Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nao 4/2019 - 34

[4] Všichni tři soudci sedmého senátu Nejvyššího správního soudu se k námitce podjatosti vyjádřili tak, že stěžovatele osobně neznají, nemají k němu žádný vztah a nepodíleli se na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.

[5] Předseda šestého senátu Nejvyššího správního soudu následně stěžovatele vyzval, aby uvedl, kdo by měl o jeho kasační stížnosti rozhodovat, neboť uváděné důvody lze vztáhnout na každého soudce Nejvyššího správního soudu. Na tuto výzvu stěžovatel neodpověděl.

[6] Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle musí účastník řízení nebo osoba zúčastněná na řízení podjatost soudce namítnout do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.

[7] Z předloženého spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. nyní rozhodující šestý senát zjistil, že poučení o složení sedmého senátu bylo stěžovateli doručeno dne 20. prosince 2018. Námitku podjatosti stěžovatel vznesl v poslední den týdenní lhůty dne 27. prosince 2018, tedy včas.

[8] Vyloučení soudce pro podjatost představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, vyjádřené v d. Tato výjimka vyplývá ze základního práva, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, které je jednou z esenciálních součástí práva na spravedlivý proces ( d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V zájmu zajištění nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování je tedy přípustné, aby v některých případech došlo k odnětí věci zákonným postupem určenému soudci a jejímu přikázání soudci jinému; k tomu však může dojít jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. - 16), tedy když je evidentní, že vztah soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům dosahuje intenzity vylučující nestranné rozhodování soudce [nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. (N 98/23 SbNU 11)].

[9] Při rozhodování o vyloučení soudce nejde pouze o hodnocení jeho subjektivního pocitu, zda se cítí být podjatý či nikoli, nebo o hodnocení osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či jejich zástupcům, ale v konečném důsledku zejména o objektivní úvahu, zda lze s ohledem na veškeré okolnosti případu mít za to, že by soudce podjatý být mohl, přičemž tato úvaha musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti soudce vedly [nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. (N 127/6 SbNU 429) a ze dne 3. července 2001, sp. zn. (N 98/23 SbNU 11)].

[10] Pochybnosti o nepodjatosti soudců sedmého senátu Nejvyššího správního soudu stěžovatel odvozuje od skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je v řízení zároveň žalovaným správním orgánem. Tímto typem námitky podjatosti se již Nejvyšší správní soud zabýval v několika svých rozhodnutích, přičemž dospěl k závěru, že je „vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán, neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud ( )“ (rozsudek ze dne 27. března 2013 č. j. -41), přičemž „nahlíženo logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti mohl rozhodnout“ (usnesení ze dne 1. července 2009 č. j. -13). V tomto směru je třeba mít při rozhodování o vyloučení soudce pro podjatost na paměti „zachování funkčnosti soudu, resp. zákaz denegationis iustitiae, z čehož plyne, že výklad a aplikace ustanovení o vyloučení soudců nemohou vyústit v situaci, kdy již nebudou žádní soudci, kteří by o věci mohli rozhodovat“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2013, č. j. - 56). V usnesení ze dne 14. listopadu 2013, č. j. - 9 potom Nejvyšší správní soud odkázal rovněž na tzv. doctrine of necessity, podle níž „může ve věci rozhodovat i soudce, který by byl jinak vyloučen, pokud by odlišný postup vyústil v odepření spravedlnosti“. Při posuzování podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu je proto třeba přijmout restriktivnější hledisko a jen ve skutečnosti, že správní žaloba směřovala proti úkonu Nejvyššího správního soudu či jeho předsedy, nelze spatřovat důvod pro vyloučení soudců z rozhodování o kasační stížnosti v dané věci.

[11] Stěžovatel dále naznačil, že soudci (sedmého senátu) Nejvyššího správního soudu by mohli mít určitý vztah k předmětu řízení, neboť se podřizují pokynu předsedy Nejvyššího správního soudu ohledně rozsahu anonymizace. Tuto námitku lze přitom opět vztáhnout na všechny soudce Nejvyššího správního soudu, což by v případě, kdy by byla shledána důvodnou, znemožnilo rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele – a to je s ohledem na zákaz odmítnutí spravedlnosti nepřípustné. Navíc ani tato skutečnost nemůže vést k závěru o podjatosti soudců.

[12] Postup při anonymizaci rozhodnutí uveřejňovaných na webu Nejvyššího správního soudu upravuje kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu (směrnice č. 9/2007), který na základě a jednacího řádu Nejvyššího správního soudu (oba dokumenty jsou dostupné na www.nssoud.cz v sekci Organizační dokumenty) vydává předseda tohoto soudu. Kancelářský a spisový řád je vnitřním předpisem soudu, jehož účelem je organizace výkonu soudnictví (jak vyplývá z jednacího řádu). Při své rozhodovací činnosti jím však soudci vázáni nejsou. Soudce není zaměstnancem soudu (státu), jak v námitce podjatosti nesprávně uvedl stěžovatel. Funkce soudce je veřejnou funkcí, na niž se ustanovení pracovněprávních předpisů použijí pouze přiměřeně [ a , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Při své rozhodovací činnosti je soudce vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( y). Není proto důvod se obávat, že by soudci sedmého (či jakéhokoli jiného) senátu Nejvyššího správního soudu při rozhodování o kasační stížnosti postupovali podle vnitřních předpisů soudu a spor týkající se právě tohoto vnitřního předpisu by byl pro stěžovatele předem ztracený. Kancelářský a spisový řád soudu lze samozřejmě vzít v úvahu jako podklad pro rozhodnutí, důvodnost kasační stížnosti však bude posouzena pouze optikou zákona a jemu na roveň či výše postavených předpisů.

[13] Důvodná není ani obava stěžovatele, že by soudci Nejvyššího správního soudu přezkoumávali své vlastní postupy. Ačkoli totiž pokyn k uveřejnění (vč. anonymizace) rozhodnutí na webu Nejvyššího správního soudu udílí v referátu soudce zpravodaj (§ 36 odst. 1 kancelářského a spisového řádu), tyto úkony provádějí administrativní zaměstnanci soudu (tamtéž, odst. 2), kteří přitom postupují v souladu s pravidly pro anonymizaci, jež jsou vtělena přímo do kancelářského a spisového řádu a jsou prakticky mimo dispozici soudce zpravodaje. Jde tedy o tzv. „porozsudkovou“ agendu, již vykonává justiční správa, nikoli soudci v rámci své rozhodovací činnosti.

[14] Vzhledem k uvedeným důvodům dospěl šestý senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že soudci sedmého senátu tohoto soudu Mgr. David Hipšr, JUDr. Tomáš Foltas a Mgr. Lenka Krupičková nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. února 2019

JUDr. Tomáš Langášek

předseda senátu