Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 233/2018 - 35

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: ČOLOT, a. s., se sídlem Babíčkova 1146/8a, Olomouc, zastoupená Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2016, čj. 31551/16/5200-11431-711360, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2018, čj. -46,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2018, čj. -46, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil dodatečný platební výměr na daň z příjmu žalobkyně za zdaňovací období roku 2010 tak, že doměřená daň vyšší o částku 71 820 Kč se mění na doměřenou daň nižší o částku 9 310 Kč. Současně snížil penále z 14 364 Kč na 0 Kč. Dodatečný platební výměr na daň z příjmu žalobkyně za zdaňovací období roku 2011 žalovaný změnil tak, že doměřená daň se mění z částky 338 770 Kč na částku 58 710 Kč. Současně změnil výši penále z částky 67 754 Kč na 11 742 Kč. Žalovaný vyhověl odvolací námitce žalobkyně vztahující se k určení obvyklé ceny nájemného za nebytové prostory, které žalobkyně uplatnila jako daňově uznatelné náklady. Nevyhověl však námitkám, které se týkaly uplatnění odpisů hmotného majetku, konkrétně nosných konstrukcí a elektrorozvodů fotovoltaické elektrárny a stavebních úprav spojených s jejím vybudováním na střeše nemovitosti. Podle žalovaného se totiž jedná o technické zhodnocení stavby a podle a 3 , o daních z příjmu (dále jen „ “), jde o modernizaci, neboť se rozšiřuje vybavenost nebo použitelnost majetku. Speciální způsob odpisování dle zákona o daních z příjmu se totiž vztahuje jen na technologickou část fotovoltaické elektrárny.

[2] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále „krajský soud“) žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované. Žalobkyně namítala, že podle § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmu je potřeba zkoumat, zda věc tvoří se stavbou funkční celek, nikoliv pouze to, zda je s ní pevně spojena. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je závlahový systém součástí golfového hřiště (rozsudek ze dne 14. 8. 2014, čj. -53) a filtrační zařízení je součástí budovy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. -144). Podle žalobkyně nosná konstrukce neslouží funkci budovy, ale k výrobě elektřiny ze slunečního záření. Jde tedy o dva hmotné majetky (nosné konstrukce fotovoltaických panelů a budovu, s níž jsou sice spojeny, ale netvoří s ní funkční celek). Nosné konstrukce lze považovat za hmotný majetek, jelikož slouží samy o sobě a není na nich závislý provoz budovy. Z hlediska fungování budovy není nezbytné mít na střeše nosné konstrukce fotovoltaických panelů, jelikož vyrobená elektřina budovu nenapájí. V naposled citovaném rozsudku soud taktéž dospěl k závěru, že pokyn GFŘ D-6 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) v bodě 1 k zákona o daních z příjmu neodpovídá textu zákona a jde nad jeho rámec, přičemž žalovaný na tento pokyn ve věci žalobkyně rovněž poukazuje.

[3] Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že pro účely výběru způsobu odpisování majetku je v případě věcí pevně spojených se stavbou vždy nutné individuálně posoudit, zda jsou tyto věci součástí stavby. Na základě výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. -144, dovodil, že je nejprve nutné zkoumat funkci a účel konkrétní stavby, a poté posoudit, zda předmětné zařízení tuto funkci a účel umožňuje. Teprve poté lze dovodit, zda by oddělením zařízení došlo ke znehodnocení stavby a následně teprve posoudit, zda je možné zařízení označit za součást stavby. Krajský soud shledal v rozhodnutí žalovaného rozpory, ze kterých mu nebylo zřejmé, zda považoval předmětné konstrukce a kabely za součást budovy či za samostatnou věc. Žalovaný totiž uvádí, že se jedná o samostatnou věc, ale na druhé straně snáší argumenty pro zdůvodnění závěru, že jde o funkční celek. Tyto závěry jsou rozporné. Krajský soud po posouzení věci dospěl k závěru, že předmětná zařízení byla pořízena za účelem provozu fotovoltaické elektrárny, s níž tvoří funkční celek. Bez stojanů a kabelů by totiž nemohla být technicky funkční a jejich jiný účel nelze ze správního spisu dovodit, neboť z žádné y nevyplývá, že by došlo ke změně funkce a účelu budov (např. že by se z budov původně výrobních či administrativních staly toliko elektrárny nebo že by se vyrobená elektřina stala toliko jediným zdrojem elektřiny pro dané budovy a že by tak případným oddělením nosných konstrukcí ztratily budovy použitelnost). Krajský soud se tak sice ztotožnil s tím, že budovy získaly novou funkci pasivního „stojanu“ či „nosiče“ fotovoltaické elektrárny, avšak nedošlo tím k technickému zhodnocení budovy ve smyslu její modernizace. Ve vztahu k Pokynu GFŘ D-6 uvedl, že žalovaný nijak neobjasnil vztah mezi jím odkazovanou poznámkou v pokynu a svým závěrem o tom, že nosné konstrukce jsou zhodnocením budovy. Krajský soud uzavřel, že dospěl ke stejnému závěru jako Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, čj. -43.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní uvedl, že nerozporuje závěr, že technologická část fotovoltaického zařízení a stavební část fotovoltaického zařízení tvoří jeden funkční celek, ale dle stěžovatele je pro daňové účely nezbytné tyto části oddělit, přičemž každá bude podléhat jinému způsobu daňového odpisování. Obdobně jako v případě technologie portálové mycí linky, která nemůže existovat sama o sobě a k naplnění její funkce dojde až montáží ke stavbě, i v případě fotovolatické elektrárny je odpisová skupina technologie a stavby z pohledu zákona odlišná. V § 30b odst. 1 zákona o daních z příjmu je jasně vymezeno, jaký hmotný majetek se dle tohoto ustanovení odpisuje. Jedná se o majetek označený ve Standardní klasifikaci produktů kódem 31.10 (elektromotory, generátory a transformátory a jejich díly), 31.20 (el. rozvodná, řídící a spínací zařízení a jejich díly) nebo 32.10 (elektronky a jiné el. součástky a jejich díly). Jde tedy o technologickou část zařízení a kabelové svody a stojany do žádné z těchto kategorií nespadají, neboť samy o sobě nejsou přímo zařízením pro výrobu elektřiny ze slunečního záření. Z pohledu zákona se tudíž jedná o samostatné (nezávislé) věci, které představují zhodnocení stavby. Stěžovatel dále odkázal na důvodovou zprávu k , který od 1. 1. 2011 uvedl v platnost zákona o daních z příjmu, dle které se zaváděné změny v odpisování navrhují jen pro technologickou část elektrárny.

[5] Rozsudek ze dne 17. 9. 2010, čj. -144, na věc není zcela přiléhavý, jelikož separace stojanů, kabelových svodů a zabezpečení neznamená účelové a funkční znehodnocení technologie fotovoltaické elektrárny, ale snížení vybavenosti stavby. Jedná se sice o způsob uchycení technologie fotovoltaické elektrárny na příslušné místo, avšak uvedená zařízení nejsou nutná přímo k funkci technologie elektrárny jako takové. Podle , , je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Na uvedené ustanovení navazuje vysvětlivka +++++) Přílohy č. 1 k zákonu o daních z příjmu, která koresponduje s Pokynem D-6, neboť mezi nedílné součásti stavebních děl se řadí i technické vybavení stavebních děl, zahrnující např. zabudované konstrukce sloužící k upevňování zařízení a předmětů. Demontáží nosné konstrukce by tak došlo ke znehodnocení stavby ať už z estetického nebo především funkčního hlediska, kdy by již nesloužila kromě své hlavní funkce také k instalaci majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření.

[6] V případě, kdy je technologie elektrárny umístěna na střeše budovy, jsou nosné konstrukce a kabeláže technickým zhodnocením stavby a podle § 33 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmu se považují za modernizaci, tj. rozšiřují vybavenost nebo použitelnost majetku. Tato modernizace je podmíněna stavebními úpravami a o tuto hodnotu se navyšuje vstupní či zůstatková hodnota staveb dle § 29 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmu. Co se týče závěru krajského soudu, že jiný účel umístění stojanů nelze ze správního spisu dovodit, byla podle stěžovatele nosnou konstrukcí budovám udělena nová funkčnost a montážemi se nosné konstrukce staly nedílnou součástí budov, tj. jejich technickým zhodnocením. Došlo tak k technickému zhodnocení budovy a současně ke vzniku samostatné movité

věci – fotovoltaického systému produkujícího elektrický proud. Konstrukce navíc může být nosičem čehokoliv jiného, např. reklamy.

[7] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu o vnitřní rozpornosti odůvodnění jeho rozhodnutí. Ostatně krajskému soudu je závěr stěžovatele zcela zřejmý, neboť v rozsudku vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem, že instalací kabelových svodů a nosných konstrukcí došlo k technickému zhodnocení budovy. Pokud stěžovatel v rozhodnutí uvedl, že kabelové svody a stojany jsou samostatnou movitou věcí a jsou tedy technickým zhodnocením stavby, nejde o rozporný závěr. Jednalo se toliko o dílčí závěr, že kabelové svody a stojany jsou samostatné od technologie elektrárny a nejsou tedy její součástí.

[8] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je v souladu s zastoupen zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s a 4 v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[10] Kasační stížnost je důvodná.

[11] Stěžovatelovy námitky lze vztáhnout pod důvody kasační stížnosti podle , tedy nesprávné posouzení právní otázky. Takovou otázkou je v posuzované věci to, zda lze nosné konstrukce a kabeláž fotovoltaické elektrárny započíst do celkových nákladů vynaložených na pořízení fotovoltaické elektrárny a tyto odepsat postupem podle zákona o daních z příjmu, nebo se jedná o technické zhodnocení budovy ve smyslu téhož zákona, resp. technické zhodnocení pronajatého majetku dle téhož zákona.

[12] Podle § 26 zákona o daních z příjmu se odpisy „stanoví pro účely tohoto zákona podle § 30, 30a, 30b, § 31 nebo § 32 z hmotného majetku, s výjimkou uvedenou v § 27“ (odst. 1). Přičemž „hmotným majetkem se pro účely tohoto zákona rozumí samostatné hmotné movité věci, popřípadě soubory hmotných movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena (§ 29) je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok“ [odst. 2 písm. a)].

[13] Podle zákona o daních z příjmu (ve znění ) nadepsaného „Odpisy hmotného majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření“ se „hmotný majetek označený ve Standardní klasifikaci produkce kódem skupiny 31.10, 31.20 nebo 32.10 využívaný k výrobě elektřiny ze zařízení pro výrobu elektřiny ze slunečního záření se odpisuje rovnoměrně bez přerušení po dobu 240 měsíců do 100 % vstupní ceny nebo zvýšené vstupní ceny“.

[14] Skupiny Standardní klasifikace produkce jsou vymezeny následovně:

- 31.10 - elektromotory, generátory a transformátory a jejich díly;

- 31.20 - elektrická rozvodná, řídící a spínací zařízení a jejich díly;

- 32.10 - elektronky a jiné elektronické součástky a jejich díly (viz např. komentář k § 30b v PELC, Vladimír. Zákon o daních z příjmů. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 842.

[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval vnitřní rozporností rozhodnutí stěžovatele, kterou krajský soud shledal v tom, že stěžovatel s odkazem na znění Pokynu D-6 uvedl, že kabelové svody a stojany pevně spojené s budovou jsou samostatnými movitými věcmi a jsou tedy technickým zhodnocením stavby, neboť se jedná o jeden funkční celek. V jiném odstavci však stěžovatel uvedl, že se nosné konstrukce staly nedílnou součástí nosných budov, tj. jejich technickým zhodnocením.

[16] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, čj. -25, rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost mj. tehdy, pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu. S kasací z důvodu nepřezkoumatelnosti je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle d, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí mělo být přistupováno teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení. Ačkoliv byly tyto závěry vysloveny ve vztahu k rušení rozsudků krajských soudů ze strany Nejvyššího správního soudu, nepochybně platí také pro situaci, kdy se nepřezkoumatelností zabývá krajský soud ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu.

[17] Podle Nejvyššího správního soudu se sice při vytržení z kontextu rozhodnutí mohou zdát výše uvedené závěry stěžovatele rozpornými, ovšem při jejich zasazení do kontextu celého rozhodnutí je zřejmé, že nejsou protichůdné a stěžovatel dospěl jednoznačně k závěru, že stavební část elektrárny je nutné odepisovat jako technické zhodnocení budovy. Ostatně i krajský soud následně přistoupil bez pochybností k věcnému posuzování závěru stěžovatele, zda jsou předmětná zařízení technickým zhodnocením budovy a vyjádřil s ním nesouhlas. Závěry stěžovatele byly nepochybné také pro žalobkyni, která žalobu založila právě na vyslovení nesouhlasu s tím, že předmětná zařízení jsou technickým zhodnocením budovy. Nejvyšší správní soud tudíž neshledal, že by odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí obsahovalo vady, které by vedly k rozpornosti takové intenzity, že by bylo nutné jej zrušit pro nepřezkoumatelnost.

[18] Posouzením stěžejní námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud v obdobné věci v nedávné době zabýval v rozsudku ze dne 21. března 2019, čj. -33, v němž dospěl k závěru, že stavební část fotovoltaické elektrárny (nosné konstrukce - stojany, kabelové svody, zabezpečení, přípravné práce a výměnu střech) není možné odepsat postupem dle § 30b zákona o daních z příjmu, přičemž v této věci nemá důvod se od závěrů uvedeného rozhodnutí odchýlit. Lze dodat, že Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, z něhož vychází i krajský soud v nyní napadeném rozsudku. Z povahy uvedených stavebních částí jsou tyto závěry aplikovatelné i v nyní posuzovaném případě, kdy se jedná rovněž o odpisování nosných konstrukcí (stojanů na panely), kabelových svodů a souvisejících stavebních úprav.

[19] Jak vyplývá z důvodové zprávy k , kterou bylo výše uvedené ustanovení přijato do zákona o daních z příjmu, s ohledem na to, že „více jak tři čtvrtiny nákladů je nutné vynaložit na technologickou část solárních zařízení a pouze necelou jednu čtvrtinu na stavební část solárních zařízení s tím, že stavební část těchto zařízení je zpravidla zařazena v odpisové skupině 4 s dobou odpisování 20 let (v případě staveb na dobu určitou dokonce zpravidla na 30 let), se navrhují uvedené změny jen pro technologickou část tohoto majetku. Z důvodu jednodušší aplikace návrhu je technologická část, která je tvořena zejména solárními panely, měniči a rozvaděči, vymezena jejím zařazením do skupin Standardní klasifikace produkce kódem 31.10, 31.20 nebo 32.10. Změna je navržena s přihlédnutím k tomu, že u solárních technologií došlo k výraznému snížení pořizovacích cen zejména solárních panelů a ke zvýšení jejich účinnosti.“

[20] Nejvyšší správní soud se zabýval také tím, zda při posuzování předestřené právní otázky lze vycházet ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. -144, jak učinil krajský soud, a dospěl k závěru, že nikoliv. Uvedený rozsudek se sice obecně zabýval výkladem pojmu „samostatná movitá věc“ pro účely daňových odpisů u věcí spojených s nemovitou věcí, ale nezabýval se nijak odpisy majetku využívaného k výrobě elektřiny. Pro tento majetek jsou však zákonem stanovena výše uvedená speciální pravidla.

[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 21. března 2019, čj. -33 „znění § 30b zákona o daních z příjmů je jednoznačné a nevzbuzuje pochybnosti, kterého hmotného majetku se režim odpisování dle tohoto ustanovení týká. Nadto je smysl a účel ustanovení zřetelně vysvětlen v důvodové zprávě (jejíž znění krajský soud v napadeném rozsudku opomenul). Podle citovaného ustanovení se odpisuje výhradně taxativně vymezený hmotný majetek označený ve Standardní klasifikaci produkce (SKP) kódem skupin 31.10, 31.20 nebo 32.10. Vzhledem k povaze produkce, která splňuje uvedenou klasifikaci, do těchto skupin spadají například solární panely, měniče a rozvaděče. Odpisování podle § 30b zákona o daních z příjmů se má zjevně týkat pouze takto vymezené tzv. technologické části FVE (nejedná se o právní pojem, ale o pomocné jazykové vyjádření toho, jakých zařízení se ustanovení v obecné rovině týká). Oproti tomu tzv. stavební část FVE do uvedených skupin zařadit nelze a její odpisování zůstalo beze změny (odpisuje se dle jiných příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů).“ Jak Nejvyšší správní soud poukázal v citovaném rozsudku, výše uvedené závěry jsou ostatně obecně přijímány taktéž odbornou literaturou.

[22] V daném případě je podstatné, že stojany a kabelové svody byly pevně spojeny s budovami, na jejichž střeše je FVE umístěna; jedná se tak o technické zhodnocení budov, které zvyšuje jejich vstupní (zůstatkovou) cenu. Vzhledem k tomu, že vlastník budov jako pronajímatel udělil v části II. bodu 4 písm. d) nájemní smlouvy ze dne 24. 9. 2010, která je součástí správního spisu, žalobkyni souhlas s odepisováním technického zhodnocení budov, Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s posouzením stěžovatele, podle něhož kabelové svody, zabezpečení a stojany měly být odpisovány podle § 28 odst. 3 zákona o daních z příjmů (jako technické zhodnocení pronajatého hmotného majetku).

[23] Za nepřiléhavé považuje Nejvyšší správní soud také tvrzení žalobkyně, z nichž vyšel v napadeném rozsudku krajský soud a které nemohou zvrátit výše citované závěry, že umístění fotovoltaické elektrárny na střeše budovy nemá vliv na její funkci a účel. Nejen z faktického stavu, o kterém není žádných pochyb (tj. že na budovách je umístěna funkční fotovoltaická elektrárna vyrábějící elektrickou energii, která je dodávána do sítě), ale také z nájemních smluv plyne, že na střechách budov byla se souhlasem vlastníka umístěna fotovoltaická elektrárna a v důsledku uvedeného byla na budovách umístěna potřebná zařízení (kabeláž apod.). O popsané změně budov byl zjevně zpraven také stavební úřad, který k této stavbě vydal dne 11. 10. 2010 kolaudační souhlas. Ačkoliv z obecné judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se daňových odpisů, z níž vycházel krajský soud v napadeném rozsudku, vyplývá, že je třeba vycházet z původní funkce a účelu, za jakým byla „nosná“ budova zkolaudována, pro účely daňových odpisů FVE nelze s ohledem na § 30b zákona o daních z příjmů vycházet pouze a výhradně z původně vydaného kolaudačního rozhodnutí (souhlasu).

[24] Stejně jako již Nejvyšší správní soud učinil ve věci sp. zn. , je pak na místě závěrem poukázat na to, že závěry o odpisování stavebních částí fotovoltaické elektrárny nelze dovodit z Pokynu D-6, jak to činí stěžovatel. V bodu 1 k § 26 je pouze stanoveno, že technologická zařízení na výrobu elektrické energie jsou samostatnou věcí, i přesto, že jsou pevně spojena se stavbou. Odpověď ve vztahu ke stavební části fotovoltaické elektrárny z uvedeného dovodit nelze.

IV. Závěr a náklady řízení

[25] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadený rozsudek krajského soudu podle věty první zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ).

[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 10. dubna 2019

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu