Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

53 Az 1/2019 - 50

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci

žalobce: X

státní příslušnost X

v ČR bytem X

zastoupen Mgr. Evou Foltýnovou,

advokátkou se sídlem Školská 694/32, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,

Odbor azylové a migrační politiky,

sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2019, č. j. OAM-7/ZA-ZA06-ZA17-2018,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobce podal dne 15. 2. 2019 u nadepsaného soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2019, č. j. OAM-7/ZA-ZA06-ZA17-2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce podané dne 3. 1. 2018 tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle zákona o azylu zastavuje.

2. Žalobce v prvé řadě nesouhlasí s tvrzením žalovaného v tom smyslu, že ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebyl předložen žádný nový důkaz. Žalobce přitom přiložil nový rozsudek Turecka ze dne 23. 1. 2017, jímž je jeho odsouzení k trestu odnětí svobody zmírněno tak, že trestní stíhání bylo zastaveno a přistoupilo se k tzv. osvědčovací lhůtě tří let. Pokud během ní žalobce nespáchá žádný trestný čin, bude rozhodnuto o zrušení trestu prvního.

3. Zásadním bylo v tomto směru sdělení žalobce poskytnuté žalovanému o tom, že osoby, které byly v Turecku souzeny společně se žalobcem, získaly ze stejných důvodů azyl ve Francii a ve Švýcarsku. Napadené rozhodnutí je nejen proti společné azylové politice (nařízení Rady ES č. 343/2003 a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU), ale též proti právu EU hájícího ty, kteří jsou okolnostmi nuceni oprávněně hledat ochranu v EU. Napadené rozhodnutí též porušuje základní lidská práva žalobce na svobodu, bezpečnost a azyl, ale též princip právní jistoty, pokud se za stejných okolností o lidech se stejným osudem rozhoduje rozdílně.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že organizace Strana kurdských pracujících (dále též „PKK“), za jejíž podporu byl žalobce spolu s jinými osobami souzen, je v EU i USA považována za teroristickou organizaci. Tato argumentace je dle žalobce v rozporu s přístupem ostatních členských zemí, např. Francie, které sympatizantům této organizace poskytují mezinárodní ochranu.

5. Napadené rozhodnutí rovněž nijak nezohlednilo dynamicky se vyvíjející bezpečnostní situaci v Turecku, ať se již jedná o protestní hladovku poslankyně za Lidově demokratickou stranu či neskrývaný úmysl Turecka eliminovat Kurdy s rozdílným politickým názorem.

6. Žalobce rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, čj. -65), a ve vztahu k ní namítá, že splnil podmínky pro podání opakované žádosti, přesto však byla jeho žádost zamítnuta a řízení zastaveno. Nebylo rovněž odůvodněno neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, ačkoli žalobce byl již z důvodu jeho smýšlení a politických sympatií v Turecku pravomocně odsouzen a po návratu do země původu mu hrozí, že bude vystaven vážné hrozbě a stíhání. Na podporu svých tvrzení žalobce označil důkazy, tj. rozsudek Turecka ze dne 23. 1. 2017, mediální výstupy informující o bezpečnostní situaci v Turecku a napadené rozhodnutí.

7. Žalovaný v rámci svého vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, odkazuje přitom na písemnosti založené ve správním spise a na napadené rozhodnutí. Žalovaný postupoval plně v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními , zjistil dostatečně stav věci, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil a opatřil si úplné podklady pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V současné době žalobce žádá o mezinárodní ochranu podruhé. Poprvé (rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 10. 2017, č. j. OAM-879/ZAZA11-2016) nebyla žalobci mezinárodní ochrana udělena. Tvrzeným důvodem byla obava z odsouzení za podporu a sympatie s teroristickou organizací PKK. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzené důvody v pořadí druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce jsou naprosto stejné, jako uváděl v rámci své první žádosti o mezinárodní ochranu, tj. obava z odsouzení za podporu a sympatie s teroristickou organizací PKK a zjevná snaha o legalizaci dalšího pobytu na území ČR. Žalovaný při hodnocení případu žalobce vycházel především z vlastních sdělení jmenovaného v řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména pak ze žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kde žalobce uvedl důvody své v pořadí druhé žádosti. Žalovaný porovnal a zhodnotil první žádost o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na našem území dne 11. 10. 2016 s jeho současnou druhou žádostí. Po posouzení žalobcem uváděných důvodů však správní orgán došel k závěru, že žalobce uvádí zcela totožné motivy svého odchodu ze země původu a důvody neochoty se vrátit zpět jako při své první žádosti, o které již rozhodnuto bylo, což odporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, čj. -65). Žalovaný je ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu toho názoru, že zhodnotil žalobcovu žádost jako opakovanou zákonně. Co se týká námitky ohledně toho, z jakých materiálů a podkladů žalovaný vycházel a zda použil žalobcem předložené materiály, žalovaný uvádí, že během poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 1. 2018 měl žalobce možnost uvést důvody, pro které žádal o udělení mezinárodní ochrany. Při konaném pohovoru mu bylo umožněno, aby uvedl i další skutečnosti, které by měl správní orgán vzít v potaz během posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to včetně možnosti doložit doklady, které by jeho tvrzení podpořily. Shromážděné podklady žalobce doplnit nechtěl, rovněž se k nim nevyjádřil. Žalovaný je tedy přesvědčen, že dostatečně zjistil skutkový stav, který mu umožňoval vydat ve věci rozhodnutí. Pro toto rozhodnutí si opatřil dostatečně aktuální informace o zemi původu, jak ostatně vyplývá ze spisového materiálu. S neudělením doplňkové ochrany se žalobce stručně vypořádal na straně druhé napadeného rozhodnutí, nehledě na to, že se tímto detailně zabýval již v první žádosti, konkrétně na straně 8 a 9. Žalobce v průběhu správního řízení nese břemeno tvrzení. Bezpečnostní situace v zemi původu žalobce byla velmi pečlivě zhodnocena v předcházejícím azylovém řízení k první žádosti jmenovaného, ve které bylo meritorně rozhodnuto. Žalovaný setrvává na tom, že žalobce ve své aktuální žádosti neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové ve smyslu zákona o azylu a kterými by se měl správní orgán znovu meritorně zabývat. Pokud tedy jde o samotnou právní kvalifikaci případu žalobce, i zde má žalovaný za to, že nevybočil z mezí zákonného ustanovení zákona o azylu, když tuto druhou žádost posoudil jako nepřípustnou se závěrem, že nenalezl žádné nové skutečnosti, které žalobce bez vlastního zavinění nemohl sdělit v průběhu předchozího, a které by vyžadovaly opakované meritorní posouzení.

8. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil následující pro věc rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 3. 1. 2018 (dále též „žádost“) požádal žalobce opakovaně o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu se podává, že žalobce je národností Kurd, svobodný, bezdětný, bez vyznání, nikdy nebyl členem žádné politické strany, ale sympatizuje se stranou HDP (Lidová demokratická strana). Turecko žalobce opustil v květnu 2016 legální cestou, vízum měl uděleno z českého konzulátu. Nejdříve jel do Gruzie, kam mu bratr vízum přivezl, poté jel do Norska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Odtud byl poslán do ČR, protože měl české vízum. K důvodům podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobce sdělil, že byl roku 2008 společně s dalšími přáteli obviněn pro své politické aktivity, resp. pro podporu a propagaci teroristické skupiny PKK (Strana kurdských pracujících), v roce 2010 byl odsouzen na sedm a půl roku vězení, pravomocným se toto rozhodnutí stalo roku 2016. Jelikož byl žalobce v zemi původu pravomocně odsouzen, rozhodl se ji opustit. K otázce, jaká nová okolnost nastala od minulého správního řízení, žalobce uvedl, že po jeho emigraci do ciziny je vytvářen tlak na jeho rodinu. Žalobcova sestra, po šest let zaměstnaná ve státním sektoru, dostala ze zákonných důvodů výpověď, žalobce se však domnívá, že skutečným motivem pro sestřinu výpověď bylo jeho odsouzení a odchod z Turecka. Žalobce chce doložit věci týkající se jeho odsouzení. Z osob, které tam jsou napsány, také už čtyři emigrovaly do Francie a Švýcarska a dostaly tam azyl. Žalobci nejde tolik o získání azylu, jako o to, aby se už nikdy nemusel vrátit do Turecka. K otázce, zda tyto nové materiály již dříve předkládal, žalobce uvedl, že některé nepředkládal. Dříve předložil jen 4 listy, nyní předkládá i rozhodnutí vydané v Turecku po jeho odvolání k vyšším instancím.

9. Součástí správního spisu jsou také listinné dokumenty související s dříve podanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce podal dne 11. 10. 2016, tj. materiály z předchozího správního řízení, dále pak protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle ustanovení , které bylo provedeno dne 24. 8. 2018. Do protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí žalobce opakovaně uvedl, že jeho rodina je v Turecku pod velkým tlakem, obě jeho sestry byly vyhozeny z práce. Žalobce dále uvedl, že do Turecka se nehodlá vrátit, má obavy o svou bezpečnost, byl mu uložen politický trest vězení na 7,5 roku a turecká vláda jej může kdykoli navýšit. Svůj život vidí žalobce v ČR. Ve spisovém materiálu je rovněž obsažen protokol o předání žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 28. 1. 2019, jehož podpisem žalobce stvrdil, že bere na vědomí skutečnost, že napadené rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení.

10. Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 1. 2019, č. j. OAM-7/ZA-ZA06-ZA17-2018 bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10a písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Žalovaný při posouzení žádosti vycházel zejména z výpovědi žalobce, jím doložených materiálů a informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku. Veškeré uvedené učinil součástí správního spisu. Žalobci byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem ve smyslu . Žalovaný konstatoval, že aktuální žádost žalobce je druhou v pořadí, přičemž předchozí rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nabylo právní moci dne 9. 11. 2017. Žalovaný posoudil důvody současné žádosti žalobce a provedl porovnání s jeho tvrzeními učiněnými v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Shledal, že žalobce uvádí naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a deklaruje neochotu se do Turecka vrátit stejně jako v průběhu správního řízení o jeho první žádosti, tj. usiluje tak o legalizaci svého pobytu v ČR. Žalovaný nepovažuje za relevantní důvod ve smyslu zákona o azylu ani žalobcem sdělené nové skutečnosti. Žalovaný si pořídil překlad žalobcem doložených dalších pasáží soudních rozhodnutí tureckého odvolacího trestního soudu a dospěl k přesvědčení, že na svých závěrech vyslovených v předchozím správním řízení ve věci žalobce nemá čeho měnit. Naopak poslední soudní přezkum tureckých soudů ukazuje na to, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno. Žalovaný tedy neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť ten neuvedl žádnou novou skutečnost odůvodňující opětovné vedení správního řízení. Vzhledem k tomu, že žalobcova žádost byla shledána nepřípustnou, správní řízení bylo zastaveno.

11. Žaloba není důvodná.

12. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce o tom, že ve druhém správním řízení byl předložen správnímu orgánu nový důkaz v podobě nového rozsudku Turecka ze dne 23. 1. 2017. Dle § 10a odst. 1 zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1. Dle § 11a odst. 1 platí, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Ze správního spisu je zřejmé, a žalobce to nepopírá, že se v dané věci jedná v pořadí o druhou žádost žalobce o mezinárodní ochranu. První žádost podal žalobce dne 11. 10. 2016, řízení bylo vedeno pod čj. OAM-879/ZA-ZA11-2016. Dne 20. 10. 2017 o této žádosti správní orgán rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje; rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 11. 2017. V rámci prvního správního řízení žalobce uváděl jako důvod své žádosti odsouzení za podporu a sympatie s organizací PKK, k čemuž měl doložit rovněž čtyři strany soudního rozhodnutí nejvyššího soudu Turecka, k němuž se žalobce odvolal. Tímto rozhodnutím z února 2016 měl být žalobce odsouzen na 7, 5 roku odnětí svobody. Žalovaný však dospěl k závěru, že se nejedná o pravomocné rozhodnutí, vyvrátil rovněž žalobcovo tvrzení o tom, že je hledanou osobou, neboť ještě v červnu 2016 mu turecká policie sebrala otisky prstů, aniž by ho zadržela a žalobce se mohl dál volně pohybovat po Turecku, které následně legálně opustil. Nic dalšího žalobce nedoložil.

13. Současná tvrzení žalobce ohledně důvodu pro přiznání mezinárodní ochrany jsou v podstatě totožná. Žalobce za azylový důvod, stejně jako v prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany, označil skutečnost, že je v zemi původu pravomocně odsouzen na 7,5 roku vězení za podporu organizace PKK. Rozhodnutím vydaným žalovaným dne 20. 10. 2017 o žalobcově první žádosti o mezinárodní ochranu bylo konstatováno, že žalobce v Turecku nebyl vystaven aktům pronásledování, které rozeznává český azylový zákon. Rovněž nebylo shledáno, že by mohl být po návratu do země původu vystaven hrozbě vážné újmy. Své závěry žalovaný podložil dostupnými informacemi o zemi původu žalobce, včetně materiálů týkajících se bezpečnostní situace v Turecku. Žalovaný v nyní projednávané věci pořídil překlad žalobcem nově doložených částí soudních rozhodnutí tureckého odvolacího trestního soudu (str. 44-46, 47-55 správního spisu). Z nich se podává, že trestní stíhání žalobce bylo odloženo, žalobci byla uložena tříletá osvědčovací doba. Pokud žalobce nespáchá po dobu 3 let od vydání rozhodnutí o odložení jiný trestný čin, bude rozhodnuto o zrušení trestu. Turecký ústavní soud, jemuž byla věc žalobce postoupena, takto rozhodl o již dříve vydaném rozhodnutí tureckého nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2016, jímž bylo zrušeno prvostupňové soudní rozhodnutí, kterým byl žalobce odsouzen na 7,5 roku odnětí svobody. Z doloženého je zřejmé, že turecké soudy rozhodly v žalobcův prospěch. Žalobce uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu pravomocného odsouzení na 7,5 roku odnětí svobody pro politické aktivity spojené se stranou PKK. Z uvedeného rozhodnutí tureckého ústavního soudu ovšem nic takového nevyplývá. Uvedené rozhodnutí nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o vykonstruovaný proces či adresné pronásledování. Je v něm zachycena obhajoba žalobce i rozvaha soudu, stejně tak i postup soudů přezkoumávajících prvostupňové soudní rozhodnutí. Není rovněž zřejmé, proč by se žalobce do Turecka nemohl vrátit, důvodnost takové obavy z nově předloženého soudního rozhodnutí neplyne. Žalovaný nicméně není oprávněn přezkoumávat zákonnost postupu tureckých soudních orgánů či orgánů činných v trestním řízení, to samé platí o správním soudu. Z toho, co bylo řečeno a doloženo žalobcem ve správním řízení a z toho, co správní orgán zjistil ze zákonné povinnosti, nelze usoudit, že by doložené soudní rozhodnutí tureckých soudů bylo možno považovat novou skutečnost, která nebyla bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Obsah uvedeného soudního rozhodnutí o ničem takovém nevypovídá. Sama existence předloženého rozhodnutí tureckého odvolacího soudu není novou skutečností ani zjištěním ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.

14. Jak judikoval Nejvyšší správní soud: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ (rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, č.j. -65). V projednávané věci se žádná taková skutečnost, která by mohla vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, zjevně neobjevila, jak plyne ze shora řečeného.

15. Žalobce dále namítá, že některým osobám souzeným společně s ním (X, X, X) byla ze stejných důvodů udělena mezinárodní ochrana a azyl ve Francii a jiným (X, X) v Německu. Napadené rozhodnutí je dle žalobce proto v rozporu se společnou azylovou politikou a právem EU. Tuto námitku soud rovněž nepřijal. V prvé řadě soud předesílá, že ohledně daných tvrzení žalobce ničeho nedoložil. Stěžejní pro danou námitku je však skutečnost, že u každé ze žádostí o mezinárodní ochranu je nutno postupovat zcela individuálně, s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti vztahující se k jednotlivým žadatelům. Ve vztahu k osobám, kterým dle žalobce měla být v jiných evropských zemích udělena mezinárodní ochrana, je nutno podotknout, že rozhodování českých správních orgánů není vázáno na rozhodování správních orgánů jiných států. Každá ze žádostí o mezinárodní ochranu je posuzována individuálně, s ohledem na osobní situaci žadatele. Výsledky řízení o udělení mezinárodní ochrany vztahující se k osobám rozdílným od žalobce a vydané správními orgány jiných evropských států nejsou pro projednávanou věc relevantní. Nelze tedy s úspěchem tvrdit, že je zde rozhodováno za stejných okolností o lidech se stejným osudem rozdílně, a je vyloučeno, že by z tohoto důvodu byla porušena základní lidská práva žalobce na svobodu, bezpečnost a azyl či princip právní jistoty.

16. Tím spíše nelze s úspěchem tvrdit, že rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je v rozporu s právem EU jen proto, že žalobci mezinárodní ochrana nebyla udělena, kdežto žalobcovým souputníkům dle jeho slov azyl udělen v jiných evropských státech byl. Stejně tak není pro projednávanou věc rozhodné, zda Francie považuje organizaci PKK, jejíž je žalobce sympatizantem, za teroristickou organizaci či nikoli. Rovněž není pravdou, a z napadeného rozhodnutí to nevyplývá, že by žalobcova opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla paušálně zamítnuta jen proto, že USA považují tuto organizaci za teroristickou organizaci, k tomu viz str. 3 napadeného rozhodnutí.

17. Soud nepřitakal ani tvrzení žalobce o tom, že žalovaný nezohlednil dynamicky se vyvíjející bezpečnostní situaci v Turecku. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný si obstaral dostatečně aktuální informace o zemi původu, které jsou součástí spisového materiálu (Zpráva Human Rights Watch, Turecko 2018, ze dne 1. 2. 2018; Zpráva Freedom House, Turecko 2018, ze dne 22. 2. 2018; Zpráva Amnesty International, Turecko 2018, ze dne 22. 2. 2018; Zpráva reportéři bez hranic, Turecko, leden 2018, ze dne 20. 3. 2018; Zpráva MV Velké Británie-Gülenovské hnutí, únor 2018, ze dne 29. 3. 2018; Zpráva ARC, Přehled situace v Turecku, listopad 2017, ze dne 16. 4. 2018). Situaci v Turecku na základě těchto podkladů zhodnotil (srov. str. 3-4 napadeného rozhodnutí). Bezpečnostní situace rovněž byla pečlivě zhodnocena v předcházejícím azylovém řízení k první žádosti žalobce, ve které bylo meritorně rozhodnuto. Žalovaný vzal v napadeném rozhodnutí v potaz proběhnuvší pokus o vojenský puč v roce 2016 a jeho dopad na vybrané skupiny tureckých občanů, k čemuž mj. podotkl, že v té době již žalobce pobýval mimo Turecko. Žalovaný vycházel také z vlastních sdělení žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde jmenovaný uvedl důvody své v pořadí už druhé podané žádosti. Soudu není zřejmé a ze žalobcem tvrzeného a doloženého nevyplývá, jak by mohla skutečnost, že osoby odlišné od žalobce jsou nebo byly v Turecku vězněny či držely hladovku, dopadat ne projednávanou věc. Nebylo ani prokázáno, že by žalobci v Turecku mohla hrozit eliminace, či že by vůči němu mělo být jakkoli tvrdě postupováno. Jak bylo řečeno shora a jak vyplývá ze žalobcem doloženého rozhodnutí tureckého ústavního soudu, turecké soudy rozhodly v žalobcův prospěch. Žalobcem odkázané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nedopadá na projednávanou věc v tom smyslu, že by prokazovalo, že žalobce splnil podmínky pro opakované podání žádosti (rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, č.j. -65).

18. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že žalovaný neodůvodnil neudělení doplňkové ochrany. Jak vyplývá z § 10a odst. 2 zákona o azylu, „je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany“. Žalovaný proto v tomto ohledu nikterak nepochybil. Soud připomíná, že žalobce se tímto detailně zabýval již v první žádosti, konkrétně na straně 8 a 9.

19. Žalobcem namítané pravomocné odsouzení na 7,5 roku odnětí svobody se neprokázalo, aktuálním rozhodnutím tureckých soudů bylo trestní stíhání žalobce odloženo, žalobci byla uložena tříletá osvědčovací doba. Není absolutně zřejmé, na základě jakých indicií se žalobce domnívá, že bude po návratu do Turecka vystaven vážné hrozbě a stíhání. Nic z toho, co žalobce tvrdil a doložil, potažmo co správní orgán zjistil, takové hrozbě nenasvědčuje a obava žalobce se tak jeví zcela nedůvodnou.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle , věty první Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 11. dubna 2019

JUDr. Věra Balejová v. r.

samosoudkyně