Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 478/2018 - 24

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zastoupen Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. - 14,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. - 14 odmítl žalobu proti „rozhodnutí o zařazení žalobce do evidence nežádoucích osob“ dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalobci byl na základě vedení jeho osoby v evidenci nežádoucích osob odepřen vstup na území České republiky.

[2] Městský soud nejprve posuzoval naplnění podmínek řízení a přípustnost žaloby, kterou žalobce výslovně podal dle Městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. – 47, v němž jsou konstatovány formální znaky úkonu správního orgánu, jejichž naplnění je předpokladem přípustnosti žaloby proti rozhodnutí ve smyslu : Je zde konkrétní individualizovaný adresát takového vrchnostenského aktu (…) tento úkon zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jeho konkrétní práva, je vydán ve formalizovaném řízení upraveném právními předpisy (…) správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené pravomoci jako materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti, komunikovaný adresátovi.“ Městský soud tyto formální znaky neshledal. Dospěl k závěru, že samotné označení žalobce za nežádoucí osobu dle zákona o pobytu cizinců nesplňuje formální požadavky rozhodnutí ve smyslu Městský soud dovodil, že žalovaný o označení osoby za nežádoucí nerozhoduje v rámci procedury, která by jakékoliv formální znaky správního řízení. Dle a 4 zákona o pobytu cizinců žalovaný přistoupí k označení cizince za nežádoucí osobu již na základě pouhé existence pravomocných rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění či o správním vyhoštění, a dále pokud cizinec neuhradí v plné výši náklady spojené se správním vyhoštěním, dobrovolným návratem anebo vycestováním do zahraničí. Žalovaný označení osoby za nežádoucí neodůvodňuje, nejsou zde žádní účastníci řízení, není veden správní spis a neexistuje opravný prostředek. Městský soud poukázal na možnost podat žádost o likvidaci či opravu osobních údajů dle a 2 zákona o Polici České republiky, ve znění v době rozhodné (dále jen „zákon o Policii“), které žalobce nevyužil. Informace o vyřízení takové žádosti je pak dle judikatury rozhodnutím, proti kterému se lze bránit správní žalobou. Městský soud uzavřel, že žalobce podal žalobu proti úkonu žalovaného, který není rozhodnutím dle , a proto žalobu odmítl dle

II.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení městského soudu z důvodu dle Stěžovatel byl zařazen do seznamu nežádoucích osob na podkladě informací poskytnutých policii Národní protidrogovou centrálou postupem podle zákona o pobytu cizinců, dle kterého policie rozhodne o označení cizince za nežádoucí osobu na základě vlastních poznatků. Dle znění zákona o pobytu cizinců muselo být rozhodnutí policie učiněno v řízení, ať už jakkoliv formálním či neformálním. Takový úkon naplnil znaky rozhodnutí dle , neboť tímto úkonem byla zakládána, měněna, rušena nebo závazně určena práva a povinnosti stěžovatele. Městský soud se však vypořádal pouze s důvody uvedenými v zákona o pobytu cizinců, přičemž stěžovatele se tyto důvody vůbec netýkají. Městský soud nerozlišil mezi postupy dle a 3 zákona o pobytu cizinců a žalobu v rozporu se zákonem odmítl.

[4] Žalovaný uvedl, že žalobce byl podle a 6 zákona o pobytu cizinců označen za nežádoucí osobu a zaevidován do evidence nežádoucích osob. Na tento postup se dle zákona o pobytu cizinců nevztahují části druhá a třetí , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), včetně povinnosti vydat správní rozhodnutí. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

III.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[6] Kasační stížnost není důvodná.

[7] Stěžovatel se domáhal soudního přezkumu blíže nespecifikovaného rozhodnutí o zařazení do evidence nežádoucích osob dle zákona o pobytu cizinců. Výslovně podal žalobu proti rozhodnutí dle Měl za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo nezákonné z důvodu nepřiměřenosti dopadu do jeho osobního a rodinného života. Městský soud dospěl k závěru, že zařazení stěžovatele do evidence není rozhodnutím dle a žalobu z tohoto důvodu odmítl. Stěžovatel v kasační stížnosti předkládá argumentaci, dle které zařazení do evidence bylo rozhodnutím, proti němuž byla žaloba přípustná. V kasační stížnosti uvádí, že byl zařazen do evidence dle zákona o pobytu cizinců a že městský soud se vypořádal pouze se skutečnostmi uvedenými v zákona o pobytu cizinců, z čehož dovozuje nezákonnost usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby.

[8] Dle § 154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Policie rozhodne o označení cizince za nežádoucí osobu na základě vlastních poznatků, požadavku ústředního správního úřadu České republiky, požadavku zpravodajské služby České republiky anebo závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy.“ Podle třetího odstavce tohoto ustanovení „Policie označí cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území,nebo pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění.

[9] Stěžovatel ze slovního spojení „policie rozhodne“ dovozuje, že zařazení do evidence muselo být učiněno v řízení a označení za nežádoucí osobu bylo rozhodnutím ve smyslu

[10] Nejvyšší správní soud se v dosavadní judikatuře vyjadřoval k povaze úkonu označení cizince za nežádoucí osobu dle § 154 zákona o pobytu cizinců v souvislosti s posuzováním žádostí cizinců o pobytová oprávnění na území České republiky. Dospěl k závěru, že u pobytových žádostí má být ověřena důvodnost označení žadatele za nežádoucí osobu zejména proto, že „samotné označení cizince za nežádoucí osobu nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu, protože nejde o rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické osoby“ (viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2008, č. j. – 63). Je nerozhodné, zda byl stěžovatel označen za nežádoucí osobu pro splnění předpokladů § 154 odst. 2 nebo odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Věcná odlišnost předpokladů uvedených v obou odstavcích vyplývá z povahy těchto předpokladů, nic však nemění na povaze zařazení cizince do evidence nežádoucích osob z hlediska přípustnosti samostatného přezkumu ve správním soudnictví. Zatímco v odst. 2 jsou uvedeny skutečnosti, které je třeba teprve vyhodnotit jako odůvodňující takovou klasifikaci cizince (vlastní poznatky, požadavek ústředního správního úřadu České republiky, požadavek zpravodajské služby České republiky anebo závazek vyplývající z mezinárodní smlouvy), třetí odstavec míří na okolnosti objektivnější povahy, kde zařazení do evidence nežádoucích osob je jejich „automatickým“ následkem (pravomocné rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území, pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění). Důsledkem je pak v obou případech skutečnost, že cizinec označený za nežádoucí osobu je evidován v evidenci nežádoucích osob ( věta první). Poukázat lze rovněž na téhož zákona, dle kterého se na řízení podle zákona o pobytu cizinců nepoužijí ustanovení části druhé a třetí . Na postup vedoucí k označení cizince za nežádoucí osobu se tak nepoužijí standardní procesní předpisy pro správní řízení, vedoucí k vydání správního rozhodnutí, které by mělo být dotčenému cizinci jakkoliv sdělováno. Tomu odpovídá i zákona o pobytu cizinců, dle kterého se cizinci nesděluje zařazení do evidence nežádoucích osob. Podpůrně lze v této souvislosti zmínit i městským soudem uvedené důsledky takového postupu, kdy cizinec nemůže mít povědomí o individualizaci zařazení do evidence, o časovém určení, od kterého mají účinky takového zařazení trvat a od kdy by případně měla začít plynout lhůta k podání žaloby proti takovému „rozhodnutí“. Úkon spočívající v označení cizince za nežádoucí osobu dle zákona o pobytu cizinců proto není sám o sobě rozhodnutím , samostatně přezkoumatelným ve správním soudnictví. Městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele z tohoto důvodu odmítl.

[11] Nejvyšší správní soud připomíná, že případným prostředkem obrany stěžovatele byla žádost o opravu, výmaz a likvidaci nepřesných nebo nepravdivých údajů dle a 2 tehdy účinného , o Policii České republiky. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel žádost dle § 83 odst. 1 a 2 zákona o Policii podal až dne 2. 11. 2018, tedy měsíc po podání správní žaloby. Zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, č. j. – 33, publ. pod č. 3088/2014 Sb. NSS konstatoval, že „[s]těžovatel měl tedy před podáním žaloby ke správnímu soudu nejprve podat žádost o výmaz či opravu záznamu v SIS [Schengenský informační systém, pozn. soudu) u Policie České republiky, Policejního prezidia. (…) stěžovatel nicméně žádost Policii České republiky nepodal, a namísto toho se rovnou obrátil na soud. Stěžovatel se mohl domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky, čímž naplnil předpoklady nepřípustnosti své žaloby podle (…) Stěžovateli nynější rozhodnutí neupírá soudní ochranu. Proti případnému negativnímu rozhodnutí Policie České republiky se bude moci bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, eventuálně v případě nečinnosti Policie České republiky žalobou nečinnostní“ (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, č. j. – 55).

[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[13] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. května 2019

Mgr. David Hipšr

předseda senátu