osob, kterým za jejich činy náleží nejen morální uznání, ale i materiální satisfakce.“

48. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona (sněmovní tisk č. 204/0, Poslanecká sněmovna, 6. období, 2010-2013) se podává, že „důvod předkládané normy spočívá především v mravním imperativu boje za svobodu a demokracii a v generálně-preventivním významu vyzdvižení tohoto boje. Není možné nerozlišovat mezi těmi, kdo se nedokázali vzepřít bezpráví, a těmi, kdo ho vykonávali, především je však důležité vyzdvihnout a ocenit ty, kdo se totalitě a bezpráví aktivně postavili.“ Podle preambule je jeho cílem „vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie“. Za účelem naplnění tohoto cíle zákon vymezuje odboj a odpor proti komunismu, stanoví podmínky pro vydání účastníka odboje a odporu proti komunismu, nebo upravuje rehabilitace.

49. Podle platí, že odbojem a odporem proti komunismu se rozumí „účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených v s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“ Ocenění žadatele předpokládá kumulativní naplnění zde uvedených podmínek, tj. 1. „účast na akcích“ nebo „veřejných vyjádřeních“ proti komunistickému režimu, jejichž cílem bylo 2. „poškodit komunistickou totalitní moc“, resp. „obnovit svobodu a demokracii“, a to 3. naplněním některé z forem odboje a odporu. Nenaplnění byť jen jedné ze zde uvedených podmínek představuje nenaplnění zákonných podmínek pro vydání . Dalším kritériem při posouzení žádosti je pak absence překážek pro vydání ( ).

50. Jednotlivé formy odboje a odporu proti komunismu jsou uvedeny v Spadají sem případy ozbrojeného či jiného srovnatelného boje proti komunistickému režimu včetně provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční rozvědkou demokratického státu či převaděčství (odst. 1). Patří sem též činnost neozbrojená, spočívající například v autorství petic či jiných veřejných materiálů za účelem obnovení svobody a demokracie, v organizaci veřejných vystoupení či v publicistické činnosti zaměřené proti komunistickému režimu, ať již v tuzemsku nebo v zahraničí (odst. 2). Formou odboje a odporu proti komunismu je také aktivní činnost v uskupeních, jejichž členové bojovali proti komunismu způsoby podle zákona (odst. 3). Formou odboje a odporu proti komunismu jsou podle odst. 4 „též takové veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen.“ Poslední stanovenou formou odboje a odporu proti komunismu je „činnost významem srovnatelná s formami odboje a odporu proti komunismu uvedenými v předchozích odstavcích vykonávaná před dobou nesvobody, pokud jejím cílem bylo zabránit nastolení komunistického režimu a zachování svobody a demokracie v Československu, pokud tohoto cíle nebylo možno dosáhnout jinak, a byla spojena s obdobným rizikem“ (odst. 5).

51. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, „zákonodárce při vymezení zákonem uznaných forem odboje a odporu proti komunismu zvolil cestu poměrně podrobného až kazuistického výčtu aktivit a postojů, jejichž společným jmenovatelem byla schopnost reálně poškodit komunistický režim, a které tudíž vládnoucí garnitura tvrdě potlačovala. Lidé, kteří se podíleli na zákonem vymezených činnostech a aktivně zastávali intenzivní protikomunistické postoje, vědomě nasazovali vlastní život, majetek či svobodu: v případě odhalení byli nezřídka přesídlováni, umístěni do pracovních táborů, odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody či k propadnutí majetku; výjimkou nebyly ani tresty smrti, udělované za odbojovou činnost zejména v politických procesech 50. let. Mírnější formy nesouhlasu s komunistickým režimem nebyly spojeny s obdobným rizikem, a proto je zákonodárce nezařadil mezi formy odboje a odporu proti komunismu ve smyslu “.

52. Podle vydává ministerstvo na základě žádosti občana. „Žádost musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat podklady prokazující splnění podmínek pro vydání tohoto , a pokud jím žadatel disponuje, také doklad o československém občanství nebo doklad o jeho odnětí.“ Podle věta druhá a třetí pak platí, že „(j)jsou-li splněny podmínky pro vydání účastníka odboje a odporu proti komunismu, vydá ministerstvo účastníka odboje a odporu proti komunismu. Nejsou-li tyto podmínky splněny, ministerstvo vydá rozhodnutí o tom, že toto nevydá.

53. Z právní úpravy, jež se na posouzení této věci aplikuje, resp. ze smyslu a účelu jejího přijetí, lze dovozovat, že má být naplněním ambice ocenit osobnosti, jejichž postoje a činy projevované v období komunistického režimu dosahují určité intenzity, resp. jsou spojeny s určitými vážnými důsledky do života těchto osob. Míra této intenzity je promítnuta do a Úspěšná žádost o vydání podle tohoto zákona předpokládá naplnění podmínek zde vymezených, případné zamítnutí této žádosti tak nelze podle názoru zdejšího soudu vnímat automaticky tak, že žadatel je „pouhou“ obětí komunistického režimu. Z právní úpravy, podpořené důvodovou zprávou je totiž zřejmé, že okruh oceňovaných není nastaven příliš široce.

54. Pro účely aplikace uvedené právní úpravy na případ žalobce soud z podané žaloby vymezil tyto okruhy námitek:

55. Žalobce především napadá nedostatek šetření provedených k jeho osobě ÚDV a tomuto úřadu vytýká úmysl krýt nezákonné postupy a politické represe vůči žalobci z let 1974-76. Do toho spadá i výtka, že se žalovaná nevypořádala s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 16C 4/200 a nezajistila dalších spisy a doklady, týkající se zneužití psychiatrie na žalobci z politických důvodů. Namítá bagatelizaci jednání žalobce a značná část doplnění žaloby se soustřeďuje na kritiku postojů některých členů Etické komise, na poměry V. H. a signatářů Charty 77.

56. Z podané žaloby nelze seznat žalobní body, které by ve smyslu citovaných ustanovení zákona obhajovaly a popisovaly žalobcovu aktivitu v jeho veřejně projevovaných protikomunistických postojích v takové intenzitě a při takovém vážném důsledku a zásahu do jeho osobního života, která by byla správními orgány v jejich rozhodnutích opomenuta nebo bagatelizována. Žalobce spíše vytýká, že ÚDV má být zdrojem informací o politické persekuci žalobce a přesto tuto persekuci nešetřil a informace o persekuci žalobce žalované nepředal. Uvedené tvrzení tak nemíří na správní orgány rozhodující o žádosti žalobce, ale spíše do činnosti ÚDV.

57. Žalobce především napadl nezákonnost rozhodnutí žalované z hlediska procesního postupu. Vytýkal, že ve věci jeho tvrzení o střetech s komunistickým režimem nebylo ze strany správních orgánu shromážděno dostatek podkladů, resp. důkazů. Na rozhodování o žádosti o vydání podle se subsidiárně použije . Při zjištění stavu věci se správní orgány řídí zásadou materiální pravdy ( ), jejímž cílem je takové zjištění stavu věci, aby o ní mohlo být spolehlivě vydáno rozhodnutí. Podklady pro vydání rozhodnutí jsou vymezeny v ; jedná se zejména o návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé (odst. 1). Správní orgán pak hodnotí shromážděné podklady podle své úvahy, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ).

58. zakotvil v pro zájemce o vydání vedle povinnosti podat písemnou žádost, též povinnost připojit k této žádosti důkazy, na jejichž základě bude o přiznání či nepřiznání statutu účastníka protikomunistického odboje či odporu proti komunismu rozhodnuto. Zákon tedy předpokládá iniciativu samotného žadatele jak ve vztahu k podání žádosti, tak ve vztahu k předložení důkazů o aktivní činnosti odboje či odporu. To ovšem neznamená, že s ohledem na dobu, ve vztahu k níž mají být protikomunistické střety dokazovány, je možné přistupovat k podaným žádostem bez přiložených důkazů tak, že tyto žádosti budou bez dalšího zamítány. Předmětné ustanovení je podle názoru zdejšího soudu nutné vykládat tak, že je to především žadatel, kdo má povinnost tvrzení. Nedoloží-li žadatel ke svým tvrzením důkazy či návrhy na jejich provedení, musí se spolehnout na zjištění ze strany správních orgánů v souladu se zásadou materiální pravdy (viz výše). Postupy vedoucí ke shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí o vydání či nevydání se odvíjejí právě od konkrétních tvrzení žadatele. Pokud jsou tato tvrzení toliko v obecné rovině (např. že žalobce byl obětí stalinské represe, byly na něm páchány komunistické zločiny, kritizoval bezprávní stát….), nelze po správních orgánech vyžadovat „vyšetřovací“ či „pátrací“ činnost za účelem odhalení identity akcí, postihů či osob, které se na tomto dění podílely.

59. Smyslem ust. bylo skutečně zavázat žadatele o vydání povinností předložit ke své žádosti podklady prokazující splnění podmínek pro vydání tohoto . Na druhou stranu, jak bylo výše vyloženo, nesplnění této povinnosti nemůže bez dalšího vyústit v zamítnutí žádosti. Ostatně i v případě žalobce ministerstvo postupovalo tak, že v souladu se zásadou materiální pravdy shromažďovalo podklady pro vydání rozhodnutí ve věci, přičemž vyšlo z jednotlivých tvrzení žalobce (spíše označení soudních řízení spisovými značkami), získaných jak na základě jeho žádosti a dalších podání, tak v průběhu řízení. Pokud však ani při zjevné snaze správních orgánů k prokázání tvrzení žadatele nedojde, nelze uzavřít, že má být rozhodnuto v jeho prospěch. To platí zvláště v případech, má-li se jednat o deklaraci protikomunistických postojů menší intenzity ve spojení s postihy méně závažné povahy nebo postojů v rámci jiného střetu se státní mocí či veřejnými osobami (v případě žalobce jeho výhrady vůči soudům, škole, zdravotnickému zařízení, zkoumání jeho duševního stavu).

60. Podle je ministerstvo povinno opatřit si k podané žádosti odborné stanovisko Archivu bezpečnostních složek, popřípadě i u pro studium totalitních režimů a dalších vědeckých institucí.

61. Žalobní námitky, že správní orgány obou stupňů včetně ÚDS nešetřily poměry žalobce v době totalitního režimu, nemají oporu v podkladech řízení, neboť ze správního spisu je zřejmé, že ministerstvo i žalovaná si k žádosti žalobce z dostupných a relevantních zdrojů (ÚDV, Národního archívu, ABS, soudů a státních zastupitelství) opatřily dostupné informace, které se vázaly k osobě a vztahům žalobce ke státním orgánům a veřejným institucím v té době (vedená soudní řízení, vyšetřování, tisková zpráva k vedení školy, kde žalobce studoval, vztah žalobce k Chartě 77, ke Konfederaci politických vězňů, apod.). Zaměření uvedených šetření reflektovalo tvrzení žalobce v podané žádosti, přičemž žalovaná i ministerstvo samy o sobě nemohly usuzovat na další jednání a postihy žalobce, aniž by tyto byly žalobcem konkrétně tvrzena a popsána. Přitom je to právě jen žalobce, který mohl svou aktivní schopnost vystupovat proti komunistickému režimu se snahou jej reálně poškodit, prokázat. Městský soud má proto za to, že první žalobní námitka nedostatku vyšetřování ze strany ÚDV a tedy i absence podkladů žalované k vydání žalobci není ze strany žalobce doprovozena dostatečným popisem toho, jaká další protikomunistická činnost žalobce – v jakém čase, místě a v jaké intenzitě a dopadu do jeho života by měla být u ÚDV dokumentována a do řízení poskytnuta. Pouze obecné námitky o nezákonných postupech vůči žalobci a jejich nevyšetření v průběhu 42 let tak nemohou obstát. Na pořadu posuzování, zda ze strany žalobce šlo o odboj či odpor proti komunismu ve smyslu kvalifikace takového jednání dle ust. , je tedy spíše spor o výklad míry aktivit a postojů žalobce, které k jeho tvrzení bylo možné zjistit a dohledat.

62. Žalobce se podanou žádostí domáhal uznání jeho postojů a činnosti z následujících důvodů:

- byl objektem stalinské represe,

- nemohl získat zaměstnání ani studovat

- působil jako předseda právní komise Československé demokratické iniciativy a vypracoval manuál na odstranění mechanismu komunistického systému,

- kritizoval bezprávní stát a z tohoto důvodu byl trestně stíhán.

- podal řadu trestních oznámení,

- podal podání na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu a stížnosti a trestní oznámení na nešetření jeho podnětů tímto úřadem.

63. Z dokladů, které žalobce doložil na podporu svých tvrzení a z těch, které opatřily správní orgány od ÚDV, Archivu národní bezpečnosti, Národního archivu, Krajského soudu v Hradci Králové a soudních spisů, lze zjistit, že žalobce byl účastníkem občanskoprávních řízení, které se týkaly posuzování jeho osobnostních rysů z hlediska psychiatrie a psychologie, a to z důvodu jeho četných podání a jednání, jejichž příčiny byly znalecky zkoumány. Výsledky těchto řízení o duševním stavu žalobce vedoucí k omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům (sp. zn. Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. Okresního soudu Praha – východ) byly podrobeny přezkumu, a to ještě v době normalizace před rokem 1989, kdy odvolací soud Krajského soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 1.10.1979, sp. zn. neshledal nutnost omezit žalobce v jeho způsobilosti obracet se se svými podáními na státní orgány a instituce. Obdobně tomu tak bylo ve věci omezení jeho způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu Praha – východ sp. zn. , který byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19.6.1991 sp. zn. a návrh na omezení způsobilosti žalobce byl zamítnut. V uvedených řízeních byl sice žalobce vyšetřován pro svůj duševní stav, avšak nápravu v přezkumném řízení zjednal odvolací soud ve prospěch žalobce, v prvním případě již v době před listopadem 1989. Uvedené nesvědčí o stalinské represi vůči žalobci či o jeho politickém pronásledování, svědčí o nalézání duševního stavu žalobce z důvodu jeho nestandardního jednání a v důsledku toho i obvinění z různých trestných činů. Žalobce byl trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost (sp. zn. ), byl vyšetřován pro příživnictví (sp. zn. ), kdy se měl nechat vydržovat matkou a nepřijal žádné zaměstnání (trestní stíhání bylo pro nepříčetnost žalobce zastaveno), byl vyšetřován pro trestné činy křivého obvinění a útoku na státní orgán a společenské organizace, čehož se měl dopustit podáními, hrubými urážkami a pomluvami (sp. zn. ), měl napadat ředitele OÚNZ a zdravotnictví (sp. zn. ). Žalobce byl odsouzen ve věci sp. zn. u Okresního soudu v Kolíně pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit urážlivými výroky na adresu Okresního soudu v Nymburce a jeho předsedkyně v řízeních občanskoprávních vedených pod sp. zn. , , , , a Spr 942/80. Po r. 1989 rehabilitačním rozsudkem sp. zn. 2 Rt 16/90 ze dne 26.3.1996, který žalobce předložil v tomto řízení o vydání , byl zrušen pravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30.9.1982, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na něj navazující, a to z důvodu nedostatečně posouzeného duševního stavu žalobce v důsledku rozpornosti znaleckých posudků vypracovaných v tomto trestním řízení na žalobce. Žalobce byl tedy rehabilitován ohledně jeho osobního jednání vůči soudu, které spočívalo v hrubých a urážlivých výtkách v rámci vedení občanskoprávních řízení, týkajících se žalobce.

64. Uvedené nesvědčí o míře postihu žalobce formou stalinské represe, resp. věznění či mučení, jak uvádí ve svých podáních v řízení, a o tom, že by byl kvůli kritice bezprávního státu soudně trestán. Svědčí o konfliktech, které žalobce měl v rámci svých občanskoprávních řízení se soudy a které byly řešeny v odvolacích a přezkumných řízeních, a to v otázce znaleckého zkoumání jeho duševního stavu, přičemž se tak dělo v rigidních (dnes již překonaných) poměrech té doby a platné právní úpravy. Náprava omezení způsobilosti k právním úkonům žalobce proběhla ve standardním instančním (odvolacím) řízení ještě v době normalizace. K rehabilitaci trestního postihu žalobce po r. 1989 v souvislosti s uvedenými řízeními bylo přistoupeno na základě rozporných znaleckých posouzení, nikoliv z důvodu žalobcových politických postojů. Na uvedeném nemůže nic změnit ani námitka žalobce, že se žalovaná nevypořádala s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. . Žalobcem k žalobě doložená část uvedeného rozsudku (pouze výrok) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2016, č.j. , že krajský soud k návrhu žalobce v řízení o ochraně osobnosti uložil žalované Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod zaslat žalobci omluvu ve znění: „Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod v letech 1974 - 1976 nezákonně hospitalizovala žalobce, za což se mu omlouvá“. Tento rozsudek, byť bez předložení odůvodnění, prokazuje nezákonnou hospitalizaci žalobce, a to zřejmě v době, kdy byl znalecky zkoumán duševní stav žalobce z důvodů výše uvedených. V této souvislosti je třeba s ohledem na žalobcovo tvrzení o věznění a mučení, objevující se jako obecné tvrzení v jeho podáních, uvést, že žalobce sám ani netvrdil a nepopisoval, z jakých důvodů a jakým způsobem byl v psychiatrické léčebně hospitalizován a zda se tak stalo pro určitou protikomunistickou činnost či z politických důvodů.

65. Obdobně žalobce neuvedl žádné konkrétní persekuční politické důvody k tomu, že nemohl získat žádné zaměstnání a nemohl studovat. Oproti tomu podklady řízení vztahující se k jeho k trestnímu řízení pro trestný čin příživnictví, konkrétně přípis Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 11.12.2014 1, č.j. ZN 881/2014, obsahující na CD spisový materiál tehdejší Okresní prokuratury v Kladně ( Pv 359/85 , ) zaznamenává zjištění i řadu záznamů o nabídkách zaměstnání pro žalobce, jednání se žalobcem a nakonec odmítnutí zaměstnání žalobcem ( např. zaměstnání od Středočeských vodovod kanalizací, o. z. 05 Kutná Hora ze 7. 9. 1984, seznam zaměstnání od pracovního odboru ONV Kutná Hora ze dne 12.2.1985 apod…). Z uvedených záznamů vyplývá odmítnutí zaměstnání samotným žalobcem a z jeho vůle, vždy s odkazem na jeho zdravotní stav, k čemuž dokládal zdravotní posudky a lékařské zprávy. Sám tedy dokládal, že byl mimo soudní řízení skutečně často zdravotně posuzován. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobce pro své aktivní postoje a nesouhlas s komunistickým režimem byl postižen nemožností získat zaměstnání.

66. Shodně s uvedeným soud nenalezl v tvrzeních žalobce ani v podkladech řízení žádné skutečnosti, které svědčily o tom, že by žalobci bylo z důvodu jeho aktivních protirežimních postojů bráněno ve studiu. Z dokumentace ÚDV bylo zjištěno, že žalobce prochází spisy, které se týkají jeho vyloučení z gymnázia pro studující při zaměstnání ve školním roce 1986/87. Výsledky šetření k této události se vztahují ke stížnosti žalobce na postup vedení školy při maturitních zkouškách, na neobjektivní klasifikaci žalobce a „černé fondy“ školy. Z informace vedení školy, založené ve spise, vyplynulo, že žalobce zaslal vedení školy množství dopisů, ve kterých se dopouštěl řady pomluv, urážek a křivých obvinění, v důsledku čehož škola zpracovala tyto hanopisy k podání trestního stíhání, které však bylo zastaveno z důvodu jednání žalobce v duševní poruše. Dopis školy koncipuje návrhy ke znaleckému vyšetření žalobce a zmiňuje řízení o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. Ve věci studia žalobce jde tedy rovněž o konfliktní situaci, která vyvstala v důsledku způsobu jednání žalobce v osobní rovině, týkající se jeho klasifikace a nesouhlasu s vedením školy, které nepředstavuje politické postoje žalobce a nedosahuje kvalifikace jednání, narušující komunistický systém, v jehož důsledku by došlo k vážnému postižení jeho osoby komunistickou mocí.

67. O politické persekuci v míře, kterou vyžaduje nesvědčí ani dopis Konfederace politických vězňů (KPV) ze dne 20. 9. 1991, podle něhož žalobci nebyla odebrána průkazka KPV po prokázání, že nebyl souzen pro politické delikty. To znamená, že ani jeho činnost spočívající v podávání řady trestních oznámení na činitele komunistické moci nedospěla k jeho trestnímu postihu právě za tuto činnost. Pro žalobce je rozhodující jeho odvaha při podávání trestních oznámení, avšak neuvádí, alespoň dle paměti, vůči jakým činitelům byla tato trestní oznámení podávána, pro jakou jejich činnost a jaké to mělo pro žalobce následky. Žalovaná proto správně vycházela pouze z prokázaných skutečností a podkladů, svědčících o tom, že žalobce podával řadu podnětů a stížností v záležitostech týkajících se jeho osobních záležitostí a řízení z důvodu nekonformního postoje žalobce v jeho životních situacích.

68. Míru osobní aktivity v protikomunistických postojích a v důsledku toho postižení žalobce (pro účely ) neprokazuje ani žalobcem předložené potvrzení Československé demokratické iniciativy ze dne 16. 5. 1990 o tom, že byl pověřen vedením organizace – oblasti Kutná Hora-Čáslav a okolí. Z výslovného znění potvrzení je patrné, že jde o pověření žalobce k zastupování ČDI při jednáních s orgány a úřady. Uvedený doklad tedy nepotvrzuje nic jiného než to, že žalobce byl členem ČDI (jistě vzniklé v době normalizace) a že za tuto instituci byl v r. 1990 oprávněn jednat. Žalobce nepředložil žádný materiál – manuál na odstranění mechanismu komunistického systému a vypracování základů právního státu, který by aktivně zveřejňoval a byl za tuto aktivitu postižen.

69. Obdobně potřebnou míru politické aktivity vyvíjené proti režimu neprokazuje ani skutečnost, že žalobce, zřejmě podvakráte, jak vyplývá z podkladů řízení a žalobcových příloh doplnění žaloby, byť v neúplném znění, podepsal Chartu 77. Soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že podpis Charty 77 žalobcem (nadto dle tvrzení žalobce při jednání před soudem zveřejněný až v době po listopadu 1989, kdy žalobce uvedl, že do r. 2016 neměl podklad o tom, že je signatářem Charty 77 - poznámka soudu), nevykazuje sám o sobě bez dalších aktivit v rámci Charty 77 znaky takového jednání dle , jímž je podmíněno vydání . Žalobce nikterak netvrdil a nedoložil, že by z důvodu podpisu Charty 77 byl od r. 1977 právě pro tuto činnost politicky perzekuován a jakým způsobem. Žalobcem tvrzená hospitalizace byla uskutečněna v letech 1974-1976.

70. Dikce vyžaduje spojení mezi aktivně a z vlastní vůle zastávanými a veřejně projevovanými politickými a společenskými postoji, jež bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, a mezi důsledky této aktivity v podobě velmi závažných dopadů do života člověka (typicky omezení na osobní svobodě). Tato forma odboje a oporu proti komunismu proto bude naplněna tehdy, je-li prokázáno kvalifikované jednání žadatele, v jehož důsledku došlo ze strany komunistické moci k závažnému postižení této osoby.

71. Souslovím „veřejně zastávané a projevované politické a společenské postoje“ je podle názoru zdejšího soudu nutno rozumět typicky činnosti uvedené v § 3 odst. 2 (například autorství petic či jiných veřejných materiálů za účelem obnovení svobody a demokracie, organizace veřejných vystoupení či publicistická činnost zaměřená proti komunistickému režimu), u nichž však není nutno prokazovat zvýšenou intenzitu, když ta byla svým způsobem „ohodnocena“ perzekucí postižené osoby, a to ve vztahu k provedené protikomunistické činností. V důsledku takových aktivit, které žalobce neprokázal, nebyl žalobce omezen na osobní svobodě. Ze všech podkladů, které správní orgány v tomto řízení shromáždily vyplývá, že omezení na osobní svobodě žalobce představovala hospitalizace v psychiatrické nemocnici, která byla realizována za účelem posouzení zdravotního stavu žalobce z důvodu specifik způsobu jeho jednání a stížnostní povahy jeho osobnosti. Zdravotní stav žalobce jako příčinu dalších nesouladných či neukončených vztahů lze ostatně shledat i ve vyjádřeních žalobce při odmítání nabídek zaměstnání, jak vyplynulo z podkladů výše zmíněných. Souslovím „veřejně zastávané a projevované politické a společenské postoje“ je podle názoru zdejšího soudu nutno rozumět typicky činnosti uvedené v § 3 odst. 2 (například autorství petic či jiných veřejných materiálů za účelem obnovení svobody a demokracie, organizace veřejných vystoupení či publicistická činnost zaměřená proti komunistickému režimu), u nichž však není nutno prokazovat zvýšenou intenzitu, když ta byla svým způsobem „ohodnocena“ perzekucí postižené osoby, a to ve vztahu k provedené protikomunistické činností.

72. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalobcem uváděné postihy v osobním a pracovním životě (vyloučení ze studia, soudní řízení, vyšetřování,) z důvodu osobních, nikoliv veřejně zastávaných politických a společenských postojů k naplnění formy odboje a odporu proti komunismu stanovené v nepostačují, neboť za účelem naplnění podmínek této formy odboje a odporu proti komunismu bylo nutno prokázat jejich spojení s kvalifikovanou protikomunistickou činností žadatele. Žalobce v podaném odvolání sice zmínil svoji aktivitu ve smyslu autorství petic a veřejného vystoupení při vedení občanů obce Potěhy kolem r. 1984 ve věci záboru jejich pozemku pro výstavbu, avšak neuvádí, v jaké úloze zde žalobce vystupoval, jakého stavebního záměru se jeho aktivita týkala a v jaké formě byla vyvinuta. Není vyloučeno, že mohlo jít jen o vyjádření občanů ke stavebnímu záměru, resp. projednání výstavby v územním či stavebním řízení, bližší skutečnosti, které by nasvědčovaly úmyslu žalobce projevit politické postoje a poškodit komunistickou moc, žalobce neuvádí.

73. Má-li žalobce za to, že jeho projevy (v řízení u soudu, vůči vedení školy, při podávání podnětů a stížností) postačují k naplnění kvalifikace jednání, které dle zákona musí splňovat podmínku, že dlouhodobě narušuje a ohrožuje autoritativní systém, soud uvádí, že pro účely naplnění zákonných podmínek pro vydání je mezi tyto projevy nutno řadit, samozřejmě při posouzení všech jednotlivých okolností případu, zejména projevy aktivní ve smyslu vlastní iniciativy či organizace, s potenciálem uškodit vládnoucímu režimu. Ze životních situací, jak je žalobce jen obecně a útržkovitě s odkazy pouze na spisové značky řízení, bez souvislého popisu jeho životních příběhů, nastínil v průběhu správního řízení, je zřejmé, že s komunistickým režimem nebyl konformní, nicméně,, jak vyplývá ze spisu a z jeho žalobních tvrzení v doplnění žaloby, žalobce není ani konformní s těmi, kteří byli rovněž perzekuování vládnoucím režimem, podepsali Chartu 77, a není ani konformní s postupem ÚDK, které shromažďuje informace o zločinech komunismu a jím postižených osob. Zdá se tedy, že kritika a stížnostní povaha žalobce, byť ji lze jistě chápat jako subjektivní snahu žalobce o dobrý řád věcí, neprovázela žalobce toliko v normalizační době, ale je jeho stálým rysem nutně kritického postoje žalobce ke společenskému dění vůbec. Takový cíl a snaha, zejména subjektivně uchopená, však není důvodem pro morální ocenění účastníků právě tzv. třetího (protikomunistického) odboje jako způsobu vyrovnání s komunistickou minulostí. Žalobcem projevovaný postoj vůči státním či jiným veřejným autoritám se v čase antipatie k tehdejšímu vládnoucímu režimu proto neprofilovala jako účast na akcích nebo veřejných vyjádřeních s cílem poškodit totalitní moc a obnovit svobodu a demokracii formami odboje a odporu proti komunismu podle zákona.

74. Městský soud v Praze dospěl po posouzení vytyčených žalobních bodů k závěru, že žádný z nich nezakládá důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované a z hlediska zákonnosti jej tak lze aprobovat. Žalovaná se dostatečným způsobem zabývala odvolacími námitkami žalobce a v průběhu správního řízení nebyl žalobce zkrácen na svých právech.

75. Ve vztahu k ostatním námitkám, týkajícím se poměrů některých členů Etické komise a V. H. ve snaze srovnávat jejich zásluhu o zánik totalitního režimu a chod věcí veřejných, soud uvádí, že tyto námitky směřují mimo předmět řízení, tj. mimo posouzení vlastní činnosti žalobce a jejích důsledků, ale ostatně i mimo skutkový stav zjištěný u žalobce. V dané věci není na místě, z důvodu odlišných situací u žalobce, srovnávat aktivitu a chování jiných účastníků odboje či odporu proti komunismu.

76. Městský soud v Praze v žádném případě nehodlá popřít ani zlehčovat pocity žalobce a újmu, kterou dnes žalobce pociťuje v důsledku některých nezákonných zásahů v období nesvobody. Zamítnutím žaloby soud v žádném případě nepopírá vnímání křivdy žalobcem v důsledku jeho obhajob v těch řízeních, které po delší době dospěly k zastavení řízení či k nápravě rozsudků, jimiž byla původně řízení skončena. Na druhou stranu, jakkoli to žalobce subjektivně pociťuje jinak, nahlíženo prizmatem oběti komunistického režimu, žalobce nenaplňuje zákonné podmínky „bojovníka“, resp. „odporovatele“ proti komunismu ve smyslu aplikovaného zákona, neboť v průběhu řízení před správními orgány nebylo zjištěno naplnění podmínek, které s vydáním spojuje. Žalobce jistě může pociťovat s takovým posouzením věci nesouhlas či zklamání z nenaplněného očekávání, úkolem správních orgánů však bylo rozhodnout v souladu se zákonem, jehož účelem nebylo udělení (morální a finanční) satisfakce širokému okruhu těch osob, které projevily jakýkoli nesouhlas s komunistickým režimem a které, vnímaly určitý postih ze strany režimu. I v případě žalobce je proto třeba respektovat, jaká jednání (s vysokou mírou rizika a nebezpečí veřejného projevu), zákon považuje za hodné vydání , a jen vyslovit politování nad tím, že dřívější režim pouze striktním uplatňováním pozitivního práva zatížil žalobce v řízeních, jejichž závěry byly až po delší době napraveny.

77. Vzhledem k tomu, že žalobě nebylo možné vyhovět, soud žalobu podle zamítl.

78. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, avšak náklady řízení mu v této věci nevznikly, neboť byl osvobozen od soudních poplatků a právní zástupce mu byl ustanoven soudem. Odměna ustanoveného zástupce bude soudem, s ohledem avízované vyčíslení nákladů při ústním jednání, stanovena v samostatném usnesení. Žalované straně náklady řízení nad rámec její běžné činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. května 2019

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje XX.