Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 17/2018 - 41

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. D. L., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2017,

čj. OAM-159/LE-LE05-LE26-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2017, čj. -41,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč; tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 10. 2017, čj. OAM-159/LE-LE05-LE26-PS-2017, zajistil žalobce podle , o azylu, neboť existovaly oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet.

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný respektoval individuální okolnosti případu a řádně odůvodnil neúčinnost zvláštních opatření. Žalovaný zohlednil, že žalobce neoprávněně a bez cestovního dokladu vstoupil a pobýval na území členských států EU včetně České republiky, k tomu využil pomoci převaděčů a vystupoval pod falešnou identitou. Žádost o mezinárodní ochranu podal na základě skutečností, které mu byly známy již před zajištěním, z čehož lze usuzovat na její účelovost. Žalobce v průběhu správního řízení o zajištění tvrdil, že jeho návratu do vlasti nic nebrání, nic mu tam nehrozí a má tam rodinu. Po svém zajištění však začal tvrdit, že má problémy s vietnamskou policií a může být po svém návratu zadržen a uvězněn.

III.

[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů dle Namítl, že nesouhlasí se závěry krajského soudu, že by s ohledem na jeho dosavadní jednání byla zvláštní opatření podle zákona o azylu neúčinná. Stěžovatel zdůrazňuje, že žalovaný i krajský soud nesprávně zhodnotili to, že zásadním způsobem změnil postoj ke svému dosavadnímu protiprávnímu jednání. Poté, co byl předán příslušnému správnímu orgánu a byl konfrontován se svou situací a s reálnou hrozbou předání do Vietnamu, rozhodl se pro užití institutu mezinárodní ochrany z důvodu hrozícího nebezpečí postihu za konflikt s vietnamskou policií. Stěžovatel považuje azylové řízení za institut, který ho může před vydáním do Vietnamu a s tím spojenou hrozící újmou ochránit. Ačkoliv si je vědom toho, že se podání žádosti o mezinárodní ochranu může jevit jako účelové a může být důvodem pro postup dle zákona o azylu, domnívá se, že nelze automaticky vyloučit použití zvláštních opatření zakotvených v zákona o azylu.

[4] Stěžovatel připustil, že jeho prvotní zajištění podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců) mohlo být důvodné, v případě přezajištění již žalovaný disponoval více informacemi a měl zohlednit stěžovatelovu specifickou situaci. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. -20. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitce týkající se nenaplnění důvodů pro zajištění stěžovatele dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu správní orgán uvedl, že účelovost jednání dostatečně odůvodnil. Z pobytové historie stěžovatele, která zahrnuje vědomý nelegální vstup na naše území, na území Spolkové republiky Německo, či prokazování se smyšlenou totožností při policejních kontrolách, jasně vyplývá neúcta a nerespektování právního řádu České republiky a taktéž předpisů EU. Takové chování nedává dostatečnou záruku, že by své povinnosti plynoucí z azylového řízení zodpovědně plnil.

V.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[7] Kasační stížnost není důvodná.

[8] Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo vnitra „v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“

[9] Stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo možno uplatnit zvláštní opatření, a nebyl tak důvod k jeho zajištění.

[10] Zvláštními opatřeními dle § 47 odst. 1 zákona o azylu jsou povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Zvláštní opatření však je možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu, vyslovené v usnesení čj. -38 podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“. Byť se toto usnesení týkalo vztahu zvláštních opatření a zajištění podle zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.

[11] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění (srov. rozsudek čj. -48). Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. -38). Zároveň je třeba nepochybně dbát na to, aby byly při zajištění žadatelů respektovány zásady nezbytnosti a přiměřenosti.

[12] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel vstoupil dne 17. 10. 2017 jako spolucestující v osobním automobilu z území ČR na území Německa přes hraniční přechod

Cínovec – Altenberg. Po vstupu do Německa jej zadržela hlídka německé policie a zjistila, že nemá cestovní doklady ani platné cestovní vízum či jiné povolení k pobytu. Německá policie jej následně předala zpět do České republiky. Správní orgán zjistil, že stěžovatel pobýval na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a jakéhokoli povolení k pobytu a taktéž, že neoprávněně a bez dokladu vstoupil na území i dalšího státu Evropské unie, přitom uváděl nepravdivé jméno a datum narození. Až poté, co správní orgán sdělil stěžovateli, že jeho identita bude ověřena přes zastupitelský úřad Vietnamu, uvedl své pravé osobní údaje. Z těchto důvodů s ním bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn. V průběhu řízení o zajištění stěžovatel uvedl, že jeho cílem je Německo, kde si chce najít práci, k cestě využil převaděčů, kterým za cestu zaplatil, z Vietnamu vycestoval letecky do Ruska a poté cestoval v nákladovém prostoru dodávky dál do Evropy. Naposledy nastoupil do osobního vozidla, v němž byl zadržen. Ve Vietnamu má manželku, dítě a rodiče. Návratu do jeho vlasti nic nebrání a nic mu tam nehrozí. Z uvedených důvodů byl stěžovatel dne 20. 10. 2017 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Dne 24. 10. 2017 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že se v roce 2017 zúčastnil demonstrace proti Tchaj-wanu, která byla potlačena policií. Při potyčce demonstrantů s policií stěžovatel zranil policistu, a protože je ve Vietnamu za tento čin stíhán, chtěl by požádat o azyl. V případě návratu do Vietnamu mu hrozí odsouzení k vysokému trestu vězení, což by mělo vliv na jeho život. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 10. 2017 stěžovatele zajistil ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

[13] Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění vyplývá, že žalovaný zohlednil shora popsaná skutková zjištění. Neúčinnosti zvláštních opatření ve stěžovatelově případě opřel o skutečnost, že stěžovatel proto, aby se vyhnul vyhoštění a mohl setrvat na území shengenského prostoru, využije jakékoli možnosti, o čemž svědčí např. to, že vstoupil a pobýval na území členských států EU neoprávněně, bez cestovního dokladu a pobytového oprávnění, měl v úmyslu neoprávněně vstoupit a pracovat na území Německa, na území schengenského prostoru vstoupil s pomocí převaděčů, při zadržení policií uváděl smyšlenou identitu; ve své vlasti nadto údajně spáchal násilný trestný čin. Cílem stěžovatele není získat ochranu před pronásledováním či vážnou újmou, ale snaha vyhnout se vyhoštění, aby mohl žít a pracovat na území své cílové země, Německa. S ohledem na dosavadní jednání stěžovatele nelze reálně spoléhat na to, že by se skutečně zdržoval v určeném pobytovém středisku nebo se osobně hlásil na ministerstvu v předem stanovené době.

[14] Soud považuje výše popsané skutečnosti za nepochybně relevantní pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto individuální okolnosti plně odpovídají judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření. Žalovaný nepochybil, pokud namísto užití zvláštních opatření přistoupil k zajištění stěžovatele. Pro skutečnost, že zvláštní opatření dle zákona o azylu by nebyla účinná, a tedy bylo nezbytné přistoupit k zajištění, svědčilo více na sobě nezávislých faktorů. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani stěžovatelem tvrzená motivace, která jej vedla k nezákonnému jednání, a to údajná obava o vlastní život ve Vietnamu. Případná důvodnost jeho obav bude totiž předmětem posuzování v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. I v případě, že by se prokázala reálnost stěžovatelových obav, neměla by tato skutečnost žádný vliv na závěr žalovaného, že v nynějším řízení byly dány okolnosti vedoucí k závěru o nutnosti stěžovatelova zajištění při současné nemožnosti uložení zvláštních opatření.

[15] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že odkaz na jeho rozsudek čj. -20 není k nyní projednávané věci přiléhavý, jelikož se zabývá pouze zajištěním za účelem správního vyhoštění v režimu zákona o pobytu cizinců. Citovaná část rozhodnutí, kterou stěžovatel ve své kasační stížnosti použil, pochází z rozhodnutí čj. -37, na které rozsudek čj. -20 pouze odkazuje. V později zmiňované věci se soud skutečně zabýval přezajištěním, při kterém již obecně existuje prostor pro posouzení toho, zda bude stěžovatel se správními orgány při řízení o udělení mezinárodní ochrany opravdu spolupracovat a je nutné důkladněji zohlednit i nově vyvstalé specifické okolnosti. Jak již bylo řečeno výše, žalovaný se ve svém rozhodnutí se všemi okolnostmi případu vypořádal, zvážil tedy i to, do jaké míry by stěžovatel pravděpodobně spolupracoval v případě uložení mírnějších opatření. Lze tedy uzavřít, že požadavkům uvedeným v rozsudku čj. -37 vyhověl.

VI.

[16] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými; proto kasační stížnost dle věty druhé zamítl.

[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

[18] Ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal Nejvyšší správní soud odměnu a náhradu hotových výdajů dle vyhl. č. , advokátního tarifu, za dva úkony právní služby (sepsání kasační stížnosti, doložená porada s klientem dne 17. 1. 2018) a související režijní paušál (2 x 300 Kč) v celkové výši 6800 Kč; zástupce stěžovatele předložil osvědčení o registraci k DPH, tato částka se zvyšuje o DPH ve výši 21 %; celkem tedy ustanovenému zástupci bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplaceno 8228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 20. března 2019

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu