Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Af 31/2014 - 50

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a

soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobkyně SYMBIO Digital, s.r.o., se

sídlem Na Maninách 14, Praha 7, IČ 26492407, zastoupené BD Consult, s.r.o., osobou

vykonávají daňové poradentství, se sídlem Jeseniova 52, Praha 3, proti žalovanému Odvolacímu

finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 15743/14/5000-14101-709857, takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 6. 2014, č. j.

15743/14/5000-14101-709857 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu

řízení.

II. Dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 16. 10.

2013, č. j. 5170964/13/2007-24802-109972 se ruší ve slovech „Současně vzniká

výše uvedenému daňovému subjektu zákonná povinnost uhradit z částky

doměřené daně penále podle § 236 odst. 1 a § 251 odst. 1 písm. a) daňového

řádu ve výši 293 660.00 Kč.“ a „a penále ve výši 293 660.00 Kč,

DVĚSTĚDEVADESÁTTŘITISÍCŠESTSETŠEDESÁT Kč,“.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku

15 342 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejího

zástupce, BD Consult, s.r.o.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace předchozího řízení a obsah spisu

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného,

kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro

hl. m. Prahu (dále jen „finanční úřad“) ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5170964/13/2007-24802-109972.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

2

Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

Valná hromada žalobkyně dne 23. 4. 2012 rozhodla o rozdělení čistého zisku společnosti za rok

2011 ve výši 9 788 668 Kč mezi společníky.

Dne 5. 6. 2012 žalobkyně zaplatila na účet správce daně srážkovou daň z příjmů fyzických osob

z podílu na zisku ve výši 1 468 300 Kč.

Dne 5. 3. 2013 žalobkyně podala řádné vyúčtování daně vybírané srážkou z příjmů fyzických

osob za rok 2012. Ve vyúčtování uvedla výši daně 0 Kč.

Dne 8. 4. 2013 finanční úřad vyhotovil a dle § 140 daňového řádu založil do spisu platební výměr

na daň z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou za rok 2012, kterým žalobkyni vyměřil daň ve

výši 0 Kč.

Ve stejný den, 8. 4. 2013, finanční úřad do spisu založil interní sdělení, kterým vyměřovací

oddělení požaduje po kontrolním oddělení provedení daňové kontroly u žalobkyně. Důvodem

bylo, že žalobkyně podala vyúčtování daně z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou na 0 Kč,

avšak během roku 2012 odvedla na zálohách této daně 1 468 300 Kč.

Dne 24. 4. 2013 finanční úřad provedl v sídle žalobkyně daňovou kontrolu.

Podle zprávy o daňové kontrole bylo u žalobkyně zjištěno, že výše daně vybírané srážkou

z příjmů fyzických osob za rok 2012 je 1 468 300 Kč. Vzhledem k tomu, že podala vyúčtování

této daně ve výši 0 Kč, bude jí tato část doměřena.

Finanční úřad dne 16. 10. 2013 vydal s odkazem na zprávu o daňové kontrole dodatečný platební

výměr, č. j. 5170964/13/2007-24802-109972, kterým žalobkyni doměřil daň z příjmů fyzických

osob vybíranou srážkou za rok 2012 ve výši 1 468 300 Kč. Zároveň podle § 236 odst. 1 a § 251

odst. 1 písm. a) daňového řádu žalobkyni uložil zaplatit penále ve výši 293 660 Kč.

Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyni proti tomuto platebnímu výměru a

potvrdil jej. Podle žalovaného nebylo možno využít postup k odstranění pochybností, neboť

správce daně neměl při zpracování a vyměření platebního výměru dne 8. 4. 2013 o výši daně

pochybnosti. Tyto nastaly až po konkludentním vyměření daně. Správce daně také nemohl

žalobkyni vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení (vyúčtování daně), neboť kromě

uskutečněné platby, která mohla být třeba chybně směrovanou platbou, jiné indicie o povinnosti

dodatečné vyúčtování podat neměl. Po zahájení daňové kontroly již podání dodatečného

vyúčtování k dani nebylo možné.

Žalovaný v odůvodnění dále uvedl, že výši penále mu nepříslušelo hodnotit, neboť jeho výše je

stanovena zákonem a vyměření penále je obligatorní sankcí při doměření daně. Pokud šlo o

namítané porušení zásady přiměřenosti v § 5 odst. 3 daňového řádu, tak aplikace tohoto principu

nemůže jít proti základnímu cíli správy daní, tedy správnému zjištění a stanovení daní a

zabezpečení jejich úhrady.

II. Argumentace účastníků

Žalobkyně v žalobě rozporuje správnost vyměření penále ve výši téměř 300 000 Kč. Upozorňuje,

že daň správně odvedla již předem a státu tedy žádná škoda nevznikla. Pouze se dopustila

administrativní chyby při podávání vyúčtování daně. Namítá, že postup správce daně v její věci

byl v rozporu se základními zásadami správy daní, včetně zásady přiměřenosti a zdrženlivosti.

Podle ní reakce správců daně na její pouhou administrativní chybu byla nepřiměřená a vedla k

vyměření excesivního penále.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

3

Podle žalobkyně správce daně měl na místo daňové kontroly k dispozici řadu jiných možností,

jak nesrovnalost mezi odvedenou daní a údajem ve formuláři vyúčtování daně řešit. Mohl použít

postup k odstranění pochybností, kontrolu před vyměřením daně, či neformální telefonický

kontakt. Správce daně mohl také žalobkyni vyzvat k dodatečnému vyúčtování.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jehož

správnosti trval. Dále uvedl, že správce daně nemůže aktivně vyhledávat a sám zjišťovat

pochybnosti ve vyměřovacím řízení. Při vydávání platebních výměrů platí určitá presumpce

správnosti daňového přiznání. Z textu vyúčtování daně nebylo možno zjistit, že jde pouze o

administrativní pochybení, a proto příslušný úředník vygeneroval platební výměr na daň ve výši

tvrzené žalobkyní. Teprve poté, co byl platební výměr vydán, bylo zjištěno, že na osobním

daňovém účtu žalobkyně se nachází částka 1 468 300 Kč. Tehdy však již nebylo možné řešit

rozpor mezi daní tvrzenou a daní zaplacenou v rámci vyměřovacího řízení. Výzvu k podání

dodatečného daňového přiznání také nebylo na místě vydat, neboť neexistoval důvodný

předpoklad, že bude daň doměřena. Jedinou možností, jak rozpor odstranit, byla tedy daňová

kontrola.

Při ústním jednání žalobkyně i žalovaný setrvali na svých stanoviscích učiněných ve svých

písemných podáních.

III. Předchozí procesní vývoj žaloby

Městský soud v Praze žalobě rozsudkem ze dne 29. 9. 2017 vyhověl. Městský soud zrušil

rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející dodatečný platební výměr Finančního úřadu

pro hl. m. Prahu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný však proti výroku, kterým

byl zrušen i dodatečný platební výměr podal kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. -34, kasační stížnosti

vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil. Učinil tak pro nesrozumitelnost, neboť

z odůvodnění městského soudu nebylo zřejmé, z jakého důvodu zrušil i prvostupňové

rozhodnutí, a jak by měl nyní žalovaný postupovat. Nejvyšší správní soud městskému soudu

uložil, aby v novém rozhodnutí žalovaného jednoznačně zavázal, jakým způsobem má

v navazujícím řízení pokračovat. Nejvyšší správní soud také naznačil tři možnosti, kterými se

může městský soud vydat. Za prvé, může trvat na zrušujícím výroku obou instancí daňové správy

v celém jejich rozsahu a vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení s tím, že má řízení zastavit. Za

druhé zrušit rozhodnutí v obou instancích s tím, že by rozhodnutí prvostupňového správce daně

obstálo pouze v rozsahu dodatečného doměření a naopak bylo zrušeno v rozsahu stanovení

penále. Za třetí zrušit toliko rozhodnutí žalovaného (v druhé instanci) a uložit mu v řízení

pokračovat.

IV. Hodnocení soudu

Městský soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 soudního

řádu správního) a dospěl k následujícím závěrům.

Soud v žalobě spatřuje dva okruhy žalobních bodů. Za prvé žalobkyně namítá, že správce daně

měl využít některý z postupů k odstranění nesrovnalostí mezi zaplacenou daní a daní uvedenou

ve vyúčtování daně před vyměřením daně dne 8. 4. 2013. Za druhé žalobkyně namítá, že ani po

vyměření daně nebylo na místě zahájit daňovou kontrolu. Soud se bude nejdříve věnovat

prvnímu okruhu námitek, ve kterém žalobkyně především namítá, že správce daně měl zahájit

postup k odstranění pochybností.

Podle § 89 daňového řádu má-li správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

4

dalších písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených,

vyzve daňový subjekt k odstranění těchto pochybností.

Byť městský soud vnímá argument žalobkyně, že správce daně běžně přistupuje k zahájení

postupu k odstranění pochybností, i když nemá konkrétní pochybnosti o správnosti daňového

tvrzení, nelze na tomto základě dovodit povinnost správce daně takový postup využít i v případě

žalobkyně. Jak totiž žalobkyně sama uvádí, takový postup správce daně je nezákonný. Postup k

odstranění pochybností lze využít pouze, má-li správce daně konkrétní pochybnosti o pravdivosti,

správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového tvrzení.

V nyní posuzovaném případě tyto pochybnosti vznikly v momentě, kdy byla porovnána

žalobkyní uhrazená daň s daní v ročním vyúčtování. Městský soud akceptuje vysvětlení

žalovaného, že k tomuto došlo až poté, co byl platební výměr podle § 140 daňového řádu

vyhotoven. Podle soudu není při kontrole formuláře s daňovým tvrzením a vystavením

platebního výměru podle § 140 daňového řádu nezbytně nutné kontrolovat kolik daňový subjekt

zaplatil na zálohách na daň. To je potřeba učinit až v době, kdy se rozhoduje o případném

daňovém doplatku či přeplatku daňového subjektu, což je otázka odlišná od vyměření daně.

Situace, tak jak ji popisuje žalovaný, tedy mohla nastat. Před vydáním platebního výměru dne 8. 4.

2013 správce daně tedy neměl konkrétní pochybnosti o pravdivosti, správnosti, průkaznosti nebo

úplnosti podaného daňového tvrzení. Z tohoto důvodu tedy nebylo možno použít postup k

odstranění pochybností. Ze stejného důvodu nebylo na místě provést daňovou kontrolu před

vyměřením daně, případně jiné postupy navrhované žalobkyní (místní šetření, neformální dotaz,

atd.). Námitce, že správce daně měl povinnost odstranit pochybnosti před vyměřením daně, tedy

městský soud nevyhověl.

Soud nicméně vyhověl další námitce žalobkyně, a to, že i po vyměření daně měl správce daně

postupovat jinak, než okamžitě zahájit daňovou kontrolu. Ze správního spisu městský soud zjistil,

že týž den, kdy byla žalobkyni vyměřena daň ve výši 0 Kč, u finančního úřadu vyvstaly

pochybnosti o této výši, neboť žalobkyně na záloze na dani zaplatila 1 468 300 Kč, které však

nežádala zpět jako přeplatek. Za této situace se finanční úřad rozhodl zahájit daňovou kontrolu.

Tento postup však městský soud z níže uvedených důvodů nepovažuje za správný.

Podle § 1 odst. 2 daňového řádu správa daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení

daní a zabezpečení jejich úhrady.

Podle § 5 odst. 3 daňového řádu správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových

subjektů v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen

takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.

Úvodem je nutno zdůraznit, že chyba žalobkyně spočívala v chybném daňovém tvrzení.

Žalobkyně se nikterak nechtěla daňové povinnosti vyhnout. Naopak daň ve správné výši již

zaplatila. Přitom pokud by zahájená daňové kontrola skutečně zjistila, že daňové tvrzení

žalobkyně bylo chybné, bylo zřejmé, že správce daně bude nucen uložit sankci ve formě penále

ve výši 20 % (§ 251 odst. 1 daňového řádu). Jak správně žalovaný podotýká, v této otázce nemá

správce daně žádnou diskreci a penále podle § 236 odst. 1 daňového řádu vyměřit musí. Této

možnosti, že výsledkem daňové kontroly může být povinnost uložit daňové penále, byť daň byla

zaplacena, si správce daně tedy musel být při zahájení daňové kontroly vědom. Jako důvod pro

její zahájení totiž uvedl, že žalobkyně zaplatila daň, aniž by jí byla vyměřena.

Daňové penále je druhem správní sankce. Jejím smyslem je zajistit splnění zákonné povinnosti

odvodu daní. Jinými slovy jejím účelem je „paušalizovaná náhrada eventuální újmy za nezaplacení

daně řádně a včas“ (viz NOVÁKOVÁ, Petra. § 251 [Penále]. In: LICHNOVSKÝ, O. a kol.

Daňový řád. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 856).

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

5

Daňové penále má dokonce trestní charakter ve smyslu čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

24. 11. 2015, č.j. ). Ukládání penále jako kvalifikovaná forma správní sankce, musí

tedy splňovat obecné podmínky pro ukládání sankcí, jako je přiměřenost a jejich použití až jako

prostředku ultima ratio.

Podle zásady ultima ratio se trestní sankce může použít skutečně jen tehdy, pokud užití jiných

prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, protože již byly vyčerpány nebo jsou zjevně

neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné prostředky

jiných právních odvětví, by odporovalo principu subsidiarity trestní represe. Ten vyžaduje, aby

stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, opravdu jen v případech, kde jiné právní

prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (viz nález Ústavního soudu sp. zn. ze

dne 23. 5. 2017, bod 17 s dalšími odkazy). Soud si je vědom toho, že tyto principy byly Ústavním

soudem vysloveny ohledně trestních sankcí podle . Nicméně tyto principy je

nutno analogicky aplikovat i na správní sankce, které mají trestní charakter ve smyslu čl. 6

evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc, a to je podstatné, princip

přiměřenosti je i součástí daňového řádu.

Městský soud souhlasí s názorem žalovaného, že princip přiměřenosti v § 5 odst. 3 daňového

řádu je nutno vykládat i ve světle účelu daňového řízení podle § 1 odst. 2 daňového řádu, který

nesmí být ohrožen. V nyní posuzovaném případě však soud žádné takové nebezpečí nevidí.

Žalobkyně řádně daň uhradila a v dané věci se jednalo pouze o správnost jejího daňového

tvrzení. Za této situace soud považuje sankci ve formě penále ve výši 293 660 Kč za zjevně

nepřiměřenou. Přitom, pokud by tato sankce nebyla uložena, tak úhrada daně nebyla nijak

ohrožena, neboť ta již byla zaplacena. Správné zjištění a stanovení daně v § 1 odst. 2 daňového

řádu totiž není cílem samo o sobě. Jedná se pouze o prostředek k zajištění toho, že daňový

subjekt řádně splní svou daňovou povinnost a daň uhradí ve správné výši.

Zásada přiměřenosti ukládá správci daně volit jenom takové prostředky, které osoby zúčastněné

na správě daní co nejméně zatěžují, ale zároveň ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy

správného zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (viz rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. -38). Podle rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soudu možnost nápravy vlastním právním jednáním (dodatečným daňovým tvrzením)

má být daňovému subjektu poskytnuta i tehdy, zjistí-li skutečnosti nasvědčující zvýšení daňové

povinnosti samotný správce daně, a to jakýmkoli způsobem s výjimkou daňové kontroly

(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. -55). Podle tohoto

rozhodnutí správce daně musí vždy nejdříve poskytnout daňovému subjektu možnost podat

dodatečné daňové tvrzení, než zahájí daňovou kontrolu. Jen výjimečně, pokud by samotné

zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke

zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného

daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu.

V nyní posuzovaném případě správce daně zjistil, že žalobkyně vykázala daň z příjmů fyzických

osob vybíranou srážkou za rok 2012 ve výši 0 Kč, avšak na zálohách zaplatila 1 468 300 Kč, které

nepožadovala vrátit zpět. Podle žalovaného správce daně nemohl tušit, že se tak stalo

administrativní chybou v daňovém tvrzení, ale mohlo jít například o chybně poukázanou částku.

Podle soudu však tyto pochybnosti bylo možno odstranit neformálním upozorněním žalobkyně.

Poté by se vše s největší pravděpodobností vyřešilo v řádu minut a žalobkyně by mohla svou

chybu v daňovém tvrzení napravit podáním dodatečného daňového tvrzení. Přitom pokud by se

věc tímto způsobem nevyřešila, tak by správci daně stále zůstala možnost posléze daňovou

kontrolu zahájit.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

6

Správce daně se na místo neformálního dotazu ihned rozhodl k provedení daňové kontroly, u

které bylo zřejmé, že pokud žalobkyně učinila chybu v daňovém tvrzení, byť daň odvedla

správně, bude nutno jí uložit správní sankci ve výši 293 660 Kč.

Za této situace daňová kontrola byla učiněna v rozporu s principem přiměřenosti a zdrženlivosti

podle § 5 odst. 3 daňového řádu, neboť správce daně nevyčerpal jiné možnosti, které by

žalobkyně méně zatěžovaly, a přitom by nijak neohrozily cíl správy daní, neboť daň již byla

uhrazena. V důsledku tak i správní sankce ve výši 293 660 Kč uložená žalobkyni, která nutně na

daňovou kontrolu navazovala, je v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti. Nelze ji také

považovat za prostředek ultima ratio, neboť jiné možnosti nebyly vyčerpány.

Podle městského soudu takový postup byl navíc i v rozporu se zásadou hospodárnosti. Vedle

nákladů pro žalobkyni daňovou kontrolou došlo především k nadměrným nákladům pro

samotného správce daně, potažmo státní rozpočet. Správce daně v rámci daňové kontroly

provedl fyzickou návštěvu sídla žalobkyně, musel sepsat několik protokolů a zprávu o daňové

kontrole. Přitom vše, jak uvedeno výše, bylo možno s největší pravděpodobností vyřešit

neformálním upozorněním žalobkyně.

Podle městského soudu tedy k daňové kontrole existovaly alternativní postupy, kterými by

správce daně neporušil základní zásady správy daní na rozdíl od daňové kontroly, která za dané

situace byla v rozporu se zásadou přiměřenosti, zdrženlivosti a hospodárnosti. Tyto postupy by

také nevyústily v nutnost uložení sankce ve formě daňového penále, kterou tedy také nelze

považovat za zákonnou. Zároveň v daném případě neexistovaly žádné důvody se domnívat

(žalovaný žádné takové důvody nepřednesl), že by těmito alternativními postupy mohlo být

správné stanovení daně zmařeno.

Městský soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci neměla být vůbec zahájena daňová kontrola.

Soud však nyní musí dle instrukcí Nejvyššího správního soudu rozhodnout, jaké procesní

vyústění toto rozhodnutí má.

V dané věci je zcela zásadní, že žalobkyně nijak nerozporuje samotné doměření daně. Její žalobní

námitky se týkají pouze té části platebního výměru, kterým jí bylo vyměřeno penále. I v odvolání

proti platebnímu výměru žalobkyně vznášela námitky výlučně proti vyměření penále a domáhala

se doměření daně bez penále. Žalobkyně nerozporuje, že daň jí byla doměřena správně. Nakonec

tuto daň již dříve zaplatila. Soud je také názoru, že daň, byť byla doměřena nezákonným

postupem, neboť doměření neměla předcházet daňová kontrola, přesto byla doměřena věcně

správně. Za těchto okolností soud nepovažuje za možné, jakkoliv zpochybňovat tu část

dodatečného platebního výměru, kterou byla žalobkyni doměřena daň ve výši 1 468 300 Kč.

Podle judikatury správních soudů přezkoumává-li soud rozhodnutí odvolacího správního orgánu

v daňovém řízení a shledá-li důvody k jeho zrušení, může zrušit zároveň i platební výměr vydaný

správcem daně prvního stupně tehdy, pokud neměl být vůbec vydán. Je-li na místě v řízení

pokračovat, není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i platební výměr

správního orgánu prvního stupně (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j.

1 Aps 2/2008-76).

V nyní posuzované věci městský soud dospěl k závěru, že žalobkyni bylo nezákonně vyměřeno

penále. Toto rozhodnutí nemělo být nikdy vydáno a v tomto ohledu tedy v dané věci není na

místě v řízení jakkoliv pokračovat. Jsou tedy dle městského soudu splněny podmínky vyřčené

v judikatuře rozšířeného senátu Nejvyšší správního soudu pro zrušení (části) rozhodnutí

správního orgánu prvního stupně v daňovém řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.

7

S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 soudního řádu

správního pro nezákonnost zrušil a zrušil také podle část

výroku dodatečného platebního výměru finančního úřadu, co se uložení povinnost zaplatit penále

týče. Nezákonnost uloženého daňového penále měla původ především v jednání finančního

úřadu, které vydání platebního výměru předcházelo.

Vzhledem k výslovnému znění je soud nicméně povinen

věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V dané věci však již dle názoru městského soudu není

třeba žádné další řízení vést.

O nákladech řízení soud rozhodl podle , podle kterého má

účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které

důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch

žalobkyně. Žalobkyně byla v této věci zastoupena daňovým poradcem a má tedy právo na

náhradu nákladů řízení za toto zastoupení podle , o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Její náklady řízení tvoří

jednak zaplacený soudní poplatek z podané žaloby ve výši 3 000 Kč a jednak odměna zástupci za

tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na

jednání) a související náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle citované

Sb., plus DPH ve výši 21 %. Vyjádření žalobkyně ze dne 18. 1. 2019 soud za úkon, za který náleží

náhrada nákladů řízení, nepovažoval. Soud žádal po žalobkyni pouze vyjádření, zda trvá na

konání ústního jednání. Navíc v tomto podání na dva odstavce se žalobkyně nijak nevyjadřovala

k meritu věci. Žalobkyni tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným celková částka 15 342

Kč k rukám jejího zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje

se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání

lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém

rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 8. února 2019

JUDr. Karla C h á b e r o v á v.r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.