Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 386/2018 - 34

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. H. D., zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, čj. OAM-176/LE-LE05-LE24-PS-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2018, čj. -39,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Žalobce byl za účelem správního vyhoštění zajištěn podle , o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „ “). Následně podal žádost o mezinárodní ochranu a žalovaný shora označeným rozhodnutím rozhodl o jeho přezajištění dle , o azylu (dále jen „ “). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Ačkoliv žalobce cestoval pozemní cestou přes několik evropských států do Německa a o mezinárodní ochranu v nich mohl požádat, neučinil tak a požádal o ni až poté, co byl zadržen německou policií a vrácen do České republiky, kde s ním bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění, a byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců. Tvrzení o tom, že jej v zemi původu pronásleduje mafie lichvářů a má postiženou ruku, uvedl až při žádosti o mezinárodní ochranu. Při dřívějším výslechu však policii tvrdil, že mu nejsou známy skutečnosti bránící návratu do vlasti. Poté, co žalovaný rozhodl o přezajištění žalobce do režimu , vzal žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu zpět a žalovaný řízení o ní zastavil.

[2] Rozhodnutí žalovaného označené v záhlaví napadl žalobce žalobou, v níž tvrdil, že žalovaný nesprávně a nedostatečně zhodnotil možnost využití zvláštních opatření podle . Žalovaný fakticky zopakoval argumentaci pro vyhodnocení důvodnosti zajištění podle i pro zdůvodnění nemožnosti využít zvláštních opatření, což je neakceptovatelné, neboť to nedostatečně reflektuje závažnost protiprávního jednání žalobce a jeho pobytovou historii. Zvláštní opatření by měla být primárním řešením a zajistit cizince je možné pouze v případě, že zvláštní opatření nelze uplatnit. Žalobce nezpochybnil důvodnost zajištění, ale důvody zajištění podle něj z logiky věci nejsou totožné s důvody nemožnosti využít zvláštních opatření.

[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že by uplatnění zvláštních opatření nebylo účinné. Svědčí o tom fakt, že žalobce porušoval právní předpisy, neboť svévolně neoprávněně pobýval na území České republiky a přinejmenším jednoho dalšího státu EU bez cestovního dokladu, oprávnění k pobytu a dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů. Po předání do České republiky uváděl, že o azyl žádat nechce, protože chce pouze do Německa za přítelkyní, jejíž adresu ani nevěděl. Za tři dny však o mezinárodní ochranu požádal údajně ze strachu z lichvářů (a později žádost vzal zpět). Z jednání žalobce lze dovodit účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu a je zřejmé, že existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem, bude nadále porušovat právní předpisy a mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že bude žalobce správní řízení mařit, nelze podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, čj. -23, přistoupit ke zvláštnímu opatření. Žalovaný se podle krajského soudu vypořádal s individuálními okolnostmi případu a s jeho závěry se ztotožnil.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud aproboval nesprávný postup žalovaného, který závěr o nemožnosti využití zvláštních opatření založil na stejných důvodech jako závěr pro důvodnost jeho zajištění. Argumentaci krajského soudu výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nepřípadnou, neboť se v dané věci jednalo o cizince se zcela odlišnou pobytovou historií (v dané věci podal účastník řízení žádost o mezinárodní ochranu po dvou letech nelegálního pobytu poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění). Stěžovatel se na území České republiky ocitl poprvé, provinil se „pouze“ nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že neprojevil úctu k právnímu řádu České republiky, natož opakovaně.

[5] Stěžovatel zopakoval, že využití zvláštních opatření by mělo být primárním řešením a žalovaný byl povinen se individuálně vypořádat se všemi klíčovými prvky jeho pobytové historie. Poukázal na to, že institut zvláštních opatření musí být vykládán v souladu s cíli a smyslem návratové směrnice, na což měl upozornit Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 7. 12. 2011, čj. -51 a ze dne 28. 3. 2012, čj. -57, kde mj. uvedl, že smyslem právní úpravy je snaha o minimalizaci omezování osobní svobody zahrnutím povinnosti správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření před přistoupením k zajištění cizince. Stěžovatel tvrdí, že neexistují důvody domnívat se, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu, neboť přinejmenším od podání své žádosti prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a není jeho úmyslem mařit výkon rozhodnutí. Uvedené argumenty stěžovatel podřadil pod důvod kasační stížnosti v

[6] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti navrhl řízení zastavit dle , jelikož zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 7. 12. 2018, kdy bylo realizováno jeho vyhoštění do Vietnamské socialistické republiky. Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti a odkázal na obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě. Z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že své povinnosti během pobytu v České republice vědomě nerespektoval. Žalovaný i krajský soud vycházeli z okolností svědčících pro závěr, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově s cílem odvrátit vyhoštění. Podle žalovaného je zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jeho úvahy vedly. V rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních důvodů dospěl k závěru o zajištění stěžovatele.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je v souladu s zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[8] Nejvyšší správní soud nezastavil řízení podle , ač mu žalovaný v průběhu řízení sdělil, že stěžovatel již není zajištěn a bylo realizováno jeho vyhoštění. V mezidobí totiž Ústavní soud nálezem sp. zn. ze dne 27. 11. 2018 prohlásil ustanovení za neústavní pro rozpor s právem na přístup k soudu dle a 2 d, ve spojení s y, jakož i s právem na přezkum zákonnosti zbavení svobody podle a s právem na odškodnění podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zrušil je dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy k 21. 1. 2019.

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle , pod který lze podřadit „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit“. Z obsahu kasačních námitek je však evidentní, že ve skutečnosti nenamítá procesní pochybení žalovaného, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě byly dány důvody pro uložení zvláštních opatření podle namísto vydání rozhodnutí o zajištění. Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. -74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán kasační důvod podle

[11] Podle „ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“

[12] Podle „ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle nebo , ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

[13] Stěžovatel byl zadržen německou policií poté, co spolu s 24 muži vietnamského původu a převaděčem překročil v dodávce státní hranici s Českou republikou. Neměl jakýkoliv cestovní doklad ani oprávnění k pobytu. K prokázání své totožnosti nebyl schopen předložit ani žádný jiný doklad. Při výslechu uvedl, že svou vlast opustil z důvodu návštěvy přítelkyně žijící v Německu, kde chce požádat o azyl. Nemá v úmyslu pobývat na území České republiky. Měl v úmyslu pobývat několik týdnů v schengenském prostoru, ale jakým způsobem by při absenci cestovního dokladu a peněz vycestoval zpět, nevěděl. Na území Německa má v úmyslu pobývat i přes případný zákaz vstupu v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění. Na svou přítelkyni nemá žádný kontakt, ani neví, kde v Německu bydlí. Uvedl, že nezná skutečnosti, které by mu bránily v návratu do Vietnamu, ale pokud bude propuštěn, odjede do Německa, kde požádá o azyl. Na základě těchto skutečností byl stěžovatel zajištěn za účelem správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Následně požádal o mezinárodní ochranu a tvrdil, že jej pronásleduje mafie lichvářů, má postiženou ruku, nemůže pracovat a jeho rodiče jsou staří a on se o ně musí postarat.

[14] Nejvyšší správní soud ověřil, že se žalovaný možností uložení zvláštních opatření dle zabýval na str. 4-5 svého rozhodnutí. Žalovaný konkrétně uvedl, že je zřejmé, že mu skutečnosti, které stěžovatele dle jeho tvrzení vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, byly známé již před zajištěním policií. Navíc jsou v nich rozpory, z čehož lze usuzovat, že žádost podal pouze s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění a moci nelegálně setrvat na území EU, případně se opět pokusit o vstup do své cílové země. K tomu využije jakékoliv možnosti, včetně nezákonného vstupu za pomoci převaděčů, uváděním nepravdivých údajů o svém věku či podání žádosti o mezinárodní ochranu. S ohledem na to, že cílem stěžovatele je pokračovat v cestě do Německa, čímž by opětovně porušil právní předpisy, byl by jeho propuštěním ohrožen průběh správního řízení. Prokázáno bylo také to, že se stěžovatel dopustil porušení veřejného pořádku již v minulosti, neboť se zcela vědomě vyhýbal svým zákonným povinnostem spojeným s pobytem a vstupem na území České republiky a dalších států. Navíc jak sám uvedl, nehodlá respektovat ani případné rozhodnutí o správním vyhoštění a s ním spojený zákaz vstupu. Krajský soud se následně s žalovaným ztotožnil a dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštních opatření nebylo účinné. Kromě toho o účelovosti žádosti podle něj svědčí také to, že žádost o mezinárodní ochranu vzal před rozhodnutím o ní zpět. Podle krajského soudu se žalovaný přezkoumatelně a správně vypořádal s individuálními okolnostmi případu.

[15] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli v obecné míře za pravdu, že cílem výše reprodukované právní úpravy je snaha o snížení počtu případů, kdy je omezována osobní svoboda a pokud je to možné a dostačující, měla by být ukládána zvláštní opatření, při nichž k omezení osobní svobody nedochází. Toto pravidlo však není bezbřehé, což jasně vyplývá i z rozsudků Nejvyššího správního soudu, na které v této souvislosti stěžovatel odkazuje a z unijní úpravy, která je v nich rozebírána a které se nyní stěžovatel dovolává (viz bod [23] rozsudku ze dne 7. 12. 2011, čj. -51).

[16] Nejvyšší správní soud současně upozorňuje, že ustanovení § 46a (důvody zajištění) a § 47 (zvláštní opatření) transponují do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále „přijímací směrnice“), která poprvé na úrovni unijního práva upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. -48). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do byla nutnost implementace návratové směrnice, neboť návratová směrnice se v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. -32, anebo ze dne 6. 3. 2019, čj. -35). Potřeba primárního využití zvláštních opatření u žadatelů o azyl vychází z principu obsaženého v preambule přijímací směrnice. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi, věc C-61/11, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává, tak není pro nyní projednávanou věc přiléhavý, neboť pojednává o povinnosti členských států uskutečňovat vyhoštění prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření, což představuje jinou situaci, než zajištění v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (a rovněž tento judikát vychází z návratové, nikoliv přijímací směrnice).

[17] Ačkoli by se ze znění mohlo zdát, že jediným účelem zvláštních opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit účast žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění. Zajištění podle má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle (tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. -48, zvýraznění provedl Nejvyšší správní soud).

[18] To, že žalovaný z velké části vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření ze stejných důvodů, na jejichž základě usuzoval na účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatele, proto samo o sobě není nezákonné, respektoval-li zásadu individualizace (obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. -37, ze dne 5. 6. 2018, čj. -29, či ze dne 26. 7. 2017, čj. -35). Stěžovatel se v kasační stížnosti domáhal zohlednění „všech klíčových prvků pobytové historie“, aniž by však objasnil, který z nich měl žalovaný, a tedy i krajský soud, opomenout.

[19] Tvrzení, že se správními orgány spolupracoval, uvedl stěžovatel až v kasační stížnosti. Nadto není zřejmé, z čeho tak dovozuje. Jediná „spolupráce“, která ze správního spisu vyplývá, spočívá v tom, že se ve správních řízeních při výslechu k věci vyjádřil. Ke správnímu orgánu se ani sám dobrovolně nedostavil, ale byl kontrolován policejní hlídkou po překročení hranic s Německem, která ho následně zajistila. Naopak všechny shora popsané skutečnosti nasvědčují, že žalovaný a krajský soud zcela oprávněně usoudili, že uložení zvláštních (mírnějších) opatření by bylo příliš riskantní, neboť stěžovatel nerespektuje povinnosti vyplývající z právního řádu ČR. Zjištěné skutečnosti navíc nevyvolávají prakticky žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu proto, aby alespoň dočasně odvrátil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť žádost podal až po svém zajištění za účelem správního vyhoštění, dříve žádné azylově relevantní obavy neuváděl, o mezinárodní ochranu v žádné zemi EU nepožádal a tvrdil, že v případě propuštění se pokusí opět o vstup na území Německa. Žalovaný tudíž k zajištění přistoupil na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření. Obstojí proto zcela i navazující rozhodnutí krajského soudu napadené kasační stížností.

IV. Závěr a náklady řízení

[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ve spojení s Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[22] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát ( ve spojení s ). Odměna ustanovenému zástupci za řízení před Nejvyšším správním soudem náleží za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu [dle advokátního tarifu] a podání kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby [dle bodu 5 ve spojení s advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí 6 200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce, ta je stanovena paušálně v advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 600 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 21 % podle , o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 30. května 2019

JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.

předseda senátu