Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 42/2019 - 25

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. S. D., zastoupen JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2018, č. j. - 38,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 11. 2018, č. j. OAM-267/LE-LE05-BA04-PS-2018, rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Podle téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 18. 2. 2019.

[2] Před vydáním předmětného rozhodnutí žalovaného byl žalobce dne 28. 10. 2018 zajištěn podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), za účelem realizace správního vyhoštění, které bylo žalobci uloženo rozhodnutím vydaným dne 13. 7. 2018 a vykonatelným ode dne 24. 8. 2018. Dne 31. 10. 2018 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále též „ČR“), na základě čehož byl přezajištěn napadeným rozhodnutím.

II.

[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), v níž namítal, že se žalovaný nijak nevypořádal se zásahem rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. Krajský soud konstatoval, že na věc žalobce jakožto žadatele o mezinárodní ochranu nelze dle § 2 odst. 1 zákona o pobytu cizinců aplikovat § 174a téhož zákona. Přiměřenost rozhodnutí o zajištění tedy nelze zkoumat optikou důvodů uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale toho, zda bylo možné rozhodnout o uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. V tomto ohledu se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, že byly dány okolnosti, které ve svém souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření. Vycházel přitom z toho, že žalobce pobýval na území ČR již od června 2017 vědomě bez pobytového oprávnění a právní předpisy porušoval rovněž výkonem pracovní činnosti bez příslušného povolení a mařením rozhodnutí o správním vyhoštění. Žádost o mezinárodní ochranu podal teprve poté, kdy byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Z tohoto chování žalobce lze dovodit účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu v ČR. Lze tedy souhlasit se závěrem žalovaného, že u žalobce existuje důvodná obava z nedodržování povinností a vyhýbání se jejich plnění. K rodinné situaci soud poukázal na to, že syn žalobce žije s matkou v Německu, není na žalobci finančně závislý a vídá se s ním nepravidelně. Zásahem do rodinného a soukromého života se navíc dostatečně zabývalo rozhodnutí o správním vyhoštění. Tvrzení o nepřiměřenosti zásahu způsobeného zajištěním pak žalobce nijak hlouběji nerozvedl. Nelze za něj přitom považovat pouhé odloučení od přítelkyně; i v zařízení pro zajištění cizinců lze realizovat návštěvy.

III.

[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “). Podle stěžovatele žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili otázku zásahu rozhodnutí o zajištění do jeho soukromého a rodinného života; krajský soud navíc provedl úvahu o přípustnosti tohoto zásahu namísto žalovaného. Žalovaný měl vyhodnotit, zda rozhodnutí o zajištění představuje zásah do soukromého a rodinného života a přitom zohlednit míru intenzity takového zásahu, příp. pobytovou historií cizince. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil.

IV.

[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Odkázal na správní spis, žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dovozuje, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a upozorňuje na to, že kasační argumentace je pouze opakováním žalobních námitek. Nesouhlas stěžovatele s jejich vypořádáním ze strany krajského soudu nezpůsobuje vadu napadeného rozsudku.

V.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[7] Kasační stížnost není důvodná.

[8] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o přezajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu. Námitky stěžovatele směřují proti tomu, že žalovaný při rozhodování o zajištění neposuzoval zásah do soukromého a rodinného života.

[9] Dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

[10] Otázkou posuzování zásahu do soukromého a rodinného života při zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již zabýval mimo jiné ve svých rozsudcích ze dne 24. 5. 2017, č. j. - 31, a ze dne 21. 2. 2018, č. j. - 30. V obou rozsudcích byla situace velmi obdobná nyní posuzované věci, a soud proto nevidí důvod se od jejich závěrů odchýlit. Ačkoliv se žalovaný ve svém rozhodnutí touto otázkou (stejně jako ve zmiňovaných rozsudcích) výslovně nezabýval, vypořádal argumentaci stěžovatele věcně krajský soud, s důrazem na to, že stěžovatel svá tvrzení o nepřiměřenosti zásahu v podobě zajištění dle zákona o azylu do jeho soukromého a rodinného života nijak konkrétně nerozvedl. Jinými slovy, stěžovatel toliko poukázal na to, že na území ČR žije jeho přítelkyně a syn, pročež je ukončení jeho pobytu nepřiměřeným zásahem. K tomu krajský soud trefně poznamenal, že jeho námitka směřovala zejména proti zásahu do rodinného a soukromého života spojeného s ukončením pobytu na území ČR, nikoliv se zajištěním dle zákona o azylu. Vlivu ukončení pobytu na území ČR na soukromý a rodinný život stěžovatele se však dostatečně věnovalo rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 13. 7. 2018. Dále krajský soud ve vztahu k synovi stěžovatele konstatoval, že tento žije se svou matkou v Německu (tedy nikoliv v ČR, jak tvrdil stěžovatel v žalobě), kde navštěvuje základní školu, není na stěžovateli finančně závislý a vídá se s ním nepravidelně. Ve vztahu k tvrzenému vztahu s přítelkyní krajský soud konstatoval, že pouhé odloučení z důvodu zajištění bez dalšího neznamená nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Za situace, kdy stěžovatel v průběhu správních řízení uvedl pouze vágní tvrzení, tedy krajský soud neshledal pochybení žalovaného v tom, že se ve svém rozhodnutí o zajištění dle zákona o azylu nezabýval zásahem do soukromého a rodinného života. Stěžovatel ostatně žalovaného ani k takovým úvahám nenavedl. Soud také doplnil, že tvrzená přítelkyně může stěžovatele navštěvovat v zařízení pro zajištění cizinců.

[11] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení před žalovaným neexistovaly žádné indicie o tom, že by přezajištěním stěžovatele podle zákon o azylu bylo zasaženo do jeho rodinného a soukromého života. Žalovaný totiž pracoval se zcela prostou a vágní informací, že stěžovatel je rozvedený a má syna žijícího v Německu. Po přezajištění stěžovatel do protokolu o poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl ve vztahu k jeho rodinné situaci, že je rozvedený a má syna, který pobývá s bývalou manželkou v Německu a kterému by chtěl zůstat na blízku. Žádné další údaje ke své rodinné a soukromé situaci nesdělil. Není tedy pravdivé jeho tvrzení uvedené v žalobě a kasační stížnosti, že při podání žádosti o mezinárodní ochranu výslovně uvedl, že na území ČR žije jeho přítelkyně T. N. N. T. Tuto osobu zmínil toliko v protokolu o podání vysvětlení při zajištění za účelem správního vyhoštění ze dne 28. 10. 2018. Přitom uvedl, že bydlí u známého na Praze 10 a kromě toho se zdržuje také u přítelkyně na Praze 3. Nelze žalovanému v dané věci vytýkat, že na základě těchto informací nedovozoval existenci intenzivních soukromých a rodinných vazeb stěžovatele na území ČR a nezabýval se blíže tím, zda přezajištění může představovat nepřiměřený zásah.

[12] V již zmiňovaném rozsudku č. j. - 30 Nejvyšší správní soud akcentoval, že: „[ú]čelem správního soudnictví je tedy umožnit bránit veřejná subjektivní práva.“ Jestliže sám stěžovatel nespecifikoval, jak by jeho zajištění mohlo do jeho soukromého a rodinného života zasáhnout a ve svých podáních uváděl přinejmenším nepřesné údaje, bylo by čirým formalismem, pokud by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí žalovaného pouze proto, že se žalovaný touto otázkou výslovně nezabýval (shodně rozsudek č. j. - 30).

[13] K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. - 45 je nutné uvést, že tento sice kladl důraz na to, že musí být posouzen zásah do rodinného života při rozhodování o setrvání v zajištění, nicméně uvedl, že mimo to je třeba přihlížet i k dalším významným hlediskům, jako např. porušování imigračních pravidel v minulosti nebo vědomé uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Z odůvodnění rozsudku nijak neplyne, jak namítá stěžovatel, že by bylo povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na nereálnost zásahu do těchto práv.

[14] Pokud pak jde o námitku, že se krajský soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života věcně, je třeba uvést, že krajský soud především reagoval na žalobní námitky, které směřovaly pouze k rodinnému a soukromému životu stěžovatele. Navíc za situace, kdy nebylo povinností žalovaného se výslovně vyjadřovat k možnosti zásahu do soukromého a rodinného života, neboť ten neměl žádné relevantní informace, ze kterých by tento zásah mohl případně dovozovat, nebylo pak pochybením krajského soudu, pokud se k této otázce blíže vyjádřil. I krajský soud totiž jednoznačně dovodil, že vzhledem k vágnosti tvrzení ohledně rodinného a soukromého života není možné žalovanému vyčíst, že se touto otázkou výslovně nezabýval. V návaznosti na to a v reakci na žalobní námitky k tomu pak pouze doplnil své podrobnější vypořádání.

[15] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle

[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

[17] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing. Jakub Backa. Podle , věty poslední, zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s , , a a d) , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem dne 29. 1. 2019), a písemné podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. - 32). Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2019

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu