Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Af 32/2018 - 62

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a

soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci

žalobce: ArcelorMittal Ostrava a. s.

sídlem Vratimovská 689/117, 719 00 Ostrava-Kunčice

proti

žalovanému: Ministerstvo financí

sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1

o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. MF-10964/2018/3902-3 ze dne 16. 5. 2018,

č. j. MF-12009/2018/3903-3 ze dne 15. 6. 2018 a č. j. MF-11761/2018/3902-3 ze dne 25. 6.

2018, ve věci poplatku za znečišťování ovzduší,

takto :

Shodu s prvopisem potvrzuje

I. Řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. a sp. zn. 25 Af

33/2018 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí. Spojené řízení bude nadále vedeno

pod sp. zn. .

II. Rozhodnutí žalovaného č. j. MF-10964/2018/3902-3 ze dne 16. 5. 2018,

č. j. MF-12009/2018/3903-3 ze dne 15. 6. 2018, č. j. MF-11761/2018/3902-3 ze dne 25. 6. 2018

a č. j. MF-7667/2018/3901-4 ze dne 22. 5. 2018 se zrušují a věci se vracejí žalovanému

k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 000 Kč do 30 dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanými žalobami ze dne 16. 7. 2018 a 18. 7. 2018 domáhal přezkumu

rozhodnutí žalovaného č. j. MF 10964/2018/3902-3 ze dne 16. 5. 2018, č. j. MF-

12009/2018/3903-3 ze dne 15. 6. 2018, č. j. MF-11761/2018/3902-3 ze dne 25. 6. 2018 a

MF-7667/2018/3901-4 ze dne 22. 5. 2018. Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta

odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále

jen „krajský úřad“), jimiž byly žalobci vyměřeny poplatky za znečišťování znečišťujícími

látkami vypouštěnými stacionárními zdroji znečišťování ovzduší v provozováních žalobce

„závod 10 – Koksovna“, „závod 12 – Vysoké pece“, „závod 13 – Ocelárna“, „závod 14 –

Válcovny“ a „Provoz 64“ za poplatková období let 2016 a 2017.

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný i krajský úřad ve své rozhodovací praxi převzali

nesprávnou interpretaci ustanovení , o ochraně ovzduší, ve znění

účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „ZOO“), o podmínkách pro nevyměření poplatku za

znečišťování, jak tuto interpretaci provedlo Ministerstvo životního prostředí (dále jen

„MŽP“) ve svém stanovisku ze dne 11. 12. 2017. Uvedenou interpretací byl nad rámec

zákonného textu doplněn požadavek zjišťování emisní koncentrace na základě

kontinuálního měření. Tvrzení, že uvedený požadavek lze dovodit ze systematického a

teleologického výkladu zákona, dle žalobce nemůže obstát. Důvody uvádí žalobce

následující: ZOO stanoví, kdy se znečišťování ovzduší zjišťuje jednorázovým měřením emisí

ve stanovených intervalech a kdy se zjišťuje kontinuálním měřením, popřípadě výpočtem.

Zjištěná úroveň znečištění se použije pro stanovení poplatku; je nesmyslné, aby ke stanovení

poplatku postačilo měření jednorázové, kdežto k osvobození od poplatku by bylo zapotřebí

měření jiné. Podmínkou pro uplatnění snížení či osvobození dle § 15 odst. 5 nebo odst. 6

písm. b) a c) ZOO je dosažení nižší emisní koncentrace nežli 50% horní hranice úrovně

emisí v celém poplatkovém období, přičemž zákon výslovně nestanoví, že by tato emisní

koncentrace měla být zjišťována kontinuálním měřením. Navíc vyhodnocování

kontinuálního měření se dle provádí tak, že se zjišťuje průměrná

koncentrace z vyhodnocení kontinuálního měření. Z takto zjištěných výsledků vyplývá, že

ani při kontinuálním měření nelze mít za prokázané, že během celého poplatkového období

je emisní koncentrace nižší nežli 50% horní hranice úrovně emisí v celém poplatkovém

období. I během kontinuálního měření může totiž dojít k výkyvu nad uvedený limit, který

ovšem může být následně kompenzován naměřením podlimitní koncentrace. Nelze mít zato,

že by zákonodárce jasně definovaný pojem „kontinuální měření“ opsal ve sporném

Shodu s prvopisem potvrzuje

ustanovení víceznačným souslovím „dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní

koncentrace“. Lze souhlasit s tvrzením žalovaného, že poplatky mají mít stimulační funkci,

vedoucí ke snižování emisí. To plyne i z důvodové zprávy, která ovšem o podmínce

kontinuálního měření nehovoří; naopak motivováni mají být všichni provozovatelé

stacionárních zdrojů. Na základě zákona provedl žalobce i další provozovatelé stacionárních

zdrojů finančně i časově nákladná opatření, přičemž o podmínce kontinuálního měření se

poprvé zmínilo až MŽP v prosinci 2016, tedy těsně před nabytím účinnosti § 15 odst. 6

ZOO (1. ledna 2017). Žalobce dále poukázal na to, že je dotčen y, dle

nějž lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, přičemž za absurdní označil závěr, že

by se toto ustanovení mělo vztahovat jen na uložení poplatku, nikoli však na jeho slevu,

modifikaci či osvobození od něj. Jsou-li splněny podmínky pro modifikaci poplatku, je na

tuto modifikaci právní nárok. Zákonné podmínky pro snížení poplatku v dané věci splněny

byly. Dále žalobce zdůraznil, že v případě daní a poplatků platí zásada in dubio mitius. Nelze

připustit, aby nedostatky ve formulaci norem, jimiž jsou ukládány občanům povinnosti, šly

k tíži těchto občanů. Daně a poplatky lze stanovit výlučně na základě zákona; stanovisko

MŽP není ani podzákonným předpisem, nemůže tedy bez zákonného zmocnění stanovovat

další podmínky pro výběr poplatků. V žádném případě nelze toto stanovisko považovat za

závazný podklad, jímž by se musel žalovaný či krajský úřad řídit. Nadto kontinuální měření

nemusí být po celou dobu měření správné, a musí se dle zákona ověřovat jednorázovým

měřením. Samo MŽP zastává stanovisko, že jednorázové a kontinuální měření jsou zcela

rovnocenná. Správní orgány v důsledku svého vadného právního názoru ani řádně nezjistily

a nezhodnotily skutkový stav. Skutečnost, že stacionární zdroj dosahuje v celém

poplatkovém období nižší emisní koncentrace nežli 50% horní hranice úrovně emisí, lze

prokázat i jinak: U tuhých znečišťujících látek (TZL) pomocí kontinuálního sledování

funkčnosti filtračního zařízení – pokud se totiž tlaková ztráta u filtru pohybuje ve

stanoveném intervalu, pak je garantováno plnění výstupní koncentrace TZL z filtru do ovzduší. V případě emisí oxidu siřičitého (SO2) pak není možno ani teoreticky dosáhnout

koncentrace vyšší, než je 50% hodnoty emisního limitu, a to s ohledem na nízkou

koncentraci síry v použitém palivu při uplatnění zákona zachování hmoty. Stejně tak v případě emisí oxidů dusíku (NOx) nemůže být limit překročen s ohledem na použití

nízkoemisních hořáků (Low NOx). Ze strany správních úřadů však nedošlo k žádné úvaze

o tom, zda existuje jiný způsob ověření splnění emisních limitů a emisní koncentrace.

3. Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám ze dne 3. 10. 2018 navrhl, aby soud žaloby zamítl.

Po shrnutí sutkového stavu navrhl soudu, aby vyzval MŽP k účasti na řízení v procesním

postavení osoby zúčastněné na řízení. K žalobě uvedl, že podstatou sporu je to, zda

k uplatnění nevyměření poplatku za znečištění ovzduší lze použít výsledky jednorázového

měření, nebo je-li nutné provedení měření kontinuálního. Uvedená otázka byla řešena i ve

správním řízení, a proto odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobním

námitkám předně poukázal na ústavní základ ochrany životního prostředí, spočívající

v ustanovení y. Ochrana životního prostředí je realizována i

prostřednictvím ekonomických nástrojů, mezi něž náleží i poplatky za znečišťování ovzduší

dle § 15 ZOO. Základem poplatku je množství emisí v tunách, přičemž ZOO zná dva

základní způsoby měření množství emisí, relevantní pro výpočet poplatku: jednorázové

(prováděné v ročním nebo jiném intervalu) a kontinuální. Ustanovení § 15 odst. 6 ZOO

upravuje nevyměření poplatku, jehož smyslem je motivovat poplatníka ke snížení emisí.

Toto ustanovení rozlišuje tři případy, kdy používá dvě různé formulace ve vztahu k výši

emisí, které poplatníka opravňují k nevyměření poplatku. Ustanovení § 15 odst. 6 písm. a)

ZOO hovoří o dosahování „v celém poplatkovém období nižších ročních emisí“, z čehož

žalovaný dovozuje, že je tím myšleno celkové množství emisí za rok, které lze doložit

jednorázovým měřením. Naproti tomu ustanovení § 15 odst. 6 písm. b) a c) ZOO hovoří

o emisní koncentraci dosahované „v celém poplatkovém období“. To dle žalovaného

Shodu s prvopisem potvrzuje

znamená, že v celém poplatkovém období nesmí nastat situace, kdy by emisní koncentrace

byla vyšší než stanovená úroveň. Jednorázové měření však poskytuje pouze informace

o emisních koncentracích dosahovaných během měření, které trvá jen několik hodin.

Naopak kontinuální měření emisí (platné průměry, které definují splnění emisního limitu)

poskytuje průběžné informace. Prokázání nároku na beneficium spočívající v nevyměření

poplatku dle ustanovení § 15 odst. 6 písm. b) a c) ZOO vyžaduje měření kontinuální. Institut

poplatků za znečišťování představuje průnik systémů práva životního prostředí a práva

finančního. Přitom primární funkce poplatku je stimulační a motivační, nikoli fiskální. Pro

interpretaci jeho zakotvení jsou tak primární a č. 7 y, byť nelze

pominout. Nadto z y vyplývá, že výkon vlastnického práva nesmí

poškozovat mj. životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Při střetu zájmů má tak

ochrana životního prostředí přednost před výkonem práv vlastníka. Z hlediska těchto

ústavních kautel není výklad žalovaného, resp. MŽP, nesprávný. V projednávané věci se

uplatní zásady dokazování dle , daňového řádu, ve znění pozdějších

předpisů, kdy splnění podmínek pro výjimku z poplatků musí prokázat poplatník – ten musí

prokázat, že emisní koncentrace na jím provozovaném zdroji nepřekročila určitou hodnotu

v celém poplatkovém období. Vzhledem k tomu, že poplatkovým obdobím je jeden rok, je

jediný způsob, jak lze prokázat splnění této podmínky, měření prováděné po celou dobu

poplatkového období (celého jednoho roku), což je pouze kontinuální měření. Žalovaný dále

poznamenal, že považuje za nezákonný žalobcem navrhovaný postup prokazování pomocí

technologických prostředků k omezení emisí, neboť podle § 6 odst. 2 ZOO lze úroveň

znečištění zjistit pouze měřením či ve stanovených případech výpočtem. Pokud se týče

stanoviska MŽP, toto považuje žalovaný za metodický pokyn, který interpretací zákona

zavádí jednotnou správní praxi. Protože žalobce neunesl své důkazní břemeno, bylo

rozhodnuto v jeho neprospěch.

4. Pokud se týče návrhu žalovaného, aby soud oslovil MŽP, zda se che účastnit řízení jako

osoba zúčastněná na řízení ( zákona č , [dále jen „s. ř.

s.“]), tomuto soud nevyhověl, neboť MŽP zcela zjevně nenaplňuje ani nemůže naplnit

materiální podmínku přímé dotčeností ve svých právech a povinnostech napadeným

rozhodnutím. Skutečnost, že soud se zabývá právním názorem MŽP, formálně vyjádřeným

v jeho stanovisku, ještě neznamená, že jsou dotčená jakákoli práva MŽP. Pouhý zájem určité

osoby na výsledku soudního řízení, nemůže dle konstantní judikatury správních soudů

založit materiální podmínku pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení.

5. Z obsahu správních spisů soud zjistil následující: V průběhu února 2017 a ledna, února a

března 2018 podal žalobce krajskému úřadu poplatková přiznání dle ustanovení § 15 odst. 8

ZOO za skončená poplatková období let 2016, resp. 2017, za znečišťující látky vypouštěné

stacionárními zdroji umístěnými v provozovnách žalobce. Ve všech případech uplatnil nárok

na nevymření poplatku za znečistění dle ustanovení § 15 odst. 6 ZOO s tím, že dosáhl tam

stanovené výše emisních koncentrací. Krajský úřad tento nárok na nevyměření poplatku

neuznal s tím, úroveň znečišťování byla zjištěna jednorázovým měřením, avšak dle jeho

názoru je třeba pro uplatnění práva na nevyměření poplatku dle § 15 odst. 6 písm. b) nebo c)

ZOO doložit úroveň znečišťování jedině kontinuálním měřením. Rozhodnutí krajského

úřadu napadl žalobce odvoláními, jimž žalovaný napadenými rozhodnutími nevyhověl.

Správní orgány obou stupňů se opíraly o stanovisko MŽP ze dne 12. 12. 2016

(aktualizovaného 11. 12. 2017), jež k předmětné problematice uvádí: „Mechanismus osvobození,

resp. úlev od poplatků, uvedený v § 15 odst. 5 a 6 zákona je podmíněn dosahováním stanovení emisní

koncentrace v celém poplatkovém období. Formulace obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) »…dosahuje v

celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace…« znamená, že neexistuje během

poplatkového období doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než stanovená úroveň. Zatímco jednorázové

měření poskytuje informaci o emisních koncentracích dosahovaných během měření, které trvá dle okolností v

Shodu s prvopisem potvrzuje

jednotkách hodin, kontinuální měření emisí poskytuje tuto informaci průběžně, a to během celého roku. K

prokázání plnění podmínky stanovené emisní koncentrace v písm. b) a c) lze nepochybně využít výsledky

kontinuálního měření emisí (platné průměry, které definují splnění emisního limitu), naopak k prokázání

plnění podmínky není možné použít jednorázové měření emisí ani výpočet emisí (s použitím emisních faktorů,

měrné výrobní emise nebo emisní bilance ve smyslu , o přípustné úrovni

znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší). (…)

V případě § 15 odst. 6 písm. a) zákona je formulace »…dosahuje v celém poplatkovém období

nižších ročních emisí…« odlišná, odkazuje na množství emisí za rok, a k prokázání plnění podmínky

je proto přípustný i výpočet emisí s použitím emisních faktorů, měrné výrobní emise nebo emisní bilance

(…).“

6. Protože žaloby směřovaly proti rozhodnutím téhož žalovaného ve skutkově souvisejících

věcech, žalovaný svá rozhodnutí obdobně odůvodnil a žalobce proti nim uplatnil tytéž

žalobní body, byly splněny podmínky , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) pro spojení řízení o předmětných

žalobách ke společnému projednání (výrok I. rozsudku).

7. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [ ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] napadené rozhodnutí,

přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování

žalovaného ( ).

8. Podle se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo

v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se

zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen

„rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho

nicotnosti.

9. Podle § 15 odst. 1 ZOO je poplatníkem poplatku za znečišťování provozovatel

stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Předmětem poplatku za

znečišťování jsou znečišťující látky, které jsou vypouštěné stacionárním zdrojem nebo zdroji

a pro které má provozovatel povinnost zjišťovat úroveň znečišťování (odst. 2). Základem

poplatku za znečišťování je množství emisí ze stacionárního zdroje nebo zdrojů v tunách

(odst. 4). Poplatek za znečišťování se vypočte jako součin základu poplatku a sazby uvedené

v příloze č. 9 k zákonu o ochraně ovzduší (odst. 5 věta 1 a 2). Poplatkovým obdobím je

kalendářní rok (odst. 7). Poplatník je povinen do 31. března roku následujícího po skončení

poplatkového období podat krajskému úřadu poplatkové přiznání prostřednictvím

integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí. Krajský

úřad vydá do 4 měsíců od podání poplatkového přiznání platební výměr. Poplatek za

znečišťování ovzduší je splatný do 30 dnů ode dne doručení platebního výměru (odst. 8 a 9).

Pokud výše stanoveného poplatku za skončené poplatkové období přesahuje částku 200 000

Kč, je poplatník povinen platit měsíční zálohy pro poplatkové období bezprostředně

následující po kalendářním roce, ve kterém měl povinnost podat poplatkové přiznání za

skončené poplatkové období, a to ve výši jedné dvanáctiny stanoveného poplatku (odst. 10).

10. Podle § 15 odst. 6 ZOO „[p]oplatek za znečišťování se u znečišťující látky vypouštěné stacionárním

zdrojem nevyměří, pokud a) je na tomto stacionárním zdroji provedena rekonstrukce nebo modernizace, v

jejímž důsledku dosahuje v celém poplatkovém období nižších ročních emisí tuhých znečišťujících látek

nejméně o 30 %, oxidů síry vyjádřených jako oxid siřičitý nejméně o 55 %, oxidů dusíku vyjádřených jako

oxid dusičitý nejméně o 55 % nebo těkavých organických látek nejméně o 30 % ve srovnání s rokem 2010,

b) stacionární zdroj, pro nějž jsou specifikovány nejlepší dostupné techniky, dosahuje v celém poplatkovém

období nižší emisní koncentrace nežli 50% horní hranice úrovně emisí spojené s nejlepšími dostupnými

technikami podle informací zveřejňovaných Evropskou komisí, nebo c) stacionární zdroj, pro nějž nejsou

Shodu s prvopisem potvrzuje

[OBRÁZEK]6

specifikovány nejlepší dostupné techniky, dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace nežli

50 % hodnoty specifického emisního limitu.“

11. Podle § 6 odst. 2 ZOO provozovatel stacionárního zdroje zjišťuje úroveň znečišťování

měřením, a v případě zákonem stanovených podmínek též i výpočtem. Dle § 6 odst. 4 ZOO

se úroveň znečišťování zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených

prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí. Ustanovení § 4 odst. 9

ZOO dále stanoví, že MŽP vyhláškou stanoví obecné a specifické emisní limity, způsob

stanovení specifických emisních limitů v povolení podle § 11 odst. 2 písm. d) pro látky

obtěžující zápachem, technické podmínky provozu stacionárních zdrojů a činností nebo

technologií souvisejících s provozem stacionárního zdroje, způsob stanovení emisních

stropů a emisních limitů, podmínky, za kterých jsou považovány za plněné, a přípustnou

tmavost kouře, způsob jejího zjišťování a podmínky, za kterých je považována za plněnou.

Uvedené zákonné zmocnění bylo realizováno , o přípustné úrovni

znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně

ovzduší.

12. Podstatou sporu je otázka, zda slova ustanovení § 15 odst. 6 písm. b) a c) ZOO „dosahuje

v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace“ implicitně nutně znamenají, že je třeba

prokázat jednak že neexistuje během poplatkového období doba, kdy by emisní koncentrace

byla vyšší než stanovená úroveň, jednak že tuto skutečnost lze prokázat výlučně

kontinuálním měřením emisí. Žalovaný – ve shodě s MŽP – tvrdí, že tomu tak je, žalobce to

popírá.

13. Při posouzení této otázky soud nejprve přisvědčuje žalobci, že právní názor žalovaného,

resp. MŽP, je vnitřně nesoudržný. Kontinuální měření ve smyslu ZOO je totiž postupem,

jehož výsledkem jsou platné průměry, které definují splnění emisního limitu. Uvedený

postup je upraven v Z tohoto postupu vyplývá, že emisní limit

se pokládá u stacionárních spalovacích zdrojů (kromě zdrojů zpracovávajících odpad) za

splněný, i když některá denní průměrná hodnota dosáhne 110% a v některých případech i

150% hodnoty specifického emisního limitu, a některá půlhodinová průměrná hodnota

dosáhne 200% hodnoty specifického emisního limitu. Tvrdí-li žalovaný, že během

poplatkového období nesmí nikdy nastat doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než

stanovená úroveň, pak ani prostřednictvím výsledků kontinuálního měření nelze takovou

skutečnost prokázat. Protože sám žalovaný tvrdí, že emisní limity lze prokazovat jen

zákonem stanoveným kontinuálním či jednorázovým měřením, popřípadě výpočtem tam,

kde to zákon stanoví, nebylo by možno hypotézu normy pro uplatnění nevyměření poplatku

prokázat nikdy. To je ovšem absurdní. Naopak je třeba přihlédnout k systematice celého

ZOO a jeho prováděcích předpisů, z nichž plyne obecná úprava zjišťování úrovní znečištění

buďto jednorázovým měřením v pravidelných intervalech, nebo kontinuálním měřením (§ 6

odst. 2 a 4 ZOO). Zákonná konstrukce je tedy taková, že je-li splněn určitý limit

prostřednictvím předepsaného měření, má se zato, že environmentální standard je dodržen

po celé sledované období. Dikce ustanovení § 15 odst. 6 písm. b) a c) ZOO neimplikuje bez

pochybností, že by tato obecná úprava měla být pro danou problematiku vyloučena, resp. že

by úprava poplatkového nástroje ke snížení míry znečištění obsahovala odchylku od obecné

úpravy zjišťování této míry znečištění. Jak vyplývá z projednávání návrhu ZOO v Senátu

Parlamentu ČR dne 15. 3. 20121, nelze nalézt úmysl autorů pozměňovacího návrhu, jímž se

v § 15 odst. 6 písm. b) a c) objevilo sousloví „v celém poplatkovém období“, záměr modifikovat

způsob měření emisí.

1 Stenozáznam ze schůze Senátu dne 15. 3. 2012 je dostupný on-line na adrese

https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/63870/53944/52396.

Shodu s prvopisem potvrzuje

[OBRÁZEK]7

14. Je pravdou, že kontinuální měření poskytuje výsledky, které s větší přesností odpovídají na

otázku, zda v průběhu poplatkového období někdy došlo k překročení emisního limitu, než

je tomu u měření jednorázového. To ale nemůže být důvodem k uvalení povinnosti na

poplatníka, kterou zákon výslovně nestanoví a kterou z něj žalovaný dovozuje vnitřně

rozporným výkladem. Z fundamentální ústavněprávní zásady, že nikdo nesmí být nucen

činit, co zákon neukládá ( y a y), plyne že nelze dovozovat

implicitní povinnost z textu zákona tam, kde to není zcela jednoznačné a bez stínu

pochybností.

15. Od toho se odvíjí i posouzení ústavněprávní polemiky mezi žalobcem a žalovaným. Mezi

stranami není sporu o tom, že předmětný poplatek je fiskálním nástrojem sloužícím

k realizaci závazku státu k péči o životní prostředí ( y) a stanovení zákonné meze

přípustného znečišťování životního prostředí ( y). Nicméně pokud

zákonodárce zvolil k dosažení environmentálních cílů poplatkovou regulaci, je třeba na tuto

regulaci vztáhnout všechna pravidla týkající se stanovování a výběrů daní. Jak uvedl Nejvyšší

správní soud ve svém rozsudku č. j. Komp 2/2017-21 ze dne 22. 2. 2018, poplatek za

znečišťování dle ZOO „je třeba považovat pro účely daňového řádu za daň s odkazem na § 2 odst. 3

písm. a) tohoto zákona“ (odst. 19). Normy daňového práva však je třeba vykládat v souladu

s klíčovým pravidlem jejich výkladu, „a sice zásadou in dubio pro libertate, resp. in dubio

mitius, přikazující v konkurenci vícero srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ takových norem dát

přednost té alternativě, která je pro jednotlivce nejvýhodnější“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího

správního sodu č. j. -55 ze dne 30. 11. 2010, publ. pod č. 2242/2011 Sb. r.

NSS; shodně viz též např. nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 15. prosince

2003, publ. pod č. n. a u. ÚS). Dovolává-li se žalovaný na podporu svého

názoru Beckova komentáře k ZOO2, pak soud podotýká, že výklad příslušné pasáže, je

uvozen slovy: „Nejasný je především požadavek OchOvzd na to, aby emisní koncentrace byla dosahována

v celém poplatkovém období – tedy po celý kalendářní rok.“ Tedy je uvozen konstatováním pochyb

o jednoznačnosti výkladu příslušných ustanovení ZOO, jak jej zastává autor komentáře,

resp. následně MŽP a žalovaný.

16. Závěr o nutnosti aplikace zásady in dubio pro libertate nemůže zvrátit ani argumentace

o konkurenci vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí, kdy druhé právo má

dle žalovaného převážit. Tuto argumentaci pokládá soud za nepřípadnou. Čl. 35 odst. 3

stanoví, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní

prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru

stanovenou zákonem a y pak ve vztahu právu na příznivé životní prostředí

(stejně jako k ostatním hospodářským, sociálním a kulturním právům) stanoví, že je možno

se ho domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Limitem pro zákonodárce je zde

pouze nenarušení podstaty a smyslu uvedeného práva (srov. nález ze dne

30. května 2017). V projednávané věci je ochrana ovzduší zajištěna zákonem (ZOO)

prostřednictvím stanovení poplatku za znečišťování. Zákon tak z jedné strany stanoví ve

vztahu k právu na životní prostředí způsob jeho realizace, z druhé strany představuje

zákonný podklad pro omezení vlastnického práva prostřednictvím daně, resp. poplatku

( y). Podstatou aplikované právní úpravy je navázání diferencované

poplatkové povinnosti na určité environmentální standardy, přičemž je pouze sporné, jakým

způsobem má být naplnění těchto standardů kvalifikovaně zjištěno. Výklad žalovaného, jenž

je v pochybnostech učiněn v neprospěch poplatníka pak neguje vlastnické právo, aniž má

legitimní zdůvodnění pro preferenci příznivého práva na životní prostředí, neboť takovýmto

legitimním důvodem by mohlo být jedině popření podstaty a smyslu tohoto práva, což

2 Morávek, J., Tomášková, V., Bernard, M., Vícha, O.: Zákon o ochraně ovzduší. Praha C. H. Beck, 2013. ISBN 978-

80-7400-477-3.

Shodu s prvopisem potvrzuje

napadená úprava zjevně nečiní. Napadená úprava totiž neřeší limity, jejichž nedodržení by

vedlo k nedovolenému (ohrožujícímu či porušujícímu) jednání, nýbrž limity přísnější, jejichž

dodržení vede k poskytnutí výhody pro poplatníka.

17. Nelze ani akceptovat to, že žalovaný zdůrazňuje, že nevyměření poplatku je jen

„beneficiem“. Nevyměření poplatku není institutem, jenž by závisel na blahovůli

benefaktora. Naopak při splnění zákonných podmínek je nárokovým institutem, jehož je

oprávněn se poplatník domáhat. Je tedy takovým institutem daňového práva, na nějž nutno

vztáhnout aplikaci zásady in dubio pro libertate.

18. Soud proto shrnuje, že výklad žalovaného (který klade na poplatníka poplatku za

znečišťování povinnost prokazovat splnění specifických emisních limitů dle § 15 odst. 6

písm. b) a c) ZOO toliko prostřednictvím kontinuálního měření) za vnitřně nesoudržný,

odporující obecné úpravě způsobu zjišťování úrovně znečištění a nemající ani oporu

v legislativním procesu. Za této situace jej soud ani nemá za rovnocenný s výkladem

předestřeným žalobcem. Nicméně i kdyby soud připustil rovnocennost obou výkladů, musel

by výklad žalovaného ustoupit kvůli nutnosti aplikace výkladové zásady daňových předpisů

in dubio pro libertate. Jestliže zákonodárce zvolí k naplnění environmentálních cílů nástroj

daňového práva, nemůže sama tato pohnutka zákonodárcova způsobit, že by se uvedená

fundamentální zásada daňového práva neuplatnila. Je proto třeba uzavřít, že splnění

specifických emisních limitů, jak jsou uvedeny v § 15 odst. 6 písm. b) a c) ZOO, lze prokázat

nejen kontinuálním měřením, ale i měřením jednorázovým, popř. výpočtem.

19. Vzhledem k tomu, že žaloby jsou důvodné, soud napadená rozhodnutí v souladu

s ustanovením a odst. 4 zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právním názorem, který soud vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5

s. ř. s).

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle tak, že žalovaný byl

zavázán k úhradě důvodně vynaložených nákladů řízení procesně úspěšného žalobce.

21. Uplatněné náklady žalobce tvoří zaplacené soudní poplatek za žaloby ve výši 12 000 Kč.

22. Vzhledem k odlišné úpravě a , , ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ “), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, uložil soud

žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci

rozsudku.

Poučení:

Proti výroku I. tohoto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od

jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Ostrava 26. února 2019

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje