Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 A 66/2019 - 26

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

žalobce: H.K., narozený dne …, ev. č. x, státní příslušnost Íránská islámská republika, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Balková,

zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, obecný zmocněnec,

sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zajištění cizince ze dne 18. 3. 2019, č. j. OAM-195/LE-BA04-VL13-PS-2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 3. 7. 2019.

2. V podané žalobě žalobce předně namítal, že ze strany správního orgánu došlo při rozhodování o zajištění k pochybení, když dostatečně nezohlednil skutkové okolnosti případu a nezjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Neboť podle žalobcem tvrzených skutečností nelze rozhodnout o zajištění z důvodu § 46 odst. 1 písm. e).

3. Dále bylo namítáno, že žalovaný zajištění žalobce odůvodnil za použití § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 395/1999 Sb. zákona o azylu, neboť dle jeho názoru existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Oprávněné důvody spatřoval žalovaný ve skutečnosti, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až po několika dnech od jeho zajištění. K tomu žalobce uvedl, že požádání o udělení mezinárodní ochrany až po několika dnech od jeho zadržení nelze automaticky vykládat jako snahu vyhnout se možného správnímu vyhoštění a přikládat mu tento postup k tíži. Žalobce si nebyl vědom možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu v ČR, a proto došlo ke zmíněnému prodlení. K uvedenému postupu došlo v důsledku neznalosti právního řádu žalobcem. I v případě, že by o možnosti požádat o mezinárodní ochranu žalobce věděl, nelze na základě prodlení mezi jeho zajištěním a podáním žádosti o mezinárodní ochranu automaticky uvažovat o účelovém jednání. Žalobce uvedl, že jeho původním úmyslem bylo požádat o mezinárodní ochranu v Itálii, kde pobývá jeho bratr. Vzhledem k zajištění se ovšem do Itálie nedostal a z toho důvodu musel zvážit svůj další pobyt v ČR. Žalobce dále uvedl, že k rozhodnutí o zajištění na základě tvrzení o možné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu není žalovaný oprávněn, neboť posouzení účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu je předmětem samostatného řízení o udělení mezinárodní ochrany a nikoliv řízení o zajištění.

4. Pokud již chtěl žalovaný rozhodnutí o zajištění odůvodňovat skutečnostmi, které je nutné posoudit v rámci jiného řízení, měl by přistupovat nezaujatě a zohlednit veškeré skutečnosti, které vyšly v řízení najevo. To ovšem neučinil, když ve svém rozhodnutí nezohlednil vyjádření účastníka řízení do protokolu ze dne 11. 3. 2019. Uvedené vyjádření je stěžejní z hlediska posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, neboť v něm žalobce uvedl, že odešel ze země původu z důvodu konverze ke křesťanství a obavy o život v případě setrvání v zemi původu.

5. Podle veřejně dostupných zpráv je situace křesťanů - konvertitů v íránské islámské republice velmi problematická. „Dochází k vzestupu pronásledování ze strany zejména státních orgánů a v menší míře i jejich rodinami a společností. Vláda je považuje za pokus západních zemí podkopat islám a islámský režim Iránu. Konvertování na křesťanství může být trestným činem, který si zaslouží trest odnětí svobody vyšší než 10 letí„ Mnoho křesťanů (zejména konvertitu) bylo stíháno a odsouzeno k dlouhodobému trestu ve vězení. Jiní stále čekají na soud. Během této doby čelí jejich rodiny veřejnému ponížení.“ Podle aktuálních zpráv Foxnews „jsou íránští křesťané v islámské republice v hrozném útlaku kvůli nové vlně represí, které se z velké části neevidovaly v médiích. Mulláhové zahájili kampaň, aby umlčeli své protivníky, a na vrcholu jejich seznamu jsou iránští křesťané. Dne 9. srpna organizace, která prosazuje náboženskou svobodu v Iránu, uvedla, že soud v Boushehr odsoudil pár křesťanských konvertitů a deset dalších Íránců na jeden rok ve vězení za „vystupování proti Islámské republice ve prospěch křesťanství.“

6. Výše uvedenými skutečnostmi se ovšem žalovaný při svém rozhodování o zajištění vůbec nezabýval a nikterak je v rozhodnutí nezohlednil, i přesto, že jsou odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu náboženského vyznání důvodem pro rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Kdyby se žalovaný zabýval politickou situací v zemi původu žalobce a přístupem k osobám křesťanského vyznání, musel by dojít ke zjištění, že žalobcovi obavy o život jsou důvodné a podanou žádost o mezinárodní ochranu nelze považovat za účelovou. V takovém případě, by žalovaný nemohl rozhodnout podle § 46a odst. 1 písm. e) o zajištění žalobce. S ohledem na uvedené považuje žalobce rozhodnutí žalovaného o zajištění za nezákonné.

7. Žalovaný rozporuje též závěry žalobce o nemožnosti uložit zvláštní opatření, které jsou podloženy též tvrzením o účelové žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce má za to, že pokud by žalovaný zohlednil důvody, které ho vedly k opuštění země původu a skutečnost, že jeho obavy o život jsou z důvodu konverze ke křesťanství důvodné, musel by dojít k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu není účelová a tudíž zde nejsou důvody, které by znemožňovaly uložení zvláštního opatření. Žalobce má za to, že žalovaný mohl uložit jedno z mírnějších opatření a to například zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit na ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

8. Žalobce uvedl, že opatření ve formě zajištění představuje nejzazší prostředek, který umožňuje zasáhnout do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jako s takovým s ním musí být zacházeno. K tomu ovšem ze strany žalovaného nedošlo. Žalovaný měl více možností jak se vypořádat se situací, přesto přikročil k nejtvrdšímu možnému opatření.

9. Žalobce z výše uvedených důvodů požádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej žalovanému k dalšímu řízení.

10. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že nesouhlasí s podanou žalobou, neboť má za to, že v rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, na základě jakých důvodů dospěl k názoru, že žalobce je dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, a že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 3. 7. 2019. Žalovaný je rovněž přesvědčen o tom, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Dále odkázal na spisový materiál ve věci, zejména na vydané rozhodnutí a sděluje, že postupoval plně v souladu se zákonnými ustanoveními.

11. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých důvodů má za prokázané, že existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Žalovaný dle doloženého dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat nebo bude chtít pokračovat do dalších evropských zemí, bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění, a že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo v jeho případě zapříčiněno pouze snahou vyhnout se tomuto vyhoštění.

12. Žalobce do ČR přijel v nákladovém prostoru dodávky. Cestoval ze země původu bez cestovního dokladu a bez víza a na území schengenských států vstoupil neoprávněně, stejně jako na území ČR. Svého neoprávněného pobytu si byl, jak výslovně uvedl, zcela vědom. Bez cestovního dokladu a bez víza cestoval přes Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, ČR až do Spolkové republiky Německo. Žalobce rovněž sdělil, že konvertoval ke křesťanství a z tohoto důvodu chce požádat o azyl, původně však cílem jeho cesty byla dle jeho vyjádření Itálie a jeho původním úmyslem nebylo vůbec v ČR zůstat, pouze projížděl. Dále uvedl, že má sourozence a strýce na území Evropské unie, zároveň ale přiznal, že na území ČR nemá žádné rodinné vazby, nemá zde k nikomu vyživovací povinnost, naopak ve vlasti má blízké rodinné příslušníky. O udělení mezinárodní ochrany požádal až po několika dnech od svého zadržení Policí ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, a žalovaný byl přesvědčen, že existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, a proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

13. Žalovaný dále uvedl, že přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že u žalobce lze důvodně předpokládat jeho pokračující hrubě nerespektování právního řádu ČR. Jednání žalobce nedávalo žalovanému dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení žalobce spolupracoval se správním orgánem a případně respektoval důsledky negativního rozhodnutí ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nerespektování opakovaně uložených správních vyhoštění představuje neúctu žalobce k právnímu řádu ČR a dává správnímu orgánu představu o tom, jak by se žalobce s největší pravděpodobností choval v průběhu současného řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

14. Žalovaný správní orgán uvedl, že je přesvědčen o tom, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej úvahy vedly. Správní orgán ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních důvodů dospěl k názoru zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Pro řízení o žalobě odkázal žalovaný na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. S ohledem na uvedené, žalovaný považuje přijaté správní rozhodnutí za souladné se zákonem a přiměřené okolnostem. Žalovaný je i nadále názoru, že ve věci postupoval zákonným způsobem a nedopustil se porušení ani Evropské úmluvy o lidských právech. Námitky uvedené v žalobě shledává žalovaný jako neodůvodněné.

15. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 18. 4. 2019 žalobce zopakoval a i nadále setrval na námitkách uvedených v žalobě proti napadenému rozhodnutí žalovaného a jen doplnil určitá tvrzení, ze kterých vyvodil oprávněnost své žaloby.

17. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť žalovaný vyjádřil souhlas s projednání věci bez nařízení ústního jednání, načež žalobce se nevyjádřil ve lhůtě k tomu účelu poskytnuté a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 46a odst. 8 zákona o azylu věta předposlední před středníkem).

18. Soud rozhodl o věci podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

19. Soud neshledal žalobu důvodnou.

20. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, který uvádí, že „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

21. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu, který uvádí, že „ ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany“.

22. Soud vzal za základ svého rozhodování skutková zjištění, jak je žalovaný shrnul ve svém vyjádření k podané žalobě, poté, co se ujistil, že mají oporu ve správním spisu.

23. Veškeré námitky žalobce v dané věci se vztahovaly k tomu, že žalovaný nesprávně a nedostatečně zjistil skutečný stav věci a v důsledku toho nesprávně vyhodnotil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Rovněž se nedostatečně vypořádal se samotným důvodem zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

24. V úvodu své argumentace soud považuje za vhodné vypořádat se s námitkou směřující proti nedostatečně zjištěnému stavu věci. Soud především poukazuje na skutečnosti, jež žalovaný zjistil v průběhu správního řízení o zajištění žalobce a to konkrétně, že žalobce prokazatelně nelegálně překročil hranice několika členských států Evropské unie (dále „EU“) za pomoci převaděčů a bez jakýchkoliv oprávnění k pobytu na daných území a současně bez dokladů prokazujících totožnost. Výše uvedené sám žalobce uvedl a dále nerozporoval v protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 11. 3. 2019 a rovněž bylo potvrzeno lustrací v příslušných evidencích. V návaznosti na tyto události posléze podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (15. 3. 2019). Soud považuje zjištěný skutkový stav za prokázaný a dostačující pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný si zajistil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí v souladu s ust. § 3 správního řádu.

25. Jak již bylo uvedeno, v projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) a žalobce zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. K uvedenému soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 15. 2. 2017 č.j. 10 Azs 284/2016-35, kde vysvětluje aplikaci ust. § 46a odst. 1 písm. e)takto: „pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že pokud žalovaný shledal oprávněné důvody, jež ho vedly k závěrům o účelovosti podané žádosti, byl oprávněn v mezích zákona zajistit žalobce dle příslušných ustanovení zákona o azylu.

26. Za výše uvedené „oprávněné důvody“ účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu lze v daném případě uvést následující, kdy žalobce byl zajištěn z důvodu, že dne 10. 3. 2019 byla prováděna kontrola na parkovišti dálnice A6 Ulrichsberg/Nord, při níž byla kontrolována totožnost žalobce, ten ale nepředložil žádné doklady totožnosti a nebylo tedy možné jeho totožnost ověřit. Proto byl zadržen a předán hlídce OPKPE Plzeň k provedení dalších úkonů v celé věci. Následnou lustrací nebyly zjištěny skutečnosti, které by vyvrátily důvodnou domněnku, že žalobce vstoupil minimálně dne 10. 3. 2019 na území ČR, a to v úkrytu na ložné ploše vozidla, neoprávněně, tzn. bez platného cestovního dokladu a víza či oprávnění k pobytu. Následně dne 11. 3. 2019 žalobce do protokolu o vyjádření účastníka podrobně vylíčil průběh cesty až do doby jeho zajištění. Obsahem protokolu bylo především jeho nelegální počínání při překračování hranic členských států EU a jeho kontakt s převaděči, jejich služby pro nelegální překročení hranic využíval. Dále se vyjádřil k rodinným vazbám na území ČR, ale i v dalších členských státech EU. Rovněž uvedl důvod své cesty a svůj současný zdravotní stav.

27. Dále soud uvedl, že byl žalobce rovněž zajištěn z důvodu, že žádost o mezinárodní ochranu si podal teprve tehdy (15. 3. 2019), když byl zadržen policií a zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Na základě výše uvedeného tak soud kvituje názor a postup žalovaného ve věci zajištění cizince dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

28. Žalobce se rovněž v žalobě pokoušel nedůvodnost a nepřiměřenost svého zajištění zdůvodnit relevantními důvody své žádosti o mezinárodní ochranu. K uvedenému soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017 č.j. 4 Azs 9/2017-31 [20]: “Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak nevylučuje postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění postupem podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.). To odpovídá účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že žalobcova námitka je v tomto směru zcela nedůvodná.

29. Zvláštním opatřením se podle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 tohoto ustanovení může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

30. Soud opět poukazuje na skutečnost, že žalobce byl zajištěn z důvodu, že dne 10. 3. 2019 byla prováděna kontrola na parkovišti dálnice A6 Ulrichsberg/Nord, při níž byla kontrolována totožnost žalobce, ten ale nepředložil žádné doklady totožnosti a nebylo tedy možné jeho totožnost ověřit. Proto byl zadržen a předán hlídce OPKPE Plzeň k provedení dalších úkonů v celé věci. Následnou lustrací nebyly zjištěny skutečnosti, které by vyvrátily důvodnou domněnku, že žalobce vstoupil minimálně dne 10. 3. 2019 na území ČR, a to v úkrytu na ložné ploše vozidla, neoprávněně, tzn. bez platného cestovního dokladu a víza či oprávnění k pobytu. Následně dne 11. 3. 2019 žalobce do protokolu o vyjádření účastníka podrobně vylíčil průběh cesty až do doby jeho zajištění. Obsahem protokolu bylo především jeho nelegální počínání při překračování hranic členských států EU a jeho kontakt s převaděči, jejichž služby pro nelegální překročení hranic využíval. Z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění a bude i nadále usilovat o dosažení své předem vytyčené cílové destinace Itálie.

31. Ze shora uvedených důvodu by dle názoru soudu nebylo uplatnění zvláštního opatření účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval právní předpisy ČR i dalších členských států Evropské unie (dále jen „EU“), když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie zcela ignoroval a na výše za tímto účelem využil služeb převaděčů. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších států Evropské unie, a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.

32. Soud dále k výše uvedené námitce uvádí, že správní orgán uvedl ve svém rozhodnutí podstatné skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu (str. 3-4 napadeného rozhodnutí). Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností uložení zvláštního opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, neboť žalobce nejenže vědomě nerespektoval právní řád ČR a přinejmenším čtyř dalších členských států EU (Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a Německo), ale také jednal zcela účelově (kdy využil služeb převaděčů). Žalovaný byl přesvědčen, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve na území jiného členského státu a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, a zároveň proto shledal žalovaný naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Žalovaný se vypořádal s individuálními okolnostmi případu žalobce, přičemž zdejší soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Případ žalobce, který nerespektoval právního řád ČR a dalších členských států EU, porušil zákaz vstupu na území členských států EU, vede soud k jednoznačnému závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. S ohledem na shora uvedené tak mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nebylo možné použít a zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.

33. Zdejší soud v této souvislosti zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, čj. 7 Azs 185/2016 – 23, který uvádí, že: „Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“

34. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo zcela v souladu se zákonem o azylu a rozhodnutí lze považovat za zcela přezkoumatelné. Soud neshledal žádný z žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 23. dubna 2019

Mgr. Jana Komínková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.